28 Cdo 2023/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) V. K. a b) P. K., obou bytem v P. 97, H. P., zastoupených JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o poskytnutí náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 3 C 30/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2012, č.j. 22 Co 2969/2011-382, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. září 2011, č.j. 3 C 30/2010-349, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, „aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví v poměru výše jejich nároků pozemek – parcelu KN parc. č. 1681/3 v k. ú. Z., trvalý travní porost, o výměře 12 416 m2 a jiné zemědělské pozemky v obci Horní Planá až do výše nevyčerpaných restitučních nároků“.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobcům příslušel nárok na vydání náhradních pozemků (§ 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), jež shromáždili postoupením pohledávek od původních oprávněných osob, na základě čtyř postupních smluv uzavřených s těmito osobami ve dnech 20. 10. 2004, 2. 6. 2005, 20. 4. 2005 a 17. 9. 2005; aktuální výše nevypořádaného nároku žalobce a) činila 11.025,- Kč a žalobce b) 103.124,- Kč. Tento nevypořádaný (neuspokojený) nárok každého z žalobců – podle závěru odvolacího soudu – zanikl k 31.
12. 2005 podle čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., neboť stran tohoto nároku žádný z žalobců nemá postavení původní oprávněné osoby (či jejího dědice) a neprospívá mu tudíž ani nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaný pod č. 253/2003 Sb.), jímž byla ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (tj. ustanovení o tzv. „restituční tečce“) zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům. Byť žalobci dokládají, že jsou soukromě hospodařícími zemědělci, vzhledem k jiným skutkovým okolnostem na ně nelze vztáhnout závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30.
listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, v němž ve zcela výjimečných a ojedinělých případech připustil zachování práva na převod náhradního pozemku i osob, jež jej získaly jeho postoupením. Odkazuje též na další judikaturu dovolacího soudu, zejm. na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2238/2009, odvolací soud připomněl, že uplynutím zákonem stanovených lhůt postupníci ztrácejí toliko nárok na restituci naturální, při zachování nároku na náhradu v penězích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovozují, že jejich nárok na poskytnutí náhradních pozemků k 31. 12. 2005 nezanikl, byť jej nabyli postoupením od jiných (oprávněných) osob. Namítají, že i na jejich postavení lze aplikovat závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil ve shora označeném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 436/2007.
Opakují, že shromážděním nároků od více oprávněných osob nesledovali cíle spekulační, nýbrž rozšíření své zemědělské výroby a vytýkají odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi relevantními okolnostmi případu. Ač jinak označují postup Pozemkového fondu ČR za liknavý a svévolný, tvrdí, že při uzavírání postupních smluv věřili, že žalovaný bude řádně plnit své zákonné povinnosti a legitimně očekávali, že i tento jejich nárok uspokojí. V této souvislosti se dovolávají i závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 9.
prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a dovozují, že jde o rozhodnutí aplikovatelné i na případy nároků osob, které je nabyly postoupením. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán jiný rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). K žalobcem označeným otázkám se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 (uveřejněném pod č.
53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěl k závěru, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jedná se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před uplynutím stanovené lhůty; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; ze dne 5. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007; ze dne 1. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 1536/2008; ze dne 30. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007) a neshledává důvody, pro které by se od něj měl odchýlit v nyní posuzované věci. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2003 Sb., byla ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům. Do této kategorie osob žádný z žalobců evidentně nepatří. Nároky získali žalobci jejich postoupením (§ 33a odst. 1 zákona o půdě), a to vícero postupními smlouvami, v době, kdy již zákon č. 253/2003 Sb. byl platný a účinný. Proto i na ně v plné míře dopadají důsledky uvedené ve shora označeném derogačním nálezu Ústavního soudu o rizicích, která tato skupina postupníků mohla předpokládat.
Z tohoto je zřejmé, že ani rozhodnutím soudu v dané věci nemůže dojít k narušení (žalobci tvrzeného) legitimního očekávání na nabytí majetku, tudíž ani k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 447/2010; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 1823/2010). I proto se v daném případě nemohou uplatnit ani závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30.
listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, jehož relevantní skutkové okolnosti – zejména co do okamžiku nabytí nároků – nejsou podobné věci nyní posuzované, jak odvolací soud (též s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 2238/2009) vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Přitom měl důvodně na zřeteli i to, že uplynutím zákonem stanovených lhůt dochází toliko k zániku práva na poskytnutí náhradního pozemku jako jednoho ze způsobu náhradního uspokojení restitučního nároku, aniž by byl dotčen způsob uspokojení formou náhrady v penězích (srov. § 16 odst. 1 písm. b/ zákona o půdě).
V daném případě žalobcům neprospívají ani závěry, které vyslovil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009.
V něm řešil otázku, lze-li uspokojit nárok oprávněné osoby též převodem pozemků nezahrnutých žalovaným do jeho veřejné nabídky, tedy nikoliv otázku zániku tohoto práva u osob, jež jej nabyly postoupením (která je určující pro rozhodnutí v této věci a jež byla již dříve vyřešena shora prezentovanou, konstantní judikaturou Nejvyššího soudu).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu tudíž přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, jenž by měl na náhradu těchto nákladů zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. listopadu 2012
Mgr. Petr K r a u s předseda senátu