28 Cdo 1935/2024-840
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně LESING plus, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 491 97 339, se sídlem v Plzni, Východní Předměstí, Chrástecká 2601/5, zastoupené JUDr. Mgr. Martinem Horákem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, proti žalované Froněk spol. s r.o., identifikační číslo osoby 475 34 630, se sídlem v Rakovníku, Zátiší 2488, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení částky 2 798 186 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 21/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 21 Co 155/2019-802, 21 Co 145/2021-802, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 23 958 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Viktora Bradáče, advokáta se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12.
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 21 Co 155/2019-802, 21 Co 145/2021-802, změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 12. 2020, č. j. 4 C 21/2017-603 (ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 17. 5. 2021, č. j. 4 C 21/2017-646) tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2 798 186 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II – IV).
2. Předmětem řízení byl žalobkyní (coby objednatelkou) uplatněný nárok za zaplacení požadované částky z titulu nákladů na odstranění vad díla (spočívajícího v „kompletní dodávce a provedení asfaltových vrstev zpevněných ploch, komunikací a parkovišť“) zhotoveného žalovanou na základě účastnicemi uzavřené smlouvy o dílo, a dále pak i zaplacení smluvní pokuty odvozované z porušení smluvní povinnosti žalované [kdy na právní poměr účastnic – se zřetelem k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) byla oběma soudy aplikována právní úprava účinná k datu uzavření smlouvy (dne 9. 5. 2013, ve spojení s jejím dodatkem ze dne 4. 11. 2013), tedy zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obch. zák.“].
3. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že není dána odpovědnost žalované (zhotovitelky) za tvrzené vady díla a že v posuzované věci nebyly podmínky ani pro aplikaci § 551 obch. zák., jestliže žalobkyně v řízení s určitostí ani neuvedla (přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu) rozhodné skutečnosti pro aplikaci tohoto ustanovení, totiž nespecifikovala, jaký nevhodný pokyn směřovala k žalované coby zhotoviteli, a kdy pak nebylo postaveno najisto, na jaký (nevhodný) pokyn měla žalovaná dle citovaného ustanovení reagovat (upozornit objednatele na jeho nevhodnost). Přitom odvolací soud akcentoval, že žalovaná byla v pozici (až) třetího subdodavatele a jejím úkolem byla toliko pokládka asfaltového povrchu, přičemž na přípravě výstavby areálu ani na zpracování projektové dokumentace se nepodílela (pro nedostatek kvalifikace na uvedených činnostech ani participovat nemohla); za určující pro rozhodnutí považoval pak odvolací soud i to, z jakých příčin došlo k namítaným deformacím (propadům) vozovky (zda bylo vadné dílo provedené žalovanou, tj. byl-li vadný k němu použitý materiál či jeho zpracování a způsob položení asfaltových vrstev, nebo zda bylo vadné dílo provedené žalobkyní, tedy byla-li vadná samotná konstrukce vozovky) a na základě v řízení učiněných zjištění učinil závěr, že samotné dílo provedené žalovanou vady nevykazovalo a že zjištěné deformace povrchu jsou důsledkem vadně navržené a provedené konstrukce vozovky (vrstvy pod asfaltovým souvrstvím) coby díla provedeného žalobkyní.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost vymezuje argumentem, že se odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určujících otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zatímco „jiné otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud řešeny nebyly“. Dovolatelka vytýká, že rozsudek odvolacího soudu je překvapivým rozhodnutím, na které nemohla reagovat a jež navazuje na odvolacím soudem nesprávně zjištěný skutkový stav, jenž nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka odmítá závěr odvolacího soudu o nedostatečné specifikaci nevhodného pokynu daného zhotoviteli (ve smyslu § 551 obch. zák.) a posouzení odvolacího soudu má za rozporné s judikaturou dovolacího soudu vážící se k otázce odpovědnosti zhotovitele za vady díla ve smyslu § 551 odst. 3 obch. zák. Pochybení odvolacího soudu nachází i v absenci zdůvodnění, proč nebylo vyhověno současně uplatněnému nároku na zaplacení smluvních pokut, který zakládala na porušení smluvních povinností žalované (v čemž dovolatelka také spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Jako v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou dovolatelka formuluje otázku, zda má zhotovitel (v případě sjednané záruky) povinnost opakovaně opravovat dílo i v situaci, když se vady budou pro nevhodnost užitého materiálu opakovat. Rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje za řádně odůvodněné.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
9. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
10. Na dovolatelkou formulované otázce týkající se výkladu a použití ustanovení § 551 odst. 3 obch. zák. napadené rozhodnutí nezávisí a již proto pro její řešení nemůže být založena přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud při svém rozhodování – oproti dovolací argumentaci – vycházel z odlišných skutkových zjištění, uzavíraje, že dovolatelka přes výzvu soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soudu nedoplnila svá tvrzení o právně významných skutečnostech, jež by odůvodňovaly použití odkazovaného ustanovení, jestliže s určitostí nevylíčila (nekonkretizovala), jaký nevhodný pokyn žalované dala (a na jehož nevhodnost měla být žalovanou coby zhotovitelem ve smyslu § 551 odst. 1 obch. zák. upozorněna).
Vymezuje-li se pak dovolatelka vůči tomuto naposled uvedeném závěru, činí tak na podkladě jiného skutkového stavu oproti tomu, který byl podkladem napadeného rozhodnutí (kdy odvolací soud současně uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno ani to, že žalované – při vynaložení odborné péče – měla být známa problematičnost použití asfaltové směsi u nákladních ramp s ohledem na jejich předpokládané zatížení).
11. K tomu nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Relevantní (pro posouzení přípustnosti dovolání) není pak ani dovolatelkou současně uplatněná kritika odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění (nadto nikterak excesívních v poměru k provedeným důkazům), jestliže oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
12. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo postaveno najisto, jaký pokyn, považovaný za nevhodný, měla žalobkyně udělit žalované při provádění díla, nemohl se ani zabývat posouzením, zda žalované vznikla povinnost ve smyslu § 551 odst. 1 obch. zák. ji na takovou nevhodnost upozornit (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 214/2020).
13. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2009/2016, není pak v naznačených souvislostech případný, neboť odkazované rozhodnutí bylo vydáno na podkladě odlišného (zjištěného) skutkového stavu (v odkazované věci vycházely soudy z existence nevhodného pokynu objednatele) než v posuzované věci.
14. Nad rámec uvedeného lze snad k argumentaci dovolatelky, že ji žalovaná neupozornila na (obecnou) nevhodnost užití asfaltových povrchů v daném místě a čase pro daný účel, v situaci, kdy bylo v posuzované věci zjištěno, že si dovolatelka u žalované objednala pokládku živice „na akci Transport logistic park Kunice u Prahy“ a žalovaná se dle uzavřené smlouvy o dílo zavázala pro dovolatelku jako objednatele zhotovit kompletní dodávku a provedení asfaltových vrstev zpevněných ploch, komunikací a parkovišť, poukázat i na ty závěry rozhodovací praxe, dle nichž za pokyn ve smyslu § 551 odst. 1 obch. zák. nelze považovat samotné uzavření smlouvy o dílo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 1661/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 214/2020).
15. Námitky dovolatelky, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nikterak nezdůvodnil své rozhodnutí i pokud jím nepřiznal žalobkyni právo na smluvní pokuty dovozované z porušení smluvních povinností „v souvislosti s prokazatelnou existencí vad díla a v souvislosti s prodlením žalovaného s jejich odstraňováním“, vystihují vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Naznačuje-li snad dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru trpí neúplným (a tím i nesprávným) právním posouzením, vychází i v tomto směru z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud ve svém rozhodnutí (k tomu – vedle již výše cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Odvolací soud v přítomné věci po doplnění dokazování konstatoval, že dílo provedené žalovanou vadné nebylo (a tedy postrádá pak relevanci i důvodnost žalobkyní současně uplatněná argumentace vážící se k nároku na smluvní pokuty odvozované z porušení dané smluvní povinnosti). Nadto lze pak v předestřených souvislostech v obecné rovině odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se k intepretaci relevantních ustanovení o odpovědnosti za vady díla (§ 560 a násl. obch. zák.) včetně jí formulovaného závěru, podle nějž má dílo vady, neodpovídá- li jeho provedení výsledku určenému ve smlouvě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4349/2014, ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2618/2016, nebo ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 254/2021), z čehož je (implicitně) zřejmé i to, proč odvolací soud uplatněný nárok na uhrazení smluvních pokut (spjatých s existencí vad díla) žalobkyni nepřiznal.
16. Dovolatelkou současně formulovaná otázka, má-li zhotovitel v případě sjednání záruky povinnost opravovat opakovaně dílo i v situaci, kdy se vady pro nevhodnost materiálu budou opakovat, kterou považuje dovolatelka za otázku v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenou, přípustnost dovolání také nezakládá, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci na jejím posouzení založeno není (odvolací soud tuto otázku neřešil již s ohledem na výše rekapitulovaný závěr o absenci vad díla), a tedy ani z pohledu ustanovení § 237 o.
s. ř. na jejím řešení nezávisí. Okolnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že byla pro napadené rozhodnutí určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.; srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013. Snad jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že i tato argumentace je stavěna na podkladě dovolatelkou prosazovaného skutkového stavu, odlišného od toho, z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a překračuje tak i zde způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. (viz rozhodovací praxi již výše uvedenou).
17. K dalším namítaným vadám řízení (dovolatelka vytýká napadenému rozhodnutí překvapivost a nedostatečné odůvodnění, které je činí nepřezkoumatelným) lze pak uvést, že z pohledu relevantních hledisek přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), i ve vazbě na způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jde o argumentaci nezávažnou, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Námitka tvrzených vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem (dovolání takto formulovanou otázku v posuzované věci neobsahuje) neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017, a ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 397/2023, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19).
18. Nad rámec naposled uvedeného lze pak odkázat i na závěry rozhodovací praxe, podle nichž rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). O takovou situaci v dané věci nejde (a vytýkaným defektem napadené rozhodnutí ani netrpí).
19. Rozhodnutí odvolacího soudu také nelze označit za nepřezkoumatelné (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Z jeho odůvodnění (přes jistou stručnost) je zřejmé, proč bylo odvolacím soudem právě takto rozhodnuto (jaké skutečnosti měl za zjištěné a jak věc posoudil po právní stránce, tedy proč – oproti soudem prvního stupně vydanému rozhodnutí, jež považoval za nesprávné – dospěl k závěru, že žalobě vyhovět nelze).
20. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v posuzované věci nejsou naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
21. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích II až IV, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, jež sestávají z odměny advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 19 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 4 158 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu