28 Cdo 2653/2018-696
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. Š., nar. XY,
bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze
1, Vodičkova 699/30, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem
pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu
v Kladně pod sp. zn. 21 C 48/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 1. února 2018, č. j. 19 Co 388/2017-674, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodnutí specifikovaných pozemků (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Vyhověl tak žádání žalobkyně, jež je osobou oprávněnou ve
smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“), disponující doposud částečně neuspokojeným nárokem na
převod náhradních pozemků ve vlastnictví státu podle
§ 11a zákona o půdě. Okresní soud vyhodnotil proces uspokojování uplatněného
restitučního nároku (vzhledem k jeho délce a způsobu jednání) jako velmi
zdlouhavý a liknavý ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
3767/2009. Žalobkyni bylo tedy možné přisvědčit a její požadavek saturovat
skrze nahrazení projevu vůle žalované k převodu konkrétně vybraných pozemků.
Zdůraznil, že v nabídce žalované, s ohledem na délku restitučního řízení, je
těžké najít srovnatelné pozemky s těmi odňatými, pročež návrhu v plném rozsahu
vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž
rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 19 Co 388/2017-674, napadený rozsudek ve
výroku I. potvrdil vyjma části týkající se blíže identifikovaného pozemku, v
níž jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.). Po zopakování a doplnění
dokazování shledal odvolání žalované důvodným ve vztahu k pozemku parc. č. XY v
katastrálním území XY, který fakticky slouží jako jediná přístupová cesta z
veřejné komunikace k dalším stavbám, a nelze jej pokládat za vhodný náhradní
pozemek. Ve zbytku se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, považuje postup
žalované za liknavý, neboť i přes aktivní postoj žalobkyně (účast ve 37
veřejných nabídkách), která nároky uplatnila v roce 1992, tedy více jak před
pětadvaceti lety, nebyly tyto doposud uspokojeny. Upozornil především na
neefektivní způsob zařazování pozemků do veřejných nabídek, jejich následné
vyhodnocování a převod oprávněným osobám. Vyjma části týkající se pozemku parc.
č. XY proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jak bylo naznačeno shora.
Výslovně proti potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalovaná
dovoláním, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu při posuzování údajné liknavosti a zdlouhavosti v rámci
uspokojování restitučního nároku. Odvolací soud se nikterak nezabýval zkoumáním
toho, zda došlo k libovůli či svévoli v chování a postupu žalované nebo zda ve
veřejných nabídkách byly nabízeny takové pozemky, prostřednictvím kterých mohl
být nárok žalobkyně uspokojen. Jako judikaturou doposud neřešenou dále
předkládá otázku, lze-li za liknavý, zdlouhavý či svévolný považovat postup
žalované při stažení pozemků z veřejných nabídek ze zákonem předvídaných důvodů
ve smyslu § 11a odst. 6 zákona o půdě, „dražení“ pozemků ve smyslu § 11a odst.
9 téhož zákona nebo „blokování“ nároku oprávněných osob do doby uzavření
smlouvy s vítězem veřejné nabídky. Pro nesprávné právní posouzení věci závěrem
navrhuje zrušení rozsudků krajského soudu i soudu okresního a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9.
2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241
odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované ovšem přípustným shledat nelze.
Rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, na niž ostatně poukazuje i sama
dovolatelka, je ustálena v závěru, podle něhož se oprávněná osoba disponující
nárokem na poskytnutí náhradních pozemků ve smyslu zákona o půdě může žalobou
domáhat uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (jehož právní
nástupkyní je žalovaná, srov. § 22 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém
úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), aby s ní uzavřel smlouvu o
převodu vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr konkrétního náhradního
pozemku nadána není), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost
udržovat nabídku náhradních pozemků takových kvalitativních a kvantitativních
parametrů, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným
průtahům a k počínání povinné osoby, které by bylo lze označit za liknavé, či
dokonce svévolné (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3893/2008, či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02,
a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Spatřoval-li v nynější věci
odvolací soud liknavost žalované v její nečinnosti, jakož i v nedostatečnosti
(kvalitativní i kvantitativní) veřejné nabídky, pro něž nebyla s to nárok
žalobkyně řádně uspokojit, nikterak se jeho úsudek nepříčí shora poukazované
ani dovolatelkou citované judikatuře. Přípustnost dovolání pak nemůže založit
žalovanou předkládaná, dle jejího mínění doposud neřešená, otázka možné
liknavosti, zdlouhavosti a svévolnosti postupu v procesu veřejných nabídek.
Ačkoliv jí lze dát za pravdu, že postup při převodu náhradních pozemků
oprávněným osobám je reglementován právním předpisem, konkrétně ustanovením §
11a zákona o půdě, a do něj vtělenými pravidly je pozemkový úřad při
organizování veřejných nabídek vázán, přičemž není na něm, aby si stanovil
pravidla vlastní, jež by se odchylovala od zákonné úpravy, v posuzované při
podle odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění byla veřejná nabídka
náhradních pozemků nedostatečná jak co do svých kvantitativních, tak i
kvalitativních parametrů (obsahovala nedostatečné množství vhodných pozemků,
jimiž by bylo možné uspokojit daný restituční nárok), a nebylo lze po žalobkyni
spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, neboť tato nemohla
zjevně vést k uspokojení jejího restitučního nároku. Z tohoto důvodu bylo proto
namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR), je především otázkou
skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, přičemž
skutková zjištění ani hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a
skutkové otázky se tak nemohou stát ani základem přípustnosti dovolání (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1788/2018,
ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1666/2018, a ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 32
Cdo 3155/2018). V rámci dovolacího přezkumu právního posouzení věci je pak
třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý,
diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Argumentace použitá
v řešeném sporu krajským soudem se přitom nikterak nepřiměřenou nejeví. Zároveň
se sluší připomenout, že dovolatelkou zpochybňované poukazy na „stahování“
pozemků z veřejných nabídek podle § 11a odst. 6 zákona o půdě a jejich
„dražení“ ve smyslu § 11a odst. 9 zákona o půdě artikuloval soud první
instance, nikoli soud odvolací.
Se zřetelem ke shora uvedenému dovolací soud uzavírá, že mu žalovaná
nepředložila žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř., a její dovolání
proto muselo být coby nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné náklady nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 1. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu