28 Cdo 2890/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobce K. p. T. u M. L., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému M. M. L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 190/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2006, č. j. 11 Co
21/2006-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení částku ve výši 6.307,- Kč, k rukám advokáta.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na
určení vlastnického práva k pozemku ve výroku tohoto rozhodnutí vymezeného. Je
toho názoru, že pokud speciální restituční zákony (403/1990 Sb., 87/1991 Sb. a
229/1991 Sb.) vyloučily církevní řády a kongregace z okruhu tzv. oprávněných
osob, pak je třeba vycházet ze speciálního předpisu pro vydání protiprávně
odňatého církevního majetku, jímž je zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých
majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého ve
znění pozdějšího předpisu (dále také jen „zákon č. 298/1990 Sb.“), který však
neřeší veškeré křivdy způsobené protiprávním odnětím majetku církví,
náboženských společností, řádů a kongregací, ale řeší jen křivdy některé,
přičemž si neklade v žádném případě za úkol vyřešení všech majetkových vztahů
řeholních řádů a kongregací, což má býti úkolem až dalších předpokládaných
zákonů. Jestliže se žalobce domáhal svého nároku cestou obecných předpisů, pak
tyto nelze použít tam, kde platí předpisy speciální, konkrétně pak zákon č.
298/1990 Sb., jež žalobcem požadovanou nemovitost ke dni své účinnosti za jeho
vlastnictví neprohlašuje.
Žalobce namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Zásadně
nesouhlasí s aktuální soudní judikaturou ve věci výkladu zákona č. 298/1990
Sb., neboť soudy vykládají tento zákon v rozporu s původním zájmem, který měl
být zákonem zajištěn. Uvedený zákon považuje za protiústavní a značně
nedemokratický, neboť ty právnické osoby, které nejsou v příloze zákona
uvedeny, nezískají majetek žádný, což je porušením principu rovnosti. Pokud je
ze strany soudů zastáváno hledisko taxativního výčtu navráceného majetku, pak
tímto postupem je popírán i princip kontinuity právního řádu České republiky,
neboť se uvedeným výkladem žalobci uzavírají veškeré právní cesty, jak se
domoci svého, nezákonným způsobem odebraného, majetku. Odkazuje také na nález
Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05, jehož závěry
považuje za spravedlivé.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že jestliže kromě zákona č. 298/1990 Sb.
nebyly přijaty žádné jiné zákony upravující restituci církevního majetku, pak
tuto nečinnost moci zákonodárné nelze jakkoliv nahrazovat soudním rozhodnutím.
Ztotožnil se také s argumentací odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobce
bylo zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází
v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné.
O existenci (dovoláním otevřených) právních otázek, jejichž posouzení by mohlo
být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v
konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což
rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
předpokládá), však zde zjevně nejde již proto, že odvolací soud ve vztahu k
dovolacímu soudu nabídnutým právním otázkám uplatnil názory, jež lze mít za
standardní a v soudní praxi již ustálené, nelze tu proto uvažovat ani o rozporu
jeho rozhodnutí s hmotným právem.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze
dne 30. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29. května
1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze
dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30. června 1999, sp. zn. 20
Cdo 409/98, ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.
května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29. června 2000, sp. zn.
20 Cdo 2181/98, ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.
prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20
Cdo 1380/2000, sp. zn. 20 Cdo 1314/2001, sp. zn. 20 Cdo 1497/2001 a sp. zn. 20
Cdo 1374/2001, a ze dne 28. února 2002, sp. zn. 20 Cdo 2303/2000) vysloven
názor (z něhož vycházel i soud odvolací), že subjekt, který je podle zákona č.
298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není
legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat
řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto
právní větou byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20
Cdo 1485/2004 publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2006,
pod poř. č. 4, obdobně pak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997,
sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 10/1997,
pod poř. č. 78).
Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí
majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních
subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový
základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a
vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových
podstat řádů a kongregací. Tomu pak odpovídá, stejně jako v případě jiných
restitučních předpisů, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními
prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové
křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu
majetku, jenž byl právě v jejich rámci ve prospěch státu odnímán. Navzájem
odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen,
a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví
zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní
poměry nemění) proto nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které
k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či
neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní
výčtovou metodou, kterou zákon č. 298/1990 Sb. v ustanovení § 1 zvolil.
K právě uvedeným závěrům se ostatně přihlásil i Ústavní soud svým sdělením,
publikovaným pod č. 13/2006 Sb., částka 6, str. 170 a násl., když zaujal v
reakci na odchylný názor II. senátu Ústavního soudu oproti názoru vyslovenému v
nálezu Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05 stanovisko,
podle kterého je zákon č. 298/1990 Sb. svojí povahou součástí restitučního
zákonodárství. Ústavní soud zde dovodil, že dotčený zákon z důvodu své
speciality představuje, jsou-li splněny subjektové a věcné předpoklady pro
jejich aplikaci, překážku užití obecných předpisů. K vlastnické obnově lze v
takovém případě použít pouze ty nástroje, jež jsou uvedeny v restitučním
zákoně. Je-li předmětný zákon restitučním předpisem, pak má obdobné znaky, jež
jsou vlastní i ostatním restitučním předpisům, tedy mimo jiné i vlastnost
bránící aplikaci obecné právní úpravy. Ústavní soud závěrem zdůraznil, že
případné kasuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních
rozhodnutích v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že
by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která
jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Nelze proto s ohledem
na výše uvedené souhlasit s názorem dovolatele, pokud považuje zákon č.
298/1990 Sb., resp. výklad konstantně zastávaný judikaturou dovolacího soudu za
protiústavní či nedemokratický.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názor v soudní
praxi ustálený a nepochybný, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu
vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu
po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15, § 18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001
Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.), v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997
Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb.), a dále v
částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvézt podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 1.007,- Kč, celkem tedy ve výši 6.307,-
Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 19. prosince 2006
JUDr. František I š t v á n e k ,
v. r.
předseda senátu