28 Cdo 2547/2024-90
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) M. B. a b) Z. B., oba zastoupeni Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Božetěchova 1840/7, proti žalovanému: Domov pro seniory Elišky Purkyňové, IČO 70875316, se sídlem v Praze 6, Cvičebná 2447/9, zastoupený JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní třída 340/21, o zaplacení 183 775 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 327/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2024, č. j. 62 Co 48/2024-63, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2024, č. j. 62 Co 48/2024-63, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 62 Co 48/2024-63, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 11. 2023, č. j. 7 C 327/2021-44, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 183 775 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Žalobci se zaplacení uvedené sumy domáhali z důvodu vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému za dobu od 2. 9. 2018 do 23. 5. 2020 v důsledku bezesmluvního umístění movitých věcí v jeho vlastnictví v bytě žalobců.
3. Soudy nižšího stupně vyšly ze zjištění, že žalovaný, coby jediný závětní dědic po S. N. (zesnulém dne XY), zdědil (na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 4. 2020, č. j. 13 D 1138/2018-106, o potvrzení nabytí dědictví, pravomocného od 28. 4. 2020) movité věci zůstavitele, jež po jeho úmrtí zůstaly umístěny v bytě (bytová jednotka č. XY v XY, XY) vlastněném žalobci, přestože věcné břemeno doživotního užívání předmětného bytu zůstavitelem jeho smrtí zaniklo; na vyklizení movitých věcí z bytu se účastníci řízení dohodli dne 14. 5. 2020. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalovaný sice nabyl vlastnické právo k předmětným zděděným movitým věcem okamžikem úmrtí zůstavitele, jejich držby se však mohl ujmout až po skončení pozůstalostního řízení. V situaci, kdy bezprostředně poté souhlasil s likvidací těchto věcí žalobci, z jejich umístění v bytě žalobců neměl prospěch a žalobci neučinili žádná opatření směřující k předejití hrozící újmy (§ 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“), pak soud prvního stupně uzavřel, že žalobcům nárok na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku umístění movitých věcí žalovaného v jejich bytě za posuzované období nevznikl (§ 2991 o. z.); žalobě proto nevyhověl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný nabyl dědictví po zůstaviteli až okamžikem právní moci rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví (28. 4. 2020). Dle závěrů odvolacího soudu pak žalovaný dědic (jenž nebyl ustanoven správcem pozůstalosti) za zůstavitelovy dluhy vzniklé v souvislosti s umístěním jeho věcí v bytě žalobců za dobu od smrti zůstavitele do skončení pozůstalostního řízení neodpovídá (§ 1703 o. z.) a jeho odpovědnost za následující období (do 23. 5. 2020) vylučuje dohoda účastníků řízení z 14. 5. 2020 o likvidaci těchto věcí žalobci. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto odvolací soud, byť z jiného právního důvodu, jako věcně správný potvrdil.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Měli za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4233/2019, publikovaného pod č. 3/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 382/2020, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3782/2020, publikovaného pod č. 2/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, publikovaného pod č. 5/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2330/2023, dovodil-li, že dědic nabývá dědictví až okamžikem pravomocného skončení pozůstalostního řízení a že § 1703 o. z. vylučuje jeho odpovědnost za bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku bezesmluvního umístění zděděných movitých věcí v cizím bytě za dobu od úmrtí zůstavitele do skončení pozůstalostního řízení. Argumentovali přitom zněním § 1479, § 1677 a § 1703 o. z. Za odporující rozhodovací praxi dovolacího soudu měli též závěr, že bezesmluvním užíváním bytu (byť toliko v důsledku umístění zůstavitelových movitých věcí) nevzniká dědici bezdůvodné obohacení. Odkazovali přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005, ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2555/2018. Měli rovněž za to, že výklad § 2900 o. z. byl soudy nižšího stupně proveden v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019, publikovaným pod č. 6/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, publikovaným pod č. 106/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Vytýkali konečně, že odvolací soud činil skutkové závěry z kupní smlouvy uzavřené mezi zůstavitelem a žalobci dne 28. 2. 2008, aniž jí bylo provedeno dokazování. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
6. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
7. Na vyřešení otázek, zda bezesmluvním užíváním bytu (byť toliko v důsledku umístění zůstavitelových movitých věcí) vzniká dědici bezdůvodné obohacení, a výkladu § 2900 o. z., rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť na jejich posouzení (na rozdíl od soudu prvního stupně) své rozhodnutí nezaložil, když uzavřel, že podle § 1703 o. z. dědic bez dalšího (bez ohledu na to, zda došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení či nikoliv, případně, zda byla plněna prevenční povinnost vlastníkem bytu dle § 2900 o. z.) za zůstavitelovy dluhy vzniklé v souvislosti s umístěním jeho věcí v cizím bytě za dobu od jeho smrti do skončení pozůstalostního řízení neodpovídá. Jejich prostřednictvím tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
8. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je však Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky okamžiku nabytí dědictví a odpovědnosti dědice za dluhy vzniklé po smrti zůstavitele, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
9. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Výtka dovolatelů, že odvolací soud čerpal své skutkové závěry z kupní smlouvy uzavřené mezi zůstavitelem a žalobci dne 28. 2. 2008, aniž jí bylo provedeno dokazování, pak postrádá opodstatnění, vyplývá-li odvolacím soudem v souvislosti s uvedenou smlouvou zmiňovaná skutková okolnost (že okamžikem smrti zůstavitele jeho práva a povinnosti vážící se k předmětnému bytu, založená sjednaným věcným břemenem doživotního užívání, zanikla) i ze shodných tvrzení účastníků řízení (§ 120 odst. 3 o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
11. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
13. Podle § 1479 o. z. dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Kdo zemře před zůstavitelem, nebo současně s ním, nedědí.
14. Podle § 1703 o. z. dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti.
15. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom smyslu, že smrtí zůstavitele vzniká dědické právo, které poskytuje dědici právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní a na nabytí dědictví (srov. § 1475 odst. 1 a 3 a § 1479 větu první o. z.). Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; a stanoví, že pozůstalost po každém zůstaviteli musí být projednána a rozhodnuta soudem. Soud řízení o pozůstalosti zahajuje i bez návrhu. V řízení o pozůstalosti musí být projednáno (s výjimkou majetku a dluhů, o nichž zákon stanoví, že se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží), veškeré jmění zůstavitele (včetně jeho závazků) patřící do pozůstalosti, poté soud potvrzuje nabytí dědictví.
Podle usnesení soudu o dědictví se pak nabývá dědictví vždy s účinností ke dni vzniku dědického práva (rozuměj k okamžiku smrti zůstavitele; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3782/2020, publikované pod č. 2/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dědic současně odpovídá i za své vlastní dluhy, jež vznikly po smrti zůstavitele a mají původ v dědicově právním jednání, případně opomenutí (prodlení). Z uvedeného důvodu také úroky z prodlení přirostlé po smrti zůstavitele nepředstavují dluh zůstavitele, nýbrž dluh dědice.
Obdobně nelze na právní postavení dědice aplikovat ani omezení možnosti věřitelů domoci se plnění vůči dědicům v průběhu pozůstalostního řízení (§ 1703 o. z.), neboť i uvedené a po výtce navíc jen dočasné omezení se vztahuje na dluhy zůstavitele, nikoliv na přímé dluhy samotného dědice; srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 586/2023, obdobně viz Petrov Jan, Výtisk Michal, Beran Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání, 3. aktualizace, Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1703.
16. Odvolací soud se od výše citovaných judikaturních konkluzí, na nichž není důvodu čehokoliv měnit a jež korespondují i právní úpravě a komentářové literatuře, zjevně odchýlil, dovodil-li v rozporu s nimi, že žalovaný dědic nabyl dědictví nikoliv již okamžikem smrti zůstavitele (§ 1479 o. z.), nýbrž až právní mocí usnesení o potvrzení nabytí dědictví, neodlišil-li důsledně vlastní právní postavení žalovaného dědice (zahrnující odpovědnost za dluhy, jež v souvislosti se zděděným majetkem vznikly po smrti zůstavitele) od práv a povinností, jež na něj přešly děděním, a aplikoval-li na jeho právní postavení (závazek vzniklý v souvislosti se zděděným majetkem po smrti zůstavitele) ze zákona časově vymezené omezení možnosti věřitelů domoci se plnění vůči dědici – v průběhu pozůstalostního řízení (§ 1703 o. z.) – ačkoliv nemohlo jít o dluh zůstavitele, nýbrž (eventuálně) o přímý dluh samotného dědice. Z uvedených důvodů jsou jeho závěry nesprávné.
17. Nejvyšší soud tudíž, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
18. Odvolací soud bude ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). 20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu