28 Cdo 2866/2024-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Ninou Rydlovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 364/39, proti žalovanému R. L., zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 18/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 29 Co 113/2024-117, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále i jen „odvolací soud“) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále i jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 9. 2023, č. j. 26 C 18/2022-80, potvrdil v jeho výroku I ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 200 000 Kč, změnil ve výroku II o nákladech řízení tak, že se žalovanému právo na jejich náhradu nepřiznává (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrokem II rozsudku).
2. Rozhodnutím odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr, že mezi účastníky (žalobcem coby zapůjčitelem, žalovaným jako vydlužitelem) vznikl přenecháním peněžních prostředků v určené výši závazek ze smlouvy o zápůjčce (§ 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“) a že nelze mít za prokázané tvrzení žalovaného o vrácení (zaplacení) požadovaného obnosu ze splatné zápůjčky.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalovaný (dále také jen „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel považuje závěr soudů nižšího stupně, že v řízení nebylo prokázáno vrácení zápůjčky, za nesprávný. S odkazem na závěry rozhodovací praxe, v dovolání citované, zpochybňuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně (takto i odvolacím soudem aprobované), jež považuje za rozporné s § 132 občanského soudního řádu. Namítá, že soud jeho účastnickou výpověď nezhodnotil z hlediska její pravdivosti (věrohodnosti) a provedené důkazy hodnotil izolovaně, nikoliv i v jejich vzájemné souvislosti. Krom toho dovolatel vytýká, že odvolací soud skutkový stav doplnil i o hodnocení účetních deníků bez toho, že by tyto důkazy sám zopakoval, a že žalovanému přičetl k tíži, že si nenechal vystavit písemné potvrzení o vrácení zápůjčky, přestože takovou povinnost zákon nestanoví.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Dovolatelem předestřené otázky vztahující se k hodnocení ve věci provedených důkazů, včetně hodnocení účastnické výpovědi (důkaz výslechem žalovaného) i z hlediska její věrohodnosti, potažmo možnosti odvolacího soudu „zasáhnout“ do hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, v přítomné věci nezakládají přípustnost dovolání. Ačkoliv dovolatel ohlašuje a předkládané otázky vymezuje jako otázky procesního práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, reálně zpochybňuje skutková zjištění soudu o okolnostech rozhodujících pro posouzení ve věci uplatněného nároku (vrácení zápůjčky). Argumentace dovolatele, byť i pak doprovázená odkazy na rozhodovací praxi – nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1515/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, ulpívá právě v rovině polemiky s konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož závěry byly aprobovány) vycházel při právním posouzení věci, kdy dovolatel prosazuje, že „provedené důkazy ve svém souhrnu a návaznosti jednoznačně prokazují, že žalobci byla vrácena (v hotovosti předána) částka 200 000 Kč“.
9. Oprávněním k přezkumu odvolacím soudem učiněných zjištění dovolací soud dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Odvolacím soudem učiněné závěry, včetně závěrů skutkových, přitom nelze označit ani za excesivní, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (včetně zmíněné účastnické výpovědi), skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného postupu odvolacího soudu (a nebylo tak zasaženo do práva žalovaného na spravedlivý proces; k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, bod 24, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17). O výjimečný případ, kdy daná otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla by způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu viz i nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), tedy v posuzovaném případě také nejde.
11. Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s dovolatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2568/07; zabývajícím se především problematikou opomenutého důkazu – výslechu účastníka). Důkaz výslechem účastníka (žalovaného) byl v tomto řízení proveden (za podmínek dle § 131 o. s. ř.) a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění shledal odvolací soud správnými) je zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení tohoto důkazu soud řídil (včetně úvah o věrohodnosti z něj se podávající zprávy se zřetelem na povahu tohoto důkazního prostředku) a jeho závěry byly v tomto směru řádně zdůvodněny.
12. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, v němž dovolací soud řešil procesní otázku vztahující se k předpokladům, za nichž je odvolací soud oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by sám tyto důkazy provedl (zopakoval). Z rozsudku odvolacího soudu v posuzované věci však nevyplývá, že by odvolací soud vyšel z jiného skutkového stavu (a že by jinak hodnotil provedené důkazy), než jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a to včetně hodnocení skutečností podávajících se z listin označených jako „účetní deníky“ (viz odst. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V odůvodnění svého rozhodnutí přitom na skutková zjištění soudu prvního stupně explicitně odkázal (viz bod 3 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a jejich správnost prověřil ve světle již soudem prvního stupně provedených důkazů (při jejich hodnocení dle zásad uvedených v § 132 o. s. ř.).
13. K argumentaci dovolatele závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1515/2010, lze v prvé řadě připomenout, že jde o rozhodnutí vydané v režimu dovolacího řízení dle procesní úpravy účinné do 31. 12. 2012 (dle níž byl dovolateli za tam stanovených předpokladů k dispozici i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., při jehož uplatnění dovolací soud prověřil, nevychází-li rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Nadto nelze mít za důvodné ani dovolatelem současně uplatněné výhrady vůči způsobu, jak soudy nižších stupňů hodnocení důkazů provedly (kdy v rámci své – odůvodněné – úvahy hodnotily jednotlivé důkazy nikoliv jen izolovaně, ale i všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti). Je také na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů; § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Rovněž tak hodnocení výpovědi svědka i výpovědi účastníka z hlediska její věrohodnosti je věcí soudu, který provádí dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005). Z toho, že žalovaný na základě vlastního (subjektivního) hodnocení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, nelze ani dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
14. Učiněné závěry, včetně hodnocení výpovědi žalovaného i z hlediska její věrohodnosti, také odvolací soud izolovaně nezaložil jen na tom (jak dovolatel mylně dovozuje), „že si (žalovaný coby vydlužitel) nenechal vystavit potvrzení o vrácení zápůjčky“, již zmiňuje soud prvního stupně toliko jako jednu z okolností konfrontovanou i se zjištěním, že předání peněžní částky – implikující uzavření smlouvy o zápůjčce – účastníci zachytili v listinné formě a kdy výpověď žalovaného k prokázání skutečnosti o vrácení zápůjčky byla hodnocena i v kontextu ostatních důkazů, ať již listinných (účetní deníky), či k tomu navrženého a provedeného výslechu označené svědkyně.
15. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. – v posuzované věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
16. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části jeho výroku o nákladech řízení (uvádí-li výslovně, že rozhodnutí odvolacího soudu je napadeno v jeho celém rozsahu, přestože v této části žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle § 241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší), je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí vyloučena již dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněnému) žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly. 18. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu