Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobců: a) J. A. M. C., nar. XY, bytem XY, b) I. T. C.-C., nar. XY, bytem XY,
c) M. K. P., nar. XY, bytem XY, d) J. A. B. J. M. C., nar. XY, bytem XY, e) H.
M. T. D., nar. XY, bytem XY, f) I. A. G.-G., nar. XY, bytem XY, g) E. S. M. J.,
nar. XY, bytem XY, h) J. Z. F. M J., nar. XY, bytem XY, i) A. M. D. J., nar.
XY, bytem XY, j) E. M. M., nar. XY, bytem XY, k) E. M., nar. XY, bytem, XY, l)
A. M., nar. XY, bytem XY, m) M. M., nar. XY, bytem XY, n) A. M. J. M., nar. XY,
bytem XY, o) A. M., nar. XY, bytem XY, p) A. A. S., nar. XY, bytem XY, q) C. E.
S.-K., nar. XY, bytem XY, r) J. S. M., nar. XY, bytem XY, s) Z. S., nar. XY,
bytem XY, t) A. S., nar. XY, bytem XY, u) T. S., nar. XY, bytem XY, v) P. M.
S., nar. XY, bytem XY, w) Ch. S., nar. XY, bytem XY, x) J.-M. S., nar. XY,
bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph. D., advokátem se
sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalovanému: Česká republika – Národní
památkový ústav, IČO 75032333, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí
162/3, zastoupený Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně,
Šilingrovo náměstí 257/3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve
Znojmě pod sp. zn. 6 C 87/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. května 2018, č. j. 21 Co 46/2018-458, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobci napadli dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl zrušen výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 10. 2017, č.
j. 6 C 87/2013-412, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem
pozemku parc. XY a na něm umístěné budovy bez čísla popisného nebo evidenčního
v k. ú. XY byl k okamžiku svého úmrtí A. Z. L. S., a řízení bylo v tomto
rozsahu zastaveno (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), byly potvrzeny výroky
II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, kterými byla zamítnuta žaloba o
určení, že vlastníkem obrazu zpodobňujícího hraběnku H. M. byl k okamžiku svého
úmrtí A. Z. L. S., a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení
(výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo jím současně rozhodnuto i o
nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelé předestřeli otázku, zda věcnému projednání stávající žaloby brání
skutečnost, že má shodný petit jako dřívější žaloba, jež byla v předchozím
řízení konaném mezi týmiž účastníky pravomocně zamítnuta, a to v situaci, kdy
se zakládá na nových skutkových tvrzeních a důkazech. Měli za to, že odvolací
soud při řešení uvedené otázky porušil jejich ústavně zaručená práva. Odkázali
přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14,
publikovaný pod č. 144/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Zdůrazňovali, že nyní uplatňovaná skutková tvrzení a důkazy naplňují skutkové
znaky odlišné hmotněprávní normy, když se ve stávajícím řízení na rozdíl od již
pravomocně skončené věci domáhají ochrany práv zaručených čl. 8 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Namítali dále, že ve vztahu k návrhu na určení vlastnického
práva k obrazu jejich předka (H. M.) se uplatní závěry vyplývající z nálezu
Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08, publikovaného pod č.
4/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nikoliv závěry dovozené
ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st.
21/05, publikovaném pod č. 477/2005 Sb., a v usneseních Ústavního soudu ze dne
24. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 739/09, ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 130/09,
a ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 170/09. Odkazovali přitom též na nález
Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, publikovaný pod č.
174/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolateli vymezené otázky, na jejichž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu
posouzení.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jakožto neodstranitelný
nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-
li být v novém řízení projednána stejná věc (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3804/2015). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu
projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010). Soud,
který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o totožném
nároku, proto musí řízení, které u něho bylo zahájeno, zastavit. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté totiž brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto, byla znovu projednávána. Uvedené vyplývá z materiální právní moci
rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným
rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012,
shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097).
O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o
němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a
týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn (k tomu blíže srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9.
2016, sp. zn. 28 Cdo 1214/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn.
30 Cdo 2503/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2577/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo
906/2000, uveřejněný pod č. 113/2001 v časopise Soudní judikatura). Podstatu
skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve
všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je
pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob
vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, pak není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj),
který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté je přitom dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem
posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, uveřejněné pod č.
212/2003 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3804/2015). O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se naopak nejednalo v
případě, že by v obou řízeních šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž
účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti, které tu
nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87,
uveřejněný pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, uveřejněné pod č.
212/2003 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7.
2001, sp. zn. 28 Cdo 1110/2001, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015).
Jestliže tedy žalobci ve stávajícím řízení uplatňují totožný nárok jako v již
pravomocně skončeném řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C
1516/2000 (nárok na určení, že Z. A. L. S., nar. XY, byl až do okamžiku své
smrti /dne 10. 3. 1982/ vlastníkem mimo jiné budovy na pozemku p. č. XY v k. ú.
XY a tohoto pozemku), a to za účasti týchž osob (řízení se účastní totožné
žalující osoby, resp. právní nástupci původních žalobců, a totožný žalovaný) a
ve vztahu k témuž předmětu řízení, když existence nároku je odůvodňována týmž
skutkovým dějem (v roce 1949 byly nemovitosti právnímu předchůdci žalobců
odňaty státem v rámci revize první pozemkové reformy), jde ve světle výše
citované judikatury očividně o stejnou věc, jež byla pravomocně projednána a
rozhodnuta v již skončeném soudním řízení. Odvolací soud se proto od výše
citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nijak neodchýlil,
jestliže řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s.
ř.) zastavil. Na uvedených závěrech nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že
dovolatelé ve stávajícím řízení vznášejí novou právní argumentaci (dovolávajíce
se ochrany práva na respekt k rodinnému a soukromému životu ve smyslu čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod), když pro úvahu, zda je dána překážka věci pravomocně
rozsouzené, není významné, zda byl soudem projednávaný skutek (skutkový děj) v
původním řízení správně, resp. „úplně“, právně posouzen. Nárok uplatněný ve
stávajícím řízení přitom dovolatelé zjevně neopírají ani o skutečnosti, jež by
- objektivně vzato - neexistovaly v době původního řízení, a které by tak
nastaly teprve později. Okolnost, že se snad nově objevily důkazy, které
nemohly být provedeny v původním řízení (viz dovolací argumentace o následném
objevu stěžejních archivních listin), by pak mohla být uplatněna toliko
prostřednictvím žaloby na obnovu řízení (§ 228 a násl. o. s. ř.).
Pro úplnost jest dodat, že dovolateli odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne
2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, publikovaný pod č. 144/2016 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, se vymezené dovolací otázky věci pravomocně
rozsouzené, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, netýká, neboť se zabývá
toliko možností uplatnit v restitučních věcech tzv. určovací žalobu.
I ve vztahu k žalobám na určení vlastnického práva k uměleckým dílům
zachycujícím fyzickou osobu pak Ústavní soud (v souvislosti s dovolateli
akcentovaným právem na ochranu soukromého a rodinného života) setrvale
zdůrazňuje, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel
restitučního zákonodárství (více k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, cit. výše, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, nebo ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28
Cdo 3412/2013). Z uvedeného důvodu také závěry dovolateli odkazovaného nálezu
sp. zn. I. ÚS 2477/08 (cit. výše) na případ nabytí vlastnického práva státu k
obrazu předka stěžovatele nevztáhl, dovozuje přitom, že umělecká díla tohoto
typu mají mnohem širší význam, než je pouhé zachycení fyzické podoby – jde o
kulturně historické artefakty, součást obecného kulturního dědictví, na nichž
lpí důležitý veřejný zájem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2012,
sp. zn. III. ÚS 791/09, publikované pod č. 2/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, či ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 739/09).
Měl-li tedy odvolací soud při posuzování nároku žalobců na určení vlastnického
práva k obrazu jejich předka na paměti judikaturní závěry, dle nichž
prostřednictvím určovací žaloby nelze obcházet restituční předpisy, akcentuje
přitom rozdíl mezi uměleckým dílem (portrétem zachycujícím předka stěžovatele)
a rodinným pohřebištěm, resp. pietním místem (viz závěry dovozené v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2477/08, cit. výše), nijak se tím rozhodovací
praxi Ústavního ani dovolacího soudu (na níž není důvodu čehokoliv měnit)
nezpronevěřil.
Dovolateli odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS
4004/14, publikovaný pod č. 174/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, pak na posuzovanou věc zjevně nedopadá, neboť porušení práva stěžovatele
na spravedlivý proces v něm bylo konstatováno toliko z důvodu zanedbání
poučovací povinnosti soudy v občanském soudním řízení a odkaz na nález sp. zn.
I. ÚS 2477/08 v něm byl učiněn pouze formou obiter dictum, a to ve spojení s
otázkou nápravy historické křivdy způsobené již v období Protektorátu Čechy a
Morava.
Z výše uvedených důvodů je tedy zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání v
posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.),
neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelů na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto
nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto
a kdy u žalovaného státu lze presumovat existenci dostatečného materiálního i
personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit
svá práva a zájmy (případně za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových), aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Náklady na
jeho zastoupení advokátem v dovolacím řízení tudíž nelze považovat za náklady
účelně vynaložené (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010,
sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6.
2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze
dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu