28 Cdo 3101/2024-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Z. V., zastoupeného JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalovanému Z. V., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 351/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2024, č. j. 69 Co 184/2024-92, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 69 Co 184/2024-92, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 2. 2024, č. j. 29 C 351/2022-63, změnil tak, že žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem bytové jednotky č. XY, umístěné v budově č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, a podílu na společných částech domu ve výši 1108/14763, v k. ú. XY, zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl dovoláním žalobce. Předestřel otázku, zda jednání obdarovaného (žalovaného) spočívající v tom, že odmítá zřídit věcné břemeno doživotního užívání k výše uvedené (darované) bytové jednotce ve prospěch manželky dárce (žalobce), zjevně odporuje dobrým mravům, a představuje tak naplnění zákonných podmínek odvolání daru pro nevděk ve smyslu § 2072 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Mínil, že uvedená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena.
3. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Odborná literatura i soudní praxe je zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to zjevného porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního jednání dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 453/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024).
5. Ustanovení § 2072 odst. 1 o. z. je pak v rozhodovací praxi dovolacího soudu konstantně vykládáno v tom smyslu, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci (srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055-3014/, 1.
vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21 – 24). Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu.
Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů.
Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – věc je přitom třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018). Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi (např. nevděk obdarovaného, nedostatek jeho pozornosti vůči dárci), totiž naplňuje znaky § 630 obč. zák., resp. § 2072 o.
z. (k využitelnosti závěrů týkajících se aplikace § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v poměrech úpravy § 2072 o. z. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024); musí jít o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami či neposkytnutím potřebné pomoci apod., tedy o kvalifikované porušení morálních pravidel, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.
Řečeno jinak, nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn.
6. K naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru tedy směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o zjevné kolizi s dobrými mravy. Je-li vlastník v mezích zákona oprávněn s předmětem svého vlastnictví nakládat, není pak prodej části nemovitosti jednáním, kterým by obdarovaný, poté co nemovitost darováním nabyl, zjevně porušil dobré mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012).
7. V posuzovaném případě se odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu – neopomenul přitom zohlednit jak chování žalovaného (obdarovaného), tak i žalujícího dovolatele (dárce) a v širších souvislostech i jeho manželky, a zjišťoval, jaké vztahy mezi dotčenými osobami panují. Citované judikatuře koresponduje pak i závěr odvolacího soudu, dle něhož zjevné porušení dobrých mravů (opodstatňující odstoupení od předmětné darovací smlouvy – uzavřené dne 30. 11. 2020 – dle § 2072 odst. 1 o. z.) v individuálních skutkových poměrech projednávané věci (žalující dárce s manželkou mají zajištěno bydlení v bytě, k němuž má žalobce zřízeno právo odpovídající věcnému břemenu doživotního užívání, manželka žalobce přijala od žalovaného obdarovaného peněžité plnění za to, že se nebude domáhat zřízení užívacího práva k darovanému bytu, a setrvání v manželství se žalobcem podmiňuje získáním „dalších majetkových výhod“) nezakládá (sám o sobě) způsob pozdějšího nakládání žalovaného obdarovaného (coby vlastníka) s darovanou nemovitostí (neochota k jejímu zatížení věcným břemenem doživotního užívání zřízeným ve prospěch manželky dárce).
8. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v projednávané věci naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
10. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu