28 Cdo 2632/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyň a) Mgr. J. T., M., a b) E. F., W., zastoupených JUDr. Kristinou
Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky
– Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení
2.407.694,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 13 C 365/2006, o dovolání žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 1. března 2013, č. j. 14 Co 130/2009-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Právní předchůdce žalobkyň se domáhal, aby soud svým rozsudkem nahradil
rozhodnutí Ministerstva financí ČR, jimiž bylo negativně rozhodnuto o jeho
žádosti o poskytnutí náhrady za majetek, který byli jeho rodiče nuceni zanechat
na Zakarpatské Ukrajině v důsledku její nepřátelské okupace v roce 1939,
přičemž Ministerstvo financí svá rozhodnutí odůvodnilo tím, že majetek, za nějž
je náhrada požadována, nesplňuje podmínky stanovené vyhláškou Ministerstva
financí ČR č. 159/1959 Ú. l., jíž však právní předchůdce žalobkyň považuje za
diskriminační, a proto se domáhá zaplacení náhrady odpovídající ceně
nemovitostí zanechaných na Zakarpatské Ukrajině. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č. j. 13 C
365/2006-60, zamítl žalobu, jíž se právní předchůdce žalobkyň domáhal, aby byla
České republice uložena povinnost zaplatit mu částku 2.407.694,- Kč s
příslušenstvím s tím, že rozsudek nahradí rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze
dne 30. května 2005, č. j. 44/49829/2005, a rozhodnutí Ministerstva financí ČR
ze dne 18. dubna 2005, č. j. 44/42880/2005 (výrok I.), a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za
zjištěné, že prarodiče žalobkyň zanechali na Zakarpatské Ukrajině nemovitý
majetek – činžovní dům se strojnickou a zámečnickou dílnou, v níž byla
provozována živnost (dědečka žalobkyň) s 15 dělníky, spolu s pozemky patřícími
k budově, přičemž odškodnění za tento majetek nebylo právním předchůdcům
žalobkyň nikdy poskytnuto, neboť nesplňoval podmínky stanovené vyhláškou č. 159/1959 Ú. l., jelikož se nejednalo o rodinný domek ani o budovu sloužící k
provozu malé živnosti (viz rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 18. dubna
2005, č. j. 44/42880/2005, o rozkladu proti němu podanému rozhodl ministr
financí dne 30. května 2005 pod č. j. 44/49829/2005 tak, že mu nevyhověl a
napadené rozhodnutí potvrdil). Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně ze smlouvy č. 186/1946 Sb. uzavřené mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických
republik o Zakarpatské Ukrajině a čl. 2 Protokolu k této smlouvě, k jejichž
provedení byl přijat zákon č. 42/1958 Sb., a na základě zmocnění obsaženého v
jeho § 1 odst. 2 přijala vláda dne 15. října 1958 usnesení č. 938, jímž určila
zásady, ve kterých případech, za které druhy majetku (nároku) a v jaké výši se
náhrada poskytne. Z těchto zásad následně vycházel § 3 vyhlášky Ministerstva
financí ČR č. 159/1959 Ú. l., který stanovil, že náhrada se (mimo jiné)
poskytne za rodinný domek (písm. a/) a za budovy sloužící k provozu malé
živnosti (písm. d/), pokud měly povahu osobního nebo drobného soukromého
vlastnictví. S odkazem na citované ustanovení soud dovodil, že na dům, za nějž
je náhrada požadována, nelze pohlížet jako na „rodinný domek“, který měl
sloužit pouze bytovým potřebám rodiny, jelikož v jeho přízemí byla kancelář i
rozlehlá dílna, dále měl dvě kuchyně a čtyři pokoje a jeho zastavěná plocha
činila celkem 124 m2. Rovněž živnost s 15 pracovníky nelze považovat za „malou
živnost“ ve smyslu § 3 písm. d) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.
Soudu proto nezbylo,
než žalobu zamítnout. Nadto dodal, že v tomto sporném řízení není soud oprávněn
přezkoumávat zákonnost rozhodnutí Ministerstva financí ČR a následné rozhodnutí
ministra financí o rozkladu, neboť jde o řízení podle § 244 a násl. o. s. ř. K odvolání právního předchůdce žalobkyň přezkoumal napadené rozhodnutí Městský
soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 1. března 2013, č. j. 14 Co
130/2009-109, zrušil, řízení zastavil, věc postoupil Ministerstvu vnitra ČR
(výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud poukázal na
to, že po vyhlášení napadeného rozsudku byl vydán nález Ústavního soudu ze dne
26. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, který ve skutkově obdobné věci dovodil,
že nebyla náležitě zohledněna vůle státu zmírnit alespoň částečně majetkové
křivdy stěžovatelů, a to bez omezení druhu zanechaného nemovitého majetku. K
restitucím nelze přistupovat formálně, ale musí být vždy sledován účel, jehož
má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy z minulosti. Za
daných (skutkových) okolností bylo úkolem obecných soudů vytvořit takové
procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok projednán a posouzen
příslušným správním orgánem, případně posléze soudem, a to podle platné
procedury. Obecné soudy tak nezohlednily vůli zákonodárce rozšířit rozsah
náhrad na veškerý nemovitý majetek, který lépe umožňuje dosáhnout alespoň
částečné kompenzace (ustanovení § 7 zákona č. 212/2009 Sb.) újmy stěžovatelů. Ústavnímu soudu se jako nejefektivnější způsob zajištění ochrany nároků
stěžovatelů jeví postoupení věci příslušnému správnímu orgánu, jenž bude
zkoumat naplnění nových podmínek pro odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009
Sb., přičemž nyní přezkoumávaná rozhodnutí nezakládají posléze překážku věci
rozsouzené. Právě citované závěry odvolací soud aplikoval v projednávané věci,
a proto rozhodl jak uvedeno výše, přičemž připomněl, že ve smyslu § 104 odst. 1, věty druhé za středníkem, o. s. ř. jsou zachovány právní účinky spojené s
podáním žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně (jako právní nástupkyně
původního žalobce) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázaly na ustanovení §
237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů mají za to, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které spatřují v tom, že odvolací soud dovodil, že není dána pravomoc
soudu a věc postoupil Ministerstvu vnitra ČR. Odvolacímu soudu vytýkají, že na
zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval zákon č. 212/2009 Sb., ačkoliv měl
rozhodnout podle předpisů účinných v době rozhodování správního orgánu (tj. zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.). Mají zato, že u již
vydaných rozhodnutí správního orgánu musí být zaručena jejich přezkoumatelnost,
opačný postup by podle nich vedl k odepření spravedlnosti, přičemž právo na
přezkum správního rozhodnutí jakož i pravomoc soudu dovozují z § 244 odst. 1 o. s. ř. Neaplikování citovaného ustanovení by vedlo k porušení práva na
spravedlivý proces garantovaný čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Poukazují na to, že rozhodnutí Ministerstva financí ČR, jejichž nahrazení se
domáhají, byla vydána za účinnosti zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky č. 159/1959
Ú. l. (před nabytím účinnosti zákona č. 212/2009 Sb.), a proto musí být
přezkoumány v souladu s právními předpisy, které platily (byly účinné) v době
jejich vydání. Odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že aplikoval nález Ústavního
soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11 a nesouhlasí s tím, že se
jedná o skutkově obdobnou věc, neboť Ústavní soud ve zmíněné věci shledal, že
použití zákona č. 212/2009 Sb. je pro stěžovatelku výhodnější, jelikož ta
splňuje podmínky pro přiznání vypořádání podle tohoto zákona. Zdůrazňují, že
pro ně ovšem aplikace zákona č. 212/2009 Sb. výhodnější není, neboť jsou
vnučkami původně oprávněné osoby (původního vlastníka), a nejsou proto
oprávněnými osobami podle nové právní úpravy. Jsou přesvědčené, že namísto
citovaného nálezu Ústavního soudu mělo být na projednávanou věc aplikováno
usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3241/2010. Rozhodnutí odvolacího soudu
pro strohost jeho odůvodnění spočívající jen v citaci části nálezu Ústavního
soudu považují za nepřezkoumatelné. Tvrdí, že postupem soudu došlo k porušení
ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř., čl. 38 odst. 1 i čl. 36 Listiny základních
práv a svobod i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. S ohledem na shora uvedené navrhly, aby Nejvyšší soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém obsáhlém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, a
proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno
po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení),
zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. dovolatelky uplatňují) může jít tehdy, posoudil-li odvolací
soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní
předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na závěru, že na
nyní projednávanou věc, v níž se žalobkyně (vnučky původně oprávněné osoby)
domáhají náhrady za nemovitý majetek zanechaný jejich dědečkem na Zakarpatské
Ukrajině, lze aplikovat závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.
června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, jež odvolacímu soudu ukládají, aby
(zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc
postoupil Ministerstvu vnitra ČR, které uplatněný nárok přezkoumá podle
(nových) podmínek pro odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb.
Ústavní soud v citovaném nálezu především vyšel z toho, že obecné soudy musí
interpretovat a aplikovat restituční zákony ve vztahu ke stěžovatelům co
nejvstřícněji (viz bod 14 nálezu). Pokud byl tudíž v důsledku nové právní
úpravy, účinné dnem 1. října 2009, překonán omezující limit odškodnění
(stanovený navíc jen vyhláškou č. 159/1959 Ú. l.), a bylo tak umožněno
poskytnout náhradu za veškerý zanechaný, resp. pozbytý nemovitý majetek, mají
obecné soudy vůli zákonodárce, materiálně více chránící nápravu křivd z doby
minulé, v projednávaných věcech zohledňovat. Ústavní soud proto dovodil, že v
takovém případě obecné soudy nepochybí, pokud dospějí k závěru, že není dána
jejich kompetence (ve smyslu posouzení naplnění nových podmínek pro odškodnění
stěžovatelů), řízení z tohoto důvodu zastaví a postoupí věc příslušnému
správnímu orgánu nadanému pravomocí nárok posoudit (srov. bod 17 nálezu).
Ústavní soud přihlédl rovněž k situaci stěžovatelů, jejichž postavení i s
přihlédnutím k jejich věku měl za značně citlivé, a shledal jako
nejefektivnější způsob zajištění ochrany jejich nároků postoupení věci
příslušnému správnímu orgánu, jenž bude zkoumat naplnění nových podmínek pro
odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb., jichž se ve svůj prospěch
stěžovatelé dovolávali až v řízení před soudem, a které tak při svém
rozhodování nemohl zohlednit správní orgán, jenž o jejich žádosti původně
rozhodoval.
Nyní projednávaná věc není tedy skutkově obdobná té, o níž rozhodoval Ústavní
soud v citovaném nálezu, neboť žalobkyně (ani jejich právní předchůdce) se v
průběhu řízení před soudy nedomáhaly toho, aby probíhající řízení bylo
dokončeno s přihlédnutím k zákonu č. 212/2009 Sb., resp. aby byla aplikována
(zmírňující) kritéria pro poskytnutí náhrady nově obsažená v citovaném zákoně.
Jinými slovy řečeno, žalobkyně se na rozdíl od stěžovatelů ve věci vedené u
Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2050/11 nedomáhají toho, aby na jejich věc
byla (byť třeba jen částečně) aplikována ustanovení zákona č. 212/2009 Sb.
Nic to však nemění na tom, že k uvedeným zásadám je nutné přihlížet i v nyní
projednávané věci, neboť aplikace závěrů z nálezu Ústavního soudu ze dne 26.
června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, vedoucích k postoupení věci příslušnému
správnímu orgánu (Ministerstvu vnitra ČR), jenž bude zkoumat naplnění nových
podmínek pro odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb., může být vůči
dovolatelkám vstřícnější, nehledě na to, jak ony samy přiléhavě poukazují, že
zákon č. 212/2009 Sb. omezuje v § 3 odst. 2, 3 okruh oprávněných osob – kromě
osoby zanechavší nemovitosti – na jejího manžela a děti. Zároveň konstruuje
prekluzi nároku formulací, že v případě úmrtí těchto osob nárok zaniká. Nepřímo
tak, na rozdíl od vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., vylučuje dědění nároku, přičemž
naprosto stejný závěr zastává i Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 31. srpna
2010, sp. zn. 28 Cdo 1677/2010). Nárok (žalobkyně jsou vnučkami původně
oprávněné osoby ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c/ zákona č. 212/2009 Sb.), jenž
právní předchůdce žalobkyň (syn původně oprávněné osoby) uplatnil u soudu, však
musí s ohledem na všechna relevantní ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. ve
vztahu k dané věci posoudit příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra ČR),
jenž je jako jediný nadán pravomocí k rozhodování o odškodnění předmětných
nároků (viz § 4 cit. zák. a návazná ustanovení). Nelze obcházet pořad práva
nastolený zákonem č. 212/2009 Sb., který sice nabyl účinnosti před vyhlášením
rozsudku odvolacího soudu, ale poté, co bylo o nároku záporně rozhodnuto
Ministerstvem financí ČR – tedy nyní již nepříslušným orgánem – bez toho, že by
kritériem pro posouzení daného nároku mohl být zákon č. 212/2009 Sb. Je třeba
vytvořit takové procesní podmínky, aby byl původním žalobcem uplatněný nárok
projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem
podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního
předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není dotčeno právo žalobkyň na
soudní ochranu ve smyslu § 1 o. s. ř. i v ústavní rovině podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Tyto závěry jsou pak zcela v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto lze postup odvolacího
soudu spočívající ve zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zastavení řízení a
postoupení věci Ministerstvu vnitra ČR, jež bude zkoumat naplnění podmínek pro
odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb., považovat za správný (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 202/2011
/ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 19. března
2012, sp. zn. IV. ÚS 1769/11, odmítl/, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
června 2013, sp. zn. 28 Cdo 3466/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
února 2013, sp. zn. 28 Cdo 363/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
května 2013, sp. zn. 28 Cdo 699/2013).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání, dovolání jako nepřípustné odmítl
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
K námitkám dovolatelek vztahujícím se k postupu soudu podle ustanovení § 244 o.
s. ř. je možné nad rámec výše zmíněného uvést, že v řízení ve věcech, o nichž
bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde
o přezkum správnosti rozhodnutí a jemu předcházejícího procesního postupu, ale
o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl
tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo
pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení
nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního
orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z
bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí
stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení
před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné
opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního
orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené
vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo
jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k
jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na
řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že
spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před
správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu