28 Cdo 2230/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně IMMOBILIA Praha, spol. s r. o., IČ 00200387, se sídlem v Praze
5, Bedrnova 14/252, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem
ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému T. M., zastoupenému Mgr. Josefem
Švandou, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 7, o zaplacení částky
73.435,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp.
zn. 4 C 204/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 20. února 2014, č. j. 19 Co 472/2013-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2014, č. j. 19 Co
472/2013-254, se vyjma výroku II. zrušuje a věc se v daném rozsahu vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
39.558,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III. až V.) i o vrácení zaplacené části zálohy na
znalečném (výrok VI.). Částečně tak vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně po
žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. v
částce 76.276,- Kč, které na jeho straně vzniklo užíváním bytu v jejím
vlastnictví bez právního důvodu v době od února 2009 do srpna 2010, a dále
nedoplatku za služby spotřebované žalovaným při užívání bytu v době od července
2005 do listopadu 2007. Soud shledal, že žalovaný užíval předmětný byt na
základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně od 1. 5. 2005 do léta 2007, kdy byt přenechal třetí osobě, jež se z něj vystěhovala v
létě 2008, přičemž úplaty ve výši domnělého nájemného a záloh na služby byly
placeny do 30. 1. 2009. Po vystěhování třetí osoby v létě 2008 byt nebyl užíván
až do října 2010, kdy si jej žalobkyně sama zpřístupnila. Žalovaný v bytě měl
své věci a držel klíč od domu i bytu do října 2010. Na konci roku 2009 byl na
dveře přidělán visací zámek, jejž žalovaný odřízl, dostal se do bytu pro své
věci a následně byt zabouchl, dveře se i poté daly odemykat jeho obvyklým
klíčem, přičemž při zpřístupnění bytu žalobkyní byl byt takto odemknut. Soud
současně konstatoval, že byt byl po celou dobu horší než průměrné kvality. Popsané skutečnosti pak shrnul tak, že měl-li žalovaný po té, co byt neužíval k
bydlení i po odvezení většiny svých věcí z bytu v lednu 2009, k dispozici klíče
od bytu, byl v důsledku jeho jednání byt pro žalobkyni nepřístupný po celou
dobu, která je předmětem tohoto řízení. Ač bylo prokázáno, že statutární orgán
žalobkyně si byt v říjnu 2010 odemkl svým klíčem, nebylo zjištěno, kdy takový
klíč získal, stejně jako to, zda se jednalo o původní klíče nebo klíče po
výměně zámku. V bytě byly ovšem i nadále věci žalovaného. Žalobkyni tedy
vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše však nedosahuje
obvyklého nájemného zjištěného znaleckým posudkem zpracovaným i s přihlédnutím
ke snížené kvalitě bytu. Soud v neposlední řadě zohlednil námitku žalovaného
poukazující na rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy a shledal ji
částečně důvodnou. Žalobkyně věděla, že žalovaný byt neužívá a přenechává jej k
užívání jiným osobám, nejméně od sepsání výstrahy žalovanému dne 17. 1. 2008. Je otázkou, proč již v té době nedala domnělému nájemci výpověď, což mohlo vést
k ukončení právních vztahů mezi nimi. Žalobkyně však věc neřešila a trpěla
užívání bytu jinými. Statutární orgán žalobkyně byl přitom právně vzdělán a
bylo od něj možno očekávat větší míru právního povědomí než od žalovaného, jenž
alespoň poslal žalobkyni dopis, že nájem vypovídá, což z jeho pohledu znamenalo
ukončení právního vztahu mezi účastníky. Žalobkyně znala adresu žalovaného a
její požadavek, vznesený v dopise ze dne 17. 2. 2009, aby žalovaný podal řádnou
výpověď, se jeví jako využívající neznalost zákona ze strany žalovaného.
Žalobkyně sama mohla vyzvat žalovaného k uzavření dohody o skončení domnělého
nájmu, zvláště za situace, v níž věděla, že úplaty za užívání bytu již nebudou
placeny, a v níž se jí jevilo užívání bytu žalovaným problematické. Její
počínání tedy vzbuzuje dojem účelovosti, a to jak proto, že na byt nižší
kvality by žalobkyně nemusela sehnat nájemce, tak i s ohledem na to, že v době
podání žaloby sama kvalifikovala nájemní smlouvu jako neplatnou, což jí však
vzhledem k právnímu vzdělání jejího statutárního orgánu muselo být zřejmé i
dříve. Žalovaný oproti tomu řádně platil za užívání bytu po celou dobu, co
považoval za přetrvávající užívací vztah k bytu, a měl za to, že nájemní vztah
řádně ukončil. Ač i po podání domnělé výpovědi v lednu 2009 ponechal v bytě své
věci a nepředal klíče, což měl udělat nehledě na to, zda považoval byt za volně
přístupný, je tyto skutečnosti třeba poměřovat i s tím, že žalobkyně
nepostupovala v souladu s právem a byt si zpřístupnila sama. Předestřené
skutečnosti vedly soud k názoru, že v rozporu s dobrými mravy by bylo přiznání
nároku žalobkyni v plné výši, a adekvátním se proto jeví vyhovět jejímu
požadavku co do jedné poloviny a ve zbytku žalobu zamítnout pro rozpor výkonu
práva žalobkyně s dobrými mravy. Žalobu na doplacení úhrad za služby spojené s
užíváním bytu pak soud shledal nedostatečně podloženou, pročež ji i v tomto
rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v
Praze, jenž je rozsudkem ze dne 20. 2. 2014, č. j. 19 Co 472/2013-254, ve
výrocích I. a II. změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku
73.435,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), v části
požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III. až V.). Odvolací soud po částečném zopakování
dokazování přitakal závěrům soudu prvního stupně týkajícím se užívání bytu
žalovaným od února 2009. Soud prvního stupně správně zohlednil především
výpověď samotného žalovaného, dle níž v lednu 2009 odvezl z bytu část věcí, a
to v situaci, v níž byl byt opatřen visacím zámkem, jenž musel přepilovat, aby
se do bytu dostal. Jak výslovně uvedl, vstupní dveře po opuštění bytu, v němž
zůstaly nějaké jeho věci a nábytek, který mu nepatřil, pouze zabouchl. Z
dopisu žalovaného ze dne 30. 1. 2009 adresovaného žalobkyni a označeného jako
vypovězení nájemní smlouvy pak nelze dovodit, že by žalobkyni oznamoval
vyklizení či opuštění bytu, ale pouze to, že ho nadále nemíní užívat. Z
požadavku žalovaného na odstupné nebo zajištění náhradního bytu, jenž se obecně
uplatňuje až v souvislosti s vyklizením bytu, žalobkyně nemohla rozpoznat, co
žalobce zamýšlí s bytem a jeho užíváním, což se podává i z jejího dopisu
žalovanému ze dne 17. 2. 2009, na nějž žalovaný nikterak nereagoval, i když mu
bylo jednoznačně dáno najevo, že ho žalobkyně pokládá stále za nájemce, který
musí platit nájemné, případně podat řádnou výpověď. Až ze žaloby doručené mu
dne 21. 7. 2009 mohl žalovaný seznat, že žalobkyně pokládá nájemní smlouvu za
neplatnou, ovšem ani v reakci na ni netvrdil, že by byt vyklidil, ačkoliv vůči
němu byl uplatněn i tento požadavek. V řízení přitom nebylo zjištěno, že by
žalovaný po obdržení žaloby byt vyklidil nebo učinil pokus jej předat
žalobkyni. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobkyně se v souladu s § 126
obč. zák. právem domáhala vyklizení předmětného bytu, přičemž pro účely
posouzení otázky vyklizení bytu užívaného na základě neplatné smlouvy jsou
použitelné právní závěry týkající se vyklizení bytu po skončení nájemního
vztahu. V požadavku na vyklizení je tak obsaženo i odevzdání bytu. V posuzované
věci žalovaný neprokázal, že byt, který užíval se souhlasem vlastníka, vyklidil
před srpnem 2010 a že jej žalobkyni odevzdal. Za vrácení bytu či jeho vyklizení
nelze pokládat pouhé opuštění bytu, v němž jsou uživatelem ponechány movité
věci, přičemž je zcela bez významu, komu tyto věci vlastnicky patří, zůstaly-li
tam se souhlasem dosavadního uživatele bytu. Žalovaný ohledně nábytku v bytě
(skříně a stůl) netvrdil a neprokazoval, že by byl součástí bytu. Tvrdil-li
pak, že nábytek byl v bytě již v době, kdy si jej pronajal, a že není jeho
vlastnictvím, je toto tvrzení zcela bez významu pro věc samu (bez ohledu na
rozpor tvrzení s protokolem o předání bytu ze dne 31. 5. 2004, v němž žalovaný
potvrdil podpisem převzetí „vyklizeného bytu“).
Obrana žalovaného je od počátku
založena na tom, že byt vyklidil v lednu 2009, a učinil jej tak přístupným
žalobkyni, neb (bez jeho zavinění) již dříve nešel zamykat. Za vyklizený lze
přitom byt pokládat tehdy, jestliže z něj povinný odstranil všechny věci a
učinil jej přístupný oprávněnému. Pokud žalobkyně tvrdila, že žalovaný až do
října 2010 byt nepředal a neumožnil jí, aby realizovala své vlastnické právo,
pak se žalovanému v řízení nepodařil prokázat opak a doložit, že byt vyklidil
ve smyslu odstranění všech věcí a předání žalobkyni alespoň ve formě
jednoznačného sdělení, že byt jí je k dispozici. Tvrzení, že byt nešel zamykat,
je za daných okolností bez významu. Žalobkyni nelze klást k tíži, nepřistoupila-
li k vyklizení bytu svépomocí ve smyslu § 6 obč. zák., ani to, že po té, co se
žalovaný vyjádřil tak, že žalobu hodnotí jako nepravdivou, oslovila jej znovu
až dopisem ze dne 29. 8. 2010, aby jí sdělil, zda byt opustil. Za daných
okolností je tedy možno uzavřít, že žalovaný byt v období od února 2009 do
srpna 2010 nevyklidil, aniž by bylo třeba přikládat význam jeho tvrzení, že byt
neužíval. Žalovanému se dostalo majetkového prospěchu již umístěním jeho věcí v
bytě žalobkyně (odvolací soud zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1789/2010). Výše bezdůvodného obohacení se pak odvíjí od nájemného
obvyklého v daném místě a čase stanoveného znalkyní i s ohledem na stav bytu
popsaný žalovaným, přičemž za daný časový úsek přesahuje žalovanou částku. Odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 553/2004 a
sp. zn. 33 Odo 190/2005 zaobírající se obdobnou problematikou a konstatoval, že
žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení v požadovaném rozsahu. Odmítl dále, že by zde výkon práva odporoval dobrým mravům, neboť žalobkyně
přikročila k ochraně svého práva v krátkém časovém sledu po té, kdy mezi
účastníky zůstalo vinou žalovaného neobjasněno, co žalovaný s bytem dále
zamýšlí, a kdy zjistila, že žalovaný byt nepředal, ani za jeho užívání neplatí
náhradu. Důvodem pro odepření práva žalobkyně na vydání majetkového prospěchu
by bylo například bránění žalovanému v přístupu do bytu či odstěhování věcí z
něj žalobkyní, což však v projednávané věci nebylo zjištěno. Odvolací soud tedy
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznal žalobkyni právo na částku
odpovídající požadovanému bezdůvodnému obohacení (doplatek za vyúčtování služeb
v částce 2.841,- Kč nebyl předmětem odvolacího řízení).
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma jeho výroku II.) podal žalovaný dovolání
s tím, že přípustnost dovolání je dána § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud
vyřešil otázky stěžejní pro rozhodnutí ve věci odchylně od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu. Důvodnost pak má za danou nesprávným právním posouzením
věci. Dovolatel shrnul základní skutkové okolnosti předcházející podání žaloby,
na což navázal polemikou s právními závěry odvolacího soudu. Vytkl předně
odvolacímu soudu závěr, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil,
zanechal-li v bytě skříně a stůl, které byly součástí bytu, a tedy patřily
žalobkyni. Základním předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je získání
určitého majetkového prospěchu, odvolacím soudem odkazovaná judikatura
Nejvyššího soudu, jež se touto otázkou zabývá (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo
1789/2010, sp. zn. 25 Cdo 343/2000 a sp. zn. 28 Cdo 2146/2009, jakož i
specifické případy užívání bytu tím, že v něm dědici ponechají věci zůstavitele
– rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 553/2004 a sp. zn. 33 Odo 190/2005), přitom řeší
situaci odlišnou od projednávané věci. Dovolatel byt vyklidil a opustil, o čemž
žalobkyni informoval dopisem, jenž považoval za výpověď z nájmu. Se žalobkyní
dále komunikoval kvůli odhlášení plynu a elektřiny a v bytě zanechal pouze
starý bezcenný nábytek představující součást bytu, tj. majetek žalobkyně. Až do
vyklizení bytu žalobkyni hradil smluvené nájemné, přičemž po jeho vyklizení mu
již žádný prospěch nevznikl, a to tím spíše, že věci, jež měly být dle
odvolacího soudu v bytě uskladněny, nechal jednatel žalobkyně vyvézt na
skládku. Zásadní odlišnost od případů řešených v odvolacím soudem odkazovaných
rozhodnutích spočívá v tom, že v daném případě se nejednalo o uskladnění
majetku obohaceného, neboť věci v bytě ponechané dovolateli nepatřily, z bytu
je odvezl jejich vlastník a nejednalo se o skutečné uskladnění, nýbrž pouze o
umístění starého nábytku, jenž náležel k bytu. Rozdílem je i to, že v
posuzované věci měly vstupní dveře vypáčený zámek, a byt tak byl přístupný
každému, kdo měl přístup do domu. Za těchto okolností tedy žalovanému nemohl
vzniknout žádný majetkový prospěch.
Dovolatel dále zpochybnil správnost úvah odvolacího soudu týkajících se
stanovení výše nabytého bezdůvodného obohacení. Zdůraznil, že výše obohacení se
odvíjí od nabytého prospěchu obohaceného, nikoliv od výše případné ztráty. V
daném případě by pak měla být výše obohacení zkoumána ve vztahu ke skutečnému
užívání bytu, jakož i k tomu, k jakému účelu byl byt vzhledem ke svému
technickému stavu způsobilý. Odvolací soud dle dovolatele chybně interpretoval
normu upravující vztah z bezdůvodného obohacení. Znalecký posudek vypracovaný
za účelem zjištění výše obvyklého nájemného je zcela nepoužitelný, na což
dovolatel v řízení opakovaně poukazoval, avšak soudy obou stupňů se jeho
námitkami vůbec nezabývaly. V posudku je totiž zkoumáno průměrné tržní nájemné
u bytů dané lokality, znalkyně ovšem vycházela z inzerované výše nájemného za
užívání bytů způsobilých k bydlení, protože nezpůsobilé byty – ekvivalentní
řešenému bytu – není možno k bydlení pronajmout. Předmětný byt však nebyl
obyvatelný, a tedy ani pronajímatelný. Pokud odvolací soud při stanovení výše
obohacení vyšel z nájemného smluveného v době, v níž se v bytě ještě dalo
bydlet, a ze znaleckého posudku nepoužitelného v projednávané věci, nemohl věc
posoudit správně.
Nepřípadné jsou dle dovolatele i úvahy odvolacího soudu vycházející z odkazu na
§ 126 obč. zák. a týkající se různých způsobů vydání nemovité věci vlastníku.
Odvolací soud v tomto směru opomněl demonstrativní výčet způsobů, jímž může
dojít k vydání nemovité věci obsažený v jím citované odborné literatuře.
Obdobný závěr je přitom vtělen i do rozhodnutí dovolacího soudu (srov. např.
usnesení sp. zn. 20 Cdo 1151/2006, či rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4718/2010),
přičemž z odvolacím soudem opomenutého demonstrativního výčtu způsobů
zpřístupnění věci (zahrnujícího předání klíčů i odstranění uzávěrů) je zřejmé,
že žalobkyni volně přístupný byt s nefunkčním zámkem je třeba považovat za byt
zpřístupněný svému vlastníku. Dovolatel zdůraznil, že z bytu odvezl všechny své
věci a nechal jej volně otevřený po té, co byl původní zámek od bytu zcela
zničený a žalovaný musel přepilovat nový visací zámek, aby se dostal ke svým
věcem. Úvaha o irelevantnosti skutečnosti, že byt nešel zamykat, je tedy zjevně
nesprávným právním posouzením.
Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu jeho požadavek, aby žalovaný prokázal
vyklizení bytu a jeho odevzdání žalobkyni, ač bylo naopak na žalobkyni, aby
prokázala užívání bytu žalovaným. Žalobkyně také navrhla svědky k doložení
toho, že byt si zpřístupnila až v srpnu 2010, tito svědci však shodně uvedli,
že jednatel žalobkyně měl klíče, jimiž byt odemkl. Tvrzení žalobkyně o
zpřístupnění bytu v jejich přítomnosti tak jednoznačně popřeli. Odvolací soud
tedy vzal za prokázané tvrzení žalobkyně, které nebylo důkazně podloženo, a jež
dokonce důkazy navržené žalobkyní vyvrátily jako nepravdivé. Rovněž nepořádek,
který tito svědci odváželi z bytu na skládku, mohl v bytě způsobit kdokoliv,
byl-li byt po odřezání visacího zámku volně přístupný a po osazení novým zámkem
byl přístupný pouze žalobkyni. Odvolací soud tak v rozporu s § 132 o. s. ř.
opomněl náležitě hodnotit důkazy svědeckými výpověďmi a nedostál ani požadavkům
kladeným § 157 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 212 o. s. ř.), nevypořádal-li
se s námitkami vznesenými v odvolání žalovaného.
Za nesprávné pokládá dovolatel i posouzení rozporu výkonu žalovaného práva s
dobrými mravy. Odvolací soud sám připustil, že důvodem pro aplikaci § 3 odst. 1
obč. zák. by mohlo být bránění žalovanému v přístupu do bytu, a tím i v
odstěhování věcí z bytu, takováto situace přitom nastala a byla v řízení
detailně popsána, pročež není zřejmé, proč odvolací soud uvedené pravidlo
neaplikoval. Dovolateli není jasné, co více by odvolací soud považoval za
bránění přístupu do bytu než okolnosti výše zmiňované. Žalobkyně zjevně
zneužívala svá práva již tím, že se po žalovaném domáhala hrazení částek ve
výši nájemného i po tom, co dovolatele z bytu fakticky vypudila, odmítala byt
uvést do obyvatelného stavu a opakovaně mu znemožňovala přístup do bytu, a to
jen proto, že právně vzdělaný jednatel žalobkyně si byl vědom toho, že výpověď
dovolatele nesplňuje předepsané náležitosti a že jiného nájemníka na byt v
havarijním stavu až do plánované rekonstrukce domu nesežene. Dovolatel navíc v
řízení objasnil, že na následné dopisy žalobkyně nereagoval, jelikož měl
nájemní vztah za ukončený a s jednatelem žalobkyně, s nímž měl vždy spory, již
nebyl důvod dále komunikovat. Připomněl, že žalobkyně věděla o opuštění bytu
žalovaným, že byt byl osazen zámkem (viz výše), od nějž měl jednatel žalobkyně
klíče, a že věci v bytě nalezené nebyly pokládány za jeho, neb byly bez dalšího
vyvezeny na skládku. Poukázal i na zaprotokolovanou skutečnost, že advokát
žalobkyně podstrčil při účastnickém výslechu jednateli žalobkyně papírek s
instrukcí, co nemá říkat. Tvrzení žalobkyně o nepřístupnosti bytu až do října
2010 je nepřijatelným pokusem získat od žalovaného plnění, které žalobkyni
nenáleží, a tedy jednáním příčícím se dobrým mravům. Svou polemiku s
rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci dovolatele a navrhla
odmítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě lze dovolateli přisvědčit, že právní úvahy odvolacího soudu se
v některých směrech odchylují od názorů připomínaných v judikatuře Nejvyššího
soudu, který opakovaně akcentoval význam institutu důkazního břemene, jež tíží
toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle
hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby
ji soud uznal za pravdivou. Okruh potřebných skutečností, které musí být v
řízení tvrzeny a prokázány, jakož i nositele důkazního břemene, vymezuje
příslušná hmotněprávní norma, která upravuje práva a povinnosti účastníků
sporného hmotněprávního vztahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 764/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6.
1997, sp. zn. 2 Cdon 584/97, či obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1282/2009, v literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 865). Domáhala-li se žalobkyně v řízení vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého na straně žalovaného užíváním bytu v jejím vlastnictví, pak bylo na
ní, aby prokázala, že žalovaný v rozhodné době realizoval užívací oprávnění, a
to i případně uskladněním věcí jím vlastněných (srov. obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3388/2010), a tedy také to,
že svým počínáním neumožnil užívání bytu žalobkyni. Byť lze v obecné rovině
přitakat odvolacímu soudu, že bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka bytu může
vzniknout i tím, že byt není řádně a včas vyklizen a předán vlastníku, o
bezvýhradné aplikovatelnosti tohoto závěru na projednávanou věc je nutné mít za
dané situace pochybnosti. Odvolací soud se především přesvědčivě nevypořádal s
tím, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně toho, zda k věci umístěné v
bytě náležely žalovanému, případně osobám, jímž umožnil byt užívat,
zhodnotil-li námitky žalovaného v tomto směru jako irelevantní a neobjasnil-li,
proč v podstatě bez dalšího přitakal tvrzení žalobkyně.
Za ukončení užívacího vztahu k nemovité věci je přitom v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí možno považovat předání nemovitosti do dispozice vlastníka,
resp. její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat – užívat. Procesně právní
teorie pak v souvislosti s tím dovozuje, že nemovitost je vyklizena tehdy,
jestliže z ní povinný nejen odstranil všechny v ní (na ní) umístěné věci, nýbrž
až tehdy, kdy ji učinil přístupnou oprávněnému - předal mu klíče, odstranil
uzávěry apod. (k tomu srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním
řízení, Linde Praha 2004, str. 670, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3560/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1151/2006). Aplikace těchto závěrů samozřejmě musí
reflektovat specifika konkrétního vztahu. Pokud by počínání vlastníka vedlo k
tomu, že se fakticky chopil užívání bytu a učinil jej sám přístupným
odstraněním uzávěrů, případně jejich nahrazením novými uzávěry, což by bylo
dosavadním uživatelem v podstatě akceptováno, nebylo by v takovém případě
patrně nezbytné podmiňovat ukončení faktického užívacího vztahu, spočívajícího
v užívání bytu bez řádného právního titulu, dalším (v zásadě pouze formálním)
předáním bytu vlastníku. Nejvyšší soud opakovaně poukázal na to, že pro
posouzení přetrvávání vztahu z bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním
nemovitosti bez řádného právního důvodu je stěžejní zjištění, kdy byla
nemovitost odevzdána vlastníkům ve smyslu jejího zpřístupnění (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5390/2008) a
poskytnutí možnosti s ní dále volně nakládat (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013). Nelze přitom vyloučit, aby
se tento okamžik v konkrétní situaci odvíjel od průběhu písemné komunikace a
faktického jednání dotčených osob vyjadřujících zřejmým způsobem, že bylo
upuštěno od realizace užívacího oprávnění k věci jiného a tato byla opětovně
přenechána jejímu vlastníku k užívání, aniž by bylo nutno bezpodmínečně trvat
na zvláštním aktu předání bytu či volbě přesných termínů v rámci jednání mezi
účastníky. Úvahy odvolacího soudu směřující opačným směrem a do jisté míry
slevující z povinnosti žalobkyně unést své důkazní břemeno tedy za daného stavu
řízení nemohou obstát jako správné.
Za stávající procesní situace se jeví jako předčasné zabývat se dalšími výtkami
dovolatele směřujícími proti stanovení výše bezdůvodného obohacení a případným
rozporem výkonu žalovaného práva s dobrými mravy. Přesto je však záhodno
korigovat tvrzení dovolatele o nesprávnosti postupu soudů nižších stupňů při
stanovení výše bezdůvodného obohacení. Okolnost, že dané prostory mohly sloužit
jako byt, dokládá již to, že takto byly žalovaným (případně osobami, jimž to
žalovaný umožnil) obývány. Horší kvalita bytu snižující komfort bydlení a
nedosahující obvyklého standardu pak byla v souladu se závěry soudů obou stupňů
zohledněna v rámci znaleckého posudku. Dovolatel pomíjí, že žalobkyně se
nedomáhá náhrady škody, jež jí případně mohla vzniknout tím, že byt nemohla
pronajmout konkrétní osobě za jednoznačně určenou částku, ale vydání
bezdůvodného obohacení, jež by za dané situace mělo odpovídat hodnotě
uzurpovaného užívacího oprávnění, kterou soudy zcela v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí stanovily v návaznosti na hodnotu tohoto oprávnění obvyklou v
daném místě a čase, a to i s přihlédnutím k nedostatkům předmětného bytu. K
námitce nesprávného posouzení rozporu výkonu žalovaného práva s dobrými mravy
lze podotknout, že úzká provázanost tohoto závěru s konkrétními skutkovými
zjištěními, jež není dovolacímu soudu umožněno v rámci dovolacího řízení
přezkoumávat, zpravidla brání tomu, aby dovolací soud v tomto směru
přehodnocoval závěry soudů nižších stupňů, nejde-li jim ani ve světle
dovolacích námitek vytknout zjevnou nepřiměřenost úvah, což však není tento
případ.
Jelikož však rozhodnutí odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud založené na
nesprávném právním posouzení věci, přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2 o.
s. ř. k jeho zrušení v napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu