28 Cdo 1768/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobkyně S. K., K., zastoupené JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v
Poděbradech, Fügnerova 651, proti žalovanému Ing. A. Č., K., zastoupenému JUDr.
Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně II, Politických vězňů 44, o
zaplacení částky 280.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 110 C 45/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 24. března 2014, č. j. 32 Co 500/2013-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.761,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Janouška do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovaný obnos odpovídal
částce, kterou žalobkyně dle svých tvrzení poskytla žalovanému v souvislosti s
uzavřením kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2011, na základě níž nabyla do svého
vlastnictví od společnosti Alico spol. s r.o. (dále též jen „prodávající“ či
„prodávající společnost“) ve smlouvě blíže specifikovanou bytovou jednotku
(společně s příslušnými spoluvlastnickými podíly k budově a pozemku). K
zaplacení částky žalovanému, jenž prodej zajišťoval, ovšem nebyl dán žádný
právní důvod, jelikož celou kupní cenu uhradila prodávající straně převodem.
Soud vzal za zjištěné, že žalobkyně v souvislosti se zamýšlenou koupí bytové
jednotky zaplatila žalovanému na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní (dále
též jen „smlouvy o smlouvě budoucí“) uzavřené s prodávající společností sumu
230.000,- Kč a zálohu na kupní cenu ve výši 50.000,- Kč. Ve smlouvě o smlouvě
budoucí byla jako kupní cena uvedena částka 880.000,- Kč, zatímco v následně
uzavřené kupní smlouvě částka 600.000,- Kč. Realizační smlouvou byla přitom
smlouva o smlouvě budoucí zkonzumována, pozbyla tak své účinnosti, přičemž
následné ujednání nižší kupní ceny nemůže být důvodem neplatnosti kupní
smlouvy. Tvrdí-li žalovaný, že není v projednávané při pasivně věcně
legitimován, neboť sporný obnos náleží prodávající společnosti, pomíjí, že jím
obdržená záloha 50.000,- Kč se nestala součástí kupní ceny, jakož i to, že
převzal-li na základě dodatku číslo 1 ke smlouvě o smlouvě budoucí částku
230.000,- Kč, nečinil tak jako zástupce uvedené společnosti. Na straně
žalovaného tudíž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč.
zák. na úkor žalobkyně, pročež mu soud uložil vydat je i s příslušenstvím.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, č. j. 32 Co 500/2013-100, změnil tak, že
žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud shledal, že ujednáními obsaženými ve
smlouvě o smlouvě budoucí i jejím dodatku byl žalovaný určen za platební místo
pro zaplacení zálohy 50.000,- Kč a další zálohy 230.000,- Kč. Žalovaný tedy
přijal platební prostředky na základě řádně uzavřené dohody, aniž by bylo možno
přiznat opodstatnění výtkám ohledně její neurčitosti. Ze smlouvy o smlouvě
budoucí je totiž (nehledě na neuvedení kupní ceny v samotném textu
předpokládané kupní smlouvy, ale toliko v rámci jiné pasáže) zřejmá vůle
účastníků uzavřít smlouvu s dostatečně určitými předmětem i výší kupní ceny.
Úvaha, dle níž byla uzavřením kupní smlouvy konzumována smlouva o smlouvě
budoucí včetně jejího dodatku, neobstojí, neboť tímto byla realizována ujednání
obsažená ve smlouvě o smlouvě budoucí, která však nepozbyla platnosti, z čehož
se podává, že plnění takto poskytnuté nebylo vyplaceno bezdůvodně. Namítá-li
žalobkyně, že dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí vlastnoručně nepodepsala, je
její tvrzení vyvráceno tím, že na základě tohoto dodatku uhradila na účet
žalovaného část kupní ceny. Za předestřené situace jsou pak bez relevance
výhrady poukazující na následné ponížení kupní ceny v realizační smlouvě.
Přijal-li žalovaný předmětné prostředky ve prospěch prodávající dle ujednání, v
němž figuroval toliko jako platební místo, je zřejmé, že on sám nebyl oprávněn
s prostředky nakládat a nemůže mu být uložena povinnost vydat je žalobkyni.
Absence pasivní věcné legitimace žalovaného vedla odvolací soud ke změně
rozhodnutí soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné
ve smyslu § 237 o. s. ř. a současně za důvodné s ohledem na nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem. Závěr o platebním místu označila za
nedostatečně důkazně podložený. Ani při běžné pečlivosti totiž nemohla zjistit,
že by žalovaný měl jednat za prodávající, přičemž v kupní smlouvě se jeho osoba
nevyskytuje a za stranu prodávající zde vystupuje výhradně jednatel
společnosti. Byla-li celá kupní cena zaplacena převodem přímo prodávající,
neměla důvod uhradit požadovanou částku žalovanému. Z listinných důkazů pak
není jednoznačně zjistitelná právní povaha předmětných plateb, neboť různě
volená označení jejich účelu brání závěru, že by mělo jít o zálohu na kupní
cenu. Zmiňovaný dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí je navíc v průběhu řízení
vypracovaným podvrhem. Dovolatelka rovněž poukázala na to, že předmětná částka
byla převedena až po zaplacení kupní ceny, což z povahy věci vylučuje, aby
mohlo jít o zálohu. Odvolací soud také pochybil, odmítl-li se zabývat jejími
výhradami vztahujícími se k nižší kupní ceně uvedené v kupní smlouvě, stejně
jako platností příslušného ujednání, ač je zjevné, že pozdější dohodou pozbyla
původní dohoda své opodstatnění, a nevypořádal-li se s tím, že jiná částka než
600.000,- Kč v kupní smlouvě uvedena není. Ve smlouvě o smlouvě budoucí přitom
v rámci textu předpokládané kupní smlouvy absentuje údaj o kupní ceně, a pro
zmíněný nedostatek je třeba ji mít za neplatnou. Krom toho je vždy rozhodující
pozdější obsah realizační smlouvy, vedle nějž ujednání smlouvy o smlouvě
budoucí neobstojí. Žalobkyně závěrem zdůraznila, že předmětný obnos z ní
žalovaný vylákal pod příslibem výmazu zástavního práva, aniž by však svému
slibu dostál. S ohledem na předestřené pak navrhla, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, případně aby je zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci žalobkyně a
navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. však dovolatelka Nejvyššímu soudu nepoložila.
Nelze přehlédnout, že ve svém podání polemizuje spíše se skutkovými zjištěními
odvolacího soudu než s jeho právními závěry, jež jsou v souladu s citovanými
ustanoveními východiskem pro posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání. Jak
totiž již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, činí-li soud z obsahu smlouvy
(případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno,
dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud
pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, respektive jde o právní
posouzení věci (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4434/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4.
2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 5. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 4490/2014). Nejvyššímu soudu proto nepřísluší zaobírat se námitkami,
jejichž prostřednictvím jsou zpochybňována zjištění týkající se existence a
obsahu smluvních ujednání, dle nichž žalovaný figuroval v rámci závazků
žalobkyně a prodávající jako smluvních stran smlouvy o smlouvě budoucí, dodatku
k této smlouvě i smlouvy kupní toliko jako platební místo, jakož i náhledu na
účelové určení předmětných plateb. Dovolatelka přitom nevtěluje své výtky (ať
již se týkají logiky a přiléhavosti skutkových závěrů či hodnocení vypovídací
hodnoty jednotlivých důkazních prostředků) proti zmíněným zjištěním odvolacího
soudu do námitek, jež by měly podobu nesouhlasu se způsobem aplikace hmotného
či procesního práva, v jejichž světle by bylo možno se zabývat správností úvah
odvolacího soudu.
