28 Cdo 3185/2024-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Koruna Palace Assets a.s., identifikační číslo osoby 247 20 640, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalovanému JUDr. Miroslavu Zamiškovi, identifikační číslo osoby 128 30 101, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o zaplacení 656 880 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 63/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 12 Co 188/2024-46, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Usnesením ze dne 13. 3. 2024, č. j. 19 C 63/2024-26, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále i jako „soud prvního stupně“) zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok I), zastavil řízení v přítomné věci, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 656 880 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Usnesením ze dne 13. 6. 2024, č. j. 12 Co 188/2024-46, Městský soud v Praze (dále i jako „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II a III, dotčených žalobkyní podaným odvoláním (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vzal za správný soudem prvního stupně učiněný závěr, že v předkládané věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (podle § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), patřící k neodstranitelným nedostatkům podmínek řízení (§ 104 odst. 1, věta první, o. s. ř.), jelikož o totožné věci (v poměru mezi týmiž účastníky a se stejným předmětem řízení) bylo již pravomocně rozhodnuto v dříve zahájeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 95/2021 (v něm vydaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2023, č. j. 65 C 95/2021-62, byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 58 Co 177/2023-77).
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek (procesního) práva dle jejího mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených. Dovolatelka pokládá odvolacím soudem učiněný závěr o totožnosti přítomné (nové) věci s již dříve rozhodnutou věcí týchž účastníků za nesprávný, považujíc za nikoliv totožné předměty obou řízení, jestliže v nyní posuzované věci uplatňuje vůči žalovanému nárok na peněžité plnění z jiné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení a s použitím i jiných tvrzení nežli těch, které uplatnila v dříve skončeném řízení (ve věci sp. zn. 65 C 95/2021). Za podstatnou – oproti dříve skončenému řízení odlišnou – považuje i okolnost, že v novém řízení (by) mohla být (po uplynutí promlčecí lhůty) nově vznesena i námitka promlčení, poté, co smlouva o právní pomoci mezi stranami již byla ukončena.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle ustálené rozhodovací praxe překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) nastává v prvé řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém (pozdějším) řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).
Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně – např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006 – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3109/07, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 26 Cdo 932/2020). Toliko o odlišnou právní kvalifikaci, nikoli o odlišný skutek, jde i tehdy, opírá-li se každé z řízení o různé právní předpisy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1538/2019).
8. V rozsudku ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5700/2017, Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že jde-li v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá- li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (k tomu opětovně srovnej i již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, nebo usnesení ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněné pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže ovšem účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, jež by mohla být soudem shledána jako právně významná, avšak z různých důvodů tak v původním řízení řádně a včas neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (k tomu z odborné literatury srov. Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 57 a násl.). Pro úplnost sluší se dodat, že novou skutečností není ani existence nového důkazu, která může při splnění zákonných podmínek vést toliko k obnově původního řízení, nikoliv k zahájení zcela nového řízení, v němž by se předmět sporu řešil opětovně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3666/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3249/2018).
9. Totožnost účastníků dříve skončeného řízení (již pravomocně rozhodnuté věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn 65 C 95/2021) s účastníky nyní vedeného (nového) řízení, je nesporná.
10. Výše rekapitulovaným judikatorním závěrům pak konvenuje i odvolacím soudem učiněné posouzení o totožnosti předmětu obou řízení, v nichž žalobkyně uplatnila nárok na peněžité plnění ve shodné výši (zaplacení částky 656 880 Kč se shodně specifikovaným příslušenstvím), vyplývající se stejného skutku, jde-li jak o relevantní okolnosti vztahující se k popsanému jednání (zaplacení částky na bankovní účet žalovaného, coby žalobkyni přisouzené náhrady nákladů řízení), tak i k jeho následkům (tvrzený majetkový prospěch vzniklý žalovanému na úkor žalobkyně, pro něž žalovanému nesvědčí právní titul).
11. Není-li – jak výše rekapitulováno – podstatná právní kvalifikace uplatněného nároku, tím méně je v přítomné věci významné (z hlediska totožnosti skutku), spatřovala-li žalobkyně v předchozí věci vznik bezdůvodného obohacení v tom, že odpadl právní důvod plnění, zatímco v novém řízení dovozuje vznik bezdůvodného obohacení žalovaného z počáteční absence titulu (že žalovanému právní důvod k plnění ani nevznikl). Uvádí-li v tomto směru i některé jiné (další) skutečnosti, včetně dolíčení skutkového děje o tvrzení týkající se právního poměru účastníků ze smlouvy o právní pomoci ze dne 16. 8. 2010 (včetně nyní akcentovaného ujednání o ukončení smlouvy k 13. 2. 2020), jde o okolnosti, které tu byly již v době původního (předcházejícího) řízení, nikoliv o okolnosti, které by nastaly až později (a jež žalobkyně nemohla uplatnit již v předchozím řízení). Za okolnost, která by odlišovala oba nároky, nelze pak považovat ani žalobkyní dále hypoteticky zmiňované promlčení práva žalovaného provést vyúčtování podle stranami uzavřené smlouvy (bylo-li by jím snad později provedeno) v důsledku uplynutí promlčecí doby (coby nové skutečnosti, jež ovšem ani podle žalobních tvrzení nepatří do okruhu právně významných okolností, s nimiž je spojeno uplatnění nároku). Ani zmiňovaný faktor plynutí času (spatřuje- li v něm snad žalobkyně novou, později nastalou okolnost, jež odůvodňuje podání nové žaloby) sám o sobě v daném případě nemodifikuje předmět řízení a nebyl zde významný pro uplatnění nároku (jak by tomu mohlo být kupř. tehdy, byla-li by žaloba v původním řízení zamítnuta jako předčasná; ani o takovou situaci však nejde).
12. Odvolacím soudem učiněný závěr o totožnosti předmětu řízení se tak nepříčí ani dovolatelkou současně odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3231/2023, jestliže v přítomné věci nejde o situaci, že by uplatněný nárok vycházel z jiného skutku a opíral se o jiné právně významné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později.
13. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani argumentace dovolatelky týkající se výkladu a aplikace § 149 odst. 1 o. s. ř. (advokát jako zákonem určené platební místo náhrady nákladů řízení); na řešení této otázky (jakož i na meritorním posouzení uplatněného nároku) rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (a tedy ani z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí), jestliže se touto otázkou – v situaci, kdy řízení bylo zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté – odvolací soud nezabýval (a kdy jde o argumentaci spíše se připínající k rozhodnutím soudu v předchozím řízení, jde-li o úplnost a správnost v něm učiněného posouzení).
14. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným usnesením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
15. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení (napadá-li dovolatelka usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu) je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 1. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu