28 Cdo 1565/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce P. P., P., proti
žalované J. Z., Ch., zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, náměstí Republiky 53, o 883.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 51/2014, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
9. prosince 2015, č. j. 18 Co 327/2015-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9.
prosince 2015, č. j. 18 Co 327/2015-87, se v části výroku I., jíž byl změněn
rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. února 2015, č. j. 6 C
51/2014-43, a ve výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
zmíněné částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Neshledal totiž v žádném ohledu důvodnými tvrzení žalobce o
bezdůvodném obohacení žalované. Ačkoliv byla cena ze smlouvy o koupi osobního
vozu uzavřené dne 27. 4. 2011, v níž žalovaná vystupovala na straně kupující,
uhrazena z účtu žalobce, nelze přitakat jeho domněnce, že tím bylo za žalovanou
plněno ve smyslu § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť absentují předpoklady vzniku
předvídaného závazkového vztahu. Okresní soud uzavíraje, že si účastníci mezi
sebou sjednali smlouvu darovací, vyloučil, že by se žalované dostalo
neoprávněného majetkového prospěchu, a žalobu proto zamítl. Nadto poznamenal,
že vzhledem ke vznesení námitky promlčení žalovanou by nemohl ani tak žalobě
vyhovět, jelikož právo bylo u soudu uplatněno až po uplynutí promlčecí doby
podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 18 Co
327/2015-87, v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba co do požadovaného
úroku z prodlení za dobu od 7. 4. 2014 do 2. 6. 2014, potvrdil, jinak napadený
rozsudek změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 883.000 Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení od 3. 6. 2014 do zaplacení (výrok I.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací
soud se neztotožnil s názorem okresního soudu o existenci darovací smlouvy mezi
účastníky, neboť z prokázaných okolností nebylo možné dovodit pojmové znaky
takového kontraktu. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl
k závěru, že žalobce zmíněným způsobem uhradil za žalovanou, co měla po právu
plnit sama, přičemž mu bylo vráceno jen tolik, co žalovaná jako podnikatelka
obdržela na vratce DPH. Zbylou částku je proto nutné považovat za bezdůvodné
obohacení, jež je mu nyní žalovaná dle § 458 odst. 1 obč. zák. povinna vydat. Právo žalobce přitom nelze mít za promlčené, protože dvouletá subjektivní
promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. počala běžet až dne 7. 4. 2014,
tj. okamžikem zániku dohody o společném užívání automobilu, a právo bylo tudíž
u soudu uplatněno včas. K řečenému odvolací soud dodává, že neobstála-li by
vyslovená úvaha o běhu promlčecí doby, je nutné námitku promlčení shledat
rozpornou s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). Krajský soud tedy napadené
rozhodnutí změnil tak, jak je uvedeno výše. Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti jeho části, jíž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně) podala dovolání žalovaná, považujíc je za
přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka je přesvědčena, že
došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), bylo-li na poměr mezi ní a žalobcem nahlíženo jako na vztah z
bezdůvodného obohacení. Trvá přitom na svém mínění o uzavření dohody, již
označuje za darovací smlouvu.
Odkazy odvolacího soudu na judikaturu soudu
Nejvyššího i Ústavního pokládá v dané věci za nepřiléhavé. Dále pak zdůrazňuje,
že jednalo-li by se o bezdůvodné obohacení, je z dikce ustanovení § 458 obč. zák. zřejmá preference restituce naturální, nikoliv relutární, přednost by tedy
mělo mít vydání dotčeného vozidla, a případně až poté odpovídající finanční
náhrada. Vzhledem ke shora uvedenému proto navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního
stupně, eventuálně aby rozsudek krajského soudu v naznačené části zrušil a věc
mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 zákona č. 406/2012 Sb. ve spojení s
čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle
§ 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolání podáno pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání lze shledat přípustným i důvodným podle výše citovaných ustanovení,
neboť je možné přisvědčit žalované, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce,
jež doposud nebyla dovolacím soudem v obdobném kontextu řešena, přičemž
odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Žalovaná odmítajíc hodnocení jejího poměru se žalobcem jako vztahu z
bezdůvodného obohacení, trvá na existenci smluvního ujednání mezi nimi ohledně
uhrazení kupní ceny za předmětné vozidlo. Ačkoliv zmíněnou dohodu ve svých
tvrzeních nazývá převážně jako smlouvu darovací, formuluje současně i obecnou
otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., zda poskytnutí finančních prostředků na koupi
movité věci lze za daných okolností (v tomto směru upozorňuje především na
společné soužití se žalobcem a jejich blízký vztah) interpretovat jako plnění
za jiného dle § 454 obč. zák.
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde dle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
zvolenou, chybně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval
(srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo
1373/2000, a ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012).
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Dle druhého odstavce citovaného ustanovení je pak bezdůvodným
obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Dle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám.
Krajský soud dospěl v projednávané věci k závěru, že mezi účastníky sporu jde o
vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 454 obč. zák., toliko na
podkladě zjištění, že převodem finanční částky z účtu žalobce došlo k zaplacení
kupní ceny v žalobě specifikovaného automobilu, jehož vlastníkem se stala
žalovaná. Jelikož se v řízení nepodařilo prokázat plnění z darovací smlouvy,
kvalifikoval je jako bezdůvodné obohacení, jež musí žalovaná dle § 451 odst. 1
obč. zák. žalobci vydat. Úvahy odvolacího soudu je zde ovšem s ohledem na
ostatní skutečnosti zjištěné v nalézacím řízení nutné považovat za poněkud
předčasné. Nelze totiž souhlasit s jeho názorem, že nejsou-li naplněny pojmové
znaky darovací smlouvy uvedené v § 628 obč. zák., je jediným v úvahu
přicházejícím výkladem daných okolností právě vznik bezdůvodného obohacení.
Samotný závěr o neexistenci darovací smlouvy nevylučuje sjednání dohody jiné
(kupříkladu v rámci nepojmenované smlouvy ve smyslu § 51 obč. zák. či využitím
institutu převzetí plnění dle § 534 obč. zák. – k tomu srovnej mimo jiné
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1557/2010), na
jejímž základě by byla jedna ze stran povinna ve prospěch druhé uhradit kupní
cenu věci, jejíž poskytnutí zde představuje dle názoru odvolacího soudu
bezdůvodné obohacení (nikoli tedy předání konkrétního automobilu, jak se
domnívá žalovaná). Ostatně se jeví chybným ulpívat na označení tvrzeného
ujednání žalovanou za darovací smlouvu, neboť právní kvalifikace předestřená
stranami sporu není pro soud závazná. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se
ustálila v náhledu, že posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je
vždy úkolem soudu; účastník nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a ani v
případě, že tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (srovnej například
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007, či ze
dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008).
Na základě shora vyloženého je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na neúplném, a tedy rovněž nesprávném právním posouzení věci, přičemž Nejvyšší
soud neshledal, že by byly naplněny podmínky pro jeho změnu ve smyslu § 243d
písm. b) o. s. ř., a proto je podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s.
ř. v napadené části výroku I., jakož i v závislém nákladovém výroku, zrušil a
věc v naznačeném rozsahu vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v
Pardubicích k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak dle § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §
226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto
rozhodnutí. Pakliže by v dalším řízení krajský soud navzdory výše řečenému
opětovně dospěl k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované,
neměl by opomenout vzít na zřetel, že obohacený ve smyslu § 454 obč. zák.
získává majetkový prospěch v okamžiku, kdy zanikl jeho dluh, což má dále význam
pro posouzení počátku běhu promlčecí doby podle § 107 obč. zák. (srovnej
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo
1213/2007). Pokud se ovšem z odůvodnění napadeného rozsudku podávají náznaky
uzavření následné dohody mezi stranami sporu o společném užívání zakoupeného
automobilu a od toho se odvíjející úvahy o běhu promlčecí doby, je
nevyhnutelné, aby byly v novém rozhodnutí takové závěry patřičně odůvodněny a
podloženy konkrétními skutkovými zjištěními.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Jan E l i á š ,
Ph.D.
předseda senátu