28 Cdo 3006/2024-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce D. R., zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, proti žalovaným 1) Š. K., a 2) Z. K., obou zastoupených JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, o zaplacení 1 120 370 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 18 C 318/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 23 Co 117/2021-324, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Shora označeným rozsudkem, výrokem I, Krajský soud v Praze (dále i jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále i jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 1. 2021, č. j. 18 C 318/2019-191, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2022, č. j. 18 C 318/2019-279, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit žalobci 1 120 370 Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodnuto o
nákladech řízení. Výrokem II bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Odvolací soud o věci znovu rozhodl po zrušení jím dříve vydaného rozhodnutí (rozsudku ze dne 5. 4. 2022, č. j. 23 Co 117/2021-248) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, č. j. 28 Cdo 725/2023-294. Vycházeje ze stejného skutkového stavu, z něhož vyšel již ve svém předchozím rozhodnutí (a kdy jako správná aproboval i soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění), totiž že žalobcem poskytnuté plnění (výstavba inženýrských sítí) vycházelo z dohody, již uzavřel s jinou osobou, nikoliv s žalovanými, dospěl nyní odvolací soud k závěru, že existence tohoto smluvního vztahu (a to i v případě neplatnosti takové smlouvy) vylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaných (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“), měli-li snad z takového plnění prospěch (v podobě tvrzeného zhodnocení pozemku v jejich vlastnictví).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje s použitím kritérií podle § 237 o. s. ř.; jako dovolací důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Dovolatel má za to, že odvolací soud napadeným rozsudkem nerespektoval závazný názor dovolacího soudu obsažený v rozsudku ze dne 13. 12. 2023, č. j. 28 Cdo 725/2023-294, že se dostatečně nevypořádal i s eventualitou smluvního vztahu (dohody) mezi žalobcem a prvním žalovaným, případně i s možností zastoupení žalovaných jejich otcem (Z. K. starší) při jednáních o zhotovení inženýrských sítí. Posouzení odvolacího soudu založené na konkluzi, že dohoda o výstavbě inženýrských sítí byla uzavřena toliko mezi žalobcem a jinou, vně tohoto sporu stojící osobou, a že žalovaným tudíž nevzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z., považuje za nesprávné. Napadenému rozhodnutí v tomto směru vytýká i nepřezkoumatelnost pro absenci řádného odůvodnění.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. V rozsudku ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 725/2023, jímž byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu v přítomné věci, Nejvyšší soud zrekapituloval relevantní východiska ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se vzniku bezdůvodného obohacení – dovolací soud v tomto směru na odůvodnění zmíněného rozsudku a judikaturu tam uvedenou pro stručnost zcela odkazuje – a v intencích dovoláním žalovaných vytčené argumentace dospěl k závaznému právnímu závěru, že pro rozhodnutí v posuzované věci bylo se zřetelem na v řízení zjištěné právně významné skutečnosti (totiž naznačenou existenci dohody mezi žalobcem a jinou, vně přítomného sporu stojící osobou, pro kterou žalobce prováděl výstavbu inženýrských sítí a od níž se mu mělo dostat protiplnění) nutné zabývat se otázkou, byly-li vůbec naplněny předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., zda šlo vskutku (z žalobcovy strany) o plnění bez právního důvodu (k vyloučení nároků z bezdůvodného obohacení existencí platné smlouvy viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1267/2013, či ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3927/2008), potažmo jsou-li právě žalovaní podle hmotného práva povinnými osobami k vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení – poskytnutí peněžité náhrady, nelze-li bezdůvodné obohacení in natura vydat (k otázce aktivní a pasivní věcné legitimace v případě bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Nahlížel-li tedy odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku na věc optikou výše ve stručnosti shrnutých, Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí akcentovaných hledisek, kdy na podkladě v řízení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že vzhledem k prokázané existenci smluvního závazku mezi žalobcem a jinou osobou nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaných, neboť aktivní a pasivní věcná legitimace svědčí zásadně smluvním stranám (nejsou-li splněny předpoklady pro aplikaci některé z výjimek dle § 2995 o. z. – takové okolnosti žalobce v řízení ani netvrdil), dostál závaznému právnímu názoru dovolacího soudu vyjádřenému v rozsudku ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 725/2023, a jeho rozhodnutí s ním (ani s rozhodovací praxí v něm odkazovanou) tak v rozporu není.
10. K námitkám, že soudy uvažovaná dohoda mohla být uzavřena přímo i prvním žalovaným, případně oběma žalovanými v zastoupení, a že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem v tomto směru nejsou konzistentní a nemají oporu v provedeném dokazování, nelze než uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení v zásadě nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
11. Zjevně skutkovou povahu mají pak i výtky stran nesprávného posouzení věci podle § 2991 a násl. o. z., podle dovolatele chybně vycházejícího ze zjištění o jím uzavřené dohodě o předmětu plnění s jinou (třetí) osobou. Jak výše vyloženo, z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že tento je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudy nižšího stupně. V řízení dovolacím, v němž je jediným dovolacím důvodem
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), není prostor pro přehodnocování odvolacím soudem učiněných zjištění. Nadto Nejvyšší soud neshledal, že by odvolacím soudem přijaté skutkové konkluze bylo lze kvalifikovat jako excesivní (že by zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy, nebo že při zjišťování skutkového stavu soudy nerespektovaly příslušné procesní principy, coby situace reprobované i rozhodovací praxí Ústavního soudu; srov. např. i jeho nález ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Z napadeného rozsudku je zřejmý zjištěný skutkový základ věci, jenž nelze označit za vnitřně rozporný, přičemž sama okolnost, že žalobce vychází z jiné skutkové verze (na podkladě jím učiněného vlastního hodnocení důkazů) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 12. Ačkoliv pak ani vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud (jen) v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nesdílí dovolací soud ani výhrady dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá řádné odůvodnění, že je nepřezkoumatelné. Takovým defektem – i ve světle měřítek přezkoumatelnosti rozhodnutí, definovaných např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014 – napadené rozhodnutí netrpí. I kdyby snad odvoláním (dovoláním) napadené rozhodnutí soudu nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele (dovolatele); o takovou situaci jde i v nyní posuzované věci, v níž byl žalobce schopen proti rozhodnutí soudu prvního stupně formulovat odvolací důvody (s nimiž se odvolací soud vypořádal), resp. proti rozhodnutí odvolacího soudu pak dovolací důvody. Jak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přitom zřejmé, proč bylo soudy právě takto rozhodnuto (jaké skutečnosti měly soudy za prokázané a na základě kterých důkazů, jaký závěr učinily o skutkovém stavu a jak byla věc posouzena po právní stránce, tedy proč odvolací soud uzavřel, že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni – s ohledem na smluvní vztah žalobce s jinou osobou, lhostejno, jde-li o platný závazek či závazek z bezdůvodného obohacení). 13. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v posuzované věci nejsou naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 14. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku I v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do náhrady nákladů řízení a ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, je přípustnost dovolání proti těmto částem rozhodnutí výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů tohoto řízení nemá, a žalovaným, k náhradě zásadně oprávněným, v dovolacím řízení náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 1. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu