28 Cdo 1581/2018-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně wimpy s.r.o., se sídlem v Praze 8, Poděbradova 695/5, identifikační
číslo osoby: 256 12 999, zastoupené JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se
sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, proti žalovanému T. V., narozenému XY, bytem
XY, zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 633/49, o zaplacení částky 999.999,66 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 224 C 84/2015, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 23 Co
61/2017-198, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Kladně ze dne 11. listopadu 2016, č. j. 224 C 84/2015-130, jímž byla
zamítnuta žaloba, jíž bylo žádáno, aby žalovanému byla uložena povinnost
zaplatit žalobci částku 999.999,66 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení;
přitom bylo rozhodnuto i o nákladech řízení.
Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů spočívají na posouzení, že žalovanému
nevznikl na úkor žalobkyně majetkových prospěch plněním bez právního důvodu,
neboť podle soudy přijatých skutkových zjištění žalobkyně vědomě plnila závazek
jiné osoby vůči žalovanému (šlo tedy o plnění za jiného, kdy by osobou případně
obohacenou byla tato třetí osoba, jíž závazek vůči žalovanému byl takto
splněn).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též jako
„dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dle jejího mínění
dovolacím soudem dosud neřešené, „zda dochází či nedochází k bezdůvodnému
obohacení v případě, kdy je příslušným subjektem přijímáno plnění v dobré víře
a v subjektivním přesvědčení, že jde o plnění z titulu reálně existujícího
závazku třetí strany (odlišné od poskytovatele plnění), avšak zároveň za
situace, kdy poskytovatel takovéhoto plnění nemá o závazku třetí strany žádnou
povědomost a jeho vůle k poskytnutí plnění je založena na jiném důvodu, než
plnit za jiného“; jako dovolací důvod dovolatelka ohlásila, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není
přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), dle něhož „není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“
Relevantní otázku hmotného práva týkající se předpokladů naplnění skutkové
podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného, potažmo určení
povinné (obohacené) osoby k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení,
odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu (jíž závěry, vyslovené při výkladu a aplikaci ustanovení
§ 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31 12. 2013, jsou
přiměřeně použitelné i v poměrech nové soukromoprávní úpravy, jde-li o výklad
téže skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, spolu s dalšími nyní uvedené v §
2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Přitom Nejvyšší soud
neshledal důvody, pro které by se měl od této rozhodovací praxe odchýlit (tj. k
jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o bezdůvodné obohacení
vzniklé plněním za jiného jde tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a,
současně, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen
(po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo
plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit
sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s
vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného,
který má (měl by) po právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v
přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost,
ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok
na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (srov.
např. zprávu „K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného
majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce“ ze dne 28. 3.
1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 26, ročník 1975, a zprávu „K některým dalším otázkám projednávání žalob
o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení občanského
zákoníku“ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1979; rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 33 Cdo 973/98; usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 431/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1213/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1322/2006; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.
2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009,
sp. zn. 30 Cdo 4256/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn.
28 Cdo 74/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1441/2015).
Uvedené předpoklady bezdůvodného obohacení plněním za jiného byly v posuzované
věci evidentně naplněny, není-li jakkoliv zpochybňován ten předpoklad, že
právní důvod k plnění žalovanému byl dán (pohledávka žalovaného ze smlouvy o
půjčce vůči třetí osobě, P. Š.) a že žalobkyně (jež neměla povinnost tento
závazek plnit) poskytla plnění žalovanému s vědomím, že plní nikoliv závazek
vlastní, nýbrž závazek třetí osoby (dle zjištění odvolacího soudu dokonce na
její pokyn); v tomto směru – z hlediska naplnění uvedené skutkové podstaty
bezdůvodného obohacení – není pak významné, zda žalobkyně byla detailně
obeznámena s právním důvodem plněného závazku. (Omyl žalobkyně stran důvodu
jejího plnění by byl významný tehdy, pokud by žalobkyně mylně plnila žalovanému
v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost; o
takový případ v posuzované věci nejde.)
Klade-li dovolatelka současně otázku, zda jde o bezdůvodné obohacení vzniklé
plněním za jiného i tehdy, „kdy poskytovatel takovéhoto plnění nemá o závazku
třetí strany žádnou povědomost a jeho vůle k poskytnutí plnění je založena na
jiném důvodu, než plnit za jiného“, vychází očividně z jiného skutkového stavu,
než ze kterého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (jenž v rovině
skutkových zjištění uzavírá, že žalobkyně plnila žalovanému s vědomím, že plní
za jinou osobu, ba dokonce na její pokyn, byť by tak činila i s jiným
přesvědčením o právním důvodu vzniku tohoto závazku, tedy že jde o závazek z
jiného právního jednání, nikoliv ze smlouvy o půjčce). Zpochybnění právního
posouzení věci s použitím jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a nemůže tedy založit ani přípustnost dovolání,
přičemž revize skutkových zjištění v dovolacím řízení možná není (k tomu srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o.
s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly (napadené rozhodnutí nezávisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
(oprávněnému) žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného)
odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej § 243f odst. 3 o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 2. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu