28 Cdo 2805/2019-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce: J.V., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Sobkem,
advokátem se sídlem v Teplicích, U Císařských lázní 368/7, proti žalované:
MOSTECKÁ BYTOVÁ, a.s., identifikační číslo osoby 254 38 832, se sídlem v Mostě,
ul. J. Skupy 2522, zastoupena JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v
Chomutově, Blatenská 3218/83, o zaplacení částky 32 190 Kč s příslušenstvím a
částky 70 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 17 C 162/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.
března 2019, č. j. 11 Co 248/2018-128, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 8. 2018, č. j. 17 C
162/2016-70, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit
žalobci částku 32 190 Kč s příslušenstvím (výrok I) a částku 70 000 Kč (výrok
II) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
(výrok III, ve správném znění) – výrok I rozsudku odvolacího soudu; současně
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku
odvolacího soudu).
Dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o.
s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č.
296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
– neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost
dovolání, a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání
doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. § 241b odst. 3 věty
první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení
pokračovat.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání přitom musí
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat, proti kterému
rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu
dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§
237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh); srov. § 241a
odst. 2 o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci,
neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v § 238a o. s. ř.),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního
práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem
vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání
zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má
(podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dále srov. např. i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.
2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2.
2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových
náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze
dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn.
III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení
ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp.
zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení
ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolatel – ač obligatorně zastoupen advokátem (k obsahu podání, jež dovolatel
soudu předložil, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241 o. s. ř.,
přitom Nejvyšší soud nepřihlíží; srov. § 241a odst. 5 o. s. ř.) – ve vztahu k
vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že dovolání podává „z důvodu vad v
právním posouzení věci“, jež je dle mínění dovolatele rozporné s hmotným a
procesním právem a ustálenou judikaturou, aniž by však s určitostí vymezil
důvod dovolání (formuloval právní otázky, jejichž posouzení odvolacím soudem
považuje za nesprávné) a aniž by uvedl, od které ustálené rozhodovací praxe se
právní posouzení věci odvolacím soudem odchyluje.
Příslušná pasáž dovolání (druhý odstavec čl. I) – ve světle výše uvedeného –
tudíž zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přičemž
požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani
v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Navazující dovolací argumentace (čl. II a násl. textu dovolání, kde dovolatel
odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil otázky hmotného práva ve
vztahu k uplatňovaným nárokům na vydání bezdůvodného obohacení a náhrady
nemajetkové újmy, nevzal-li v úvahu /žalobcem/ předložené důkazy) očividně také
nevyhovuje výše uvedeným požadavkům na řádné vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání. K této argumentaci sluší se pak připomenout i tu rozhodovací praxi
dovolacího soudu (i Ústavního soudu), podle níž uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. (srov. např. již shora cit. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28
Cdo 1803/2014). Přípustnost dovolání nemohly by pak založit ani námitky
dovolatele koncentrované v čl. III dovolání (bez vytčení kvalifikované otázky
procesního práva, na jejímž řešení by odvolací soud založil své rozhodnutí, a
bez uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání), jež vystihují
vady řízení (podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat toliko z důvodu
nesprávného právního posouzení věci); ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř.).
Nadto sluší se uvést, že proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 32 190 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného
obohacení, byla by pak přípustnost dovolání tak či tak ustanovením § 238 odst.
1 písm. c) o. s. ř. vyloučena, neboť tímto dovoláním napadeným výrokem rozsudku
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a nejde o vztah ze
spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní, přičemž k příslušenství
pohledávky se nepřihlíží. Soudní praxe je přitom jednotná i v tom závěru, že
přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými
nároky s odlišným skutkovým základem (v dané věci se žalobce domáhal uhrazení
částky 32 190 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a částky 70
000 Kč jako nemajetkové újmy) je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům
samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a
zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročník 2000, str. 33, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo
5, ročník 2000, str. 182, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn.
29 Odo 1373/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo
4318/2014, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS
307/05). Proto by se dovolací soud tak či tak nemohl meritorně zabývat ani
argumentací dovolatele (koncentrovanou v čl. IV dovolání), jíž kritizoval soudy
přijatý závěr (ve vztahu k tomu uplatněnému nároku) o konformitě dlužníkem
vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.
Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části výroku, jíž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, šlo by i v této části o dovolání
nepřípustné (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalobce bylo odmítnuto, zatímco náklady, jež vznikly (k náhradě oprávněné)
žalované v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání, jež nebylo
možno projednat již pro vady dovolání, nelze v tomto konkrétním případě
považovat za účelně vynaložené.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o
dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném
návrhu na „přiznání odkladného účinku právní moci“ (jímž je patrně míněn návrh
na odklad právní moci či vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu § 243
písm. a/, b/ o. s. ř.), jenž sdílí osud neprojednatelného dovolání (k ústavní
konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp.
zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se
podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
K požadavkům na obsahové náležitosti odůvodnění usnesení, jímž se odmítá
dovolání, srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu