23 Cdo 3231/2023-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně MPM-QUALITY v.o.s., se sídlem ve Frýdku-Místku, Příborská 1473,
identifikační číslo osoby 47987430, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským,
advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalované ELTON hodinářská,
a.s., se sídlem v Novém Městě nad Metují, Náchodská 2105, identifikační číslo
osoby 25931474, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o ochranu práv z ochranné známky, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 3/2021, o dovolání žalované proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2023, č. j. 1 Cmo 38/2022-59,
Dovolání se zamítá.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2022, č. j. 3 Cm
3/2021-47, zastavil řízení v rozsahu žalobního návrhu, kterým se žalobkyně
domáhá, aby se žalovaná zdržela užívání evropské ochranné známky č. 003531662
pro „watchmaking“ a „watches for children“ v České republice (výrok I), a dále
zastavil řízení v rozsahu žalobního návrhu, kterým se žalobkyně domáhá, aby se
žalovaná zdržela užívání evropské ochranné známky č. 003531662 pro
„watchmaking“ a „watches for children“ na Slovensku (výrok II).
2. Učinil tak s odůvodněním, že v řízení je dána tzv. překážka věci
pravomocně rozhodnuté, neboť totožná žaloba žalobkyně byla již jednou zamítnuta
pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2013, č. j. 32 Cm
83/2009-403, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015,
č. j. 3 Cmo 322/2013-560 (dále též jen „původní řízení“).
3. K odvolání žalobkyně proti výroku I usnesení soudu prvního stupně
Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního
stupně ve výroku I tak, že se řízení nezastavuje.
4. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v
dané věci existuje tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté. Žalobkyně v
původní věci sice rovněž tvrdila, že je vlastníkem národní ochranné známky č.
165917 a že evropská ochranná známka č. 003531662 ve vlastnictví žalované
zasahuje pro svou zaměnitelnost do práv žalobkyně ke starší ochranné známce č.
165917, ale pravomocná rozhodnutí soudů v původním řízení jsou založena na
skutkovém závěru, že žalobkyně v době rozhodnutí soudu v původním řízení
vlastníkem ochranné známky nebyla, neboť v průběhu řízení byla ochranná známka
žalobkyně č. 165917 rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 7. 4.
2014 prohlášena za neplatnou. Toto rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví
bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As
312/2018-242, zrušeno. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel,
že jelikož zrušením rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví došlo k
„obnovení“ vlastnického práva žalobkyně k ochranné známce č. 165917, jedná se v
této věci o jiné skutkové okolnosti, a v posuzované věci není dána tzv.
překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včasným
dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené
v žalovanou citovaných rozhodnutích (zejm. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu
ČSSR ze dne 31. 10. 1968, sp. zn. 5 Cz 36/68, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a
sdělení soudů ČSSR pod č. 41/1970, stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1983, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3.
2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004), a to konkrétně otázky existence tzv. překážky
věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., zejm. co do
totožnosti předmětu řízení.
6. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1
o. s. ř.) spatřuje žalovaná v tom, že v projednávané věci ve skutečnosti
nenastal oproti původnímu řízení žádný nový „stav“ a k jeho prokázání nejsou
předkládány žádné nové „skutečnosti“. Po skončení původního soudního řízení
bylo pouze ve správním soudnictví rozhodováno o tom, zda rozhodnutí o
prohlášení neplatnosti ochranné známky bylo či nebylo vydáno v souladu se
zákonem, tedy jde již jen o právní posouzení stavu, který tu byl už v době
rozhodování v původním řízení, když ostatně odvolací soud sám ve svém
rozhodnutí odkázal na § 135 odst. 2 o. s. ř.
7. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že
se usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrzuje.
8. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že považuje
napadené rozhodnutí odvolacího soud za správné, a navrhla, aby dovolací soud
dovolání odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení dovolatelkou
předestřené otázky procesního práva, zda pravomocné rozhodnutí, jímž byla
žaloba o uložení povinnosti žalované zdržet se jednání, kterým žalovaná
ohrožuje či porušuje právo žalobkyně k ochranné známce, zamítnuta z důvodu, že
pravomocným rozhodnutím správního orgánu (Úřadu průmyslového vlastnictví) byla
prohlášena neplatnost této ochranné známky, zakládá tzv. překážku věci
pravomocně rozhodnuté v řízení, v němž se žalobkyně domáhá po žalované stejného
nároku na základě tvrzení, že toto rozhodnutí správního orgánu bylo po skončení
původního řízení zrušeno, neboť se jedná o otázku, která dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či
nikoliv.
15. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
16. Dovolání není důvodné.
17. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014)
jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
18. Tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k tzv. negativním
podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku
pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví. Tato překážka
znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném
řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro
účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit;
jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§
104 odst. 1 o. s. ř.) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2.
2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008).
19. Předpokladem existence tzv. překážky věci pravomocně rozhodnuté je,
že v novém řízení jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je
dána totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a totožností předmětu
řízení. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o
tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento
důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro
posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, není však významné,
jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek
(skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde rovněž tehdy, jestliže byl
stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v
řízení původním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25
Cdo 1751/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo
723/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2001,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008).
20. Pokud účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat
právně relevantní skutečnost, jež by mohla být soudem shledána jako právně
významná z hlediska meritorního rozsouzení věci, avšak z různých důvodů tak v
původním řízení po právu, tj. řádně a včas, neučinil, nemůže se téhož nároku ze
stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5700/2017).
21. Tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté proto není dána v tom
případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky,
avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v
době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 3. 1966, sp. zn. 4 Cz 14/66, uveřejněný ve
Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod č. 52/1966, rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/1988; dále pak např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1110/2001, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015).
22. Byť závazný je výrok pravomocného rozsudku, v případě zamítavého
výroku je nutno posoudit existenci tzv. překážky věci pravomocně rozhodnuté
tímto výrokem v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2000, či usnesení Nejvyššího
soudu 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3053/2011, a ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 22
Cdo 615/2020)
23. Za situace, kdy bylo rozhodnuto o téže věci nebo o stejném nároku
(stavu) týkajícím se téhož předmětu řízení, není dána tzv. překážka věci
pravomocně rozhodnuté, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu své předčasnosti („pro
tentokrát“) a vychází-li uplatnění téhož nároku v novém řízení z jiných
(dalších) skutečností, které tu v době původního řízení nebyly (došlo k nim až
po pravomocném rozhodnutí) a v důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla
žaloba v původním řízení „pro tentokrát“ zamítnuta (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84/2007).
24. Dle § 4 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z
průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, došlo-li k
neoprávněnému zásahu do práv, může se oprávněná osoba domáhat u soudu toho, aby
se porušovatel zdržel jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva.
25. Při výkladu citovaného ustanovení je třeba vycházet z tzv.
eurokonformního výkladu, tedy v co největší míře zohlednit smysl a účel
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004 o
dodržování práv duševního vlastnictví (dále jen „Směrnice“), kterou zákon č.
221/2006 Sb. provádí do národního práva, tak, aby bylo dosaženo výsledku
uvedeného ve směrnici (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1.
2023, sp. zn. 23 Cdo 1411/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 10/2024, popř. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne
10. 4. 1984 ve věci Sabine von Colson a Elisabeth Kamann proti Land
Nordrhein-Westfalen, 14/83, a ze dne 13. 11. 1990 ve věci Marleasing SA proti
La Comercial Internationale de Alimentacion SA, C-106/89).
26. Podle bodu 17 preambule Směrnice je třeba opatření, řízení a
nápravná opatření stanovená touto směrnicí pro každý případ určit takovým
způsobem, aby byla řádně zohledněna zvláštní povaha daného případu, včetně
zvláštních vlastností každého práva duševního vlastnictví, a ve vhodných
případech úmyslná nebo neúmyslná povaha tohoto porušení práva.
27. Obecně pak právo domáhat se zdržení určitého jednání má preventivní
povahu a jeho uplatněním se dotčená osoba brání proti tomu, aby se jednání,
jímž jsou poškozena (popř. jiným zákonem vymezeným způsobem dotčena) její
práva, opakovalo nebo aby bylo pokračováno v takovém jednání, popř. odvrací
hrozbu takového jednání. Proto lze povinnost odpovídající tomuto právu uložit
žalovanému pouze tehdy, pokud se žalovaný protiprávního jednání stále dopouští,
resp. hrozí pokračování či opakování tohoto jednání. Uplatněním tohoto práva u
soudu (v podobě tzv. zápůrčího nároku) se může žalobce domáhat, aby byla
žalovanému uložena povinnost spočívající ve zdržení se určitého jednání, tj.
povinnost omisivní povahy (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 10. 3. 1939, sp. zn. Rv I 662/38, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí
nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských pod č.
17256/1939, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo
3893/2010; obdobně pak v oblasti práv věcných srov. zejm. stanovisko bývalého
Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 59/71, uveřejněné v Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/1972, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005).
28. Tento tzv. zápůrčí (zdržovací, negatorní) nárok je nárokem působícím
do budoucna. Aby takovému nároku mohlo být vyhověno, je nutné prokázat, že v
době vydání rozhodnutí ve věci samé závadné jednání trvá, nebo že důvodně hrozí
jeho opakování. Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání
je proto (také) zjištění soudu, že je uložení této povinnosti do budoucna
nezbytné, tedy že takové závadné jednání trvá nebo hrozí (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4532/2011).
29. Z toho pak rovněž plyne, že pro posouzení důvodnosti tzv. zápůrčího
nároku, jenž má preventivní povahu, je rozhodující právní úprava účinná (resp.
na věc použitelná) v době rozhodnutí (odvolacího) soudu. Neboť stejně jako
nelze uložit povinnost zdržet se jednání, kterého se žalovaný v době rozhodnutí
(již) nedopouští, a u kterého nehrozí ani jeho pokračování či opakování, nelze
uložit tuto povinnost ani tehdy, bylo-li by takové jednání podle právní úpravy
účinné (resp. na věc použitelné) v době rozhodnutí (odvolacího) soudu po právu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011,
a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2022).
30. Takto vymezené (preventivní) pojetí tzv. zápůrčího nároku z hlediska
jeho účelu a smyslu určené k ochraně žalobce v případě hrozby budoucího
ohrožování či porušování jeho práva (a to i v případě ochrany práv duševního
vlastnictví nebo před jednáním v nekalé soutěži) je přitom charakteristické jak
z hlediska práva unijního (v jím harmonizovaných oblastech; srov. např.
rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 4. 2017, ve věci Stichting Brein proti Jacku
Frederiku Wullemsovi, C-527/15, nebo ze dne 14. 6. 2017 ve věci Stichting Brein
proti Ziggo BV, XS4ALL Internet BV, C-610/15), tak i z hlediska mezinárodního
srovnání v rámci příbuzných jurisdikcí [srov. v Německu např. rozsudek
Spolkového soudního dvora ze dne 8. 2. 1980 ve věci sp. zn. I ZR 22/78, v tamní
právní teorii srov. např. SCHUMMAN, E. § 253. In STEIN, F., JONAS, M. Kommentar
zur Zivilprozessordung. 3. svazek. 21. vydání. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul
Siebeck), 1997, str. 6, ROSENBERG, L., SCHWAB, K. H., GOTTWALD, P.
Zivilprozessrecht, 18. vydání. Mnichov: C. H. Beck, 2018, str. 531, v Rakousku
srov. rozsudky Nejvyššího soudního dvora ze dne 29. 4. 1953, sp. zn. 3 Ob
291/53, a ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 6 Ob 191/23, nebo na Slovensku usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. 1 Cdo 2/2008, nebo ze dne 30. 6.
2022, sp. zn. 6 Cdo 240/2019].
31. Shora uvedená východiska formulovaná v rozhodovací praxi dovolacího
soudu je třeba aplikovat i na řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
v poměrech projednávané věci závisí, dospěl-li odvolací soud k závěru, že v
projednávané věci se o shodný předmět řízení jako v pravomocně skončené věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 83/2009 nejedná.
32. Pro posouzení totožnosti předmětů obou dotčených řízení je stěžejní
specifická povaha žalobkyní uplatněných nároků. V posuzované věci uplatnila
žalobkyně tzv. zápůrčí nárok, a to konkrétně, aby byla žalované uložena
povinnost zdržet se užívání unijní ochranné známky č. 003531662 v České
republice, neboť pro svou zaměnitelnost zasahuje do práv žalobkyně ke starší
národní ochranné známce č. 165917.
33. Vzhledem ke shora zdůvodněné preventivní a do budoucna působící
povaze tzv. zápůrčích nároků je to právě existence důvodné hrozby budoucího
ohrožování či porušování práv vlastníka ochranné známky, o níž žalobce v
takovém případě opírá svůj nárok, a k tomu tvrdí a prokazuje rozhodující
skutečnosti. Jinak řečeno, opodstatněnost takového nároku není sama o sobě dána
tvrzením (zjištěním soudu), že žalovaný (v minulosti) jednal způsobem, kterým
ohrozil či porušil právo vlastníka ochranné známky (s případnými důsledky do
majetkových poměrů vlastníka ochranné známky), nýbrž takovým tvrzením (a
následným zjištěním soudu), z něhož vyplývá (aktuální) důvodná hrozba, že
žalovaný bude práva vlastníka ochranné známky do budoucna porušovat či
ohrožovat.
34. K tomu pak lze ve vztahu k ochraně práv vlastníka ochranné známky
doplnit, že soudům v občanském soudním řízení nepřísluší posuzovat rozhodnutí
Úřadu průmyslového vlastnictví o zápisu ochranné známky, mající pro vznik práv
k ochranné známce konstitutivní charakter, ani o jejím zrušení či prohlášení za
neplatnou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo
5184/2009, či ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2044/2013).
35. Pokud tedy v původním řízení dospěly soudy k závěru o nedůvodnosti
žalobkyní uplatněného tzv. zápůrčího nároku na základě zjištění, že žalobkyně v
době rozhodování nebyla zapsána jako vlastník jí uplatněné ochranné známky
(neboť bylo Úřadem průmyslového vlastnictví pravomocně rozhodnuto o prohlášení
této ochranné známky za neplatnou), v důsledku čehož nebylo možno nároku
žalobkyně vyhovět pro neexistenci důvodné hrozby z budoucího ohrožování či
porušování práv žalobkyně k jí uplatněné ochranné známce, pak je takové
rozhodnutí vzhledem k povaze tohoto nároku (opírajícího se právě o existenci
takové důvodné hrozby) rozhodnutím „pro tentokrát“. Proto pozdější vznik takové
(nové) důvodné hrozby (resp. změny okolností zakládajících důvodnost této
hrozby) v důsledku jiných (dalších) skutečností, které tu v době původního
řízení nebyly (došlo k nim až po pravomocném rozhodnutí v původním řízení) a v
důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla žaloba v původním řízení (vzhledem
k tehdejší absenci takové důvodné hrozby) zamítnuta, představuje změnu
skutkových okolností (skutkového stavu), ze kterých plyne právní důvod, o nějž
žalobkyně svůj nárok opírá, a zakládá tak odlišnost předmětu řízení v obou
věcech vylučující existenci tzv. překážky věci pravomocně rozhodnuté v nyní
projednávané věci.
36. V poměrech projednávané věci je takovou jinou (další) skutečností
zakládající odlišný skutkový stav ve vztahu ke dříve posouzené existenci
důvodné hrozby budoucího porušování či ohrožování práv k ochranné známce i
změna v zápisu v rejstříku ochranných známek týkající se ochranné známky
žalobkyně (podmiňující existenci práv žalobkyně k její ochranné známce). Na tom
pak nic nemění, že k takové změně zápisu došlo v důsledku toho, že správní soud
zrušil pravomocné rozhodnutí správního orgánu o prohlášení ochranné známky za
neplatnou, neboť i takovou změnou se mění skutkový stav, na jehož základě došlo
v původním řízení k zamítnutí žalobkyní uplatněného tzv. zápůrčího nároku
opírajícího se svojí povahou právě o existenci důvodné hrozby budoucího
porušování či ohrožování práv k ochranné známce.
37. Nelze rovněž pominout, že z tohoto předpokladu vycházel dovolací
soud i ve svém dřívějším rozhodnutí o dovolání žalobkyně proti rozhodnutí ve
věci samé v původním (kolidujícím) řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4223/2015).
38. Opačný závěr by ostatně mohl vést k těžko přijatelnému důsledku, kdy
by v případě budoucího porušování práv žalobkyně k ochranné známce mohlo (po
celou dobu trvání práv k této ochranné známce) průběžně vznikat žalobkyni vůči
žalované právo na náhradu takto způsobené škody nebo odčinění jiné újmy či
právo na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s takovým závadným
jednáním, avšak samotná možnost domáhat se vůči žalované zdržení se tohoto
závadného jednání by již byla pro existenci tzv. překážky věci pravomocně
rozhodnuté vyloučena.
39. Na projednávanou věc nejsou aplikovatelné závěry judikatury, na
kterou odkazovala žalovaná, včetně stanoviska občanskoprávního kolegia bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1983, neboť tyto závěry se
vztahují na případy odlišného právního posouzení předběžné otázky soudem
(vázaností soudu posouzením otázky jiným orgánem či soudem), a nikoli na změnu
skutkových okolností zakládajících (novou) důvodnou hrozbu (resp. změnu v
důvodnosti této hrozby) budoucího ohrožování či porušování práv k ochranné
známce vyplývající ze specifické (preventivní) povahy tzv. zápůrčích nároků.
40. Pro úplnost lze uvést, že v projednávané věci neshledal dovolací
soud důvod pro položení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru
(ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, ve znění Lisabonské
smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o
založení Evropského společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb. m. s.), neboť
dovolací soud neřešil (hmotněprávní) otázku týkající se vymáhání práv k
ochranné známce žalobkyně, nýbrž procesní otázku tzv. překážky věci pravomocně
rozhodnuté, tedy výklad normy vnitrostátního práva, a tudíž v řízení před
dovolacím soudem nevyvstala žádná otázka výkladu unijní právní úpravy. (K tomu
srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo
2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; k výkladu unijnímu srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 6.
10. 1982, ve věci Srl CILFIT a další a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero
della sanit?, 283/81, a ze dne 15. 9. 2005, ve věci Intermodal Transports BV
proti Staatssecretaris van Financiën, C-495/03.)
41. Lze tak uzavřít, že pravomocné rozhodnutí, jímž byla žaloba, kterou
se žalobkyně domáhala uložení povinnosti, aby se žalovaná zdržela jednání, jímž
ohrožuje či porušuje právo žalobkyně k ochranné známce, zamítnuta z důvodu, že
pravomocným rozhodnutím správního orgánu (Úřadu průmyslového vlastnictví) byla
prohlášena neplatnost této ochranné známky, nezakládá tzv. překážku věci
pravomocně rozhodnuté v řízení, v němž se žalobkyně domáhá po žalované stejného
nároku na základě tvrzení, že toto rozhodnutí správního orgánu bylo po skončení
původního řízení zrušeno.
42. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že v projednávané věci není
důvod pro zastavení řízení v důsledku pravomocného rozhodnutí soudu ve věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 83/2009, je rozhodnutí
odvolacího soudu při řešení dovolatelkou vymezené právní otázky správné.
43. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přičemž dospěl k závěru, že řízení takovými vadami
postiženo nebylo.
V. Závěr
44. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je rozhodnutí odvolacího
soudu správné. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s.
ř. zamítl.
45. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v
rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu