30 Cdo 5390/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců
a) Ing. J. P., a b) V. P., obou zastoupených JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem
se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, proti žalovanému FIN-AGRO-SERVIS,
s.r.o., se sídlem ve Svitavách, Průmyslová 3, IČ: 63994453, zastoupeného JUDr.
Miroslavou Topolářovou, advokátkou se sídlem ve Svitavách, Průmyslová 3, o
zaplacení částky 94.486,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp.zn. 7 C 2/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č.j. 39 Co 106/2008-119, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č.j. 39 Co 106/2008-119,
se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění,
že žalobci se žalovaným dne 24.12.1995 uzavřeli smlouvu o podnájmu
administrativní budovy č.p. 909 se souvisejícími nemovitostmi na V. u. v Č. T.,
která byla za podnájemníka opatřena nečitelným podpisem s uvedením jména „Ing. L. D.“ a otiskem razítka „FIN-AGRO-SERVIS s.r.o., Oblastní kancelář Praha,
Lohnická 111, 190 17 Praha 9, IČ: 63994453“. Tato smlouva však byla od počátku
neplatná, protože nebyla podepsána statutárním zástupcem žalovaného a v řízení
nevyšlo najevo, kdo ji ve skutečnosti jménem žalovaného podepsal. Nájemné a
zálohy na energie byly poukazovány na účet žalobců do poloviny roku 2006. Za
druhé pololetí roku 2006 však žalovaný neuhradil ničeho, a i když pronajatý
objekt neužíval, nepředal ho žalobcům. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovanému tak na úkor žalobců vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu
ustanovení § 451 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze poté, co doplnil dokazování,
rozsudkem ze dne 24. září 2008, č.j. 39 Co 106/2008-119, rozsudek soudu prvního
stupně podle § 220 odst.1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ale dospěl
k rozdílnému právnímu posouzení věci. Uvedl, že výlučným vlastníkem
administrativní budovy č.p. 909 na V. u. v Č. T. se stavební parcelou a
zahradou je JUDr. Z. P., syn žalobců, kteří si s ním smlouvou ze dne 24. prosince 1995 sjednali bezplatný nájem těchto nemovitostí na dobu určitou od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2000 s právem oboustranné opce. Na uvedenou smlouvu
navazuje téhož dne uzavřená smlouva, jíž dali žalobci (pronajímatelé) tytéž
nemovitosti do podnájmu žalovanému (podnájemník) s účinností od 1. ledna 1996
na dobu určitou do 31. prosince 2000 s právem oboustranné opce za měsíční
nájemné 10.000,- Kč s progresivním růstem vázaným na inflační faktor za
uplynulý rok. Pokud v prvé z uvedených smluv nebyla stanovena výše nájmu,
jakožto obligatorní součást nájemní smlouvy (§ 663 a § 671 - § 675 o.z.),
odporuje podle odvolacího soudu tato smlouva zákonu a tudíž je neplatná ve
smyslu § 39 o.z. Protože právo podnájmu je odvozeným právem od práva nájmu,
odvolací soud dovodil, že neplatná je i v pořadí druhá z uvedených smluv, neboť
žalobcům v době jejího uzavření nesvědčilo právo nájmu k předmětným
nemovitostem. Nemohli tudíž na žalovaného přenést více práv, než měli sami. Dále odvolací soud poukazuje na další důvod neplatnosti této smlouvy, a to ten,
že za žalovaného nebyla uzavřena oprávněnou osobou. Odvolací soud proto
dovodil, že se žalobci po žalovaném nemohou důvodně domáhat zaplacení
požadované částky z titulu dlužného nájemného a záloh na služby. Závěrem uvedl,
že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný předmětný objekt vyklidil již v
prosinci 1995, takže nadále (ani v prvním pololetí 2006) objekt neužíval, o
čemž žalobci věděli.
Pokud žalobcům nesvědčilo ve sledovaném období k
předmětným nemovitostem vlastnické, nájemní, ani jiné právo, pak se žalovaný na
jejich úkor bezdůvodně neobohatil, ani jim nezpůsobil škodu, za niž by
odpovídal. Proto ani z těchto titulů nelze považovat žalobci uplatněný nárok za
důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují dovolací důvod
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., protože se domnívají, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazují na to, že
odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, posuzoval i platnost nájemní
smlouvy, aniž to předem naznačil, takže žalobci neměli možnost předem se k
této otázce vyjádřit. Jednalo se proto o tzv. překvapivé rozhodnutí. Podle
jejich názoru tím odvolací soud zatížil řízení procesní vadou. Dále za
nesprávné považují i právní posouzení nájemní smlouvy mezi vlastníkem budovy a
žalobci jako neplatné ve smyslu § 39 o.z. Domnívají se, že tento právní názor
odporuje hmotnému právu, neboť smlouvy o dočasném bezplatném nájmu je třeba
kvalifikovat jako smlouvy o výpůjčce. Nesouhlasí proto s právním názorem
odvolacího soudu spočívajícím v úvaze, že při neplatnosti podnájemní smlouvy se
žalobci nemohli důvodně domáhat zaplacení žalované částky, když žalobcům
nesvědčilo žádné právo k dotčenému majetku, a žalovanému tak nemohlo vzniknout
bezdůvodné obohacení. Poukazují na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
ČR (např.rozsudky ze dne 31.7.2008, 33 Odo 944/2006 a ze dne 30.7.2008, 33 Odo
921/2006), podle níž se takovýto vztah posuzuje v režimu bezdůvodného
obohacení. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Městského soudu v
Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalovaný a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
potvrdil. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že
dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem dle §
241 o.s.ř, stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je
důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání žalobců výslovně vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci
může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelé fakticky uplatňují i dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., totiž že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž že
rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné když žalobce nebyl poučen o
možnosti jiného právního posouzení věci. Posledně uvedené námitce však nelze přisvědčit.
Poučení účastníků řízení
postupem podle ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy,
jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení
rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z
pohledu skutku, který je předmětem řízení. Při jednání odvolacího soudu měli
účastníci řízení, resp. jejich zástupci, možnost k věci se vyjádřit a činit
návrhy na doplnění dokazování. Skutečnost, že odvolací soud právně posoudil
obsah listinného důkazu, který byl proveden již v řízení před soudem prvního
stupně, odlišně, nečiní jeho rozhodnutí „překvapivým“. V § 212a o.s.ř. se
určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního
stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak
hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací
soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska
použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též
případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na
rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu,
která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 212 o.s.ř.), není odvolací soud při
své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými
odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy,
jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům
nebo některým z nich, nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali
je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové
posouzení věci. V posuzované věci soudy obou stupňů vzaly v úvahu nájemní smlouvu ze dne 24. 12. 1995 a činily z ní své skutkové i právní závěry. Skutečnost, že odvolací
soud v posuzovaném případě nepřisvědčil právnímu hodnocení této smlouvy soudem
prvního stupně a posoudil ji odlišně, což jej posléze vedlo i k závěru ohledně
dalších důvodů neplatnosti následné smlouvy podnájemní, bylo výsledkem jeho
úvahy, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné. Rozhodnutí odvolacího
soudu tak není v tomto smyslu zatíženo v dovolání namítanou vadou řízení a jiná
vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci z obsahu
spisu rovněž nevyplývá. Naproti tomu je třeba dovodit, že však zmiňovaný závěr odvolacího soudu o
neplatnosti „nájemní“ smlouvy ze dne 24. prosince 1995 není správný. Dovolací
soud v této souvislosti poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 4.září 2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001, nebo ze dne 14.června 2010, sp.zn. 28 Cdo 1986/2010, podle nichž předmětem výpůjčky může být i nemovitost. Smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně
užívat (§ 659 o.z.). Není-li dohodnuto jinak, nesmí vypůjčitel přenechat věc k
užívání jinému (§ 661 odst. 2 o.z.). Jinému ji tedy může půjčit nebo jinak
přenechat k užívání (např. pronajmout), jen bylo-li to dohodnuto při uzavření
smlouvy o výpůjčce, příp.
pokud si vypůjčitel opatřil k tomuto souhlas
půjčitele dodatečně (srovnej Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák, Občanský zákoník
II, komentář – 2.vydání, C. H. Beck., Praha 2009, str. 1862). Ze skutkového
zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že podle smlouvy uzavřené s vlastníkem
předmětných nemovitostí, byli žalobci oprávněni přenechat věc k užívání jinému
(„přenechat pronajaté nemovitosti do podnájmu“). Zákon neomezuje předmět
výpůjčky na movitosti, a proto lze jeho ustanovení o výpůjčce aplikovat i na
bezúplatné přenechání nemovitosti k užívání po dohodnutou dobu. Smlouva, jejímž
obsahem je přenechání nemovitosti k dočasnému a bezúplatnému užívání, je
smlouvou o výpůjčce podle § 659 a násl. o.z. Touto otázkou se však odvolací
soud nezabýval. Naznačuje se přitom, že v daném případě s ohledem na vyložené,
smlouva uzavřená dne 24. prosince 1995 mezi žalobci a jejich synem JUDr. Z. P.,
by nebyla neplatná. Naopak správný je závěr odvolacího soudu ohledně dvou dalších důvodů
neplatnosti smlouvy o podnájmu ze dne 24. prosince 2005, tedy že jednak v době
jejího uzavření žalobcům právo užívat předmětné nemovitosti nesvědčilo, protože
podle smlouvy o“nájmu“ jim toto právo vzniklo až k 1. lednu 1996 a dále, že
podnájemní smlouva nebyla za žalovaného uzavřena oprávněnou osobou. Podle ustanovení § 451 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odst. 2). Plnění z neplatného právního úkonu je jednou ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami právní
úkon, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění sice existoval, ale
byl neplatný, a to buď absolutně nebo relativně; o obohacení jde tehdy,
dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v
jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho
majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem
plnění z neplatného právního úkonu je užívání cizí věci (tedy i nemovitostí)
bez platné smlouvy o nájmu, podnájmu či jiného titulu opravňujícího tuto věc
užívat. V tom případě vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská
oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v
souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Nejvyšší soud České republiky např. ve svém rozhodnutí ze dne 30. listopadu
2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, poukázal na to, že se „vlastník bytu nemůže na
nájemci, jemuž svědčí právo nájmu bytu, domáhat vydání majetkového prospěchu,
spočívajícího v inkasovaných platbách za podnájem, a to ani na základě faktu,
že podnájemní smlouva je neplatná, neboť ten, kdo byt namísto nájemce užíval,
získal majetkový prospěch na úkor nájemce, nikoliv na úkor vlastníka.“. V
rozsudku ze dne 28. dubna 2010, sp.zn.
28 Cdo 4608/2009, Nejvyšší soud
konstatoval, že uvedený závěr lze analogicky například vztáhnout i na případ,
kdy žalovaný jako oprávněný z věcného břemene na základě neplatné nájemní
smlouvy přenechal žalobci jako domnělému nájemci (v podstatě však v postavení
podnájemce) k užívání předmětné nemovitosti, ačkoliv k této dispozici nebyl
oprávněn, a proto také nastupuje mezi stranami neplatné nájemní smlouvy režim
vzájemné restituční povinnosti podle § 457 o.z. Proto podle názoru dovolacího
soudu i v posuzovaném případě mohl získat majetkový prospěch na úkor osob
oprávněných nemovitosti užívat (tedy na úkor žalobců)výlučně žalovaný. Uvedená vzájemná restituční povinnost pak trvá až do doby, kdy je nemovitost
jako celek vyklizená odevzdána. Pokud tedy žalovaný již nechtěl užívat
předmětnou administrativní budovu a další nemovitosti, vznikla povinnost budovu
vyklidit; ke splnění této povinnosti přitom nestačilo odstranit z nich věci
neoprávněného uživatele. Vyklizení v sobě zahrnuje též odevzdání budovy tak,
aby k ní měly volný přístup a mohly realizovat své užívací právo osoby, kterým
toto užívací právo svědčí. Pro posouzení, zda žalovaný získal na úkor žalobců
bezdůvodné obohacení, bylo proto významné zjištění, zda, případně kdy, žalovaný
nemovitosti žalobcům odevzdal ve smyslu jejich zpřístupnění (analogicky srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. září 2003, sp.zn. 33 Odo
506/2002). Naopak bez významu je okolnost, zda žalovaný administrativní budovu
a další nemovitosti po zániku svého užívacího práva fakticky užíval. Obrana
žalovaného, že je neužíval, se tudíž nemůže prosadit. Pokud by nemovitosti
neodevzdal, tj. nezpřístupnil je žalobcům, užíval by je tak bez právního důvodu
a získal by tím na jejich úkor bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobcům
vydat (§ 451 a § 458 odst. 1 o.z.). Z výše uvedených důvodů, dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze
nelze pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České
republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.