28 Cdo 1494/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně D. K., zastoupené Mgr. Alicjou Adamusovou Rzymanovou, advokátkou
se sídlem v Karviné -Mizerově, Kirovova 1430/11, proti žalovanému B. P., ve
věci nejasného podání, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 Nc
227/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. června 2010, č. j. 42 Co 175/2010-25, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Jelikož z návrhu žalobkyně
nebylo zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá, tj. jak má soud ve věci rozhodnout, a
tento nedostatek nebyl ani ve stanovené lhůtě k výzvě soudu odstraněn, protože
ani z následně zaslaného podání žalobkyně uvádějícího, že se domáhá „právního
ověření majetku č. p. 743 R. – vlastnická práva...“, nevyplynulo, zda
zpochybňuje vlastnické právo žalovaného či se po něm žalobkyně domáhá
jakéhokoliv plnění, soud její žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené usnesení Krajský soud v Ostravě, jenž
je usnesením ze dne 24. 6. 2010, č. j. 42 Co 175/2010-25, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že soud
prvního stupně zcela správně odmítl podání, které dle svého obsahu mělo být
návrhem na zahájení řízení. Vady podání žalobkyně neodstranila ani v odvolacím
řízení, neboť podání i nadále postrádá řádný žalobní petit a ani z obsahu
podání nelze zjistit, co má být předmětem řízení a jak má soud rozhodnout,
pročež odvolacímu soudu nezbylo než odmítavé usnesení soudu prvního stupně
potvrdit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního
posouzení dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i z vady řízení ohrožující
správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dle
dovolatelky postrádala výzva soudu k odstranění případných nedostatků podání
poučení o tom, v čem vytýkané nedostatky spočívají a jakým způsobem mají být
odstraněny. Dovolatelka nebyla poučena o tom, že se žalobou má domáhat pouze
jediné konkrétní věci – tedy buď splnění povinnosti nebo určení, zda tu je či
není určitý právní vztah nebo právo. Obecnost výzvy k odstranění nedostatků ji
činila pro laika nesrozumitelnou. Odvolací soud nezohlednil, že žalobkyně se
snažila výzvě soudu vyhovět vylíčením veškerých rozhodných skutečností. Neodstraní-li účastník, jež není zastoupen právně kvalifikovanou osobou, ani
napodruhé vady podaného návrhu, ač se zjevně snaží výzvě soudu vyhovět, nebrání
soudu nic v tom, aby jej další výzvou vedl k odstranění nedostatků. Petit
žaloby přitom mohl být upřesňován až v průběhu dalšího řízení v závislosti na
konkrétních skutkových zjištění. Na podporu svých tvrzení odkázala dovolatelka
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003,
publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2375, dle
nějž požadavek § 79 odst. 1 o. s. ř., aby z žaloby bylo patrné, čeho se žalobce
domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku
jeho rozsudku. Z návrhu bylo přitom zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá. Soudy
nevzaly v potaz, že žaloba nemusí obsahovat veškerá skutková tvrzení, z nichž
soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení
o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud
věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout. Dovolatelka se svými podáními
snažila dostát požadavkům právní teorie i praxe na takové vylíčení
rozhodujících skutečností, jež by umožňovalo dostatečnou individualizaci jejího
nároku (zde dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), aniž by bylo její povinností uvádět i právní
charakteristiku skutku. Neuvedení veškerých skutečností významných dle hmotného
práva není rovněž vadou žaloby bránící pokračování v řízení, jestliže je v ní
obsaženo takové vylíčení rozhodujících skutečností, jež vymezuje předmět řízení
po skutkové stránce (k tomuto dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Vylíčení rozhodujících
skutečností může být učiněno i odkazem na listinu připojenou k žalobě, jak již
dříve uvedl Nejvyšší soud v dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích. Žalobkyně
přitom ke svým podáním připojila veškeré dostupné listiny, na něž ve svých
podáních odkázala. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s.
ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Vzhledem k tomu, že napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž
byla žaloba odmítnuta, je možné v souladu s ustanovením § 239 odst. 3 o. s. ř. dovodit přípustnost dovolání. Dovolání však nelze považovat za podané důvodně. Třebaže je možné v dovolání
vyslovená tvrzení v obecné rovině považovat za správná, nelze je vztáhnout na
projednávanou věc. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí soudů nižších stupňů o
odmítnutí podání žalobkyně byla učiněna především s ohledem na absentující
vymezení předmětu řízení a způsobu, jak má soud rozhodnout. Ačkoliv dovolatelka
v podání a jeho doplnění, jakož i v připojených listinách, vylíčila
skutečnosti, jež považovala za rozhodující, nedala svým návrhem soudu jasný
pokyn, jakým způsobem mají být soudem zhodnoceny, tedy jakého výroku soudu se
vlastně domáhá. Z dispoziční zásady uplatňované v občanském soudním řízení a
rovněž z dikce ustanovení § 153 o. s. ř. vyplývá vázanost soudu žalobním
návrhem (nejde-li o některou z výjimek vypočtených v § 153 odst. 2 o. s. ř.). Aby soud dostál své povinnosti nepřekročit návrh účastníka a nepřisoudit něco
jiného nebo více, než čeho se účastník domáhá, musí mu být zřejmé, čeho se
účastník skutečně domáhá. Není sice povinností žalobce učinit soudu návrh na
znění výroku rozsudku, nicméně jeho žalobní návrh musí obsahovat dostatečné
určité, přesné a srozumitelné vymezení práv a povinností, jejichž splnění či
určení se domáhá, aby nebylo pochyb o tom, jaká povinnost má být žalovanému
rozhodnutím soudu uložena (jde-li o žalobu dle § 80 písm. b/ o. s. ř.) či jakým
způsobem má být určen právní vztah, právo nebo právní skutečnost (jde-li o
žalobu dle § 80 písm. c/ o. s. ř.). V tomto směru lze plně odkázat na obdobné
závěry již dříve vyslovené Nejvyšším soudem např. v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4328/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikovaném v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 2375, sešit 28/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1108/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4649/2008. Nedostatky v žalobním návrhu přitom nemohou být
vykompenzovány vylíčením množství detailů týkajících se dle žalobkyně
rozhodných skutkových okolností, neboť již z logiky věci je zřejmé, že výčet
náležitostí žaloby ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. je třeba chápat jako
kumulativní a absence jedné z nich nemůže být nahrazena obšírným splněním jiné.
Formulovala-li dovolatelka svůj návrh i po výzvě soudu především jako „ověření
majetku“, přičemž ani z textu jejího podání nevyplynulo, jak by tedy soud měl
rozhodnout, pak nelze než souhlasit se soudy nižších stupňů, že podání
žalobkyně vykazovalo takové vady, pro něž nebylo možné v řízení pokračovat a
bylo zcela na místě návrh žalobkyně odmítnout. Za případné nelze pokládat ani výtky týkající se nedostatků výzvy, jíž soud
žalobkyni vyzval k odstranění nedostatků jejího podání. Opět je možné souhlasit
s dovolatelkou, že výzva k odstranění nedostatků podání by neměla být
formulována příliš obecně a účastník by měl být poučen o tom, v čem spočívají
nedostatky podání a jak má konkrétně podání opravit a doplnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 295/2007, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36, svazek
6/1999). Ovšem i tato povinnost soudu musí být plněna s ohledem na zásadu
rovnosti účastníků tak, aby se soud nestal právním rádcem jednoho z nich tím,
že by mu v podstatě napovídal, čeho se má po druhém účastníku domáhat. Poučil-
li soud v tomto případě žalobkyni, že je zapotřebí specifikovat návrh, který
svým podáním uplatňuje, a uvést, čeho se domáhá, tj. jak má o jejím návrhu
rozhodnout, a že její návrh musí být přesný, určitý, srozumitelný a způsobilý k
převzetí do výroku rozhodnutí s tím, že v odůvodnění výzvy bylo žalobkyni
výslovně sděleno, že není zřejmé, zda se žalobkyně domáhá po žalovaném určitého
plnění, tj. aby mu soud uložil splnění určité povinnosti, anebo určení, zda tu
je či není určitý právní vztah nebo právo (např. vlastnické právo k určité
věci), pak takto formulovanou výzvu lze jen stěží považovat za příliš
lakonickou co do vymezení nedostatků podání a způsobu, jímž mají být odstraněny. Vyslovila-li dovolatelka dále domněnku, že měla být vyzvána k odstranění
nedostatků opětovně, pak je třeba uvést, že § 43 odst. 2 o. s. ř. hovoří o
výzvě předcházející odmítnutí návrhu pouze v jednotném čísle. Ač soudu nic
nebrání vyzvat účastníka opakovaně, jeví-li se mu tento krok vhodný a účelný,
nelze to bez dalšího pokládat za jeho povinnost, zvláště vykazují-li i po první
výzvě podání účastníka tytéž nedostatky zásadního rázu bránící věcnému
projednání návrhu a nejeví-li se jako pravděpodobné, že by další výzvou mohlo
být docíleno jejich odstranění. Nelze ztrácet ze zřetele, že rozhodnutí o
odmítnutí podání není rozhodnutím meritorní povahy, nebrání tedy opětovnému
řádnému uplatnění téhož nároku u soudu, a nepředstavuje tak nezvratný zásah do
hmotných práv dané osoby. Není proto důvodu po soudu požadovat, aby účastníka
opakovaně vyzýval k odstranění vad podání tak dlouho, než se je podaří
odstranit. Ostatně již ze skutečnosti, že občanské soudní řízení je zaměřeno na
rozhodování sporů vyplývající ze soukromoprávních vztahů (srov. § 7 o. s.
ř.),
tedy vztahů, v nichž je na každém z účastníků, aby převzal iniciativu k hájení
svých práv (v souladu se zásadou, dle níž právo patří bdělým - vigilantibus
iura scripta sunt), lze dovodit, že i ochrana práv v občanském soudním řízení
může být poskytována pouze na základě řádné procesní aktivity dané osoby, již
nelze suplovat či doplňovat činností soudu (nejde-li o některé z případů, v
nichž jsou soudy zákonem povolány, aby do jisté míry převzaly iniciativu k
vyřešení určitých situací vyžadujících autoritativní rozhodnutí soudu). Ani
tato námitka tedy není způsobilá dovodit závěr o pochybení soudů nižších stupňů
při výkladu a aplikaci procesních předpisů. Dovoláním tak nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu,
pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle § 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné
náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.