28 Cdo 1838/2018-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce CALAMARI
SE, IČO 28940423, se sídlem v Ostravě-Přívoze, Slovenská 1085/1a, zastoupeného
Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Jurečkova
643/20, proti žalovanému Moravskoslezskému kraji, IČO 70890692, se sídlem v
Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 2771/117, zastoupenému JUDr. Markem Křížem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Kraviné-Fryštátě, Masarykovo náměstí 91/28, o
zaplacení 87 057 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 155 C 49/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. prosince 2017, č. j. 57 Co 247/2017-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 5 953 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Burečka do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v napadené části, tj. co do
částky 87 057 Kč s příslušenstvím, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne
29. 3. 2017, č. j. 155 C 49/2014-92, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobci částku celkem 194 613 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o
nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a současně rozhodl též o
nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Přípustnost dovolání
odůvodnil, poukazuje na § 237 o. s. ř., tím, že odvolací soud aplikoval zákon
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“), ve spojení s obecnou právní úpravou občanského zákoníku
nesprávným způsobem. Nevymezil přitom žádnou konkrétní otázku procesního nebo
hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset, ani
neuvedl, že se odvolací soud při řešení označené otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že tato otázka v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně
anebo že má být takováto dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby je dovolací soud jako nepřípustné
odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podané dovolání přitom odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též plenární stanovisko
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS
3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14,
usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního
soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v
posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže tvrdě, že odvolací soud pochybil
při aplikaci zákona o pozemních komunikacích, konkrétním způsobem nevymezil
žádnou otázku procesního nebo hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., ohledně
níž by oznamoval, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že tato otázka v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně
anebo že má být takováto dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O
uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k
doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Zcela nad rámec výše uvedeného lze dodat, že v posuzovaném případě odvolací
soud respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dovodil-li se zřetelem
k individuálním skutkovým okolnostem případu (skutkový závěr odvolacího soudu
dovolacímu přezkumu nepodléhá, když samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem,
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3717/16),
že násyp i chodník jsou součástmi silnice vlastněné dovolatelem, jíž jsou
bezesmluvně zastavěny pozemky žalobce (obdobně srov. kupř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 397/2017), přičemž v důsledku
bezesmluvního umístění dotčené komunikace a jejích součástí na pozemcích
vlastněných žalobcem vzniká dovolateli na úkor žalobce bezdůvodné obohacení
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1537/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2056/2009), a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívaní nezastavěné, ale k
provozu komunikace nezbytné plochy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009); citovaný závěr byl pak jako
ústavně konformní aprobován i v rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či
usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14). Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo
odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 4 620 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3
písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 953 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.