32 Cdo 1542/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Wüstenrot - stavební spořitelny a. s., se sídlem v Praze
4, Na Hřebenech II 1718/8, PSČ 140 23, identifikační číslo osoby 47 11 52 89,
zastoupené JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem, se sídlem v Prachaticích,
Kostelní náměstí 16, PSČ 383 01, proti žalovaným 1) P. S., a 2) J. H.,
zastoupenému JUDr. Robertem Jonákem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě,
Horní 14, PSČ 580 01, o zaplacení částky 298.712,80 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 178/2007, o dovolání
druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.
září 2008, č. j. 38 Co 76/2008-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám jejího zástupce.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 30. listopadu
2007, č. j. 8 C 178/2007-54, uložil žalovaným zaplatit
žalobkyni částku 298.712,80 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku a
rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání druhého
žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve vztahu ke druhému žalovanému a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, podle
nichž byla mezi žalobkyní a prvním žalovaným uzavřena 27. září 2002 smlouva o
úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení § 497 a násl. obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Druhý žalovaný podle ustanovení § 303 a násl.
obch. zák. ručitelským prohlášením ze dne 11. září 2002 převzal ručení za
závazky prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru. První žalovaný úvěr řádně
nesplácel, žalobkyně od smlouvy odstoupila přípisem z 26. října 2006. Rozsudkem
Okresního soudu ve Ždáru nad Sázavou ze dne 14. září 2006, č. j. 2 T
164/2005-140, byl první žalovaný odsouzen pro trestný čin úvěrového podvodu,
když jako žadatel o překlenovací úvěr ke smlouvě o stavebním spoření předložil
nepravdivé potvrzení o svém příjmu. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o
úvěru je platnou smlouvou a platným je i ručitelský závazek druhého žalovaného.
Skutečnost, že při uzavření smlouvy o úvěru spáchal první žalovaný trestný čin
podvodu, nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy. Smlouva, při jejímž
uzavření jednal jeden z účastníků podvodně, nemůže být bez dalšího neplatná pro
nedostatek vážné vůle podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“) nebo pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák.
Právem naopak musí být chráněn druhý účastník smlouvy, v projednávané věci
žalobkyně a jen na ní může záviset, zda se dovolá omylu, který u ní podvodně
jednající účastník smlouvy vyvolal a zda uplatní tzv. relativní neplatnost
smlouvy podle ustanovení § 49a a § 40a obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, podle obsahu
dovozuje jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu odkazuje na ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázky zásadního
právního významu, která byla odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy o
úvěru za situace, kdy při jejím uzavření první žalovaný svým jednáním spáchal
trestný čin úvěrového podvodu. Namítá, že odvolací soud vyšel pouze z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Co 826/2005
(jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále jen „R 36/2008“), a dovodil, že relativní neplatnosti smlouvy
o úvěru se žalovaní nemohli účinně dovolat. Odvolací soud přitom opomněl závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006,
který je z časového pohledu rozhodnutím novějším než citované rozhodnutí a v
němž pro obdobný případ byla dovozena absolutní neplatnost smlouvy o úvěru
podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Zdůrazňuje, že podle
ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů
o tom, že byl spáchán trestný čin. Byl-li první žalovaný pravomocně odsouzen
pro trestný čin úvěrového podvodu, je tím soud v občanskoprávním řízení vázán a
závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva o úvěru je platná, je nesprávný,
stejně jako závěr, že platným je i jeho ručitelský závazek a to za situace, kdy
se neplatnosti smlouvy o úvěru rovněž dovolal. Proto navrhuje, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za zjevně
bezdůvodné. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka, zda smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků předstíral určitou
vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil
jeho omylu, je neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. (pro nedostatek
vážné vůle) nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem), není
otázkou zásadního právního významu. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s
hmotným právem (§ 40a, § 49a, § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák.) ani judikaturou
Nejvyššího soudu. V posouzení dané otázky Nejvyšší soud sjednotil právní praxi
již zmíněným R 36/2008, o něž ostatně správně opřel své právní závěry i
odvolací soud v projednávané věci. Také v R 36/2008 přitom šlo po
skutkové stránce o případ, kdy jednání jedné ze smluvních stran spočívající ve
vlastním uzavření smlouvy (šlo o smlouvu o půjčce) bylo v pravomocném
odsuzujícím rozsudku soudu v trestní věci kvalifikováno jako jednání naplňující
znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu § 250 odst. 1 a 4 tr. zák. V R 36/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že takové jednání nečiní smlouvu
absolutně neplatnou podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. ani podle
ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo
že obecně šlo o jednání podvodné). Tamtéž dovodil, že podvodné jednání jednoho
z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle
ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník
smlouvy (§ 40a obč. zák.). Z takto ustáleného judikatorního rámce vychází (byť bez vazby na konkrétní
odsuzující rozsudek soudu v trestní věci) i navazující (pozdější)
judikatura Nejvyššího soudu. Na závěry obsažené v R 36/2008 v tomto ohledu
odkazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo
1094/2006, uveřejněný pod číslem 89/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 29 Odo
891/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2007, pod
číslem 153, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo
2660/2007 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud
usnesením ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. VI. ÚS 2762/07), rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo
2188/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008,
sp. zn. 26 Cdo 1171/2007 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl
Ústavní soud usnesením ze dne 5. února 2009, sp. zn. III. ÚS 1733/08), rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3528/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 2973/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 863/2007 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 32 Cdo 1541/2007 (všechna
tato rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici též na webových
stránkách Nejvyššího soudu),
K závěrům formulovaným v R 36/2008 se dále (a to právě ve vazbě na
trestněprávní rovinu věci) výslovně přihlásil i Ústavní soud.
Ten v usnesení
ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (jež je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Ústavního soudu) mimo jiné uzavřel (výslovně na
R 36/2008 odkazuje), že „naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v
soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu § 49a
obč. zák.“
Z této ustálené judikatury po vydání R 36/2008 ojediněle vybočuje dovolatelem
označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 30 Cdo
2705/2006, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z toho, že účastník řízení spáchal
uzavřením kupní smlouvy trestný čin podvodu, za nějž byl v trestním řízení
pravomocně odsouzen) uzavřel, že právní úkon, který je rozhodující součástí
skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v
trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je neplatný pro
rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Následně však Nejvyšší soud odstranil
výkladové problémy k této otázce v rozsudku velkého senátu svého
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo
3620/2010, v němž se přihlásil k závěrům vyjádřeným v R 36/2008. Od těchto
závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
hlediska řešení otázky platnosti ručitelského prohlášení dovolatele a jeho
nemožnosti dovolat se neplatnosti smlouvy o úvěru, když i tuto otázku odvolací
soud, i vzhledem k popsaným závěrům o relativní neplatnosti smlouvy o úvěru,
řešil v souladu s hmotným právem (§ 303 a násl. obch. zák. a § 40a a § 49a obč. zák), dovodil-li, že druhý žalovaný jako ručitel nebyl účastníkem smlouvy o
úvěru a jediným, kdo se mohl relativní neplatnosti smlouvy o úvěru účinně
dovolat, byla žalobkyně. Jelikož dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého
žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost nahradit žalobkyni náklady
dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v
částce 10.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 15, §
14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 20% daň z
přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu