28 Cdo 4584/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. S., L., adresa
pro doručování: L., zastoupeného JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou se
sídlem v Olomouci, Horní náměstí 17, proti žalované M. Š., L., zastoupené Mgr.
et Bc. Peterem Mrázikem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 470/2a, o
zaplacení 62.150,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C
201/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 3. června 2014, č. j. 12 Co 82/2014-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku
4.743,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Dostálové do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
34.810,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
III.). Soud zjistil, že žalobce je výlučným vlastníkem domu a pozemku parc. č.
st. 40 v katastrálním území L., které byly původně v podílovém spoluvlastnictví
žalobce, žalované a J. R. Na návrh žalobce došlo již dříve ke zrušení tohoto
spoluvlastnictví soudem s tím, že byl žalobce zavázán vyplatit žalované na její
vypořádací podíl částku 212.000,- Kč. Přestože tuto svou povinnost žalobce
splnil, žalovaná byt v domě dosud užívá, přičemž žalobci za toto užívání ničeho
neplatí. Okresní soud na věc aplikoval § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a bezdůvodné
obohacení, jež na straně žalované vzniká užíváním cizí věci, s pomocí
znaleckého posudku vyčíslil jako částku odpovídající v čase a místě obvyklému
nájemnému za obdobné prostory. V rozsahu, v jakém žalobcem požadované plnění
přesahovalo takto určenou sumu, byla žaloba coby nedůvodná zamítnuta. Soud
přitom zdůraznil, že není v nynějším řízení oprávněn revidovat závěry učiněné v
řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované a že nenalezl
žádnou závadnost v chování žalobce vůči žalované, jež by uplatnění předmětného
nároku činila rozporným s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, č. j.
12 Co 82/2014-220, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III.,
napadených odvoláním žalované, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po doplnění dokazování aproboval
skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně, zejména podotkl, že
neshledává požadavek žalobce na úhradu za užívání dané nemovitosti žalovanou
rozporným s dobrými mravy, a to ani s přihlédnutím k věku žalované či
skutečnosti, že dům obývala dlouhodobě. Postup žalobce neměl odvolací soud za
nikterak nepřiměřený, naopak konstatoval náznaky šikanózního jednání žalované,
která vlastníkovi nemovitosti neposkytuje součinnost k provedení nezbytné
údržby a rekonstrukce. Rozhodnutí okresního soudu proto jako věcně správné
potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o
tvrzení, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., přičemž se zároveň odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu
dovolacího, jež umožňuje shledat šikanózní výkon práva rozporným s dobrými
mravy. Dle dovolatelky se totiž nárok, jejž žalobce uplatňuje v nynějším
řízení, dobrým mravům protiví, neboť je jím usilováno o úmyslné znevýhodnění
žalované, která je nadto žalobcovou příbuznou. Obývá-li dovolatelka první patro
domu, není tím žalobce, který užívá toliko bytovou jednotku v přízemí této
nemovitosti, nikterak omezen ve svém vlastnickém právu, jelikož ani kdyby
žalovaná předmětné prostory opustila, žalobce by je sám neužíval, respektive
nepřenechal k užívání třetí osobě. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu je
jednání žalobce rozporné s mravními zásadami přikazujícími úctu k rodinným
vazbám, jakož i ochranu slabších a starších. Žalovaná je v pokročilém
důchodovém věku, danou nemovitost obývá téměř celý život, na toto prostředí je
emocionálně vázána a změnu bydliště by pociťovala velmi negativně. Dovolatelka odmítá, že by zanedbávala údržbu nemovitosti, a zdůrazňuje, že
provádění její rekonstrukce pokládá za pouhou další ingerenci do svého osobního
prostředí, z níž žalobce nemůže mít žádný prospěch. Přístup do bytové jednotky
žalované ostatně není překážkou stavebních prací v podstatné části domu. Nelze
rovněž tvrdit, že by to byla dovolatelka, kdo vystupuje negativně proti
žalobci, když naopak žalobce proti žalované zahájil několik soudních řízení
namísto úsilí o dohodu. Dovolatelka uzavírá, že se do konce roku 2014 hodlá z
předmětného domu vystěhovat, nicméně za současného stavu je jí stěhování
žalobcem ztěžováno. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání obsáhle zrekapituloval skutkové okolnosti
věci, jakož i průběh předchozích řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví a
vyklizení místností v domě. Upozornil, že proti dobrým mravům je postup
dovolatelky samotné, která žalobci brání v rekonstrukci, potažmo modernizaci
nemovitosti a nerespektuje rodinné vazby s ním. Právní řád nezná žádnou
výjimku, jež by umožňovala užívat cizí nemovitost bezúplatně s ohledem na věk a
někdejší vlastnictví. Navrhuje proto dovolání odmítnout a přiznat žalobci
náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dovolání však žádná otázka, jež by je mohla činit přípustným, nastíněna není. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě
závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Staví-
li dovolatelka svou argumentaci výhradně na polemice se stanoviskem odvolacího
soudu, dle něhož uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na
její straně užíváním předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce dobrým mravům
neodporuje, pomíjí, že posuzování slučitelnosti výkonu určitého práva s dobrými
mravy zásadně přísluší nalézacím soudům, jež jsou lépe disponovány učinit si o
této otázce adekvátní úsudek s přihlédnutím ke všem jedinečným okolnostem
konkrétního případu, a nikoli dovolacímu soudu, plnícímu úlohu toliko přezkumné
instance (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1003/2014). Námitka neslučitelnosti uplatněného nároku s dobrými mravy proto
zpravidla přípustnost dovolání nezakládá, s výjimkou mimořádného případu zjevné
nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013), o takovém pochybení ovšem
v projednávané kauze hovořit nelze. Jak správně připomíná odvolací soud, předmětem současného řízení není zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků ke zmiňovaným nemovitostem ani
vyklizení dovolatelkou obývaných místností (neboť její povinnost daný byt
vyklidit již byla soudy pravomocně deklarována), nýbrž toliko právo žalobce na
úplatu za užívání věci v jeho vlastnictví. Sotva lze přitom odhlédnout od
skutečnosti, že dovolatelce se ze strany žalobce v souvislosti se zrušením
jejich spoluvlastnictví dostalo přiměřené náhrady za pozbytí spoluvlastnického
podílu coby právního titulu, na němž původně zakládala své oprávnění k užívání
domu.
Jestliže pak soud prvního stupně a odvolací soud dovodily, že ani při
vědomí citových vazeb dovolatelky na toto své dlouholeté bydliště se obecně
uznávaným pravidlům slušnosti a poctivého jednání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3864/2010) neprotiví,
domáhá-li se žalobce po dovolatelce, aby mu jako výlučnému vlastníku za obývání
bytové jednotky v domě č. p. 693 poskytovala peněžité plnění, nejsou jejich
úvahy nikterak nepřiměřené. Je na místě podotknout, že výše bezdůvodného
obohacení, jež je dovolatelka povinna žalobci vydat, se neodvíjí od toho, jaké
hodnoty by jinak mohl žalobce získat nakládáním s jí obývanými prostory, nýbrž
od majetkového prospěchu, který nabyla dovolatelka tím, že vykonávala užívací
oprávnění k bytu v domě žalobce, aniž by za to platila odpovídající úhradu
(srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
17/2014). Námitka dovolatelky, že ani kdyby první patro domu neobývala, žalobce
by tyto prostory nevyužíval, se tudíž míjí s podstatou institutu bezdůvodného
obohacení. Líčení sporů žalobce se žalovanou, jež se týkají údržby a
rekonstrukce dané nemovitosti, je převážně polemikou se skutkovými zjištěními
odvolacího soudu a v každém případě není způsobilé přípustnost projednávaného
dovolání založit vzhledem k výše popsaným omezením dovolacího přezkumu závěrů
soudů nižších stupňů o souladu či rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Ve
světle judikaturou již dříve artikulovaného stanoviska, podle nějž lze uvažovat
o odepření výkonu práva na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými
mravy tam, kde k němu dochází výlučně v důsledku jednání ochuzeného a obohacený
jeho vzniku nemůže zabránit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004), by snad nemuselo být zcela irelevantní tvrzení
dovolatelky, že jí žalobce ztěžuje opuštění jím vlastněného domu, byť se s
ohledem na skutkový stav zjištěný nalézacími soudy jeví nanejvýš
nepravděpodobné, že by bylo možno za vznik dovolatelčina bezdůvodného obohacení
činit odpovědným výhradně žalobce. Údajné ztěžování vystěhování z domu č. p. 693 žalobcem nicméně tak či onak představuje skutečnost, která v řízení dosud
nebyla uplatněna, a tedy nepřípustnou novotu, k níž je dovolacímu soudu
zapovězeno přihlížet (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Skutkový stav věci totiž v
dovolacím řízení nemůže doznat změny a dovolací soud musí vycházet z těch
skutkových zjištění, ze kterých vycházel soud prvního stupně a odvolací soud,
jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2009/2011). Z předeslaných důvodů nelze mít za to, že by dovolání bylo přípustné ve smyslu
§ 237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243c odst. 1, větou
první, o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1
a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.620,- Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
4.743,20 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.