28 Cdo 2479/2025-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Kristýnou Vlčkovou Daňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalovanému J. R., zastoupenému Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 26/9, o zaplacení částky 12 036 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 324/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, č. j. 26 Co 254/2024-286, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 60 003,90 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Bohuslava Nováka, advokáta se sídlem v Praze 6, Sartoriova 26/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 8 C 324/2020-233, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 12 036 666 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 12 036 666 Kč od 29. 7. 2019 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 26 Co 254/2024-286, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne 4. 6. 2014 žalobkyně darovala žalovanému jakožto svému synovi spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 2/3 na pozemku parc. č. XY a na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), vše v katastrálním území XY, a to za současného zřízení služebnosti doživotního a bezúplatného užívání těchto nemovitostí ve prospěch žalobkyně. Žalovaný následně darovaný spoluvlastnický podíl převedl na svoji dceru. Dopisem ze dne 23. 7. 2019 žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy ze dne 4. 6. 2014 pro nevděk a porušení dobrých mravů ze strany žalovaného a vyzvala jej k vrácení obvyklé ceny daru pro jeho nevybíravé vystupování vůči její osobě završené dopisem, v němž žalovaný oznámil žalobkyni, že ji nepovažuje za svou mámu, neboť ta zemřela dne 11. 7. 2018, a současně žalobkyni označil za manipulátora, zlého a sobeckého člověka. K uvedenému chování došlo poté, kdy žalobkyně ve dnech 10. 7. a 11. 7. 2018 bez předchozího upozornění vybrala z offsetového hypotečního účtu žalovaného peněžní prostředky ve výši 1 000 000 Kč, které tam dříve sama vložila. Do doby, než žalobkyně učinila tuto neočekávanou finanční transakci, byly vztahy účastníků řízení harmonické; žalovaný později svého nevhodného chování litoval a bezúspěšně usiloval o obnovení dobrých rodinných vztahů. Na podkladě uvedených zjištění soudy nižších stupňů uzavřely, že nebyly splněny podmínky pro odvolání daru podle ustanovení § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). Zdůraznily přitom, že žalovaný se jednání, pro které žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy ze dne 4. 6. 2014, dopustil v důsledku chování samotné žalobkyně.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, respektive která má být posouzena jinak. Namítá, že odvolací soud při posuzování otázky, zda byly naplněny podmínky pro vrácení daru pro nevděk plynoucí z ustanovení § 2072 o. z., nesprávně interpretoval zmíněné ustanovení a aplikoval nesprávnou judikaturu (vztahující se k již neúčinné právní úpravě). Domnívá se, že ustanovení § 2072 o. z. - oproti předchozí právní úpravě obsažené v ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) - zmírňuje intenzitu porušení dobrých mravů obdarovaným, jež odůvodňuje odvolání daru pro nevděk, pročež tato ustanovení nelze vykládat totožně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.
5. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil nesouhlasně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013]. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
10. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
11. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
12. Dovolání žalobkyně je se zřetelem na obsahové požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek ustanovením § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vadné, a tudíž věcně neprojednatelné. Ač dovolatelka ohlašuje důvod přípustnosti dovolání pro právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, takovou otázku v dovolání v rozporu se shora označenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu nijak nevymezuje a v této souvislosti (což vyplývá z logiky věci) ani neidentifikuje rozhodnutí dovolacího soudu, která rozdílnost v rozhodování určité (konkrétní) právní otázky reprezentují. Vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přitom nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16].
13. Ani ohledně dalšího žalobkyní avizovaného a potencionálně uplatnitelného důvodu přípustnosti dovolání, a to, že „dovolacím soudem má být tato právní otázka posouzena jinak“, žalobkyně nedostála povinnosti řádně v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. a požadavky shora předestřené judikatury dovolacího soudu vymezit důvod přípustnosti dovolání. V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě odchylným posouzením právní otázky dovolacím soudem (oproti posouzení přijatému odvolacím soudem) ovšem žalobkyně důvod přípustnosti dovolání vymezuje. I z tohoto pohledu je tak její dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vadné, a tedy neprojednatelné.
14. Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z hledisek přípustnosti dovolání – § 237 o. s. ř.) sluší se uvést, že ani z pohledu benevolentnějšího přístupu k dovolání žalobkyně, tj. zda z jeho obsahu nelze některé z hledisek přípustnosti dovodit, dovolání neobstojí. Sluší se totiž k současně vymezenému důvodu dovolání (jímž dovolatelka klade otázku posouzení naplnění podmínek pro odvolání daru pro nevděk podle ustanovení § 2072 odst. 1 o. z.) odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž se posouzení dané otázky odvolacím soudem nikterak nepříčí), dle níž zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k chování, které lze označit za zjevně porušující dobré mravy a které má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadového chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu.
Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba posoudit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je potřeba objektivizovat testem dobrých mravů.
Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování obdarovaného i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023, a ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024). Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021 – s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.
6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněného pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijaté k výkladu adverbia „zjevně“ užitého v § 588 o. z. – vyložil, že nevděkem se rozumí takové chování obdarovaného, kterým ublíží dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, navíc s podmínkou zjevného porušení dobrých mravů, tj. jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023).
15. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi (např. nevděk obdarovaného, nedostatek jeho pozornosti vůči dárci), tudíž naplňuje znaky ustanovení § 2072 o. z., respektive § 630 obč. zák. (k využitelnosti závěrů týkajících se aplikace ustanovení § 630 obč. zák. v poměrech úpravy ustanovení § 2072 o. z. viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024); musí jít o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami či neposkytnutím potřebné pomoci apod., tedy o kvalifikované porušení morálních pravidel, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Řečeno jinak, nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3101/2024).
16. V posuzovaném případě se odvolací soud důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, a to z hlediska objektivního i subjektivního. Neopomenul zohlednit chování žalovaného i žalobkyně, zhodnotil jejich vzájemný vztah, zjišťoval, jaké poměry mezi účastníky panují, jak k vytýkanému chování žalovaného došlo, z jakých příčin, a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci ustanovení § 2072 o. z. obecně přijal. Odvolací soud totiž nerezignoval na kontext celého případu, přičemž reflektoval, že chování, pro které dárkyně obdarovaného nevyzvala k vrácení daru, je z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku právně irelevantní (k tomu srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024). Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování žalovaného (obdarovaného) vůči žalobkyni (dárkyni) z hlediska objektivního a subjektivního nenaplňuje důvody pro odvolání daru, není nepřiměřená.
17. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobkyně nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
18. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti se zastoupením advokátem, je žalobkyně povinna tyto náklady v celkové částce 60 003,90 Kč žalovanému nahradit. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 49 140 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 10.413,90 Kč.
19. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 10. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu