28 Cdo 2555/2018-99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobkyně městské části Praha 3, se sídlem v Praze 3,
Havlíčkovo nám. 700/9, identifikační číslo osoby: 00063517, zastoupené JUDr.
Františkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti
žalované K. S., P., zastoupené Mgr. Ing. Janem Danihelkou, advokátem se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 2000/78, o zaplacení 68.384,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 104/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018, č. j. 29
Co 365/2017-82, t a k t o :
I. Dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. února 2018, č. j. 29 Co 365/2017-82, jímž byl výrokem I. změněn rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. června 2017, č. j. 7 C 104/2013-58, ve
výroku I. tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 13.446,- Kč spolu s
úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky od 10. 11. 2012 do
zaplacení, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018, č. j. 29 Co
365/2017-82, se ve výroku I., jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 9 ze dne 27. června 2017, č. j. 7 C 104/2013-58, ve výroku I. tak, že se
zamítá žaloba na zaplacení částky 54.938,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši
7,5 % ročně z této částky od 10. 11. 2012 do zaplacení, a ve výroku II. o
nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 7 C 104/2013-58,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 101.783,- Kč spolu s úrokem
z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky od 10. 11. 2012 do zaplacení
(výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení částku 44.874,80,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Františka
Veselého, advokáta (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně měla svěřenou do
své správy bytovou jednotku č. v domě č. p., v ulici J.,(dále „byt“), k níž
svědčilo právo nájmu paní Z. M. Po její smrti dne 28. 9. 2010 byt nadále
užívala žalovaná, aniž by na ni přešel nájem bytu, a to tím, že zde měla
umístěny věci, které po původní nájemkyni zdědila na základě usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 13 D 828/2010. Nájemné a ani
zálohy na služby spojené s užíváním bytu žalovaná po úmrtí původní nájemkyně
nehradila. I přes výzvu k vyklizení bytu, byt nevyklidila, jelikož
nedisponovala příslušnými klíči; naopak vyzvala žalobkyni ke zpřístupnění bytu.
K vyklizení a předání bytu žalobkyni došlo až dne 28. 8. 2012.
Soud prvního stupně shledal, že žalobkyně byla v tvrzeném období omezena ve
výkonu zprostředkovaného vlastnického práva a přiznal žalobkyni v souladu s
ustanovením § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák“), právo na zaplacení částky
101.783,- Kč odpovídající ušlému nájemnému a neuhrazeným platbám za služby
spojené s nájmem bytu. Odkázal přitom na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, jímž byla řešena skutkově
obdobná věc.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 29
Co 365/2017-82, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že
zamítl žalobu na zaplacení částky 68.384,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 %
ročně od 10. 11. 2012 a jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 17.511,90 Kč k rukám
jejího zástupce, Mgr. Ing. Jana Danihelky, advokáta (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaná na
úkor žalobkyně užíváním bytu bez právního důvodu bezdůvodně obohatila. Odlišně
však posoudil délku doby, za níž by měla žalovaná žalobkyni náhradu za
bezdůvodné obohacení zaplatit. Dovodil, že až vydáním rozhodnutí o dědictví dne
19. 1. 2012 se žalovaná dozvěděla, že je dědicem, a měla tedy reálnou vědomost
o aktivech a pasivech dědictví, a tudíž též možnost rozhodnout, zda dědictví
přijme či nikoliv. Odvolací soud proto uzavřel, že opodstatněným je nárok
uplatněný žalobkyní v rozsahu částky 33.399,- Kč, což představuje bezdůvodné
obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v období od ledna 2012 do
28. 8. 2012, včetně příslušenství. Byl přitom veden úvahou, že žádat po
žalované zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení ještě dříve, než se
dozvěděla o svém dědickém právu a o možnosti dědictví odmítnout, by bylo vůči
ní nepřiměřeně tvrdé. Ve zbylé části týkající se ušlého nájemného za dobu od
úmrtí původní nájemkyně do pravomocného skončení dědického řízení a nedoplatků
z vyúčtování služeb nebyla žaloba odvolacím soudem shledána po právu. Odvolací
soud dále vysvětlil, že nedoplatky z vyúčtování služeb představují pohledávku,
jež s umístěním movitých věcí v bytě nijak nesouvisí a nenaplňuje žádnou ze
skutkových podstat tvrzeného bezdůvodného obohacení.
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jímž byla žaloba co do částky
68.384,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, napadla žalobkyně dovoláním, jež má za
přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Připomíná rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005 (označené rozhodnutí, stejně
jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), z něhož dovozuje, že pro
rozpor s dobrými mravy lze právo na vydání bezdůvodného obohacení odepřít
výhradně v situaci, kdy by si žalovaná nemohla věci z předmětného bytu odvézt
výlučně v důsledku jednání žalobkyně. Zdůrazňuje rovněž objektivní charakter
odpovědnosti k náhradě za bezdůvodné obohacení, přičemž je nutno zohledňovat
specifika jednotlivých případů. Má za to, že odvolací soud porušil právo
žalobkyně na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a
svobod, neboť rozhodl bez jakéhokoli zákonného podkladu. Je přesvědčena, že
žalované nijak nebránila v přístupu do bytu a ani v tom, aby byt vyklidila, a
tudíž neexistuje právní norma znemožňující vydání bezdůvodného obohacení. Svou
polemiku završuje nesouhlasem s nepřiznáním části nároku na náhradu za
bezdůvodné obohacení spočívající v poskytnutých službách spojených s užíváním
bytu, jelikož se jedná o služby nerozlučně spjaté s užíváním bytu vyjadřující
objektivní míru komfortu v bytovém domě. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9.
2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8.
2. 2018 (srovnej článek II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§
240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného
zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a že byl uplatněn
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť se odvolací soud při posuzování nároku
na vydání bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu představované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 1.
2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004.
Posuzovaný nárok se řídí právní úpravou občanského zákoníku účinnou do 31. 12.
2013, neboť bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně měla žalovaná získat
užíváním bytu bez právního důvodu v žalovaném období od 1. 1. 2012 do 28. 8.
2012 (k tomu srovnej ustanovení § 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014).
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. každý, kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, je povinen obohacení vydat.
Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle ustanovení § 458 odst. obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Již v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, či následně též
například v rozsudku ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005, Nejvyšší soud
dovodil, že za situace, kdy po úmrtí nájemce byt nadále užívá jeho dědic, na
kterého nepřešlo právo nájmu, vzniká mu bezdůvodné obohacení v podobě plnění
bez právního důvodu. Na odpovědnost za získané bezdůvodné obohacení nemá vliv
skutečnost, že okolnost, jež vedla k ponechání věcí v bytě, není důsledkem
protiprávního jednání dědice a že ji nezavinil, jelikož protiprávní úkon
obohaceného ani jeho zavinění nejsou předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné
obohacení a podstatné je pouze to, že objektivně vznikl stav obohacení, k němuž
došlo způsobem, který právní řád neuznává. O obohacení se totiž jedná tehdy,
jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže se
to v jeho majetku projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv,
jakož i tehdy, pokud se majetek obohaceného nezmenšil, ač se zmenšit měl.
V posuzovaném případě se úmrtím původní nájemkyně žalovaná stala vlastníkem
věcí umístěných v jejím bytě. Věci zůstaly v bytě uskladněny, aniž k tomu
žalované svědčil nějaký právní důvod. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že
žalovaná neměla ke svým věcem po určitou dobu přístup, neboť za užívání bytu
lze považovat již samotné umístění věcí v něm. Žalovaná tak vykonávala užívací
právo, které by jí jinak příslušelo pouze z titulu platně uzavřené nájemní
smlouvy. Tím, že tak činila, aniž by žalobkyni poskytovala jakoukoliv úplatu,
nedošlo ke zmenšení jejího majetku, ač by se tak při běžném běhu událostí
(placením nájemného) stalo. Tuto majetkovou hodnotu získávala žalovaná na úkor
žalobkyně, která tak nemohla až do vyklizení byt přenechat do nájmu jiné osobě.
Za ukončení užívacího vztahu k nemovité věci je přitom v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu možno považovat předání nemovitosti do
dispozice vlastníka, resp. její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat – užívat,
přičemž je nutno zohledňovat specifika jednotlivých konkrétních vztahů (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2230/2014).
Dovozuje-li odvolací soud, že úsudek soudu prvního stupně o přiznání náhrady za
bezdůvodné obohacení za období předcházející prokazatelné vědomosti žalované o
svém dědickém právu by znamenal ve vztahu k žalované nepřiměřenou tvrdost, je
třeba podotknout, že podle výše předestřených judikatorních závěrů o
bezdůvodném obohacení - jakožto stavu vzniklému objektivně bez zřetele na
zavinění obohaceného - nepřipadá ohled na nepřiměřenou tvrdost (bez hodnocení
chování toho, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno) jako hledisko
pro posouzení důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení v úvahu. Zda
lze právo na náhradu bezdůvodného obohacení zčásti odepřít, je věcí posouzení
prostřednictvím korektivu dobrých mravů, na jehož aplikaci však rozsudek
odvolacího soudu není v projednávané věci založen.
Připomíná-li dovolatelka (pod dojmem korigujícího závěru odvolacího soudu) s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo
190/2005, možnost odepřít právo na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s
dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., pak takový postup by byl
odůvodnitelný pouze v případě, že by si žalovaná nemohla věci z bytu odvézt a
zabránit tak vzniku bezdůvodného obohacení výlučně v důsledku jednání
žalobkyně. Touto okolností se však odvolací soud nezabýval, neboť ji s ohledem
na jím přijatý závěr nepovažoval implicitně za právně významnou. Sluší se
uvést, že posuzování slučitelnosti výkonu určitého práva s dobrými mravy přitom
zásadně přísluší nalézacím soudům, jež jsou lépe disponovány učinit si o této
otázce adekvátní úsudek s přihlédnutím ke všem jedinečným okolnostem
konkrétního případu, a nikoli dovolacímu soudu (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4584/2014, či ze dne 14.
1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2947/2015). Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení
(v řízení před odvolacím soudem) s účinností od 1. 1. 2013 nepodléhá dovolacímu
přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže
posuzovat v závislosti na odlišném, respektive dovolatelem tvrzeném skutkovém
základu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32
Cdo 471/2015, či ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2599/2015).
Pokud jde o nárok na náhradu za bezdůvodné obohacení spočívající v poskytnutých
službách spojených s užíváním bytu, dovolací soud konstatuje, že ačkoliv soudy
nižších stupňů v posuzovaném případě o žalobě rozhodly jedním výrokem
(nepočítaje výrok o nákladech řízení), ve skutečnosti rozhodovaly o dvou
různých samostatných nárocích (nárocích se samostatným skutkovým základem), z
nichž každý by mohl být žalován zvlášť (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, jež bylo uveřejněno v časopise
Soudní judikatura, č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, a na něj odkazující
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 133/2003, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5305/2009), tedy o
nároku na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího nájemnému za užívání
předmětného bytu ve výši 88.337,- Kč (tj. v částce 84.520,- Kč za dobu od 1.
12. 2010 do 31. 7. 2012 a v částce 3.817,- Kč za dobu od 1. 8. 2012 do 28. 8.
2012) a o nároku na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího poskytovaným
službám spojeným s užíváním bytu ve výši 13.446,- Kč (tj. v částce 1.268,- Kč
za rok 2010 a v částce 12.178,- Kč za rok 2011). Částka týkající se nedoplatku
z vyúčtování služeb ovšem nepředstavuje peněžité plnění převyšující 50.000,- Kč
a dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl co do částky
13.446,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba
zamítnuta není objektivně – ze zákona – ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o
zohlednění korektivu nepřiměřené tvrdosti (uvažovaného odvolacím soudem), je v
podmínkách aplikace ustanovení § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. (a s přihlédnutím k
tomu, že vznik bezdůvodného obohacení je objektivní stav, jenž není podmíněn
zaviněním obohaceného), nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci tak byl žalobkyní v rozsahu, v níž odvolací soud posoudil
(ne)důvodnost žaloby co do částky 54.938,- Kč, naplněn.
Protože dovolací soud neshledal naplnění podmínek pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu ve výše uvedeném rozsahu
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu