28 Cdo 2078/2024-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, za účasti: 1) Římskokatolická farnost Vacov, IČO 639 14 158, se sídlem ve Vimperku, náměstí Svobody 46, zastoupená Mgr. Petrem Stukbauerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 6/2021, o dovolání účastnice řízení 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2024, č. j. 5 Co 23/2023-203, ve znění opravného usnesení ze dne 26. července 2024, č. j. 5 Co 23/2023-242, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Účastnice řízení 2) je povinna zaplatit účastnici řízení 1) k rukám advokáta Mgr. Petra Stukbauera na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi účastnicí řízení 2) a žalobkyní nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 11. 2022, č. j. 11 C 6/2021-153, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 25. 1. 2021, č. j. 056463/2019/R27025/RR27165, rozsudkem soudu tak, že účastnici řízení 1) se nevydávají pozemky parc. č. 690/4 a 699/2,
v k. ú. Vacov (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala nahrazení shora citovaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (dále též jen „správní orgán“), jímž byly účastnici řízení 1) v rámci naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ – vydány pozemky konkretizované shora.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že u předmětných pozemků bylo zapsáno vlastnictví státu s příslušností hospodařit s daným majetkem ve prospěch Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, přičemž oba sporné pozemky měly k rozhodnému datu 24. 6. 1991 zemědělský charakter (byly užívány jako zahrádky). Krajský soud tedy přibral do řízení Českou republiku – Státní pozemkový úřad, neb daná organizační složka státu je z hmotněprávního hlediska oprávněna hospodařit se zemědělskými pozemky ve vlastnictví státu.
Z předestřeného důvodu u předmětných nemovitostí ani nezkoumal splnění podmínky funkční souvislosti dle § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. s ohledem na osobu povinnou v tomto sporu. Dále měl za prokázané, že v dané kauze došlo ke sloučení sporných pozemků s dalšími pozemky účastnice řízení 1), čímž se změnila jejich výměra. Uzavřel také, že stavby zahradních chatek nacházející se na části sporných pozemků nenaplňují svým charakterem překážku vydání pozemků ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť jde o stavby dočasné, nikoliv obtížně přemístitelné.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 5 Co 23/2023-203, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 7. 2024, č. j. 5 Co 23/2023-242, k odvolání žalobkyně a účastnice řízení 2) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Vyjádřil přitom přesvědčení, že původní pozemky parc. č. 690/4 a 699/2, v k. ú. Vacov, jež byly účastnici řízení 1) vydány shora zmíněným rozhodnutím správního orgánu, zanikly scelením, přičemž následně vzniklé pozemky parc. č. 690/4 a 699/2, v k. ú. Vacov (s odlišnou výměrou oproti pozemkům původním), jsou nově vzniklými věcmi. Pokud tedy žalobkyně trvala na nevydání původních pozemků, nelze o nich v daných poměrech pozitivně rozhodnout. Ve shodě se soudem prvního stupně také uzavřel, že provozování zahrádkářské činnosti vydání žalovaných pozemků nebrání, chatky umístěné na pozemku nejsou stavbami trvalého ani relativně trvalého charakteru, přičemž se nenaplní ani výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Co se týče otázek, která organizační složka má v předmětném řízení za stát vystupovat a zda soud prvního stupně do řízení správně přibral účastnici řízení 2), předeslal, že s přihlédnutím k § 250b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nelze s Českou republikou, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, přestat jednat, neboť v daném případě vystupuje na straně žalobce.
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala účastnice řízení 2) dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a to předně v otázce funkční souvislosti stavby a pozemku, resp. zda předmětné pozemky tvoří zahrádkářskou osadu a jsou funkčním areálem ve smyslu rozhodovací praxe dovolacího soudu, a naplňují tak výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. K tomu rovněž uvádí, že v případě vydání předmětných pozemků (zahrádek) nemůže být nadále naplněn účel zahrádkářského sdružení, a dochází tím k nové křivdě vůči fyzickým osobám.
4. Současně dovolatelka pokládá otázku, při jejímž vyřešení se odvolací soud měl rovněž odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu. Táže se, kdo je příslušný vystupovat v předmětném řízení za Českou republiku. Dle jejího názoru byla dovolatelka nesprávně přibrána do řízení jako účastnice 2), čímž bylo řízení zatíženo vadou, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
5. Z nastíněných důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
6. K dovolání se vyjádřila účastnice řízení 1), která vyslovila souhlas se závěry odvolacího soudu a navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
7. K dovolání se rovněž stručně vyjádřila žalobkyně, jež posouzení přípustnosti dovolání ponechala na Nejvyšším soudě.
8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání však přípustné není.
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozsudek odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Příčinou řečeného je vázanost dovolacího soudu formulovanými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení. Nejvyšší soud z jiných než
dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí prověřovat nemůže (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř. a např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, bod 12). Věcný přezkum posouzení označených právních otázek pak za nastíněného stavu není s to ovlivnit výsledek sporu, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5732/2017, a v něm citovanou judikaturu, či také například usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2816/2020, ze dne 21. 4. 2022, sen. zn. 29 ICdo 50/2022, i ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 788/2024).
13. V projednávané věci odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na více na sobě nezávislých důvodech. Dovodil totiž, že žalobě na vydání (v dané věci nevydání) pozemků lze vyhovět toliko tehdy, mají-li pozemky výměru uvedenou v žalobě, což v předmětné při vzhledem k scelení požadovaných pozemků s pozemky jinými nenastalo. Vedle toho zamítnutí žaloby (resp. potvrzení rozsudku soudu prvního stupně) odůvodnil také tím, že provozování zahrádkářské činnosti vydání žalovaných pozemků nebrání, chatky umístěné na pozemku nejsou stavbami trvalého ani relativně trvalého charakteru, pročež se nenaplní ani výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
14. Jestliže tedy dovolatelka předestírá dovolacímu přezkumu toliko otázku funkční souvislosti stavby a pozemku a s tím související otázku naplnění výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., aniž by současně brojila vůči závěrům odvolacího soudu o nemožnosti rozhodnout o pozemcích, které již nemají výměru uvedenou v žalobě, není podané dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. zjevně přípustné.
15. Dovolání potom není přípustné ani pro řešení otázky týkající se účastenství státu v předmětném řízení, neboť jí vystihuje případ vady řízení, což plně koresponduje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, ostatně i tvrzení dovolatelky (k tomu namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005); v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 jde navíc – oproti předešlé procesní úpravě – výlučně o vadu řízení, jež mohla mít za
následek nesprávné právní posouzení věci, a sice se zřetelem k odlišnému vymezení důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a důvodu dovolání, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 102/2023). O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by se pro řešení jiných právních otázek podařilo dovolatelce přípustnost dovolání založit. 16. Nadto lze uvést, že dospěly-li soudy nižších stupňů ke konkluzi o zemědělském charakteru sporných pozemků, je správný i jejich závěr, že v daném případě je za stát příslušný vystupovat Státní pozemkový úřad. Soudy však mohly pochybit, nepřestaly-li jednat s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, a místo toho do řízení přibraly Státní pozemkový úřad jako účastnici řízení 2), čímž došlo k situaci, v níž za stát ve stejné věci jednají dvě jeho organizační složky. V předmětné věci tedy vskutku mohlo dojít k vadě řízení, avšak takové, která nemá žádný vliv na správnost rozhodnutí ve věci, neboť posuzované pře se aktivně zúčastnily dvě organizační složky státu (k obecné přípustnosti tohoto jevu srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3617/2022, uveřejněné pod č. 13/2024 Sb. rozh. obč.), které disponují odborným aparátem specializovaným na danou problematiku, a tudíž státu jako jedinému subjektu nemohla vzniknout žádná újma (obdobně viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3382/2023). 17. Brojí-li konečně dovolatelka proti nákladovému výroku, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 18. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, v níž dovolání účastnice řízení 2) bylo odmítnuto a účastnici řízení 1), jež podala vyjádření k dovoláním, patří náhrada nákladů dovolacího řízení v celkové částce 3.400 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100 Kč [§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“)] a paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč [§ 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu]. Žalobkyni, která podala obsahově skromné vyjádření k dovolání, za dovolacího řízení účelně vynaložené náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 1. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu