28 Cdo 2337/2022-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. K., narozeného XY, bytem XY, b) Z. K., narozené XY, bytem XY, a c) M. S., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalovanému statutárnímu městu Pardubice, identifikační číslo osoby 002 74 046, se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 1, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 377/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 4. 2022, č. j. 27 Co 6/2022-178, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2022, č. j. 27 Co 6/2022-189, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 27 Co 6/2022-178, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2022, č. j. 27 Co 6/2022-189, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 9. 2021, č. j. 6 C 377/2019-142, tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobcům a) a b), oprávněným společně a nerozdílně, částku 15 805 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a žalobci c) částku 34 772 Kč spolu s tam uvedeným úrokem z prodlení a že se „ve zbývající části“ žaloba zamítá; dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně (vše výrokem I. rozsudku odvolacího soudu), o vrácení přeplatku na soudním poplatku žalobcům (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků I. a III. podal dovolání žalovaný. 3. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 4. Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a, a přípustné není ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 7. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 8. Žalobci mají postavení samostatných společníků (ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř.) a rozhodnutí odvolacího soudu působí vůči každému z nich samostatně. Soudní praxe je jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod č. 66/2009 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018). 9. Směřuje-li tedy dovolání proti části výroku rozsudku, jíž odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně částku 15 805 Kč s příslušenstvím a žalobci c) částku 34 772 Kč s příslušenstvím, coby samostatným společníkům v rozepři (kdy je přípustnost dovolání ohledně jednotlivých nároků nutno posuzovat zvlášť; k tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2116/2017, ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4013/2019, a ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1923/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 418/2021), jde o dovolání se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy (předmětem jsou samostatné nároky na vydání bezdůvodného obohacení vzniklé na bezesmluvním základě); k příslušenství pohledávky (zde současně přiznanému úroku z prodlení) se přitom nepřihlíží. 10. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (část výroku I. o nákladech řízení u soudu prvního stupně, výrok III. o nákladech odvolacího řízení) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 11. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 12. Přestože žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) – dovolatel neuplatňuje vůči rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba „ve zbývající části“ (jehož obsah je vyjádřen také v odstavci I. měnícího výroku rozsudku a bylo jím rozhodnuto o zamítnutí žaloby do částky 95 904 Kč, tedy o „rozdílu“ ve výši 45 327 Kč – peněžitém plnění z hlediska § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. rovněž podlimitním), sluší se připomenout, že v uvedeném rozsahu byl žalovaný ve věci úspěšný a jím podané dovolání proti tomuto – zamítavému – výroku rozsudku bylo by nutno kvalifikovat jako podané osobou neoprávněnou [ve smyslu § 240 odst. o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7]. K procesním důsledkům z tohoto plynoucím viz § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. 13. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (k náhradě oprávněným) žalobcům v tomto dovolacím řízení náklady nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 6. 2023
Mgr. Petr Kraus předseda senátu