28 Cdo 25/2023-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Cisterciácké opatství Vyšší Brod, identifikační číslo osoby 004 76 684, se sídlem ve Vyšším Brodě, Klášter 137, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Prokišova ul. 1202/5, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 215/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2022, č. j. 8 Co 822/2022-333, ve znění usnesení ze dne 19. 9. 2022, č. j. 8 Co 822/2022-346, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10.
1. Rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 8 Co 822/2022-333, ve znění označeného opravného usnesení, Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. 4. 2022, č. j. 7 C 215/2017-311 (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). [Označeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo vyhověno žalobě na nahrazení projevu vůle žalované (jako povinné osoby) uzavřít s žalobcem (jako oprávněnou osobou) dohodu o vydání pozemku parc. č. st. 18 se stavbou č. p. 15, pozemku parc. č. 158/3 a pozemku parc. č. st. 20/2 se stavbou bez čísla popisného v katastrálním území Zadní Výtoň (dále jen „předmětné nemovitosti“) podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ nebo i jen „zákon“.]
2. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od citované rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu při řešení otázky týkající se podmínek konfiskace majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. (jejich naplnění v posuzované věci), jakož i aplikace výlukového důvodu podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. Dovolatelka považuje za nesprávný soudy následně učiněný závěr, že žalobce předmětný majetek pozbyl až v rozhodném období (dle zákona č. 428/2012 Sb.) a že je tak k restituci oprávněnou osobou. Přitom poukazuje i na odlišné závěry přijaté týmž odvolacím soudem v jiném souběžně vedeném řízení. Navrhuje, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá, eventuelně zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalobce podal k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
4. Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (v textu jen „o. s. ř.“), pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je nárok na vydání věci podle zákona č. 428/2012 Sb. (tedy i dle jeho § 10 odst. 4) podmíněn kladným závěrem o tom, že žalující subjekt je oprávněnou osobou podle tohoto zákona (srov. § 3) a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména § 2 písm. a) tohoto zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je tudíž nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v § 5 zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období (viz § 1), počínajícím dnem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srovnej i nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94 a 176). [Uvedený předpoklad nachází svůj odraz i v definici oprávněné osoby, jež vedle zahrnutí do výčtu osob pod písm. a) až d) ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. vyžaduje splnění podmínky majetkové křivdy v rozhodném období.]
8. K otázce konfiskace žalobcova majetku (a zasazení jemu způsobené majetkové křivdy do rozhodného období) na podkladě týchž skutečností, o které jde i v nyní posuzované věci, se pak Ústavní soud zcela konkrétně vyslovil v nálezu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19 (k otázce závaznosti jeho nosných důvodů viz i nález ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 11/02), v němž – se zřetelem k individuálním, do značené míry specifickým okolnostem řešené věci, jakož i s akcentem na účel restitučního předpisu a v něm obsažené výkladové pravidlo ex favore retitutionis – dospěl k závěru o možné prioritě restitučního titulu i v situaci, kdy majetkové křivdě měla předcházet (toliko formálně) konfiskace majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., jež ovšem nebyla realizována, a kdy k odnětí majetku došlo až v rozhodném období v celé šíři proběhnuvším postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. (restituční titul dle § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Uvedené závěry byly následně reflektovány i rozhodovací praxí dovolacího soudu v dalších skutkově a právně podobných věcech téhož žalobce coby oprávněné osoby (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu viz např. usnesení ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1072/2023, sp. zn. 28 Cdo 1076/2023 a sp. zn. 28 Cdo 1077/2023) a Ústavní soud se k nim znovu přihlásil i svým nálezem ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 806/23.
9. Vyšel-li tedy odvolací soud i v nyní přítomné věci ze zjištění, že skutečnosti o konfiskaci žalobcova majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. před rozhodným obdobím (tj. před 25. 2. 1948; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) nebyly v řízení prokázány (resp. že se žalované nepodařilo prokázat, že by orgány veřejné moci učinily relevantní kroky k převzetí nemovitostí opírající se o konfiskační správní akty a konfiskaci dle dekretů prezidenta republiky výslovně označily za nerealizovanou), a kdy pak jako správný aproboval závěr soudu prvního stupně (i jemu předcházející zjištění), že předmětný majetek žalobce byl v rozhodném období bez náhrady konfiskován podle zákona č. 142/1947 Sb. (restituční titul podle § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), že žalobce je proto oprávněnou osobou (§ 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) a že není dána ani výluka z restituce podle § 8 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od výše nastíněné rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu neodchýlil.
10. Výše uvedená nálezová judikatura Ústavního soudu dává i odpověď, totiž zápornou, na dovolatelkou současně nastolenou otázku možného rozporu učiněných závěrů s dříve přijatým stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikovaným pod č. 477/2005 Sb.), jinak respektovaným i dovolatelkou současně odkazovanou judikaturou dovolacího soudu.
11. K argumentaci dovolatelky závěry, které odvolací soud učinil v jiném souběžně vedeném řízení (ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 Co 228/2022, resp. u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 C 210/2015) lze jednak (ve shodě s odvolacím soudem) poukázat na dílem odlišný předmět obou řízení (kdy v odkazované věci prozatím nejde o restituci, nýbrž o určení vlastnického práva státu i vůči třetí osobě, kdy do věci může případně promlouvat i hledisko ochrany takto nabytého práva) a nadto nelze přehlédnout, že v odkazované věci vydaná rozhodnutí obecných soudů (řeší-li současně i otázku statusu žalobce coby oprávněné osoby, se závěrem pro žalobce nepříznivým) byla odklizena právě nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 806/23 (již výše odkazovaným). [I s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu pak ani v přítomné věci již není dán prostor k jinému posouzení nastolené právní otázky, tedy k prosazení konkurujícího závěru o možné konfiskaci žalobcova majetku již podle označených poválečných dekretů.]
12. Závěr o naplnění podmínek pro vydání předmětných nemovitostí i se zřetelem na odvolacím soudem současně aplikované ustanovení § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb. pak dovoláním již ani zpochybňován není (když nejde o závěr skutkovým zjištěním ani nikterak nepřiměřený, představují-li předmětné nemovitosti farní dvůr, farní zahradu a budovu fary v rozhodné době spojenou s kostelem, tedy jde-li o ucelený soubor nemovitostí, jež v rozhodném období sloužily oprávněné osobě k duchovním a pastoračním účelům i jako obydlí duchovních). I s ohledem na zmíněnou povahu nemovitého majetku je tedy závěr o jeho restituci v přítomné věci akceptovatelný.
13. Výše uvedeným je tak odůvodněn závěr o nepřípustnosti dovolání (ve světle hledisek uvedených v § 237 o. s. ř.) proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jímž bylo rozhodnuto v meritu o vydání předmětných nemovitostí žalobci coby oprávněné osobě, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu (od níž není důvod se odchýlit).
14. Proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II o nákladech řízení, a proti výroku II o nákladech odvolacího řízení (uváděla-li žalovaná, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017.
15. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k jejich náhradě oprávného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, to je celkem 4 114 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 11. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu