žalobkyně STATEK DOUBRAVKA,
s.r.o., IČ 465 08 431, se sídlem v Chotěboři, Riegrova 27, zastoupené JUDr.
Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská 1081/16, proti
žalovaným 1. I. F., 2. S. V., 3. M. D., 4. J. H., 5. J. D., zastoupené Mgr.
Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí
679/5, a 6. E. H., o zaplacení částek 3.838.815,23 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 35/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2016, č. j. 15 Co
278/2016-305, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
specifikovaných částek (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.). Dlužník žalobkyně V. N. byl trestním rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry, neboť na svůj účet
převedl finanční prostředky žalobkyně, jež následně využil ke koupi nemovitostí
od žalovaných, resp. jejich právních předchůdců. Současně byl povinován
zaplatit žalobkyni náhradu škody. V rámci exekuce pověřený soudní exekutor
vydal exekuční příkaz k přikázání jiné pohledávky vůči žalovaným z titulu
jejich povinnosti vrátit kupní cenu, jež jim byla uhrazena na základě absolutně
neplatných kupních smluv uzavřených se zmíněným dlužníkem. Proti žalovaným
odmítajícím požadované plnění poskytnout podala žalobkyně poddlužnickou žalobu
podle § 315 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Z uvedeného vycházeje, zabýval se
soud prvního stupně existencí hmotněprávního vztahu mezi žalovanými a povinným
z rozsudku soudu v trestním řízení (tj. V. N.). Dovodil, že kupní smlouvy nelze
mít za neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neb nebyly uzavřeny v rozporu se
zákonem, neobchází jej a ani se nepříčí dobrým mravům, pročež dospěl k závěru,
že dlužník nemá vůči žalovaným žádnou existující pohledávku, dodávaje, že
disponoval-li by vůči nim nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniknuvšího
plněním z neplatného právního úkonu, bylo by tomu odpovídající právo již
promlčeno.
K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 15 Co 278/2016-305, potvrdil (výrok I.)
a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Ztotožňuje se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jejich
následným právním posouzením, připomněl, že v řízení o poddlužnické žalobě se
poddlužník může úspěšně bránit námitkou, dle níž povinnost plnit v rozhodný
okamžik neměl kupříkladu z důvodu neexistence pohledávky, jejího zániku apod.
Souhlasil se závěry obvodního soudu, že dotčené kupní smlouvy nejsou neplatné,
a proto nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení žalovaných na úkor V. N.
Zdůraznil přitom, že ani původ finančních prostředků nemůže mít v daném případě
vliv na platnost sjednávaných smluv, a zasáhnout tak do právní jistoty
žalovaných jakožto strany smlouvy. Neshledávaje existenci pohledávky mezi
dlužníkem žalobkyně a žalovanými, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Za nesprávný označuje závěr soudů přijatý ve
vztahu k dle ní zásadní otázce projednávané věci, a sice platnosti kupních
smluv uzavřených mezi V. N. a žalovanými. Akcentuje, že peníze získané trestnou
činností byly následně použity na koupi pozemků, jež je proto neplatná, neboť
byla součástí trestného jednání, a kupní smlouvy tak byly uzavřeny contra
legem, contra bonos mores, či byl jejich sjednáním obcházen zákon. Posouzení
věci odvolacím soudem se tudíž příčí konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 30 Cdo 2705/2006. Rovněž zdůrazňuje, že po celou dobu docházelo toliko k
postupování pohledávek, prostřednictvím nichž byla cena za nemovitosti
žalovaným hrazena, nemohlo tedy nastat soudy konstatované smísení finančních
prostředků V. N. a jím zpronevěřených peněz. Přitakání rozhodnutím soudů
nižších instancí označuje za legalizaci výnosů trestné činnosti. Závěrem pak
dodává, že právo nemohlo být promlčeno, jak naznačoval soud prvního stupně,
poněvadž k bezdůvodnému obohacení došlo úmyslně, pročež se právo na jeho vydání
promlčuje v desetileté promlčecí době. S ohledem na vylíčené navrhuje zrušení
rozsudků městského i obvodního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
Poukazuje-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn.
30 Cdo 2705/2006, považujíc rozhodnutí odvolacího soudu za s ním rozporné,
nelze její argumentaci přitakat již pro odlišnost skutkových okolností obou
dotčených případů. Zatímco ve věci řešené v citovaném rozsudku byl spáchán
trestný čin podvodu, za nějž byl žalovaný uznán pravomocně vinným v trestním
řízení, právě uzavřením smlouvy, jejíž platnost byla předmětem občanskoprávního
sporu, v nynějším případě byly kupní smlouvy uzavírány za situace, kdy V. N.
již dále disponoval s neoprávněně (přisvojením si cizí věci) získanými
finančními prostředky. Nadto lze upozornit, že žalobkyní citované rozhodnutí
bylo následnou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu překonáno a teze v něm
vyslovené částečně revidovány (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1542/2009). Není proto možné, jak správně uzavřely
i nalézací soudy, hodnotit kupní smlouvy týkající se pozemků žalovaných jako
součást trestné činnosti V. N., pro což by bylo lze uvažovat o jejich
eventuální neplatnosti (nikoliv však patrně absolutní – viz dále), neboť
podstatou znaku trestného činu zpronevěry – přisvojení si cizí svěřené věci –
je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu (zde
převodem na svůj soukromý účet). O přisvojení věci ve smyslu ustálené
judikatury jde totiž i v případě, kdy s takto získanou věcí nijak dále
nedisponuje. Nemůže být proto rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní
skutečně (a zda vůbec) nakládal. Za věci se v řečeném smyslu považují i peněžní
prostředky na účtu (k vyslovenému viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1069/2015, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2016, obdobně též jeho usnesení ze dne 13. 4.
2016, sp. zn. 8 Tdo 267/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 49/2016).
K nyní řešené situaci lze pak připomenout ustálenou judikaturu dovolacího soudu
vztahující se k obdobné problematice, a sice k důsledkům podvodného jednání
jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření na platnost kontraktu, v níž
Nejvyšší soud, jehož úvaha byla následně kvitována i ze strany soudu Ústavního,
uzavřel, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině
vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu § 49a obč. zák. V
nastíněných případech lze tedy uvažovat toliko o eventuální relativní
neplatnosti příslušných smluv, jíž se v souladu s citovanou judikaturou může
úspěšně dovolávat jedině ta strana smlouvy, která její neplatnost nezapříčinila
(k popsanému viz zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2011, jakož i
další v něm jmenovaná rozhodnutí – především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 36/2008, a rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn.
33 Cdo 787/2008, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp.
zn. I. ÚS 384/2005).
Dovolatelčině mínění nelze přisvědčit rovněž z důvodu nezbytnosti respektovat
princip právní jistoty a legitimního očekávání účastníků právních vztahů.
Řečené zásady nemohou být narušeny úvahou, dle níž by samotný nelegální původ
finančních prostředků bez dalšího způsoboval absolutní neplatnost kupní
smlouvy, jež byla uzavřena zcela v souladu s právním řádem. Uvedené by ve svém
důsledku znemožnilo účastníku dohody domáhat se sjednaného plnění, ačkoliv by
kontrakt uzavřel vážně a sám z něj pro sebe vyplývající povinnosti řádně
splnil, čímž by bezpochyby došlo k zásahu do jeho právní jistoty (srovnej
mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo
679/2009).
Přisvojil-li si tudíž v nyní projednávaném sporu V. N. cizí věc (finanční
prostředky) již převodem na svůj účet, nemůže původ takto získaných peněz,
především s ohledem na shora připomenuté teze stran právní jistoty účastníků
občanskoprávních vztahů, ovlivnit platnost jednání, prostřednictvím něhož s
nimi bylo následně nakládáno. Posouzení dotčených kupních smluv jako platných
právních úkonů nelze nazývat ani dovolatelkou namítanou „legalizací výnosů z
trestné činnosti“, přičemž není možné přehlédnout, že žalobkyně, jakožto
poškozená trestním jednáním V. N., se může náhrady jí způsobené újmy i nadále
domoci z majetku pachatele, jenž nyní zahrnuje rovněž předmětné nemovitosti.
Namítá-li pak dovolatelka nepřípadnost závěrů soudu prvního stupně stran
eventuálního promlčení žalobou uplatňovaného práva, opomíjí, že naznačenou
problematiku artikuloval toliko obvodní soud, avšak nebyla již předmětem řešení
odvolacím soudem a jeho rozhodnutí na jejím posouzení nezávisí, pročež ani
argumentace orientovaná tímto směrem nemůže být s to přípustnost dovolání
založit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28
Cdo 2397/2016).
Přitakat nelze ani dovolatelčině úvaze o po sobě jdoucím postupování
pohledávek, neboť o postoupení pohledávky by bylo snad možné hovořit toliko v
případě převodu peněz v rámci jediného peněžního ústavu – banky. V dané situaci
došlo k transakci, byť bezhotovostní, mezi různými účty odlišných majitelů,
vedenými u rozdílných peněžních ústavů, přičemž pohledávka V. N. vůči bance
svědčící mu jakožto majiteli účtu, na nějž byly peníze převedeny, se zvýšila o
sumu odpovídající těmto finančním prostředkům bez ohledu na jejich původ (viz k
tomu kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2771/2009, dále jeho usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2825/2016, či
ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4844/2015). Ve vztahu k naznačenému pak lze
kvitovat náhled nalézacích soudů, jež poukázaly na nerozlišitelnost peněz
deponovaných na účtu, vložených na něj třetí osobou a vlastních financí banky
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo
975/2013).
Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že se odvolací soud od dovolacím
soudem konstantně zastávaných názorů neodchýlil a právě posuzovanou při rozhodl
v souladu s nimi i s ustálenou rozhodovací praxí soudu Ústavního. Jinou otázku,
pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu § 237 o.
s. ř. pak žalobkyně nepředložila, a Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než její
podání podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalovaným, již by na jejich náhradu měli v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu