28 Cdo 2926/2025-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká katolická charita, IČO 00445355, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1460/12, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 2/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 23 Co 45/2025-369, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 5. 2025, č. j. 23 Co 45/2025-369, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 12. 2024, č. j. 4 C 2/2024-324, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 557/28, parc. č. 947/3, parc. č. 951, parc. č. 953/1 a parc. č. 992/2, vše v k. ú. Bílkovice, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu žalovaná podala dovolání. Předestřela otázku, zda se nevyvratitelná právní domněnka nabytí vlastnického práva církevní právnickou osobou k nemovitým věcem „ex lege“ ve smyslu § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, uplatní i v případě, v němž v rozhodném období stát nemovité věci převzal bez právního důvodu (§ 5 písm. k/ zákona č. 428/2012 Sb.). Měla za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, případně, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 987/18, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, či ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3982/2016.
3. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi odůvodnil a formuloval závěr, že nutným předpokladem uplatnění nevyvratitelné právní domněnky nabytí vlastnického práva církevní právnické osoby k nemovité věci „ex lege“, jež je upravena v § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., je kontinuální (nepřetržitý) zápis vlastnického práva této osoby v pozemkových evidencích (pozemkové knize, evidenci nemovitostí a katastru nemovitostí) po celé období od spáchání majetkové křivdy založené na některé ze skutečností vymezených v § 5 zákona č. 428/2012 Sb. až do dne 1.
ledna 2013, kdy nabyl účinnosti zákon č. 428/2012 Sb. (s výjimkou § 13). Nabytí vlastnického práva ve smyslu § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. přitom vylučuje kupř. multiplicitní zápis vlastnického práva více osob k téže nemovité věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 211/2024). Mezi zákonné předpoklady, při jejichž existenci se může uplatnit nevyvratitelná právní domněnka nabytí vlastnického práva oprávněnou osobou cestou zákona (§ 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.), náleží tedy statut oprávněné osoby definované v § 3 zákona č. 428/2012 Sb., identifikace nárokované nemovité věci jako majetku vymezeného v § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a existence aktu orgánu veřejné moci z rozhodného období, jenž představoval zpravidla restituční titul dle § 5 zákona č. 428/2012 Sb., jímž založený stav nebyl do dne účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. (do 1.
ledna 2013) promítnut do příslušné evidence, a nedošlo tudíž ke zrušení evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící církevní právnické osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1394/2024).
5. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že v situaci, kdy právnímu předchůdci žalobkyně (Charitní domov sv. Antoníčka v Lysé nad Labem) ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. (1. 1. 2013) svědčil v katastru nemovitostí výlučný zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům, coby majetku vymezenému v § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (pozemky tvořící součást původního církevního majetku), přičemž příslušný akt orgánu veřejné moci z rozhodného období, v jehož důsledku majetek přešel na stát [převzetí a ponechání si nemovitých věcí státem bez právního důvodu (§ 5 písm. k/ zákona č. 428/2012 Sb.), když přinejmenším od 70. let 20. století stát prostřednictvím svých institucí na pozemcích zemědělsky hospodařil], se nepromítl ve zrušení evidence vlastnického práva církevní právnické osoby v katastru nemovitostí (právní předchůdce žalobkyně byl kontinuálně až do 1. 1. 2013 evidován jako vlastník předmětných nemovitostí), jsou naplněny zákonné předpoklady (§ 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.) uplatnění nevyvratitelné právní domněnky nabytí vlastnického práva žalobkyní (oprávněnou osobou definovanou v § 3 zákona č. 428/2012 Sb., jejíž právní nástupnictví do práv původního vlastníka není dovolatelkou zpochybňováno) k předmětnému nemovitému majetku. Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s judikaturou označenou dovolatelkou, jež se dílem vztahuje na problematiku obecných restitucí, a nikoliv restitucí církevních (nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 987/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016), dílem pak v souladu s výše citovanou judikaturou upřednostňuje aplikaci speciálního restitučního předpisu (zákona č. 428/2012 Sb.) před obecnou soukromoprávní úpravou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3982/2016).
6. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nebyly. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni, která se k dovolání nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
8. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 1. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu