28 Cdo 3864/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně V. V., zastoupené JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem v
Uničově, Olomoucká 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Z.
V., bytem v Zábřehu, Leštínská 23, proti žalovaným 1) A. L., zastoupenému JUDr.
Janou Špičkovou, advokátkou se sídlem Zábřeh, Valová 16, a 2) M. L., zastoupené
opatrovnicí JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R.
Štefánika 1a, o zaplacení částky ve výši 350.800,- Kč každým z žalovaných,
vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 172/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne
3. 11. 2009, č. j. 12 Co 217/2009 – 195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.)
Žalobkyně se žalobou domáhala po každém ze žalovaných částky 350.800,- Kč s
odůvodněním, že žalovaní bez právního důvodu užívají nemovitost v jejím
vlastnictví, aniž by za to poskytovali finanční náhradu, a že je v důsledku
toho nucena užívat jiný byt za tržní nájemné, aniž by měla nárok na státní
příspěvek na bydlení, z čehož ji vzniká škoda.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne ze dne 12.3.2009, č.j. 17 C
172/2004-143, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 11. 2009, č.j. 12 Co
217/2009-195, rozsudek soud prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k žalovanému 1) je žaloba nedůvodná, neboť
ten předmětnou nemovitost užíval na základě smlouvy o zřízení věcného břemene
ze dne 24. 3. 1997. Jako s oprávněnou počítala uvedená smlouva i s žalovanou
2), která však vzhledem k duševní poruše nebyla způsobilá k právním úkonům.
Smlouva tak byla v této části neplatná a žalovaná 2) užívala nemovitost
žalobkyně bez právního důvodu. Odvolací soud však uzavřel, že výkon
vlastnických práv žalobkyně v souzené věci odporuje dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání žalované
proti rozsudku odvolacího soudu, kterým soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. má-li napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní
právní význam. Dle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Dovolatelka prostřednictvím podaného dovolání namítala, že soudy nižších stupňů
nepostupovaly správně, pokud její žalobu zamítly z důvodu, že nároky
vyplývající z jejich vlastnických práv k nemovitosti, kterou užívají žalovaní,
odporuje v souzené věci dobrým mravům. Zopakovala argumenty použité před soudy
nižších stupňů, totiž že žalovaná 2) užívá nemovitost v jejím vlastnictví bez
právního důvodu; že za toto užívání neposkytuje finanční náhradu ani ona ani
žalovaný 1), jehož právní titul je sice založen smlouvou o zřízení věcného
břemene, v níž však není otázka úplatnosti řešena. Dále uvedla, že je v
důsledku výše popsaného stavu nucena bydlet v jiném bytě a platit tržní
nájemné, přičemž vzhledem k vlastnictví předmětné nemovitosti, kterou však
nemůže užívat, nemá ani nárok na státní příspěvek na bydlení.
K dovolání podala vyjádření žalovaná 2), a to prostřednictvím své opatrovnice.
Uvedla, že dovolání v souzené věci není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu se neodchyluje od konstantní judikatury Nejvyššího soudu a žalobkyně
nepředkládá otázky judikaturou neřešené, které by obecně dopadaly na
rozhodování soudů v obdobných případech.
Žalovaný 1) se k podanému dovolání nevyjádřil.
Předně ve vztahu k výrokům II a III. (výslovně napadeným dovoláním žalobkyně)
rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,
není dovolání přípustné, neboť napadené nákladové výroky nejsou rozhodnutím ve
věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost nelze dovodit ani z
ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o. s. ř. (srov. též rozhodnutí
ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Ve vztahu k výroku I. odvolacího soudu pak dovolání žalobkyně podle § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř. přípustné není, neboť dovolatelkou vznesené námitky nemohou
založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť
pokud byla v souzené věci uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, která
však neřešila otázku úplatnosti, Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 12.
2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/1998, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 19/2002, vyslovil právní názor, podle něhož: „jestliže
smlouva o zřízení věcného břemene neobsahuje žádný údaj o úplatnosti tohoto
práva, pak platí, že věcné břemeno bylo sjednáno bezúplatně.“ Dovolací soud
proto dospěl k závěru, že posouzení vznesené otázky rozporu výkonu práva s
dobrými mravy vůči žalovanému 1) by nepřicházelo v souzené věci do úvahy již
proto, že žalobkyni takové právo nenáleží.
Dále podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „výkon práv a povinností
vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ Dle
konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 20 Cdo 5406/2007) se dobrými mravy rozumí „souhrn společenských, kulturních
o mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost,
vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních.“ Dovolací soud připomíná, že dobré
mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem
etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými
pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor výkonu práva s dobrými mravy je
proto třeba posuzovat v každém případě individuálně tak, aby byla naplněna
ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení § 1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo
561/2006, konstatoval, že „zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy
představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat
tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či
doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako
morální měřítko pro použitelnost právních norem.“ Z povahy věci tak posouzení
otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž
přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v
konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Dovolací
soud pak neshledal, že by se závěry soudů nižších stupňů ohledně výkonu práva v
rozporu s dobrými mravy významně odchylovaly od zjištěného skutkového stavu,
byly nelogické či neodůvodněné, příp. nesly jiné znaky nepřípustné libovůle
(viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07). Soudy
nižších stupňů řádně zdůvodnily, že v souzené věci není pochyb o bezdůvodném
obohacení žalované 2), která užívala předmětnou nemovitost bez právního důvodu,
avšak s ohledem na okolnosti případu, tj. sociální a zdravotní situaci žalované
2) a skutečnost, že prarodiče prokazatelně podmiňovali darování nemovitosti
žalobkyni tím, že oni a žalovaná 2) jako jejich dcera zde mohou dožít, by byl
výkon oprávnění žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, náhrady škody či na
vyklizení nemovitosti v rozporu s dobrými mravy. V souzené věci lze navíc
zohlednit, že neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 24. 3. 1997,
kterou měl být založen právní titul bydlení žalované 2) v nemovitosti
žalobkyně, je dána pouze nezpůsobilostí žalované 2) k uzavření takové smlouvy.
Bylo by proto v rozporu s požadavkem zajištění spravedlivé ochrany práv a
oprávněných zájmů účastníků (§ 1 o.s.ř.), pokud by negativní důsledky
neplatnosti smlouvy šly k její tíži.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dospěl
k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz). Vycházeje z toho, že
obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou
součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 17 C
172/2004, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů je dán předně tím, že žalovanému 1) prokazatelné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Ve vztahu k žalované 2) pak bylo o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto podle
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, by vznikla povinnost zaplatit státu
jím vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování opatrovnici ustanovené
žalované 2) z řad advokátů (§ 140 odst. 2 o.s.ř.); žalobkyně však byla
usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 5. 2010, č.j. 17 C
172/2004-245, v řízení před dovolacím soudem osvobozena od povinnosti platit
soudní poplatek a proto jí povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení vůči
státu nevznikla (§ 148 odst. 1 o.s.ř.).
O odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů opatrovnice žalované 2)
rozhodne soud prvního stupně.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že na vedlejšího účastníka na straně
dovolatelky, který v průběhu dovolacího řízení (resp. po právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu) neprojevil žádnou procesní aktivitu, nelze pohlížet jako na
účastníka dovolacího řízení, kterého by stíhala povinnost hradit náhradu
nákladů dovolacího řízení (srov. přiměřeně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002; příp. Lavický P. in David, L. –
Ištvánek, F. – Javůrková, N. – Kasíková, M. – Lavický, P. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 437, bod
9).
P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu