USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, se sídlem v Praze 1, Hrad III. nádvoří 48/2, identifikační číslo osoby: 14451115, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 197/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2022, č. j. 4 Co 398/2021-274, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6 2021, č. j. 38 C 197/2016-240, vydal žalobkyni nemovité věci v obci Lešany a katastrálním území Lešany nad Sázavou, a to pozemky parc. č. 1274 – lesní pozemek o výměře 9.337 m2 a parc. č. 1275 – lesní pozemek o výměře 3.471 m2 (výrok I.), a tím nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 23. 6. 2016, č. j. SPU 323340/2016, sp. zn. SP5136/2015-537205 (výrok II.). Dalšímu účastníku řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 28.798,- Kč (výrok III.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že jí žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení § 5 odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání žalobou vymezených pozemků žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zmíněný výlukový důvod se v případě nárokovaných pozemků neuplatní, jelikož po aktualizaci Zásad územního rozvoje Středočeského kraje účinné od 4. 9. 2018 nejsou dané pozemky zasaženy plánovanou výstavbou veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury – stavbou dálnice D3, byť ke dni doručení výzvy k vydání sporných pozemků povinné osobě byly zákonné podmínky výlukového důvodu uvedeného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. naplněny.
3. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání dalšího účastníka řízení rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 4 Co 398/2021-274, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu o vydání pozemků to pozemky parc. č. 1274 – lesní pozemek o výměře 9.337 m2 a parc. č. 1275 – lesní pozemek o výměře 3.471 m2, v obci Lešany a katastrálním území Lešany nad Sázavou, a tím nenahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 23. 6. 2016, č. j. SPU 323340/2016, sp. zn. SP5136/2015-537205; jinak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně v rozsahu rozhodnutí o eventuálním petitu a o nákladech řízení vrátil k dalšímu řízení.
4. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil existenci překážky pro vydání předmětných pozemků žalobkyni dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Konstatoval, že k okamžiku doručení výzvy povinné osobě k vydání nemovitostí (tj. ke dni 13. 12. 2013) byly předmětné pozemky určeny v Zásadách územního rozvoje Středočeského kraje, účinných od 22. 2. 2012, pro vybudování veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury (dálnice D3). Uvedl, že koridorem pro vybudování veřejně prospěšné stavby dálnice D3 jsou předmětné pozemky zasaženy i dle územního plánu obce Lešany účinného od 14. 5. 2015, k jehož aktualizaci k tomuto datu došlo proto, aby odpovídal Zásadám územního rozvoje Středočeského kraje, účinným od 22. 2. 2012. Uzavřel přitom, že je třeba postupovat podle podrobnějšího územního plánu obce Lešany účinného od 14. 5. 2015, nikoli podle obecnějších Zásad územního rozvoje Středočeského kraje účinných od 4. 9. 2018. Na základě doplněného dokazování o zprávu Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 2. 3. 2022 dále dovodil, že plánovaný koridor veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury – dálnice D3 – nebyl dotčen ani 2. aktualizací zásad územního rozvoje kraje ze dne 4. 9. 2018.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (proti části rozsudečného výroku před středníkem) podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Namítá, že po podání výzvy k vydání předmětných pozemků, odvolacím soudem dovozený výlukový důvod, odpadl v důsledku změny zásad územního rozvoje kraje a předmětné pozemky tak již nejsou dotčeny koridorem – veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury – dálnice D3, k čemuž odvolací soud – v rozporu se zásadou ex favore restitutionis – nepřihlédl. Namísto toho při určení, zda jsou předmětné pozemky dotčeny výlukovým důvodem, vycházel z územního plánu obce Lešany (účinného od 14. 5. 2015), který koridor pro stavbu dálnice D3 vymezuje – v rozporu s platnými Zásadami územního rozvoje Středočeského kraje – v širším rozsahu (tak že jsou jím dotčeny i předmětné pozemky) než zásady územního rozvoje kraje, podle nichž měl odvolací soud v daném případě existenci výlukového důvodu posuzovat. Pokud by odvolací soud pokládal Zásady územního rozvoje Středočeského kraje za nedostatečně určité, měl dle názoru žalobkyně postupovat při posuzování výlukového důvodu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. dle územního plánu obce Lešany ze dne 1. 3. 2009, který byl účinný v době podání výzvy k vydání předmětných pozemků. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrzuje, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Další účastník řízení ve vyjádření k dovolání přisvědčil správnosti rozsudku odvolacího soudu. Má rovněž za to, že uplatněná dovolací argumentace představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, jež přípustnost dovolání nezakládá. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. 6. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky určení rozhodného okamžiku, k němuž se z hlediska naplnění výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. posuzuje stav (obsah) schválené územně plánovací dokumentace vymezující veřejně prospěšnou stavbu dopravní (či technické) infrastruktury. Sluší se uvést, že dovolatelka v souvislosti s předestřenými dalšími důvody přípustnosti dovolání předkládá obsahově totožnou otázku týkající se výkladu a aplikace ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení nastolené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18, odmítl jako zjevně bezdůvodnou – zmíněné usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 183/2006 Sb.“], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; územně plánovací dokumentací se přitom podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 183/2006 Sb. rozumí 1. územní rozvojový plán; 2. zásady územního rozvoje; 3. územní plán; 4. regulační plán.
11. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom přijala i ten závěr, že nepostačí vymezení plánované stavby, coby stavby veřejně prospěšné, v územním plánu obce, odporuje-li tento schváleným zásadám územního rozvoje kraje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2992/2019, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2359/2020, a ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3003/2020).
12. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz § 17 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (k tomu přiměřeně srovnej i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod číslem 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod číslem 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
13. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. ovšem nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu.
14. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, uveřejněném pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (tj. je třeba vycházet ze schválené územně plánovací dokumentace platné k okamžiku učinění výzvy k vydání nemovité věci).
15. Připomenout se pak sluší i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle níž ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně vykládat s ohledem na jejich účel (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, pod číslem 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, pod číslem 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí a jednotlivé výlukové důvody je třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a opakovaně akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srovnej např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2.
6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod číslem 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, a ze dne 18.
7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
16. Vzhledem k výše uvedenému se právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku týkající se výluky z naturální restituce dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. – od citované judikatury Nejvyššího soudu neodchyluje.
17. V projednávané věci není pochybnosti o tom, že v okamžiku doručení výzvy povinné osobě k vydání předmětných pozemků byly tyto pozemky dotčeny plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury – stavbou dálnice D3, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, a to v Zásadách územního rozvoje Středočeského kraje, účinných od 22. 2. 2012, přičemž v současnosti platný územní plán obce Lešany ze dne 14. 5. 2015 je co do vymezení koridoru dálnice D3 v souladu se zmíněnými zásadami územního rozvoje kraje.
Odvolací soud se zabýval i pozdějšími změnami zásad územního rozvoje kraje, jež by případně mohly mít v individuálních skutkových poměrech projednávané kauzy za následek odpadnutí překážky bránící vydání předmětných pozemků oprávněné osobě ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.; pozdější změny územně plánovací dokumentace mohou být zohledněny v případě, lze-li je vyložit jako odpadnutí výlukového důvodu podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 811/2022). O takový případ se ovšem v projednávané věci nejedná.
18. Ze sdělení Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 2. 3. 2022 odvolací soud zjistil, že předmětné pozemky jsou celou svou plochou dotčeny koridorem pro plánovanou veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury – dálnice D3 podle platných a účinných Zásad územního rozvoje Středočeského kraje i po jejich 2. aktualizaci z roku 2018, což bylo doloženo výkresem ploch a koridorů. Náležité objasnění stavu dotčení předmětných pozemků veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury - dálnice D3 - v Zásadách územního rozvoje Středočeského kraje ze dne 4. 9. 2018 (i po jejich 2. aktualizaci) odvolacím soudem tak mohlo v přítomné právní věci vyústit v judikatuře Nejvyššího soudu konvenující závěr, že předmětné pozemky nelze žalobkyni pro zákonnou překážku upravenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. vydat.
19. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, je-li z obsahu spisu zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem
48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, soud rozhodne v končeném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem, § 224 odst. 1, § 243c odst. 3 věta první, § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu