ti Pozděchov, z. s., se sídlem v Pozděchově
215, identifikační číslo osoby: 22857851, zastoupeného Mgr. Martinem Vlčkem,
advokátem se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, proti žalované České republice
– Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení
vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.
zn. 38 C 99/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočky ve Zlíně ze dne 6. dubna 2021, č. j. 60 Co 102/2020-372, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
6. 4. 2021, č. j. 60 Co 102/2020-372 (v této věci druhým v pořadí) potvrdil
výrokem I. rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 2. 2020, č. j. 38 C
99/2018-173, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem
pozemků v prvostupňovém rozsudku specifikovaných, a rozhodnuto o nákladech
řízení, a výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobce podal dovolání směřující proti části výroku I., kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé; po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), jenž je
zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Již v rozsudku ze dne 2. 12. 2020, č. j. 28 Cdo 3333/2020-315, kterým byl
zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 60 Co 102/2020-288, a věc vrácena Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně k
dalšímu řízení Nejvyšší soud k otázce aktivní věcné legitimace žalobce k
určovací žalobě jím odvozované od původního vlastníka pozemků Lesní singulární
společnosti v Pozděchově uvedl následující: „Vztah mezi původním nositelem
majetkových práv a nově vzniklým subjektem nelze chápat ve smyslu (nepřerušené)
identity, musí být vždy vztahem konkrétní a nezpochybnitelné návaznosti mezi
předchůdcem a nástupcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998,
sp. zn. 3 Cdon 1325/96). Nutným předpokladem úspěchu vlastnické žaloby, jíž se
žalobce domáhá práva odvozeného od práv svého právního předchůdce, tedy je, aby
žalobce byl s původním spolkem buď identický, nebo aby byl jeho právním
nástupcem. Za právního nástupce pak jest považovat toho, kdo vstupuje do práv a
povinností předchůdce (jejich předešlého nositele) na základě skutečností
stanovených hmotným právem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98; tento rozsudek je, stejně jako dále označená
rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz). Majetek původního subjektu (spolku) se tak bez
dalšího majetkem sdružení nově vznikajícího, byť na témže personálním
substrátu, nestává. Původní subjekt (spolek) má možnost svobodně rozhodnout o
způsobu majetkového vypořádání; je jeho vnitřní věcí, jak naloží se svým
majetkem, což je odrazem zásady spolkové autonomie (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4507/2011). Zákon o sdružování občanů
pak neupravuje – specificky – způsob vzniku nového občanského sdružení na
personální či majetkové základně jeho předchůdce; členům původního sdružení
přitom nic nebrání majetkové vztahy mezi původním a novým sdružením upravit
například dohodou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2641/2000, a ze dne 8. 11. 2006, sp. zn.
28 Cdo 2669/2006).“
S ohledem na takto formulovaný právní názor podpořený odkazem na judikaturu
Nejvyšší soud konkluzím, na nichž byl založen předchozí (zrušený) rozsudek
odvolacího soudu, vytkl, že „toliko z totožnosti personální, místní, předmětu a
rozsahu činnosti, majetku, vnitřních poměrů a názvu mezi původním spolkem
(podle skutkových zjištění již před rokem 1990 po několik desetiletí
neaktivním) a žalobcem (vzniklým teprve v roce 2010), aniž bylo zkoumáno, na
základě jakého hmotněprávního důvodu (např. dohoda) k převodu či přechodu
majetku z původního spolku na žalobce došlo, nabytí majetku původního spolku
žalobcem dovodit nelze“. Současně za rozporný s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního
soudu, dovolací soud označil závěr odvolacího soudu, podle něhož „pro pasivitu
Ministerstva vnitra ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů) nedošlo
k zániku původního spolku ke dni 31. 12. 1990.“ Předkládá-li proto žalobkyně
dovoláním k řešení právní otázku (mylně se domnívajíc, že jde o otázku v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou), „zda naplnění povinnosti
uložené ministerstvu vnitra v § 19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů (dále „zákon o sdružování občanů“), adresovat dotaz spolku, zda spolek
nadále hodlá vyvíjet činnost, byla jednou z podmínek nastoupení právní domněnky
zániku spolku,“ pak se odvolací soud při řešení této otázky od rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, neodchýlil, pokud se řídil
shora předestřeným právním názorem formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 2. 12. 2020, č. j. 28 Cdo 3333/2020-315. Sluší se proto zopakovat, že zánik
původního spolku ke dni 31. 12. 1990 (jenž vznikl před 1. 10. 1951) coby
důsledek jeho pasivity ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů, se
nikterak neváže na předchozí aktivitu státu; nevyužitím práva původního spolku
plynoucího z § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů (nedoložením názvu a sídla
do 31. 12. 1990) zde dochází k prekluzi práva tohoto spolku na zachování právní
kontinuity s obdobím před 1. 10. 1951. Subjekt vzniklý později (v případě
žalobce až v roce 2010) nemůže mít formálně-právně žádný vztah ke tvrzenému
právnímu předchůdci a veškeré kroky později vzniklého subjektu učiněné po 31. 12. 1990 jsou tak ve vztahu ke tvrzenému právnímu předchůdci bezpředmětné (k
této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 644/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS
2927/07, a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 28
Cdo 974/98). Dovolání není přípustné ani pro řešení druhé žalobcem vymezené právní otázky,
„zda při splnění všech podmínek obsažených v ustanovení § 19 odst. 2 zákona o
sdružování občanů je možné právní domněnku zániku spolku bez dalšího vztáhnout
i na spolek, který v rozhodné době (od účinnosti zákona o sdružování občanů do
31. 12. 1990) vlastnil nemovitý majetek, jenž byl evidován ve smyslu zákona č.
22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, jako jeho vlastnictví.“
Na vyřešení této otázky rozsudek odvolacího soudu nezávisí, a proto není splněn
obecný předpoklad přípustnosti dovolání vtělený do ustanovení § 237 o. s. ř. (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29
NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu
soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Účelem dovolacího řízení není řešení
problémů ryze hypotetických, které dovolatel nastoluje, bez vlivu na konečné
rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015). Zodpovězení žalobcem kladené otázky se nijak nemůže v
jeho právní sféře v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání příznivě
projevit, neboť žalobce není subjektem totožným s původním vlastníkem pozemků
(žalobce jako subjekt práva vznikl až v roce 2010) a nemůže být ani jeho
právním nástupcem s prokazatelnou sukcesí do majetkových práv původního spolku
(původní spolek zanikl ke dni 31. 12. 1990). Žalobce tudíž nedisponuje právním
postavením, na jehož základě by mohl prokázat aktivní věcnou legitimaci ve
sporu a současně i právní zájem na navrhovaném určení, pokud by stav v katastru
nemovitostí zapsaný neodpovídal skutečnému právnímu stavu. Otázka vypořádání
(případně dosud nevypořádaných) majetkových práv původního spolku souvisí s
problematikou likvidace majetku subjektu práva, který zanikl bez právního
nástupce, což je postup, na nějž právní úprava pamatuje. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání
žalobce bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení vznikly náklady v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem
(žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná
nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových
výdajů podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.