Dále je třeba zdůraznit, že odvolací soud nenazíral na žalovaného jako na
zástupce prodávající, neboť určení třetí osoby jako místa určeného k realizaci
smluvené platby samo o sobě nikterak neznačí, že by daná osoba byla zmocněna k
jednání za jiného, pročež nelze mít za opodstatněný poukaz na to, že pro
žalobkyni nebylo seznatelné, že by měl žalovaný jednat za prodávající. Smluvním
stranám přitom nic nebrání, aby se dohodly, že povinnost poskytnout plnění bude
splněna prostřednictvím třetí osoby jako platebního místa, aniž by se však tato
osoba stávala smluvní stranou. Zmíněný postup byl Nejvyšším soudem opakovaně
akceptován jako korektní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, či přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2380/2014), přičemž dovolatelka nepřichází
s relevantními argumenty, jež by vyvracely přiléhavost takto směřovaných úvah
odvolacího soudu. Postavení žalovaného jako platebního místa pak vylučuje
relevanci posouzení platnosti smluvních ujednání týkajících se kupní ceny či
dopadů následného (odlišného) stanovení kupní ceny, neboť i v případě
neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní, stejně jako při odpadnutí důvodu k
poskytnutí části kupní ceny (v důsledku změny příslušného ujednání) by nebylo
možno odhlédnout od toho, že šlo o plnění adresované druhé smluvní straně, již
by pak stíhala povinnost plnění vydat (srov. § 457 obč. zák. a dále například
přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo
3060/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2368/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2360/2012). Lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na názoru, že
určitost ujednání ohledně peněžitého plnění nezbytná pro platnost smlouvy o
smlouvě budoucí je zachována, je-li ze smlouvy jednoznačně a srozumitelně
zjistitelná jeho výše (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1.
2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005), čehož je možno dosíci například i
prostřednictvím odkazu na již existující znalecký posudek (srov. mimo jiné
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4404/2008), pročež
z pouhého nezařazení tohoto údaje přímo do textu předpokládané kupní smlouvy by
jen stěží bylo možno usuzovat na neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí. K dalším
výhradám vztahujícím se k platnosti příslušného ujednání ve smlouvě o smlouvě
budoucí je možno podotknout, že byť nelze vyloučit následnou modifikaci
vzájemných práv a povinností smluvních stran na základě jejich další dohody,
nejeví se žádného důvodu, pro nějž by bylo na místě spatřovat v této
skutečnosti důvod neplatnosti předchozího ujednání (nehledě na případnou změnu
jeho dopadů na právní vztahy účastníků).
K námitce upínající se k nesprávnému označení účelu platby ve výši 230.000,- Kč
jako zálohy je třeba uvést, že ač zákon pokládá za zálohu platbu poskytnutou
před uzavřením smlouvy (§ 498 obč. zák.), nemění to nic na tom, že figuroval-li
žalovaný i pro účely zmíněné transakce jako platební místo (tuto úvahu
dovolatelka úspěšně nezpochybnila – viz výše), nelze z nekorektního označení
či pochybností o účelu platby realizované až po daném okamžiku usuzovat na její
směřování přímo do majetkové sféry žalovaného. Tvrzení, dle nějž sporný obnos
měl být úplatou žalovanému za realizaci určitých úkonů ve prospěch žalobkyně,
pak zcela postrádá opory ve skutkových zjištěních odvolacího soudu, v dovolacím
řízení v zásadě nezpochybnitelných (jak bylo zmíněno shora), pročež ani jeho
prostřednictvím nelze založit přípustnost podaného dovolání.
Jelikož tedy dovolatelka nepředestřela otázku, pro niž by bylo možno na
dovolání pohlížet jako na přípustné, přistoupil Nejvyšší soud podle § 243c
odst. 1, věty první, o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že v dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č.
177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 9.420,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
a navýšením o 21% DPH má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení v celkové částce 11.761,20 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. září 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu