28 Cdo 2714/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského,
CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci
žalobce D. P., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze
4, 5. května 1050/66, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 435 449 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 5/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, č. j. 53 Co 494/2011-47,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 7. 2011, č. j. 12 C 5/2011-24,
kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 435
449 Kč. Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení
(výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba, jíž se žalobce proti žalované domáhal zaplacení
shora uvedené částky z titulu nesprávného úředního postupu, přičemž mělo jít o
škodu žalobci vzniklou tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 104/97 bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj. žalobce a jeho bývalé manželky Ing.
J. P., až v roce 2009, kdy bylo Ing. J. P. uloženo zaplatit na vypořádací podíl
žalobci částku 1 001 188 Kč. Ze znaleckého posudku vyplývá, že byt, který by si
za tuto částku mohl žalobce koupit v roce 2002, tedy v době, kdy mu byla částka
přiznána, nedošlo-li by v řízení k průtahům, lze v červnu 2009 pořídit o
435.449 dráž. Žalobci tak vznikla skutečná škoda, kterou mu žalovaná odmítla
uhradit.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně vyslovil, že žalobci v
důsledku případného nesprávného úředního postupu v řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů uplatňovaná škoda nevznikla. Rovněž
správně dovodil, že žalobcem uplatňovaný nárok nemůže představovat skutečnou
škodu, neboť žalobci se při vypořádání dostala do jeho dispozice za vyrovnání
podílů patřičná náhrada, jejíž výše závisela na ceně nemovitosti ke dni
vypořádání, tedy žalobce se dostalo zákonné náhrady, byť o ní bylo rozhodnuto v
roce 2009. Stejnou, tedy zákonnou náhradu, by musel žalobce obdržet i tehdy,
pokud by bylo bezpodílového spoluvlastnictví manželů vypořádáno už v roce 2002,
při nižších cenách nemovitostí, pak by ovšem jeho vypořádací podíl byl
odpovídajícím způsobem nižší. Shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že
žalobci tedy skutečná škoda podle ustanovení § 442 odst. 1 o. z. nevznikla.
Odvolací soud dále poznamenal, že na tom nemůže nic změnit ani odvolací
argumentace žalobce, pokud uvádí, že až rozhodnutím odvolacího soudu mu byla
při vypořádání započítána částka 755 000 Kč. Bylo-li takové započtení po právu,
je lhostejné, že k němu došlo až rozsudkem odvolacího soudu v roce 2009, neboť
shodně by musela být tato částka započítána už při rozhodnutí například v roce
2002. Podle odvolacího soudu tato námitka žalobce nemá žádný vliv na změnu ceny
vypořádávané nemovitosti v čase. Odvolací soud současně připomenul, že za
správný je třeba považovat též závěr soudu prvního stupně, že uplatňovaný nárok
nemůže být nárokem z titulu ušlého zisku, neboť vývoj cen nemovitostí nemůže
být považován za okolnost, kterou lze důvodně předpokládat při pravidelném běhu
věcí (ceny mohou růst, ale též klesat, trend se může měnit v čase). Odvolací
soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle ustanovení § 219 o.
s. ř. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opíral podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. o zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé s tím, zda je možno považovat
za škodu ve smyslu příslušných zákonných ustanovení (zákona č. 40/1964 Sb., v
platném znění a zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění) i škodu spočívající
(jednoznačně určitelném) snížení kupní síly měny, k němuž došlo v daném případě
za dobu, o níž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, že je dobou, po kterou
trvaly průtahy v řízení, jehož pravomocným rozhodnutím byl poškozenému přiznán
nárok na zaplacení finanční částky. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a
odvolacími soudy není rozhodována jednotně. Podle dovolatele rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že
žalobcem uplatněný nárok nemůže představovat skutečnou škodu. Namítal, že
odvolací soud neposoudil nárok žalobce jako nárok na náhradu skutečné škody a
dále, že neakceptuje NPV (net present value, čistá současná hodnota) jako
finanční veličiny vyjadřující současnou hodnotu budoucích peněžních toků, která
dokáže exaktně porovnat hodnotu různých investic, nároků apod. v různých
časových okamžicích, a to tak, že je převede do stejné časové báze. V této
souvislosti poukazoval na skutečnost, že peníze v určité době, třeba v roce
2002, mají jinou hodnotu než stejná suma peněz např. v roce 2012, nejedná se
tedy o vliv inflace, ale o přesné určení částky, kterou by majitel dané
finanční částky mohl vydělat, pokud by tuto částku neměl k dispozici až v roce
2012, ale již v roce 2002. Považoval za nesprávný závěr odvolacího soudu, že v
případě žalobce se nejedná o nárok na náhradu škody a ani o nárok z titulu
ušlého zisku. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 23. 2. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupen advokátkou, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a
dovolací důvod uplatnil podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro
tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. V projednávané věci přichází do úvahy aplikace závěrů dosavadní ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak je tato obsažena v řadě jeho dřívějších
rozhodnutí. Příkladmo se odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, podle něhož „Ke vzniku objektivní
odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.),
je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo
nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi
nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody.“
Vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1998 Sb. blíže nedefinuje pojem škody ani
neupravuje rozsah její náhrady, vychází se pro účely jejího určení z ustanovení
§ 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle nějž se hradí
skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008,
uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též
jen „R 49/2011“)“. K pojmu ušlého zisku se sluší připomenout závěry rozhodnutí rozhodovací
činnosti Nejvyššího soudu, jak byly zopakovány v odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2098/2010: „Za ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež poškozenému
vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho
majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu,
ale musí být poškozeným najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se
jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení ušlého zisku pak musí být podloženo
existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že
škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k
určitému zisku (k těmto závěrům srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 818/2005).“ Skutkové vymezení ušlého zisku přitom nemůže být
libovolné. Je třeba jej vymezit tak, aby mohla být zjištěna jeho pravděpodobná
výše blížící se podle běžného uvažování jistotě (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. 2 Odon 15/96).
Aplikováno na projednávanou věc, nutno dospět k závěru o správnosti posouzení
věci odvolacím soudem vyjádřeným ve shora uvedené právní větě, podle níž
„uplatňovaný nárok nemůže být nárokem z titulu ušlého zisku, neboť vývoj cen
nemovitostí nemůže být považován za okolnost, kterou lze důvodně předpokládat
při pravidelném běhu věcí (ceny mohou růst, ale též klesat, trend se může měnit
v čase)“. V tomto směru připomíná dovolací soud závěry, které Nejvyšší soud vyslovil ve
svém usneseníze dne 27. dubna 2010, č. j. 22 Cdo 11 83/ 2008-246. Podle nich
“pokud v důsledku délky řízení dojde k nárůstu ceny vypořádávané věci (mutatis
mutandis stejný závěr platí i pro snížení ceny), nelze tuto skutečnost při
rozhodování o vypořádání zohledni.“ Sluší se rovněž připomenout, že pro
rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). V
řízení o vypořádání SJM se - byť s výjimkami - uplatňuje pravidlo, že oceňování
vypořádávaného majetku vychází z jeho faktického stavu v době zániku SJM, avšak
z cen odpovídajících době, kdy se provádí vypořádání. Jinými slovy -
vypořádávaná věc či majetek účastníků se ocení tak, jak se oceňují v
současnosti, přičemž se nevychází z jejich současného stavu, ale ze stavu, kdy
spoluvlastnictví účastníků zaniklo. Shodný právní názor vyslovil Nejvyšší soud
již v rozsudku ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 496, kdy
uvedl, že "při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového
spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového
spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání". Teprve
vypořádáním dochází k plnému nabytí vlastnického práva k věci, příp. k převodu
jiných práv a povinností, a proto i ocenění věci musí vycházet z ceny
dosažitelné v době, ve které se vypořádání provádí. Teprve od tohoto vypořádání
totiž nabývá ten, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí
disponovat bez ohledu na druhého bývalého účastníka společného jmění. Cena
vypořádávaných věcí se pro účely řízení o vypořádání SJM stanoví cenou
obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za jejich převod v rozhodné době a
místě dosáhnout (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1528). Vzhledem k tomu,
že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, je třeba, aby v
případě, že od rozhodnutí soudu prvního stupně uplynula již delší doba,
odvolací soud vyšel z obvyklé ceny nemovitosti (podle stavu, v jakém byla ke
dni zániku SJM) v době, kdy o věci rozhoduje, což se zpravidla neobejde bez
aktualizace znaleckého posudku.“
Pokud pak (zřejmě ve shora uvedených souvislostech) dovolatel v dovolání rovněž
brojí proti skutkovým okolnostem a hodnocení důkazů, je třeba připomenout, že
tyto dovoláním dle ustanovení 237 odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadnout nelze.
Na
nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného
hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů
provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, jak je tomu v
dané věci, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2006, strana 1268). Na základě shora uvedeného dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího
soudu, že žalobci se při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
dostala do jeho dispozice za vyrovnání podílů patřičná náhrada, jejíž výše
závisela na ceně nemovitosti ke dni vypořádání, proto žalobcem uplatňovaný
nárok nemůže představovat skutečnou škodu podle ustanovení § 442 odst. 1 o. z. Stejně tak se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobcem uplatňovaný
nárok nemůže být ani nárokem z titulu ušlého zisku. Dovolací soud na závěr shrnuje, že žalobce v dané věci nenaplnil předpoklady
pro přiznání náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem v řízení o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které jsou upraveny v zákoně
č. 82/1998 Sb. Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a § 146
odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo,
neboť žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto řízení žádné
prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu