28 Cdo 74/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně J. P., zastoupené
Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Vápencová
569/13, proti žalované A. M., zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 4, o zaplacení 377.883,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 138/2011, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 29
Co 235/2013-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.245,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Tetzeliho do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 12. 2012, č. j. 7 C 138/2011-149,
ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 2. 2013, č. j. 7 C 138/2011-169,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 377.883,- Kč s příslušenstvím (výrok
I.), dále deklaroval, že žalobkyně je povinna uhradit žalované částku 187.000,-
Kč s příslušenstvím, jíž se žalovaná domáhala vzájemnou žalobou (výrok II.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud zjistil, že
žalobkyně uzavřela s Českou spořitelnou, a.s., smlouvu, na základě které jí byl
poskytnut úvěr ve výši 1.000.000,- Kč, přičemž závazek žalobkyně ke splacení
dané sumy byl zajištěn zástavním právem k bytu ve vlastnictví žalované.
Následně žalobkyně převedla částku 377.883,- Kč na úvěrový účet žalované vedený
u Wüstenrot hypoteční banky a.s. jakožto mimořádnou splátku úvěru. Soud
dovodil, že žalobkyně za žalovanou splnila závazek z hypotečního úvěru, čímž na
straně žalované došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“). Jelikož byla žalovaná povinna tento majetkový prospěch žalobkyni
vydat, soud žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze k odvolání obou účastnic rozhodnutí soudu prvního stupně
rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 29 Co 235/2013-214, ve výrocích I. a II.
potvrdil, ve výrocích III. a IV. je změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady
nákladů řízení, jinak je i v těchto výrocích potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud shledal
dostatečnými skutková zjištění obvodního soudu a ztotožnil se též s jeho
právním hodnocením věci. V řízení vyšlo najevo, že žalobkyně plnila na úvěrový
účet žalované, která proti tomuto plnění nebrojila a poskytovala k němu
potřebnou součinnost. Existence žalovanou tvrzené dohody, podle níž měla
žalobkyně v její prospěch plnit předmětnou částku jako odměnu za zajištění
úvěru žalobkyně u České spořitelny, a.s., naopak prokázána nebyla. Jelikož
žalobkyní provedené plnění přivodilo zánik dluhu žalované z úvěrové smlouvy,
byly naplněny zákonné podmínky vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného
dle § 454 obč. zák., a soud prvního stupně si tedy počínal správně, pakliže
žalobkyni požadovanou částku přiznal.
Tento rozsudek ve výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok I. a částečně změněn
výrok III. rozhodnutí obvodního soudu, a v nákladovém výroku II. napadá
žalovaná dovoláním, jež pokládá za přípustné s poukazem na dosud neřešenou
otázku, zda se jedná o bezdůvodné obohacení v případě, kdy osoba plní za jiného
jeho dluh, avšak jen proto, aby mohla nechat zatížit jeho majetek ve svůj
prospěch zástavním právem. Podmínkou vzniku bezdůvodného obohacení dle § 454
obč. zák. je to, že se v důsledku splnění dluhu třetím subjektem majetkový stav
obohaceného nesnížil, k čemuž by došlo, pokud by věřiteli plnil ze svého.
Dovolatelka se přitom domnívá, že v posuzovaném sporu nelze oddělovat splacení
hypotečního úvěru žalované žalobkyní a použití bytu žalované jako zástavy k
zajištění úvěru žalobkyně, neboť pouze v důsledku uhrazení mimořádné splátky
úvěru za žalovanou mohla žalobkyně získat vlastní úvěr od České spořitelny,
a.s., ve výši 1.000.000,- Kč. Žalobkyně tedy za žalovanou splnila její dluh z
hypotečního úvěru vůči Wüstenrot hypoteční bance a.s. pouze z toho důvodu, aby
zaniklo dřívější zástavní právo na bytu žalované, a ten tak mohl být použit k
zajištění úvěru žalobkyně. Provedenou transakcí se hodnota majetku žalované
fakticky snížila, pročež nemohl být splněn předpoklad vzniku bezdůvodného
obohacení na její straně spočívající v nabytí majetkového prospěchu.
Nesprávnost způsobu, jakým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, pak
podle dovolatelky nutně vyplývá ze skutečnosti, že se dopustil pochybení při
právním posouzení věci samé. Své dovolání tudíž žalovaná uzavírá návrhem, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výrocích I. a III. a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybnila opodstatněnost dovolatelčiny
argumentace a navrhla dovolacímu soudu její dovolání odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však přípustné není.
Judikatura Nejvyššího soudu klade důraz na to, že skutková podstata
bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. je založena na současném splnění
dvou podmínek, kterými jsou existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění
na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a splnění této
povinnosti osobou, která neměla právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení v
tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že
se jeho majetkový stav v důsledku splnění dluhu třetí osobou nezmenší (viz mimo
jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4131/2011, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011). Dovolatelka své argumenty zaměřuje na otázku, zda lze za okolností, jež jsou
dány v řešené kauze, spatřovat v uspokojení jejího dluhu z úvěrové smlouvy
žalobkyní jakýkoli majetkový prospěch, pakliže byl byt v jejím vlastnictví
souběžně zatížen zástavním právem k zajištění závazku žalobkyně vůči České
spořitelně, a.s. Způsob, jakým se odvolací soud s tímto problémem vypořádal,
nicméně žádnou vadou právního posouzení postižen není a plně koresponduje
výkladu podávanému v dosavadní rozhodovací praxi soudu dovolacího. Ze
skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení plyne, že následkem jednání
žalobkyně zanikl úvěrový závazek žalované ve výši 377.883,- Kč, je tedy zcela
přiléhavé dovozovat, že na straně žalované nastalo snížení pasiv, od něhož se
odvíjí vznik bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4740/2010). Skutečnost, že souběžně došlo ke konstituování zástavního práva zatěžujícího
nemovitost žalované, by byla relevantní, pokud by si účastnice řízení mezi
sebou ujednaly, že částka složená žalobkyní na úvěrový účet žalované bude
představovat protiplnění za to, že žalovaná umožní zajištění závazku žalobkyně
zástavním právem na své nemovitosti. Odvolací soud však zcela jednoznačně
dospěl k závěru, že žalované se uzavření takovéto dohody zakládající
souvztažnost zmíněných jednání prokázat nepodařilo, pročež je na uspokojení
jejího úvěrového dluhu žalobkyní a na jí poskytnuté zajištění závazku žalobkyně
třeba pohlížet jako na dva nezávislé úkony s tím, že druhý z nich není s to
anulovat bezdůvodné obohacení, jehož se žalované dostalo v důsledku prvního. V
kontextu projednávaného případu je přitom podružné, zda žalobkyně dluh žalované
z hypotečního úvěru vyrovnala s pohnutkou uvolnit nemovitost žalované k
zajištění vlastního závazku, neboť k naplnění pojmových znaků skutkové podstaty
bezdůvodného obohacení plněním za jiného z tohoto hlediska postačoval fakt, že
dané prostředky na úvěrový účet žalované žalobkyně převedla s vědomím, že
neplní vlastní dluh vůči Wüstenrot hypoteční bance a.s., nýbrž že uspokojuje
pohledávku posledně jmenované společnosti za žalovanou (k tomu srovnej již
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, a dále
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn.
33 Odo 1322/2006,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012,
popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1233/2014). Nelze konečně přehlédnout ani přechodný charakter zatížení
dovolatelčina bytu zástavním právem ve vztahu k jejímu majetkovému stavu.
Ačkoli dovolatelka vyjadřuje nesouhlas i s tím, jak odvolací soud rozhodl o
náhradě nákladů řízení, neuplatňuje v tomto směru samostatnou dovolací
argumentaci, a neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, jež by měla být
dovolacím soudem řešena (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1040/2014).
Nejvyšší soud z výše nastíněných důvodů dovolání žalované v souladu s § 243c
odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7
bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby
(sepsání vyjádření k dovolání) 9.820,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3
o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
12.245,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu