2 As 312/2018

2 As 312/2018- 242 - text

2 As 312/2018 - 265

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: MPM–QUALITY v. o. s., se sídlem Příborská 1473, Frýdek-Místek, zastoupená JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ELTON hodinářská, a.s., se sídlem Náchodská 2105, Nové Město nad Metují, zastoupená JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 17. 10. 2014, č. j. O

53821/D30977/2014/ÚPV, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 9 A 374/2014 – 314,

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 9 A 374/2014

314 se zrušuje.

II. Rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 17. 10. 2014, č. j. O

53821/D30977/2014/ÚPV, a rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2014 č. j. O-53821/626/2006/ÚPV se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.

IV. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 17 580,50 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Milana Kyjovského, advokáta.

V. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 17 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Milana Kyjovského, advokáta.

VI. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.

[1] Žalobkyně je jakožto právní nástupce koncernového podniku Chronotechna vlastníkem slovní grafické ochranné známky č. 165917, zapsané ke dni 24. 4. 1985 pro třídy výrobků a služeb č. 9 a 14 (hodiny, hodinky, časoměrné přístroje, budíky mechanické, budíky Quartz, hodiny Quartz, spínací hodiny Quartz, minutky, modelářské časovače, kontrolní pokladny) ve znění a grafické úpravě:

[OBRÁZEK]

(dále jen „napadená ochranná známka“).

[2] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „OZNŘ“) se v řízení před žalovaným svým návrhem ze dne 2. 1. 2006 domáhala prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou, jelikož byla zapsána v rozporu se zákony platnými v době zápisu ochranné známky do rejstříku a porušuje práva k autorskému dílu. Osoba zúčastněná na řízení tvrdila, že je přímým právním nástupcem společnosti ELTON národní podnik, v rámci něhož byla ochranná známka vytvořena bývalým zaměstnancem J. Ž., přičemž tento podnik ochrannou známku užíval jako autorské dílo.

[3] Rozhodnutím předsedy žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2014, č. j. O-53821/626/2006/ÚPV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla napadená ochranná známka

- ve výroku I. prohlášena za neplatnou podle § 32 odst. 1 ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon č. 441/2003 Sb.“), ve spojení s § 2 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 8/1952 Sb., o ochranných známkách a chráněných vzorech (dále jen „zákon č. 8/1952 Sb.“), tedy pro klamavost [písm. b)] a rozpor s obecným zájmem či mezinárodní úmluvou nebo zvyklostí [písm. c)], a

- ve výroku II. prohlášena za neplatnou podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb., tedy z důvodu dotčení autorských práv.

[4] O návrhu na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou žalovaný rozhodoval znovu poté, co jeho první rozhodnutí ze dne 12. 2. 2007, jímž návrh žalobkyně zamítl, předseda žalovaného svým rozhodnutím ze dne 8. 11. 2013 zrušil, jelikož žalovaný zápisnou způsobilost ochranné známky neposoudil v souladu s § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. podle zákona platného v době zápisu ochranné známky do rejstříku.

II. Řízení před krajským soudem

[5] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) žalobu žalobkyně zamítl. Po zevrubné rekapitulaci prvostupňového rozhodnutí a napadeného rozhodnutí krajský soud v bodech 80 - 82 napadeného rozsudku konstatoval, že předmětem řízení vedeného žalovaným byl návrh osoby zúčastněné na řízení na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou pro absolutní zápisnou nezpůsobilost podle § 2 zákona č. 8/1952 Sb. (který odpovídá § 4 zákona č. 441/2003 Sb.) ve spojení s § 52 odst. 1 a § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. Jelikož však žalovaný pro to shledal v návrhu oporu, posuzoval jej i ve smyslu § 7 odst. 1 písm. i) ve spojení s § 32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb., tj. z pohledu relativní zápisné nezpůsobilosti.

[6] Krajský soud uvedl, že absolutní důvody zápisné nezpůsobilosti podle § 2 zákona č. 8/1952 Sb. a obdobně podle § 4 zákona č. 441/2003 Sb. automaticky vylučují označení ze zápisu do rejstříku ochranných známek bez ohledu na skutečnost, zda k přihlašovanému označení existují i jiná práva třetích osob plynoucí ze starší ochranné známky pro stejné výrobky či služby. Tomu odpovídá i § 1 zákona č. 8/1952 Sb., podle kterého mohly podniky své výrobky opatřovat ochrannou známkou, aby je mohly odlišit od jiných výrobků téhož druhu, usnadnit výběr odběratelům a projevit navenek odpovědnost za jejich jakost. Obdobně podle § 1 zákona č. 441/2003 Sb. ochrannou známkou může být jakékoliv označení schopné grafického znázornění, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby. Na rozdíl od absolutních důvodů zápisné nezpůsobilosti se relativní důvody podle krajského soudu vztahují k přihlašovanému označení a lze je nalézt i v průběhu užívání ochranné známky (viz bod 83 napadeného rozsudku).

[7] Podle krajského soudu žalovaný shledal v případě napadené ochranné známky jak absolutní, tak relativní důvody zápisné nezpůsobilosti, a proto rozhodl dvěma výroky napadeného rozhodnutí. Avšak pro prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou postačoval výrok I. opírající se o § 32 odst. 1 ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. a § 2 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 8/1952 Sb., tedy klamavost [písm. b)] a rozpor s obecným zájmem či mezinárodní úmluvou nebo zvyklostí [písm. c)], tj. v obou případech důvod absolutní zápisné nezpůsobilosti.

[8] Krajský soud konstatoval, že žalovaný nepřekročil své oprávnění, jestliže z moci úřední posuzoval neplatnost napadené ochranné známky nad rámec návrhu osoby zúčastněné na řízení i z hlediska klamavosti podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb. Pro absolutní zápisnou nezpůsobilost napadené ochranné známky by postačoval i jen rozpor s § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb., jemuž odpovídá § 4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb., tedy rozpor s jiným právním předpisem nebo závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv, což osoba zúčastněná na řízení ve svém návrhu namítala. Posouzení věci žalovaným nad rámec těchto námitek nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (body 83 a 84 napadeného rozsudku).

[9] Krajský soud dále posoudil, zda právní kvalifikaci žalovaného, tj. rozporu zápisu napadené ochranné známky s obecným zájmem anebo mezinárodní úmluvou [§ 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb. a obdobně § 4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb.], která podle krajského soudu sama o sobě postačuje k prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou, odpovídá zjištěný skutkový stav ohledně povahy označení (bod 85 napadeného rozsudku).

[10] Krajský soud poukázal na to, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 9 As 10/2011-275, vyplývá, že označení „PRIM“ je autorským dílem ve smyslu zákona č. 35/1965 Sb., autorský zákon (dále jen „autorský zákon č. 35/1965 Sb.“). Tímto závěrem jsou správní orgány vázány. Neměly však bagatelizovat námitky žalobkyně tvrdící, že autorem grafického označení PRIM je J. R., externí výtvarník. Podle krajského soudu však nelze z prokázaných okolností zápisu napadené ochranné známky dovodit, že by k přihlášení předmětného označení došlo v souladu se smyslem známkoprávní ochrany podle § 2 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 1 zákona č. 8/1952 Sb. Krajský soud shrnul, že označení bylo vytvořeno v podnikové formě PN01 materiálně pro užití na výrobcích ELTON a jejich odlišení od výrobků podniku Chronotechna. Jen z formálního hlediska bylo označení přihlášeno ke známkoprávní ochraně podnikem Chronotechna, což žalobkyně nikdy nezpochybnila. Krajský soud proto považuje za dostatečně prokázané, že napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu s obecným zájmem, jenž spočívá v tom, že známkoprávní ochrana má sloužit k účelu užití označení ve spojení s konkrétními výrobky nebo službami, které označuje. Ochranná známka musí splňovat obsahovou závislost známky na subjektu, pro nějž má být vytvořena (body 87 až 91 napadeného rozsudku).

[11] Výsledky dokazování odráží nesoulad mezi formálním postupem podniku Chronotechna a záměrem národního podniku ELTON označení užívat. Z tohoto nesouladu vyvěrá i otázka, zda národní podnik Chronotechna přihlásil označení „PRIM“ jako ochrannou známku se souhlasem jejího autora ve smyslu zákona č. 35/1965 Sb. I kdyby bylo autorství J. R. potvrzeno, v řízení nebylo prokázáno, že s užitím díla, jakož i k zápisu ochranné známky pro podnik Chronotechna dal autor (ať už jím byl kdokoliv) svůj souhlas. Napadená ochranná známka nemohla být podnikem Chronotechna přihlášena se souhlasem autora (druhá polovina bodu 91 a bod 92 napadeného rozsudku).

[12] Krajský soud tedy spatřuje rozpor zápisu ochranné známky s § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb. v tom, že její zápis odporoval obecnému zájmu vyplývajícímu z účelu známkoprávní ochrany pro odlišení výrobků, a dále v tom, že přihláška byla podána v rozporu se závazkem ochrany autorského díla podle vyhlášky č. 133/1980 Sb. ministra zahraničních věcí ze dne 8. července 1980 o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněné v Paříži dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971 (dále jen „Bernská úmluva“), resp. autorského zákona č. 35/1965 Sb., jelikož nebylo prokázáno, že by kromě národního podniku ELTON mohl jakýkoliv jiný subjekt užívat označení „PRIM“, které je autorským dílem, a to i podáním přihlášky ochranné známky. Podle krajského soudu není relevantní zjištění, kdo konkrétně byl autorem předmětného označení (body 93 a 94 napadeného rozsudku).

[13] Nedůvodnými shledal krajský soud i žalobní námitky o nedostatku aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení k podání návrhu na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky. Jelikož národní podnik ELTON od roku 1969 označení fakticky užíval (avšak nikoliv jako vlastník ochranné známky), návrh podal jakožto třetí osoba podle § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., která označení užívá, přičemž zápisem ochranné známky je toto užívání dotčeno (bod 95 a první polovina bodu 96 napadeného rozsudku).

[14] Na posouzení nemá vliv, že spor o zápis ochranné známky vznikl až po určité době a řízení trvalo několik let. Zákon o ochranných známkách nestanoví žádná omezení a § 12 zákona č. 441/2003 Sb. se v tomto případě neuplatní, jelikož osoba zúčastněná na řízení označení užívala a žalovaný nikoliv nesprávně posuzoval i existenci dalších překážek zápisu spočívajících v klamavosti či podání přihlášky v nedobré víře podle § 2 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 8/1952 Sb. ve spojení s § 7 odst. 1 písm. g) a m) zákona č. 441/2003 Sb. (druhá polovina bodu 96 napadeného rozsudku).

[15] Podle krajského soudu ve smyslu nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 137/2003 nelze nahlížet na situaci tak, jak by bývala byla hodnocena v době přihlášky v roce 1985, tedy prizmatem poplatným tehdejší době.

[16] Krajský soud s odkazem na řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 179/2013 a odůvodnění správních orgánů vzal právní posloupnost a právní nástupnictví osoby zúčastněné na řízení za dostatečně prokázané. Nesporná je i existence a obsah podnikové normy PN01 (body 97, 98 a 99 napadeného rozsudku).

[17] Práva žalobkyně ve správním řízení nebyla porušena. Příčinou dlouhodobého vedení sporu bylo řešení řady otázek, které se rozšiřovaly i z podnětu žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení. Délka trvání zápisu ochranné známky do doby, než byla napadena návrhem na prohlášení neplatnosti, nekonvaliduje neplatný zápis ochranné známky. V případě zápisu ochranné známky si přihlašovatel musí být vědom toho, že známkoprávní ochrana je poskytována pouze za splnění podmínek stanovených zákonem a to lze v budoucnu návrhem na neplatnost zápisu napadnout. Bylo předvídatelné, že dlouhodobý faktický uživatel označení může zápis ochranné známky napadnout pro její neplatnost (body 100, 101 a 102 napadeného rozsudku).

III. Obsah kasační stížnosti

[18] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. namítá nesprávné právní posouzení, vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

III. A Neprovedené důkazy

[19] Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně vyhodnotil některé jí předkládané důkazy, přičemž další důkazy zcela opomněl. Jedná se zejména o důkazy o autorství J. R., které zásadním způsobem zpochybňují tvrzené autorství J. Ž. Krajský soud tak podle stěžovatelky postupoval v rozporu s §§ 52 a 77 s. ř. s., což odporuje i judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle které, pokud krajský soud rozhodne o neprovedení některých důkazů, nezbavuje ho to povinnosti tento svůj postup odůvodnit. Krajský soud je podle § 77 s. ř. s. oprávněn dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, zároveň je ale v plné jurisdikci oprávněn na základě dalších důkazů zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodnutí ve věci.

III. B Rozpornost

[19] Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně vyhodnotil některé jí předkládané důkazy, přičemž další důkazy zcela opomněl. Jedná se zejména o důkazy o autorství J. R., které zásadním způsobem zpochybňují tvrzené autorství J. Ž. Krajský soud tak podle stěžovatelky postupoval v rozporu s §§ 52 a 77 s. ř. s., což odporuje i judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle které, pokud krajský soud rozhodne o neprovedení některých důkazů, nezbavuje ho to povinnosti tento svůj postup odůvodnit. Krajský soud je podle § 77 s. ř. s. oprávněn dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, zároveň je ale v plné jurisdikci oprávněn na základě dalších důkazů zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodnutí ve věci.

III. B Rozpornost

[20] Stěžovatelka dále namítá, že bod 99 napadeného rozsudku je zcela rozporný se zbytkem jeho odůvodnění. V tomto bodě krajský soud dle stěžovatelky uvádí, že žalovaný náležitě odůvodnil právní nástupnictví a aktivní legitimaci osoby zúčastněné na řízení k návrhu na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky, zatímco na jiném místě tvrdí, že otázka, kdo byl autorem grafického označení ochranné známky, není relevantní. Jestliže je podle stěžovatelky zpochybněno autorství J. Ž., je podle § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb., zpochybněna i aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení.

III. C Soulad přihlášky se zákonem

[21] Stěžovatelka dále nesouhlasí s právním posouzením v napadeném rozsudku krajského soudu, že napadená ochranná známka nebyla přihlášena v souladu s § 2 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 1 zákona č. 8/1952 Sb.

[22] Krajský soud nesprávně považuje přihlášku napadené ochranné známky (podanou podnikem Chronotechna) za pouze formální akt hospodářského řízení, který je v rozporu s obecným zájmem na tom, aby známkoprávní ochrana sloužila k účelu užití označení ve spojení s konkrétními výrobky či službami, které má označovat. Podle krajského soudu musí ochranná známka splňovat obsahovou závislost na subjektu, pro který má být vytvořena. Podle stěžovatelky bylo však podání předmětné přihlášky původním přihlašovatelem Chronotechna koncernový podnik zcela v souladu se zákonem.

[23] Krajský soud na základě listinných důkazů dovodil, že ochranné označení bylo vytvořeno podle podnikové normy PN01 pro odlišení výrobků národního podniku ELTON od výrobků podniku Chronotechna. Z toho vyvodil, že označení bylo materiálně určeno pro užívání na výrobcích a zboží podniku ELTON. Stěžovatelka namítá, že tento závěr je v rozporu s provedeným dokazováním. Označení totiž nebylo vytvořeno podle podnikové normy PN01, jelikož přímo tato norma obsahuje poznámku, že pro sestavení normy byl použit nápis „graficky zpracovaný externím výtvarníkem“. Označení „PRIM“ v podobě napadené ochranné známky vzniklo dříve a jeho autorem je J. R.

[24] Důkaz č. 54, z něhož krajský soud dovozuje, že označení bylo vytvořeno podle podnikové normy PN01, a bylo tedy určeno pro užívání na výrobcích národního podniku ELTON, podle stěžovatelky nesouvisí s aktem podání přihlášky napadené ochranné známky, jelikož je datován ke dni 12. 10. 1984, tedy až po dni podání této přihlášky.

[25] Stěžovatelka namítá, že soulad přihlášky napadené ochranné známky se zákonem vyplývá z důkazů č. 59 a č. 62. Z důkazu č. 59 (dopis koncernu TESLA ELEKTRONICKÉ SOUČÁSTKY ze dne 12. 3. 1984 adresovaný koncernovému podniku ELTON) vyplývá, že ELTON se má s koncernovým podnikem Chronotechna dohodnout na typu známky, o níž bude uzavřena smlouva. Předpokladem tedy bylo, že ELTON bude užívat označení v provedení podnikové normy PN01 a registraci napadené ochranné známky provede Chronotechna.

[26] Mimoto důkaz č. 62 (dopis koncernového podniku ELTON ze dne 12. 4. 1984 adresovaný koncernovému podniku Chronotechna) svědčí o tom, že ELTON výslovně žádal Chronotechnu o podání přihlášky předmětného označení jako ochranné známky, jelikož toto řešení bylo vyhodnoceno jako nejvýhodnější. Krajský soud z těchto podkladů pouze dovodil údajný nesoulad mezi formálním postupem podniku Chronotechna a záměrem národního podniku ELTON napadenou ochrannou známku užívat. Stěžovatelka navíc upozorňuje, že ELTON tou dobou (1984) nebyl národním podnikem, ale podnikem koncernovým.

[27] Podle stěžovatelky z § 1 zákona č. 8/1952 Sb. neplyne, že by zákon předpokládal opatřování výrobků pouze ochrannou známkou, která je ve vlastnictví předmětného podniku. Zákon nevylučoval opatřování výrobků ochrannou známkou například na základě uzavřené licenční smlouvy. Jednalo se o běžný postup, který dokládá i důkaz č. 54

příkaz ředitele ze dne 12. 10. 1984 k uzavření licenční smlouvy na užívání napadené ochranné známky podnikem ELTON. Užívání ochranné známky na základě řádně uzavřené licenční smlouvy je nutno z hlediska dnešních předpisů i předpisů platných v době zápisu přihlášky hodnotit jako zcela v souladu se zákonem.

[28] [OBRÁZEK]V této souvislosti stěžovatelka odkazuje i na dopis Odvětvového střediska pro průmyslově právní ochranu ze dne 23. 3. 1984 (důkaz č. 61) adresovaný podniku ELTON, v němž byl ELTON informován, že by bylo ze známkoprávního hlediska vhodnější, aby ELTON na náramkových hodinkách užíval kombinovanou známku PRIM č. 152529 (tzv. „bochníkového“ tvaru) v podobě:

Nikoliv tedy v provedení podnikové normy PN01, jež je předmětem tohoto řízení. Podniku ELTON bylo doporučeno dále jednat s podnikem Chronotechna. I přesto podnik ELTON výslovně v dopise ze dne 12. 4. 1984 požádal podnik Chronotechna o podání přihlášky napadené ochranné známky.

[28] [OBRÁZEK]V této souvislosti stěžovatelka odkazuje i na dopis Odvětvového střediska pro průmyslově právní ochranu ze dne 23. 3. 1984 (důkaz č. 61) adresovaný podniku ELTON, v němž byl ELTON informován, že by bylo ze známkoprávního hlediska vhodnější, aby ELTON na náramkových hodinkách užíval kombinovanou známku PRIM č. 152529 (tzv. „bochníkového“ tvaru) v podobě:

Nikoliv tedy v provedení podnikové normy PN01, jež je předmětem tohoto řízení. Podniku ELTON bylo doporučeno dále jednat s podnikem Chronotechna. I přesto podnik ELTON výslovně v dopise ze dne 12. 4. 1984 požádal podnik Chronotechna o podání přihlášky napadené ochranné známky.

[29] Podle stěžovatelky tak postup koncernu TESLA – ELEKTRONICKÉ SOUČÁSTKY i postup podniku Chronotechna a navazující opatření, jejichž výsledkem bylo podání přihlášky napadené ochranné známky, byly v souladu se zákonem. Z provedeného dokazování vyplývá, že se koncernový podnik ELTON i koncernový podnik Chronotechna jednání o užívání označení zúčastnily, a proto se nejedná o postup „znárodnění“. Podnik ELTON dokonce odmítl jiný jemu doporučovaný postup a žádal podnik Chronotechna o registraci známky. Žádný z důkazů naopak nenaznačuje, že by ELTON jakýmkoliv způsobem upozorňoval, že se v případě předmětného provedení označení registrovaného jako napadená ochranná známka jednalo o autorské dílo.

[30] Stěžovatelka zastává stanovisko, že zápisnou způsobilost známky je třeba hodnotit podle kritérií platných v době podání přihlášky. Vznik vztahů z ochranných známek zapsaných do rejstříku přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 441/2003 Sb. a nároky z nich vzešlé se podle stěžovatelky posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku. Koncernový podnik ELTON přihlášku napadené ochranné známky nepodal, aby takový postup nebyl v rozporu s čl. 11 odst. 3 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., podle kterého se veškerá hospodářská činnost státních i jiných socialistických hospodářských organizací měla rozvíjet ve vzájemném souladu a byla řízena podle zásad demokratického centralismu.

[31] Koncernový podnik Chronotechna byl přitom vlastníkem i dalších dvou starších ochranných známek „PRIM“. Stěžovatelka dále upozornila na skutečnost, že přihláška k napadené ochranné známce byla podána pro širší rozsah výrobků ve třídách 9 a 14, tj. i pro jiné hodinářské výrobky než náramkové hodinky, pro které označení užíval podnik ELTON. Z toho vyplývá logika registrace napadené ochranné známky na podnik Chronotechna a její užívání na základě poskytnuté licence podnikem ELTON, vyrábějícím výlučně náramkové hodinky. Stěžovatelka odkázala i na právní úpravu v hospodářském zákoníku, podle něhož závazky mezi koncernovými podniky vznikaly rovněž z opatření generálního ředitele koncernu. Koncernovému podniku Chronotechna bylo uloženo registrovat slovně grafické označení PRIM jako napadenou ochrannou známku a uzavřít s koncernovým podnikem ELTON licenční smlouvu.

III. D Strpění nastoleného právního stavu

[31] Koncernový podnik Chronotechna byl přitom vlastníkem i dalších dvou starších ochranných známek „PRIM“. Stěžovatelka dále upozornila na skutečnost, že přihláška k napadené ochranné známce byla podána pro širší rozsah výrobků ve třídách 9 a 14, tj. i pro jiné hodinářské výrobky než náramkové hodinky, pro které označení užíval podnik ELTON. Z toho vyplývá logika registrace napadené ochranné známky na podnik Chronotechna a její užívání na základě poskytnuté licence podnikem ELTON, vyrábějícím výlučně náramkové hodinky. Stěžovatelka odkázala i na právní úpravu v hospodářském zákoníku, podle něhož závazky mezi koncernovými podniky vznikaly rovněž z opatření generálního ředitele koncernu. Koncernovému podniku Chronotechna bylo uloženo registrovat slovně grafické označení PRIM jako napadenou ochrannou známku a uzavřít s koncernovým podnikem ELTON licenční smlouvu.

III. D Strpění nastoleného právního stavu

[32] Stěžovatelka dále namítá, že podnik ELTON vedle podnikové normy PN01 stejného dne, 23. 9. 1969, vydal i podnikovou normu PN 02, která obsahovala grafické provedení slova „ELTON“, jež se podobá spornému označení a které pro něj údajně vytvořil J. Ž. Ohledně tohoto označení však podnik ELTON podal přihlášku ochranné známky již v roce 1969 a ta je do dnešního dne zapsána pod č. 159535. Jde proto k tíži podniku ELTON, že přihlášku označení „PRIM“ v provedení podnikové normy PN01 nepodal sám již v roce 1969 či kdykoliv později.

[33] Obdobně jde podle stěžovatelky k tíži podniku ELTON, že před podáním přihlášky napadené ochranné známky, tj. po dobu patnácti let od vzniku podnikové normy PN01, svá autorská práva nebránil ani navenek neprezentoval. Neuvědomil o něm ve vyjednávání ani podnik Chronotechna, ani koncern TESLA – ELEKTRONICKÉ SOUČÁSTKY. Jestliže koncernový podnik ELTON navíc výslovně žádal o registraci označení jako ochranné známky koncernový podnik Chronotechna, musel si být vědom, že mu žádná práva k ochranné známce „PRIM“ nenáleží.

[34] Ve vztahu k tehdy platnému zákonu č. 8/1952 Sb. stěžovatelka namítá, že § 6 upravoval tzv. právo držitele nezapsané značky. Právo vlastníka známky proto nepůsobilo proti tomu, kdo v době přihlášky ochranné známky již používal stejnou či zaměnitelnou značku pro výrobek téhož druhu, jestliže tato značka byla v hospodářském odvětví příznačnou pro výrobek jeho podniku.

[35] Podle § 12 zákona č. 8/1952 Sb. se podle stěžovatelky držitel nezapsané značky mohl domáhat výmazu ochranné známky, jestliže byla stejná jako jeho značka nebo s ní zaměnitelná a jestliže od jejího zápisu neuplynuly tři roky. Podnik ELTON tento návrh neuplatnil. Nedbal tak ochrany svých práv, což jde k jeho tíži.

[36] Stěžovatelka dále poukazuje na to, že § 12 zákona č. 441/2003 Sb. výslovně limituje možnost vlastníka starší ochranné známky či uživatele staršího označení podle § 7 odst. 1 písm. g) tohoto zákona požadovat prohlášení pozdější shodné či podobné ochranné známky za neplatnou podle § 32 téhož zákona, popřípadě bránit jejímu dalšímu užívání, jestliže tato osoba strpěla užívání známky po dobu 5 let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděla, ledaže by přihláška nebyla v dobré víře.

[37] Pokud podle krajského soudu má být důvodem prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky skutečnost, že navrhovatel (zde OZNŘ) označení užívá či jej jeho právní předchůdce užíval před zápisem ochranné známky, uplatní se podle stěžovatelky omezení zakotvené v § 12 zákona č. 441/2003 Sb. Krajský soud věc nesprávně posoudil, jestliže toto ustanovení neaplikoval.

[38] Tehdejší státní zřízení nebylo podle stěžovatelky důvodem, pro který podnik ELTON nepřihlásil ochrannou známku. Podnik ELTON si byl nepochybně vědom, že mu žádná práva k napadené ochranné známce nesvědčí.

III. E Souhlas autora díla s přihlášením díla jako ochranné známky

[39] Stěžovatelka dále brojí proti závěru krajského soudu, že kvůli nedoložení souhlasu autora se zápisem označení jako ochranné známky zápis známky podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb. odporuje obecnému zájmu vyplývajícímu z účelu známkoprávní ochrany pro odlišení výrobků a jejich původce a dále odporuje závazkům k ochraně autorského díla, jež plynou z Bernské úmluvy.

[40] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že otázka autorství předmětného označení „PRIM“ není pro řešení sporu relevantní, kvůli čemuž považoval důkazy předložené stěžovatelkou za nadbytečné. Jelikož napadená ochranná známka byla za neplatnou prohlášena i z důvodů podle § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb., je podle stěžovatelky nutno se vypořádat s otázkou aktivní legitimace k podání návrhu na prohlášení neplatnosti. Podle tohoto ustanovení je návrh na prohlášení neplatnosti oprávněna podat pouze osoba, které náleží práva k autorskému dílu, jestliže mohou být užíváním přihlášeného označení dotčena. Stěžovatelka proto trvá na tom, že otázka autorství označení „PRIM“ je stěžejní.

[41] Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že nebylo nikterak prokázáno, že by podnik Chronotechna přihlásil napadenou ochrannou známku se souhlasem jejího autora, ať už jejím autorem byl kdokoliv (J. R. či J. Ž.). Krajský soud podle stěžovatelky neuvádí, na základě jakého konkrétního předpisu byl podnik Chronotechna v době podání přihlášky napadené ochranné známky v roce 1984 povinen předložit souhlas autora díla společně s přihláškou ochranné známky. Tato krajským soudem tvrzená povinnost nemá oporu v zákoně účinném ani v době podání přihlášky, ani nyní. Právní úprava pouze osobě, jíž náleží práva k autorskému dílu, umožňuje podat proti zápisu přihlašovaného označení námitky, popř. podat návrh na prohlášení neplatnosti zapsané známky. Doložení souhlasu autora se však při podání přihlášky nevyžaduje. To je nutné až v případě, že je ochranná známka napadena.

[42] Stěžovatelka dále uvádí, že autor napadeného označení J. R. proti zápisu ochranné známky nevznesl námitky ani nepodal návrh na výmaz či prohlášení její neplatnosti. Se zápisem napadené ochranné známky proto souhlasil konkludentně. Žalovanému bylo doloženo prohlášení dědiců autorských práv po J. R., v němž stojí, že nesouhlasí, aby napadená ochranná známka byla prohlášena za neplatnou.

[43] Za nesprávné ale považuje stěžovatelka posouzení krajského soudu i v případě, že by autorem označení PRIM byl J. Ž., jelikož, jak osoba zúčastněná na řízení sama argumentuje, grafické označení PRIM je autorským dílem vytvořeným bývalým zaměstnancem podniku ELTON. Podle stěžovatelky se proto jedná o tzv. zaměstnanecké autorské dílo. Podle § 17 odst. 1 autorského zákona č. 35/1965 Sb. zaměstnavatel může užívat k plnění úkolů náležících do předmětu jeho činnosti díla vědeckého nebo uměleckého vytvořeného jeho pracovníkem ke splnění povinností vyplývajících z pracovního poměru bez dalšího autorova svolení. Podle § 106 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb. se právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a práva a povinnosti z nich vzniklé řídí dosavadními předpisy. Souhlas J. Ž. tedy vůbec nebyl nutný a koncernový podnik ELTON mohl dílo užívat bez dalšího. Z dopisu koncernového podniku ELTON ze dne 12. 4. 1984 adresovaného koncernovému podniku Chronotechna, v němž ELTON výslovně žádá Chronotechnu o podání přihlášky napadené ochranné známky, tedy vyplývá jednoznačný souhlas podniku ELTON, tj. zaměstnavatele J. Ž., který byl oprávněn užívat dílo bez dalšího, s přihlášením díla ke známkoprávní ochraně. Podle stěžovatelky byl tímto projeven výslovný a jasný souhlas se zápisem označení „PRIM“ jako ochranné známky.

III. F Další námitky

[43] Za nesprávné ale považuje stěžovatelka posouzení krajského soudu i v případě, že by autorem označení PRIM byl J. Ž., jelikož, jak osoba zúčastněná na řízení sama argumentuje, grafické označení PRIM je autorským dílem vytvořeným bývalým zaměstnancem podniku ELTON. Podle stěžovatelky se proto jedná o tzv. zaměstnanecké autorské dílo. Podle § 17 odst. 1 autorského zákona č. 35/1965 Sb. zaměstnavatel může užívat k plnění úkolů náležících do předmětu jeho činnosti díla vědeckého nebo uměleckého vytvořeného jeho pracovníkem ke splnění povinností vyplývajících z pracovního poměru bez dalšího autorova svolení. Podle § 106 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb. se právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a práva a povinnosti z nich vzniklé řídí dosavadními předpisy. Souhlas J. Ž. tedy vůbec nebyl nutný a koncernový podnik ELTON mohl dílo užívat bez dalšího. Z dopisu koncernového podniku ELTON ze dne 12. 4. 1984 adresovaného koncernovému podniku Chronotechna, v němž ELTON výslovně žádá Chronotechnu o podání přihlášky napadené ochranné známky, tedy vyplývá jednoznačný souhlas podniku ELTON, tj. zaměstnavatele J. Ž., který byl oprávněn užívat dílo bez dalšího, s přihlášením díla ke známkoprávní ochraně. Podle stěžovatelky byl tímto projeven výslovný a jasný souhlas se zápisem označení „PRIM“ jako ochranné známky.

III. F Další námitky

[44] Stěžovatelka dále poukazuje na § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., podle něhož, je-li podán návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodu jejího zápisu v rozporu se zákonem, posuzuje se zápisná způsobilost ochranné známky podle zákona platného v době zápisu ochranné známky do rejstříku. Z § 52 odst. 8 zákona č. 441/2003 Sb. podle stěžovatelky vyplývá, že vznik vztahů z ochranných známek i nároky z nich vzniklé se posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku. V době přihlášky bylo obecně odlišné pojetí trhu, přičemž vlastnická práva vykonával stát a podnikové zájmy nebyly nadřazeny celospolečenským zájmům. Napadená ochranná známka byla zapsána v souladu se zákonem na základě vyjednávání účastníků.

[45] Ve své kasační stížnosti stěžovatelka dále poukazuje na soudní řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, v němž se soud zabývá otázkou autorství k dílu, kde uvádí další skutková zjištění, která vyšla najevo.

[46] Odkaz krajského soudu na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 137/2003 považuje stěžovatelka za nepřípadný, jelikož nález se týká vyvlastnění nemovitostí a nikterak neřeší problematiku ochranných známek či jiných průmyslových práv. Právní názor Ústavního soudu lze vztáhnout pouze na skutkově a právně obdobné případy. Zákon č. 441/2003 Sb. časovou působnost právních norem výslovně řeší.

IV. Vyjádření žalovaného

[47] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se on i krajský soud dostatečně vypořádali s předloženými důkazy o autorství označení, resp. odůvodnili, proč je lze považovat za nadbytečné.

[48] Ztotožňuje se s krajským soudem, že pokud bylo autorské dílo vytvořeno z důvodu nutnosti identifikovat výrobky určitého producenta, má pouze tento producent faktický souhlas k takovému užívání, potažmo i k přihlášení označení jako ochranné známky. Souhlas dědiců není relevantní, jelikož autor díla svůj souhlas vyjádřil konkludentně tím, že vznikla podniková norma PN01 a sloužila k označení výrobků podniku ELTON.

[49] Prostřednictvím specifických právních prostředků je třeba odstranit protiprávní stav, který žalovaný nesmí tolerovat, byť trval i delší dobu.

[50] Žalovaný dále cituje napadený rozsudek s poukazem, že krajský soud netvrdí, že by byla stěžovatelka povinna prokazovat, že jí svědčí souhlas autora. Nejedná se o spor o autorské právo, ale právo známkové. Souhlasy dědiců J. R. nejsou relevantní. Stejně tak žalovaný nemohl rozhodovat o určení autorství označení „PRIM“. Odkazovaný nález Ústavního soudu Pl. ÚS 137/2003 je přiléhavý, jelikož pojednává o potřebě vykládat a aplikovat právní normy dřívějšího režimu obsahově podle materiálního smyslu a dbát přitom ochrany základních práv a svobod.

[51] Podle § 2 odst. 2 zákona č. 8/1952 Sb. nemůže být ochrannou známkou taková značka, jejíž používání by odporovalo obecnému zájmu nebo mezinárodní úmluvě nebo zvyklosti. Užívání označení „PRIM“ v podobě podnikové normy PN01 bez svolení autora odporovalo tehdy platnému autorskému zákonu č. 35/1965 Sb. Zápis tohoto označení podle žalovaného odporoval i obecnému zájmu, neboť k obecnému zájmu tehdejší společnosti nenáležela ochrana porušovaní právních norem. Zákon č. 8/1952 Sb. neznal žádné soukromoprávní důvody pro námitky proti zápisu ochranné známky. Jeho dikci žalovaný respektoval a nikterak nerozšířil důvody pro prohlášení neplatnosti. Zákon nedefinuje, co se rozumí obecným zájmem a mezinárodní smlouvou. Tehdejší Československo bylo vázáno Bernskou úmluvou od 11. 4. 1980, rozsah ochrany a právní prostředky k uplatnění práv určoval i autorský zákon č. 35/1965 Sb. Dotčené označení bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 10/2011 - 275 uznáno za autorské dílo podle § 2 odst. 1 autorského zákona č. 35/1965 Sb. Ze zjištěných skutečností je zřejmé, že vlastníkem ochranné známky, jejímž předmětem je označení shodné s autorským dílem, je osoba odlišná od osoby zúčastněné na řízení, aniž by k užívání předmětného označení měla souhlas od jeho autora. Zapsaná známka byla v rozporu s § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb., jelikož nebyla respektována Bernská úmluva. Napadené rozhodnutí žalovaného se přitom opírá navíc o rozpor účelu vytvoření díla a jeho zápisu jako ochranné známky.

V. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení

[52] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že krajský soud se tvrzeními i důkazními návrhy stěžovatelky zabýval.

[53] Autorství označení „PRIM“ je nepodstatné, jelikož osoba zúčastněná na řízení vykonává jakožto právní nástupce národního podniku ELTON práva k tomuto autorskému dílu. Rozhodující je, že označení „PRIM“ bylo vytvořeno pro národní podnik ELTON.

[54] Osoba zúčastněná na řízení poukázala na rozhodnutí Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 7. 9. 2018 ve věci R 1159/2017-4, který dospěl k témuž závěru. V řízení v tomto případě nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že J. R. je autorem loga „PRIM“. Obdobnými námitkami stěžovatelky a společnosti EUTECH a.s. se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudcích ze dne 27. 7. 2011, č. j. 9 As 10/2011- 275, a ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 As 258/2017 - 182. Nejvyšší správní soud řešil otázku, zda je označení „PRIM“ autorským dílem, nezabýval se však otázkou, kdo je jeho autorem.

[55] Stěžovatelka zcela účelově obrátila svou argumentaci a oproti předchozím řízením tvrdí, že označení je autorským dílem, jehož autorem je J. R.

[56] Označení „PRIM“ bylo vytvářeno z důvodu odlišení od výrobků podniku Chronotechna a z toho plyne, že toto označení bylo určeno pro používání právě na výrobcích národního podniku ELTON. Proto je správný závěr krajského soudu, že zápis napadené ochranné známky je v rozporu s § 2 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 1 zákona č. 8/1952 Sb.

[57] Osoba zúčastněná na řízení podrobně shrnula, jak vznikal grafický návrh označení „PRIM“, a uvedla, že autorem je J. Ž., tehdejší zaměstnanec národního podniku ELTON.

[58] Podle osoby zúčastněné na řízení byl podnik ELTON v kontextu dobových souvislostí nucen přistoupit na to, že ochranná známka byla zapsána podnikem Chronotechna, ačkoliv uživatelem byl a měl i nadále být podnik ELTON. O donucení svědčí příkaz ředitele koncernu TESLA. Podnik ELTON byl donucen i k zaslání žádosti podniku Chronotechna o zápis ochranné známky. Stěžejní je, že přihláškou napadené ochranné známky došlo k odtržení známky od subjektu, který toto označení po dobu 15 let kontinuálně používal a vybudoval si díky tomuto označení a kvalitě svých výrobků širokou proslulost. Tento stav lze považovat za odporující zákonu. Na tom nic nemění ani faktické dopisy či příkazy generálního ředitele. Podnik ELTON nebyl povinen podnik Chronotechna jakkoliv upozorňovat, že se jedná v případě označení „PRIM“ o autorské dílo. Podnik Chronotechna to měl a mohl vědět. Krajský soud podle osoby zúčastněné na řízení správně přihlédl k dobovým souvislostem spojeným se zápisem napadené ochranné známky. Názor odborníků není při posouzení věci závazný.

[59] Osoba zúčastněná na řízení nesouhlasí s tím, že označení bylo používáno na různých výrobcích. Zápis napadené ochranné známky ze strany podniku Chronotechna nemohl podnik ELTON nikterak ovlivnit. Nemohl mít ani vliv na to, pro jaké výrobky a služby bude přihláška podána. Podstatné je, že označení PRIM bylo v tehdejší společnosti široce známé a proslulé pro náramkové hodinky vyráběné podnikem ELTON. Považuje samo o sobě za protiprávní, že přihlášku napadené ochranné známky pro náramkové hodinky podal jiný podnik než ten, který označení užíval.

[60] Ochrannou známku lze podle osoby zúčastněné na řízení prohlásit za neplatnou v některých taxativních případech bez jakéhokoliv časového limitu. Podnik ELTON nemohl v době zápisu napadené ochranné známky navrhovat její výmaz, jestliže byl přinucen souhlasit s jejím zápisem. V tomto ohledu stěžovatelka přehlíží dobový kontext. Pro zaměstnance, kteří by její výmaz navrhovali, by to znamenalo jistou persekuci. Není rozhodné, že národní podnik ELTON v roce 1969 nepodal přihlášku ochranné známky „PRIM“. Podstatné je, že pro své výrobky označení užíval a ty se staly pod tímto označením proslulými.

[61] Podle osoby zúčastněné na řízení mohl zaměstnavatel J. Ž. – podnik ELTON užívat označení „PRIM“ jakožto zaměstnanecké autorské dílo pouze k plnění vlastních úkolů (tj. označování vlastních výrobků), nebyl však oprávněn přenášet právo označení užívat na třetí subjekty, a nemohl tudíž ani platně udělit souhlas s tím, aby autorské dílo bylo zapsáno národním podnikem Chronotechna jako ochranná známka. Nebylo prokázáno, že by J. Ž. podniku Chronotechna souhlas udělil. Zápis napadené ochranné známky tedy odporoval obecnému zájmu vyplývajícímu z účelu známkoprávní ochrany a ochraně autorského díla.

[62] Osoba zúčastněná na řízení shrnula výpověď J. Ž. v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, na základě níž bylo podle ní s jistotou prokázáno, že autorem označení je právě on.

VI. Další vyjádření stěžovatelky a osoby zúčastněné na řízení

[62] Osoba zúčastněná na řízení shrnula výpověď J. Ž. v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, na základě níž bylo podle ní s jistotou prokázáno, že autorem označení je právě on.

VI. Další vyjádření stěžovatelky a osoby zúčastněné na řízení

[63] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalovaného replikou ze dne 18. 3. 2019. Uvedla, že jelikož krajský soud neprovedl jí navržené důkazy, nemůže ani tvrdit, že v řízení nebylo prokázáno, že by jiný subjekt, kromě národního podniku ELTON, získal od autora souhlas k užívání označení „PRIM“. Návrh na prohlášení neplatnosti opírala osoba zúčastněná na řízení o autorství k autorskému dílu, v důsledku čehož byl zápis napadené ochranné známky v rozporu s § 2 zákona č. 8/1952 Sb. Tehdejší přihlašovatel napadené ochranné známky byl majitelem i starších ochranných známek „PRIM“, přičemž se nejednalo o nestandardní podnikovou situaci. Úřad pro patenty podniku ELTON doporučoval, aby používal starší kombinovanou známku PRIM, kterou vlastnil podnik Chronotechna. Pokud i přesto tento úřad s vědomím všech okolností ochrannou známku zaregistroval, muselo k tomu dojít zcela v souladu s tehdy platným zákonem o ochranných známkách. Neplatnost známky z důvodu popření identifikační funkce původce výrobku, o níž rozhodl právní předchůdce žalovaného, tak odporuje tomu, co lze rozumně předpokládat. Stěžovatelka dále trvá na svém stanovisku, že označení nebylo vytvořeno podnikovou normou PN01, jelikož ta neobsahuje prvotní ztvárnění díla. Předcházela jí původní reprodukční předloha zpracovaná graficky externím výtvarníkem. Žalovaný byl podle stěžovatelky přímým účastníkem jednání a konzultací o zápisu napadené ochranné známky, a z toho lze dovodit, že přihláška byla podána v souladu s tehdy účinným zákonem. Jde k tíži podniku ELTON, že o podání přihlášky napadené ochranné známky požádal jiný subjekt, ačkoliv zároveň ve stejném roce, kdy byla podniková norma PN01 vytvořena, přihlásil sám jinou ochrannou známku. Stěžovatelka upozornila na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2019, č. j. 16 C 14/2016 - 679, v němž soud dovodil, že nebylo prokázáno, že autorem označení „PRIM“ je J. Ž., D. N. nebo J. R. Autor je neznámý.

[64] Dne 11. 6. 2019 se osoba zúčastněná na řízení svou duplikou vyjádřila k tvrzením stěžovatelky. Otázka autorství není v tomto řízení zásadní. Neplatnost napadené ochranné známky byla prohlášena i z důvodů jiných než porušení autorských práv. Je nesporné, že označení „PRIM“ bylo vytvořeno pro národní podnik ELTON k užívání na jeho výrobcích za účelem odlišení od výrobků jiných subjektů. Ačkoliv návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky byl založen na tvrzení o porušení práv k autorskému dílu, neplatnost zápisu napadené ochranné známky byla prohlášena na základě klamavosti označení a zároveň nedobré víře na straně přihlašovatele, jelikož ten neměl k označení žádná práva. Neplatnost se tedy opírá o širší výčet skutečností. Ke klamání spotřebitelů dochází dodnes, jelikož stěžovatelka označení „PRIM“ stále používá, v důsledku čehož se na osobu zúčastněnou na řízení obracejí zákazníci s dotazy ohledně ochranné známky. Osoba zúčastněná na řízení dále vysvětlila, že dopis se žádostí o podání přihlášky k napadenému ochrannému označení adresovaný podniku Chronotechna je důkazem o formálním splnění úkolu, který jí byl zadán. Jednala na základě pokynu, který byl však protiprávní, proti čemuž se v době nesvobody nikdo neodvážil brojit. Národní podnik ELTON nemohl náležitě hájit své právní a ekonomické zájmy. Účelem vytvoření označení bylo odlišit národní podnik ELTON a jeho náramkové hodinky od jiných producentů. Pouze podnik ELTON měl souhlas k užití tohoto díla a udělení licence dalším subjektům. Reprodukční předloha podle osoby zúčastněné na řízení nebyla prvotním ztvárněním díla, jelikož reprodukční předloha byla tvořena fotografií, která vznikla na základě původní předlohy užité k této fotografii. Původní předlohu vytvořil J. Ž. To, že ELTON ochrannou známku nezapsal, nemůže jít k jeho tíži, jelikož zápis ochranných známek nebyl povinný. Návrh na prohlášení neplatnosti lze podat kdykoliv bez časového omezení. Osoba zúčastněná na řízení dále uvedla, že předmětem posouzení v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2019, č. j. 16 C 14/2016 - 679, bylo tvrzení, zda je J. R. autorem označení „PRIM“. Nebylo proto prokazováno ani zjišťováno, zda autorem byl J. Ž. Osoba zúčastněná na řízení nesouhlasí s výkladem, který stěžovatelka předestírá ve svém vyjádření, tj. že posouzení krajského soudu znamená, že ke každé přihlášce ochranné známky by musel být dokládán souhlas autora. Ochranné známky totiž běžně nepřihlašuje jiná osoba, než pro kterou bylo předmětné obrazové zpracování vytvořeno. Pouze pokud dojde k výjimečné situaci, kdy přihlášku ochranné známky podala jiná osoba, než pro kterou bylo logo vytvořeno a pro kterou se toto logo stalo příznačné, je nepochybně namístě zkoumat, zda přihlašovatel má skutečně příslušná autorská práva k označení. Pro takové situace právní předpisy umožňují podávat námitky a podávat návrhy na prohlášení neplatnosti ochranné známky. Osoba zúčastněná na řízení dále upozornila, že v řízení u Nejvyššího správního soudu vedeném pod sp. zn. 1 As 82/2019 se na základě kasační stížnosti stěžovatelky přezkoumává rozsudek krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Osoba zúčastněná na řízení dodává, že stěžovatelka dosud nebrojila proti prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky v důsledku nedobré víry při podání přihlášky, jež spočívala v tom, že bylo všeobecně známo, že označení dlouhodobě používal podnik ELTON a přihlašovatel si byl vědom, že mu nesvědčí žádná práva k označení. Jelikož tento důvod neplatnosti nebyl stěžovatelkou napaden, obstojí rozhodnutí žalovaného i napadený rozsudek krajského soudu s jistotou v tomto rozsahu.

[65] Stěžovatelka ve svém následujícím vyjádření ze dne 10. 7. 2019 reagovala na výše reprodukované podání osoby zúčastněné na řízení. Zopakovala přitom řadu svých argumentů a setrvala na svých tvrzeních uvedených ve svých předchozích vyjádřeních. Nad rámec toho uvedla, že podnik ELTON vždy užíval označení „PRIM“ pouze na základě udělené licence. Součástí řádného užívání známky je i možnost majitele udělit jinému subjektu licenci. Užívání ochranné známky na základě licence je a bylo běžné. Z korespondence ani jiných podkladů nevyplývá, že by podnik ELTON nemohl náležitě hájit své zájmy a práva. ELTON nerespektoval doporučení Odvětvového střediska pro průmyslově právní ochranu. Korespondence se dříve běžně posílala všem dotčeným v kopii na vědomí, to neznamená žádnou kontrolu. Argumentace spojená s nesvobodou tehdejšího režimu je účelová. K negativním důsledkům spojeným s klamáním spotřebitele podle stěžovatelky nedošlo kvůli podání přihlášky napadené ochranné známky podnikem Chronotechna, ale byly způsobeny porušením licenční smlouvy právním předchůdcem osoby zúčastněné na řízení, který umožnil dalším subjektům v rozporu s licenční smlouvou ochrannou známku užívat, nerespektoval ukončení licenčního vztahu a nerespektoval změnu vlastníka ochranné známky v roce 2001 (kdy se jím stala stěžovatelka). Nedobrá víra jakožto důvod pro prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou nespadá pod žádné zákonné ustanovení, o které napadené rozhodnutí i napadený rozsudek opírají své závěry.

[66] Osoba zúčastněná na řízení ve své triplice ze dne 15. 6. 2020 zopakovala argumenty ohledně autorství J. Ž. k označení „PRIM“. Na podporu svých tvrzení doložila rozsudek Okresního soudu v Bratislavě ze dne 17. 9. 2019, č. j. 31CbPv/2/2006-1234, kterým bylo rozhodnuto, že J. Ž. byl autorem díla – označení „PRIM“. Dále osoba zúčastněná na řízení uvádí, že ke klamání spotřebitelů nedošlo až v letech 1996 - 2001 v důsledku porušení licenčních vztahů, ale již v roce 1984 v době podání přihlášky. K tvrzením o porušení licenčních vztahů nepředkládá stěžovatelka žádné důkazy. Při převodu ochranné známky „PRIM“ byla stěžovatelka upozorněna na probíhající soudní řízení ohledně práv k označení „PRIM“. Na podporu svých tvrzení osoba zúčastněná na řízení doložila e-mailové zprávy oklamaných spotřebitelů, jež označení „PRIM“ spojují s podnikem osoby zúčastněné na řízení v Novém Městě nad Metují. Osoba zúčastněná na řízení nadto uvádí výčet správních řízení vedených žalovaným (sp. zn. O 517322, O-535869, O-517364, O-517365). Rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. O-517365, dokládá a cituje a upozorňuje na klamavost ochranné známky „PRIM“, užívá-li ji stěžovatelka. Řízení vedené Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 3 Cmo 55/2017 není pro nyní posuzovanou věc relevantní. Ve zbytku svého podání osoba zúčastněná na řízení opakuje svá předchozí tvrzení ohledně autorství označení „PRIM“, jeho užívání, souvisejícího uplatňování práv, licenčních vztahů a pokusů o narovnání vztahů. V závěru dodává, že žalovaný správně prohlásil ochrannou známku za neplatnou z důvodů, které lze podřadit pod § 4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb., i když toto ustanovení nebylo v roce 2014 platné.

[67] Stěžovatelka dne 10. 11. 2020 ve svém vyjádření k triplice osoby zúčastněné na řízení uvedla, že Krajský soud v Hradci Králové nedospěl k závěru, že by autorem loga byl pan Ž. přesto, že byl tímto soudem řádně a zevrubně vyslechnut. Z výslechu pana Ž. vyplynulo, že se na tvorbě loga skutečně podílela další osoba – externí výtvarník. Znalecký posudek Mgr. Bindera je opatřen doložkou znalce podle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Mgr. Binder podal i výpověď jako soudní znalec před soudem. Stěžovatelka zpochybnila kvalitu rozhodnutí EUIPO a uvedla, že toto rozhodnutí bylo napadnuto žalobou u Tribunálu Evropské Unie, vedenou pod sp. zn. 656/18, takže není pravomocné. Stěžovatelka dále zopakovala argumentaci na podporu svých tvrzení, že J. Ž. není autorem označení „PRIM“. K rozsudku Okresního soudu Bratislava I uvedla, že se jedná o prvostupňové rozhodnutí soudu jiného státu, které není pro její věc relevantní. Toto rozhodnutí nenabylo právní moci a zabývá se jím Krajský soud v Bratislavě. Stěžovatelka nesouhlasí s námitkou osoby zúčastněné na řízení, že ELTON používal označení „PRIM“ neodvozeně. Chronotechna v delimitačním protokolu ze dne 19. 12. 1968 vyslovila souhlas, aby ELTON i nadále užíval ochrannou známku PRIM, jelikož byl majitelem starší ochranné známky „bochníkového“ tvaru. Kdyby Chronotechna nesouhlasila s užíváním její ochranné známky, musel by ELTON pro své výrobky zvolit jiný název. Podnik ELTON podnik Chronotechna následně požádal o registraci ochranné známky a o uzavření licenční smlouvy. Bylo mu však doporučováno, aby zvolil jiný postup. Stěžovatelka obdobně jako ve svých předchozích vyjádřeních odkázala na dobovou korespondenci, ze které plyne postup podniku ELTON. E-mailová korespondence údajně oklamaných spotřebitelů, již doložila osoba zúčastněná na řízení, nemá podle stěžovatelky vliv na posouzení neplatnosti napadené ochranné známky a netýkala se hodinek označených napadenou ochrannou známkou. Stěžovatelka je majitelkou ochranných známek PRIM i v jiné podobě, než je napadená ochranná známka. Tyto je oprávněna užívat a neporušuje přitom žádná právě třetích osob. Stěžovatelka informovala, že podala přihlášku vedenou pod č. O-506093 k zápisu ochranné známky v „bochníkovitém“ tvaru i pro další výrobky a služby. Námitky osoby zúčastněné na řízení proti této přihlášce byly zamítnuty a částečně bylo řízení zastaveno. Rozklad osoby zúčastněné na řízení předseda žalovaného zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Bochníkovitá ochranná známka byla dne 4. 11. 2020 zapsána do rejstříku jako ochranná známka pod č. zápisu 382324 s datem priority ke dni 17. 7. 2013, a to mimo jiné i pro náramkové hodinky všeho druhu. Stěžovatelka řádně užívá označení „PRIM“ na svých výrobcích včetně náramkových hodinek od roku 2001. Účelovou záměnu výrobků vyvolává osoba zúčastněná na řízení, která však do hodinek vkládá například švýcarské strojky stejně jako stěžovatelka, která tak činila jako první. Hodinky osoby zúčastněné na řízení nejsou již vyráběny v Novém Městě nad Metují, což potvrzuje znalecký posudek Ing. Pechance. Podle stěžovatelky lze pochybovat o jakosti hodinek osoby zúčastněné na řízení. Dále uvádí příklady situací, v nichž dochází ze strany osoby zúčastněné na řízení ke klamání spotřebitelů. Certifikáty původu neobsahují označení výrobce. Klamavost nezpůsobil podnik Chronotechna, jelikož to byl právě podnik ELTON, který o zápis ochranné známky pro Chronotechnu výslovně žádal. Podnik ELTON navíc nikoho neinformoval o tom, že by se v případě označení „PRIM“ jednalo o zaměstnanecké autorské dílo. Ostatní řízení vedená ohledně označení „PRIM“ jsou podle stěžovatelky pro nyní přezkoumávanou věc irelevantní. Logo „ELTON“ nasvědčuje podobnosti s logem „PRIM“, jejich autorem byla jedna osoba, což plyne i z materiálů J. R. Ve zbytku stěžovatelka rekapituluje své dříve vznesené argumenty.

VII. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[68] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[69] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[70] Vzhledem k četnosti námitek a rozsáhlosti argumentace účastníků řízení i osoby zúčastněné na řízení Nejvyšší správní soud považuje za podstatné nejprve jednoznačně vymezit, že předmětem přezkumu v tomto řízení je otázka, zda napadenou ochrannou známku lze prohlásit za neplatnou

- podle § 32 odst. 1 ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., ve spojení s § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb., jak bylo rozhodnuto v prvé části výroku I. prvostupňového rozhodnutí, a

- podle § 32 odst. 1 ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., ve spojení s § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb., jak bylo rozhodnuto v druhé části výroku I. prvostupňového rozhodnutí,

a dále, zda napadenou ochrannou známku lze prohlásit za neplatnou

- podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb., jak vyplývá z výroku II. prvostupňového rozhodnutí.

[71] Na základě tvrzení účastníků a osoby zúčastněné na řízení lze za nesporné označit, že grafické označení „PRIM“ je součástí podnikové normy PN01 z roku 1969 a k označování svých výrobků (konkrétně náramkových hodinek) je užíval národní podnik ELTON se sídlem v Novém Městě nad Metují. Ten byl do 31. 12. 1968 pobočným závodem národního podniku Chronotechna. V roce 1985, kdy byly podniky ELTON a Chronotechna součástí koncernu TESLA – ELEKTRONICKÉ SOUČÁSTKY, bylo toto označení zapsáno jako napadená ochranná známka, jejímž vlastníkem byl koncernový podnik Chronotechna.

[72] Jelikož v prvostupňovém rozhodnutí žalovaný prohlásil napadenou ochrannou známku za neplatnou z několika různých důvodů, přičemž při přezkumu předsedou žalovaného i krajským soudem tyto důvody neplatnosti obstály, Nejvyšší správní soud v rozsahu kasačních námitek stěžovatelky podrobně přezkoumal všechny tyto dílčí důvody neplatnosti. Naplněním zákonných podmínek neplatnosti ochranné známky se přitom zabýval ve vztahu ke každému z dílčích důvodů samostatně.

[73] Kasační stížnost je důvodná.

VII. A Související řízení

[74] Na úvod Nejvyšší správní soud odkazuje na jiné řízení ve správním soudnictví, jež se týkalo přezkumu rozhodnutí žalovaného o námitkách osoby zúčastněné na řízení proti přihlášce ochranné známky „PRIM“ (v totožném grafickém provedení jako napadená ochranná známka) pro služby třídy 35, 37 a 40, již podala společnost EUTECH akciová společnost (právní předchůdce stěžovatelky).

[75] Osoba zúčastněná na řízení zejména namítala, že je vlastníkem shodného označení, které před podáním přihlášky získalo rozlišovací způsobilost pro stejné nebo podobné výrobky a služby, a dále že jí náleží práva ke grafické úpravě slova PRIM a že zápis označení jako ochranné známky by mohl zasáhnout do jejích práv k autorskému dílu. Společnost EUTECH akciová společnost namítala, že označení „PRIM“ autorským dílem není.

[76] Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, č. j. 9 As 10/2011 - 275, rozhodl, že „grafické ztvárnění označení ‚PRIM‘ lze označit za relativně statisticky jedinečné a vzhledem k tomu, že jeho individuální rysy nejsou dominantní, lze je zařadit mezi tzv. díla malé mince, jejichž autorskoprávní individualita vychází z myšlenky relativní statistické pravděpodobnosti jedinečnosti díla, nikoli jedinečnosti absolutní“.

[77] Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 A 258/2011

301, převzal závazný právní názor Nejvyššího správního soudu a zrušil rozhodnutí předsedy žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaného poučil, že v dalším řízení je nutno postavit zcela najisto, zda a na základě jakého titulu podniku ELTON svědčilo právo užívat označení „PRIM“ a zda mohlo z tohoto podniku přejít na právního nástupce – osobu zúčastněnou na řízení.

[78] Předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 2. 9. 2013, č. j. O-154773/57385/2003/ÚPV, změnil rozhodnutí žalovaného z roku 2003 tak, že zamítl přihlášku ochranné známky na základě námitek podle § 7 odst. 1 písm. g) a i) zákona č. 441/2003 Sb. Námitky podle § 7 odst. 1 písm. j) téhož zákona zamítl. Na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že osoba zúčastněná na řízení je univerzálním právním nástupcem podniku ELTON a je subjektem oprávněným užívat označení „PRIM“ v grafické podobě zachycené v podnikové normě PN01 jakožto zaměstnanecké autorské dílo vytvořené zaměstnancem J. Ž., neboť toto právo na ni v rámci právní posloupnosti po podniku ELTON přešlo. Osoba zúčastněná na řízení podala námitky podle § 7 odst. 1 písm. g) a i) zákona č. 441/2003 Sb. důvodně.

[79] Proti rozhodnutí o zamítnutí přihlášky akciová společnost EUTECH brojila žalobou, v níž namítala, že označení „PRIM“ není autorským dílem. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 9 A 179/2013 – 145, žalobu zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku následně zamítl i Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 As 258/2017 - 182, přičemž vyslovil, že žalobní námitky akciové společnosti EUTECH týkající se autorství J. R. namísto J. Ž. k označení „PRIM“ Městský soud v Praze správně posoudil jako nepřípustné, jelikož byly uplatněny po lhůtě určené pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Těmito opožděnými námitkami se podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nemohl zabývat ani Nejvyšší správní soud. Proto uzavřel, že bylo prokázáno, že osoba zúčastněná na řízení je jakožto právní nástupce podniku ELTON oprávněna užívat označení „PRIM“ v dotčené grafické podobě jakožto autorské dílo malé mince, pročež jsou její námitky proti přihlášce akciové společnosti EUTECH důvodné. Rozhodnutí předsedy žalovaného o zamítnutí přihlášky na základě námitek podle § 7 odst. 1 písm. g) a i) zákona č. 441/2003 Sb. proto v soudním přezkumu obstálo.

[80] Nejvyšší správní soud podotýká, že při rozhodování v nyní posuzované věci je vázán svými předchozími závěry vyslovenými v rozsudku ze dne 27. 7. 2011, č. j. 9 As 10/2011 - 275, ohledně povahy označení „PRIM“ jakožto autorského díla malé mince. Jelikož však námitka ohledně autorství J. R. byla v předchozím řízení procesně nepřípustná, a Nejvyšší správní soud se jí tedy věcně nemohl zabývat, zatímco v nyní přezkoumávané věci autorství J. R. žalobce již ve svém rozkladu, v žalobě i v kasační stížnosti namítal, nelze ohledně prokázání autorství J. Ž. a práv osoby zúčastněné na řízení k označení „PRIM“ bez dalšího odkázat na závěry v předchozích rozhodnutích správních soudů (tj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 9 A 179/2013 – 145, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 As 258/2017 - 182). V tomto kontextu se Nejvyšší správní soud dále zabýval otázkou, zda krajský soud správně posoudil, že zápis napadené ochranné známky je neplatný podle § 32 odst. 1 ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., ve spojení s § 2 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 8/1952 Sb., a podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb.

VII. B Neplatnost z důvodu klamavosti a nedobré víry

[81] Podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb. [o]chrannými známkami nemohou být značky: b) které mohou klamat odběratele.

[82] Podle § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2018) [d]o rejstříku se nezapíše označení, g) které by mohlo klamat veřejnost, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ výrobku nebo služby.

[83] Podle § 4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2018) [d]o rejstříku se nezapíše označení, m) jestliže je zjevné, že přihláška ochranné známky (dále jen "přihláška") nebyla podána v dobré víře“.

[84] Na straně 44 prvostupňového rozhodnutí žalovaný ke klamavosti napadené ochranné známky uvedl, že osoba zúčastněná na řízení se domáhá prohlášení neplatnosti z důvodu dotčení autorských práv, avšak skutkové okolnosti a důkazy značí i nesoulad se zákonem naplňující neplatnost podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb., tj. klamavost. Na stranách 47, 48, 50 a 51 prvostupňového rozhodnutí dále žalovaný rozvádí, že ELTON koncernový podnik od roku 1969 označoval své výroky výlučně označením „PRIM“. Spotřebitelé proto ztotožňovali tuto značku s koncernovým podnikem ELTON, tj. s právním předchůdcem osoby zúčastněné na řízení. Žalovaný proto dospěl k závěru, že zápis napadené ochranné známky pro koncernový podnik Chronotechna je neplatný, jelikož tento subjekt nevyráběl náramkové hodinky ani fakticky neužíval totožné označení. Pojem klamavost a nepravdivost pro účely známkoprávní ochrany nelze chápat v úzkém slova smyslu pouze jako uvedení v omyl ohledně materiálu, povahy či druhu výrobku, nýbrž také v širším slova smyslu jako označení odporující skutečným obchodním poměrům nebo pravdě. Podle žalovaného lze v zákoně č. 441/2003 Sb. naplnění tohoto důvodu neplatnosti spatřovat v rozporu napadené ochranné známky s § 4 písm. g), tedy klamavost vůči veřejnosti. Mimo to žalovaný dovodil, že napadená ochranná známka je z důvodu klamavosti neplatná i podle § 4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb., tj. pro zjevnou nedobrou víru na straně stěžovatelky, resp. koncernového podniku Chronotechna. Podle žalovaného nemohl být v dobré víře subjekt, který podal přihlášku, aniž by mu k předmětné ochranné známce svědčila autorská práva. Takové jednání je vedeno nepoctivým úmyslem.

[85] Stěžovatelka ve svém rozkladu namítala, že žalovaný posuzoval neplatnost napadené ochranné známky z hlediska klamavosti a nedobré víry [§ 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb., obdobně § 4 písm. g) a m) zákona č. 441/2003 Sb.] nad rámec návrhu osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatelku o tom v průběhu řízení nepoučil a nevyzval ji v této souvislosti k vyjádření ani k označení a doplnění důkazů. Stěžovatelce tak nebylo známo, že neplatnost napadené ochranné známky bude z úřední pravomoci žalovaného posuzována i z jiných důvodů, než je dotčení autorských práv k označení „PRIM“.

[86] Předseda žalovaného k rozkladovým námitkám v napadeném rozhodnutí (str. 51 až 53) uvedl, že žalovaný svou subsumpci důvodů neplatnosti navrhovaných osobou zúčastněnou na řízení pod § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb. řádně odůvodnil. Účastníci řízení mají podle předsedy žalovaného právo být seznámeni s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, správní orgány však nemají zákonnou povinnost seznamovat je s tím, jak hodlají rozhodnout, a dotazovat se na jejich stanovisko před vydáním rozhodnutí. Žalovaný klamavost napadené ochranné známky správně posoudil, jestliže ji spotřebitelé mohli nacházet na hodinových výrobcích, které si mohli spojit s výrobky osoby zúčastněné na řízení označovanými stejným označením „PRIM“. Spotřebitelé jsou klamáni o původu výrobků, pro něž byla zapsána napadená ochranná známka. Tomu odpovídá i důvod neplatnosti podle § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. Vedle toho předseda žalovaného uvedl, že klamavé chování v sobě vždy zahrnuje určitou míru nedobré víry. Napadenou ochrannou známku proto žalovaný správně shledal neplatnou i z důvodu zjevné nedobré víry, jež je taktéž důvodem podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb., jemuž odpovídá § 4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb. Ze skutkových okolností bylo zřejmé, že označení „PRIM“ v podnikové normě PN01 vzniklo za účelem odlišení výrobků koncernového podniku ELTON od výrobků podniku Chronotechna. Napadená ochranná známka proto zjevně nemohla být zapsána v dobré víře.

[87] V bodě 15.1. žaloby stěžovatelka napadenému rozhodnutí předsedy žalovaného vytýkala, že zápisná způsobilost byla zkoumána nad rámec návrhu na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky. Osoba zúčastněná na řízení totiž namítala toliko rozpor užívání označení „PRIM“ s autorskými právy, nikoliv však klamavost či zjevnou nedobrou víru. Stěžovatelka uvedla, že předmět řízení musí být nepochybně a jasně identifikován, aby bylo zaručeno právo účastníka účinně se v řízení hájit. Jelikož návrh na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky neodpovídal překážce zápisné způsobilosti spočívající v klamavosti, došlo k újmě stěžovatelky na jejích procesních právech. Žalovaný byl povinen zahájit řízení z moci úřední, případně obeznámit stěžovatelku, že neplatnost zápisu napadené ochranné známky bude posuzována i z důvodu její klamavosti a nedobré víry, a dát ji prostor se k tomu vyjádřit.

[88] S těmito žalobními námitkami se krajský soud vypořádal v bodech 80 až 83 napadeného rozsudku, přičemž konstatoval, že dle materiálního obsahu návrhu osoby zúčastněné na řízení na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou se jedná o tzv. absolutní zápisnou nezpůsobilost, již může žalovaný posoudit i z vlastního podnětu, nikoliv jen na návrh. V bodě 83 shrnul, že k prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou postačuje i jen rozpor s § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb., tedy absolutní zápisná nezpůsobilost pro rozpor s obecným zájmem, mezinárodní úmluvou nebo zvyklostí (druhá část výroku I. prvostupňového rozhodnutí), jemuž odpovídá § 4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb. Z toho krajský soud dále v bodě 84 napadeného rozsudku dovodil, že jelikož absolutní zápisnou nezpůsobilostí se může žalovaný zabývat i z vlastního podnětu, nelze napadené rozhodnutí zrušit na základě žalobních námitek stěžovatelky, že žalovaný posoudil ochrannou známku nad rámec návrhu osoby zúčastněné na řízení též z hlediska klamavosti podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb. Následně krajský soud uzavřel, že v souvislosti s klamavostí jakožto důvodem neplatnosti napadené ochranné známky již není třeba napadené rozhodnutí a rozhodnutí prvního stupně dále přezkoumávat. V bodě 85 znovu zopakoval, že podstatný je přezkum důvodu dle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb. odpovídajícího § 4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb., jejž osoba zúčastněná na řízení od počátku navrhovala a který k prohlášení neplatnosti postačuje. Krajský soud se však v bodě 96 napadeného rozsudku znovu na důvod neplatnosti podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb. odvolává v souvislosti s vypořádáním žalobních námitek ohledně aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení k podání návrhu na prohlášení neplatnosti. Krajský soud konstatuje, že osoba zúčastněná na řízení nebyla povinna prokazovat aktivní legitimaci dovozenou z posloupnosti po podniku ELTON, jelikož žalovaný „nikoliv nesprávně posuzoval i existenci dalších překážek zápisu spočívajících v klamavosti či podání přihlášky v nedobré víře,“ přičemž tyto důvody je žalovaný oprávněn zkoumat i bez návrhu ze své pravomoci. V závěru krajský soud (body 100 a 102 napadeného rozsudku) stručně shrnuje, že k porušení procesních práv stěžovatelky nedošlo, a znovu opakuje, že napadené rozhodnutí předsedy žalovaného je v souladu se zákonem, jelikož k prohlášení ochranné známky za neplatnou „postačuje důvod absolutní zápisné nezpůsobilosti spočívající v tom, že jde o autorské dílo, které bylo přihlášeno k zápisu v rozporu s § 2 odst. 2 písm. c), neboť tento akt odporoval obecným zájmům a mezinárodní smlouvě“.

[89] Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek částečně nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů.

[90] V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud dovodil, že „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“.

[91] Příčinou nesrozumitelnosti rozsudku může být právě i vnitřní rozpornost odůvodnění (jako např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75).

[92] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů podle judikatury Nejvyššího správního soudu nastane, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44).

[93] Z podrobné rekapitulace odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod [88]) není podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, co krajský soud ve svém právním posouzení dovodil v souvislosti s přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí. Na jedné straně vyslovil závěr, že pro prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky postačuje důvod podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb., tj. dotčení autorských práv, přičemž klamavostí a nedobrou vírou se již dále nezabýval. Na druhé straně však o posouzení neplatnosti z důvodů klamavosti a nedobré víry podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb., resp. § 4 písm. g) a m) zákona č. 441/2003 Sb., opírá závěr, že osoba zúčastněná na řízení nemusela prokazovat svoji aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky, jelikož se jednalo o řízení zahájené z moci úřední. V této souvislosti krajský soud zároveň konstatuje, že žalovaný posuzoval klamavost a nedobrou víru „nikoliv nesprávně“. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud shledal v odůvodnění krajského soudu vnitřní rozpory narušující logiku jeho argumentace. Jestliže bylo záměrem krajského soudu odůvodnit, že prohlášení neplatnosti pro klamavost či nedobrou víru je pro zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného nepodstatné, a proto se jím nemíní dále zabývat, nemohl pak ze stejného důvodu neplatnosti odvozovat správnost právního posouzení co do otázky aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení. Nejvyšší správní soud není s to z napadeného rozsudku dovodit, zda je podle krajského soudu prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb. v souladu se zákonem, či nikoliv. Popřípadě zda o tento důvod neplatnosti opírá i zákonnost posouzení aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení ve správním řízení před žalovaným. Napadený rozsudek krajského soudu je proto v této části nesrozumitelný.

[94] V části odůvodnění týkající se přezkumu důvodu neplatnosti podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb. shledal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek nepřezkoumatelným i pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka ve své žalobě (viz výše odstavec [87]) jednoznačně namítala, že prohlášením neplatnosti z důvodů klamavosti a nedobré víry předseda žalovaného i žalovaný překročili rámec návrhu osoby zúčastněné na řízení, přičemž stěžovatelku nikterak nevyrozuměli, že zápisná způsobilost napadené ochranné známky bude posuzována i z hlediska důvodů, pro které může žalovaný zahájit řízení z moci úřední. Stěžovatelka namítala, že až do okamžiku vydání prvostupňového rozhodnutí neměla tušení, že ochranná známka bude posuzována z pohledu její klamavosti a nedobré víry podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb., resp. § 4 písm. g) a m) zákona č. 441/2003 Sb. Neměla přitom příležitost se k těmto důvodům neplatnosti vyjádřit, označit a doložit důkazy.

[95] V odůvodnění napadeného rozsudku absentuje řádné vypořádání této žalobní námitky. Krajský soud pouze konstatoval, že přezkumem napadeného rozhodnutí se bude zabývat toliko z důvodu § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb., jelikož sám o sobě postačuje k prohlášení neplatnosti ochranné známky. Dále zcela obecně na okraj a v nesouvisejícím kontextu konstatoval, že k porušení procesních pravidel podle správního řádu nedošlo. Tato svá konstatování blíže neodůvodnil ani nevyslovil žádné konkrétní závěry ohledně postupu žalovaného a jeho předsedy. Ačkoliv to stěžovatelka ve své žalobě namítala, krajský soud se nevyslovil k otázce, zda prohlášení neplatnosti ochranné známky z moci úřední z důvodu klamavosti či nedobré víry, aniž by účastníkům byla dána možnost se k tomu vyjádřit, má, či nemá dopady na zákonnost tomu odpovídající části výroku I. prvostupňového rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že krajský soud se se stěžejní žalobní námitkou nevypořádal, čímž zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.

[96] V nedostatku důvodů lze přitom spatřovat i dílčí příčinu nesrozumitelnosti napadeného rozsudku pro vnitřní rozpory. Kdyby se krajský soud býval řádně vyslovil k námitce nezákonnosti postupu správních orgánů, nebyl by nucen ve své argumentaci bez bližšího odůvodnění „pro jistotu“ tvrdit, že pro neplatnost napadené ochranné známky postačuje důvod podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb., a tím implicitně naznačovat, že zbývající důvody prohlášené neplatnosti jsou nepodstatné, i kdyby byly nezákonné. V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že na základě takto zjednodušujícího závěru však nebylo v souladu se zákonem žalobu stěžovatelky zamítnout. Jestliže by krajský soud dospěl k závěru, že prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí žalovaného obstojí pouze v části výroku I., co do neplatnosti z důvodu podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb., musel by ve zbývajících výrocích či části výroku napadené rozhodnutí zrušit. Je tomu tak proto, že důvod neplatnosti podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb. je součástí výroku, který tvoří závaznou část prvostupňového rozhodnutí, nikoliv pouze nezávaznou část (odůvodnění), kterou by mohl krajský soud svým právním posouzením korigovat, aniž by rozhodnutí musel jako celek pro nezákonnost či vadu řízení rušit. I proto se nelze spokojit s paušalizujícím závěrem krajského soudu, že není třeba se zabývat přezkumem napadeného rozhodnutí v rozsahu klamavosti či nedobré víry, jelikož dotčení autorských práv podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb. pro prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky zcela postačuje.

VII. B. 1 Procesní pochybení

[97] Ačkoliv je rozsudek krajského soudu v části ohledně neplatnosti napadené ochranné známky z důvodu klamavosti a nedobré víry nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, Nejvyšší správní soud na základě správního spisu shledal, že již za řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí předsedy žalovaného i rozhodnutí žalovaného. Krajský soud by proto nemohl jinak než postupovat v souladu s následujícím posouzením Nejvyššího správního soudu.

[98] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu k § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), je „řízení z moci úřední zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi doručením oznámení nebo ústním prohlášením“, přičemž „oznámení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby.“ Řádné vymezení předmětu je povinnou součástí úkonu, jímž je zahajováno správní řízení. Jednak správnímu orgánu vytyčuje rozsah a obsah jeho oprávnění, jednak účastníku řízení dává indicii o mezích jeho povinností a chrání jeho právo na obhajobu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 As 220/2016 – 204).

[99] V dalším svém rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že „předmět jakéhokoliv zahajovaného řízení […] musí být identifikován dostatečně určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit“ (rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541).

[100] V kontextu zákona č. 441/2003 Sb. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2018, č. j. 5 As 41/2017 - 103, již vyslovil, že „návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky podaný podle § 32 odst. 1 ZOZ musí být s ohledem na § 34 odst. 1 ZOZ odůvodněn a doložen důkazy; tím je dán rozsah zkoumání platnosti napadené ochranné známky žalovaným. Předmět řízení musí být určen dostatečným způsobem tak, aby všem účastníkům řízení bylo zřejmé, jaká jejich práva či jednání budou posuzována, a aby jim byla zaručena možnost účinně se hájit. Žalovaný je tedy vázán důvody uplatněnými v návrhu, které nemůže libovolně zaměňovat či rozšiřovat - především ne způsobem, který by vedl ke zcela nepředvídatelnému rozhodnutí, jaké účastníci nemohli předpokládat. Za projev libovůle a porušení práva na spravedlivý proces judikatura považuje situaci, v níž je rozhodnutí pro účastníka s ohledem na dosavadní stav řízení, dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní námitky překvapivé; tato kautela je vyjádřena v § 2 odst. 4 správního řádu (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 - 83, č. 1440/2008 Sb. NSS). Řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou ve smyslu § 32 odst. 1 ZOZ zahajuje Úřad na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu. Citované ustanovení jej ovšem neopravňuje libovolně rozšiřovat předmět řízení zahájeného na návrh a vedle důvodů uplatněných v návrhu přihlížet z úřední činnosti také k jiným, v konkrétním řízení neuplatněným důvodům a argumentům. Takový postup by byl zjevně v rozporu se zásadou předvídatelnosti postupu správního orgánu. Pokud Úřad shledá další důvody prohlášení ochranné známky za neplatnou, k nimž přihlíží ex offo, pak může z vlastního podnětu zahájit nové řízení vedle již probíhajícího návrhového řízení. Jsou-li pro to splněny podmínky, Úřad dokonce může taková řízení spojit (viz § 140 odst. 1 správního řádu). Jak již ale bylo uvedeno, předmět řízení musí být vždy jasně a určitě vymezen tak, aby jeho výsledek nebyl pro žádného z účastníků překvapivý a vlastník ochranné známky se mohl vyjádřit ke všem výtkám směřujícím vůči jeho zapsanému označení. Také pokud je Úřad nucen „překvalifikovat“ předmět řízení z důvodu změny právní úpravy (viz § 52 odst. 1 ZOZ), je povinen dát účastníkům možnost vyjádřit se k takové změně (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 42/2008 - 123).“

[101] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že osoba zúčastněná na řízení ve svém návrhu na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou ze dne 2. 1. 2006 namítala, že napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu s § 2 zákona č. 8/1952 Sb., jelikož její zápis odporoval obecnému zájmu a mezinárodní úmluvě. Tento rozpor podle ní spočíval v tom, že napadená ochranná známka byla zapsána bez souhlasu autora grafického zpracování označení „PRIM“, jímž byl dle jejího tvrzení zaměstnanec jejího právního předchůdce, koncernového podniku ELTON, J. Ž. Užívání označení „PRIM“ bez souhlasu autora a jeho zaměstnavatele odporovalo tehdy platnému autorskému zákonu, z čehož vyplývá, že odporovalo i obecnému zájmu. Napadená ochranná známka je tedy podle osoby zúčastněné na řízení neplatná podle § 52 odst. 1, § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb. Dne 7. 12. 2006 osoba zúčastněná na řízení svůj návrh specifikovala a uvedla, že jejím právním nástupnictvím vůči koncernovému podniku ELTON se již žalovaný zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. O-154773, v němž dospěl k závěru, že osoba zúčastněná na řízení je oprávněna podat námitky podle § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb., tedy jakožto osoba, které náleží práva k autorskému dílu – označení „PRIM“. Neplatnost napadené ochranné známky lze však podle osoby zúčastněné na řízení shledat i podle § 4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb., tj. pro rozpor se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv, jelikož v době jejího zápisu byla Česká republika vázána Bernskou úmluvou o ochraně děl literárních a uměleckých (poprvé publ. pod č. 401/1921 Sb., následně pod č. 133/1980 Sb.), jíž se Česká republika zavázala chránit autorská díla. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. je proto oprávněn prohlásit napadenou ochrannou známku za neplatnou i žalovaný z vlastního podnětu.

[102] Krajský soud v bodě 81 na straně 22 napadeného rozsudku uvedl, že žalovaný „posuzoval důvody neplatnosti zápisu napadené ochranné známky dle obsahu návrhu, kdy namítané ustanovení § 2 zákona č. 8/1952 Sb., ať již ve své skutkové podstatě dle § 2 odst. 2 písm. c), či písm. b) představovalo absolutní důvod zápisné nezpůsobilosti, k nimž je Úřad dle § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003Sb. oprávněn zahájit řízení nejen na návrh třetí osoby, tj. jakékoliv osoby bez ohledu na její aktivní legitimaci spojenou s relativními důvody zápisné nezpůsobilosti, ale dokonce i z vlastního podnětu, tj. z úřední činnosti.“ (zdůraznění dodáno).

[103] Na tento argument dále krajský soud v bodě 82 napadeného rozsudku navázal: „V dané věci tedy bylo na místě, aby Úřad v dalším řízení rozhodl o návrhu na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou dle § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., ve spojení s § 52 odst. 1, to znamená, že bylo jeho oprávněním posuzovat okolnosti zápisu ochranné známky především z hlediska důvodů absolutní zápisné nezpůsobilosti dle ust. § 2 zákona č. 8/1952 Sb., v porovnání s takovými důvody dle ust. § 4 zákona č. 441/2003 Sb., které rovněž upravují překážky, pro které absolutně nelze ochrannou známku do rejstříku zapsat. Úřadu ovšem nebránilo, aby paralelně, vedle důvodů dle § 2 zákona č. 8/1952 Sb. v porovnání s důvody dle § 4 zákona č. 441/2003 Sb., zvažoval dle § 32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. i překážku zápisu dle § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb., jestliže tento důvod odpovídal argumentům navrhovatele v návrhu o zásahu do autorského práva. Tak Úřad učinil, když usoudil, že oprávněnosti návrhu svědčí jak skutková podstata absolutní zápisné nezpůsobilosti dle ust. § 2 zákona č. 8/1952 Sb., tak současně i skutková podstata relativní zápisné nezpůsobilosti dle § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb. Pojem ‚zápisná způsobilost‘ je nutno pojímat ve vztahu k příslušnému zákonu jako celku, bez ohledu na to, zda v návrhu uplatněné důvody mají charakter veřejnoprávní či soukromoprávní“ (zdůraznění dodáno).

[104] Podle Nejvyššího správního soudu z návrhu osoby zúčastněné na řízení na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky vyplývá, že rozpor se zápisnou způsobilostí shledává v užívání (zapsání) označení „PRIM“ bez souhlasu autora. Ačkoliv ve svém návrhu a posléze i v jeho specifikaci postupně označuje řadu ustanovení zákona č. 441/2003 Sb. I zákona č. 8/1952 Sb., náleží subsumpce tvrzených důvodů neplatnosti pod zákonná ustanovení správnímu orgánu. Ten je přitom povinen kvalifikovat tvrzené námitky s ohledem na jejich materiální smysl, nikoliv jejich formální označení, tak, aby co nejblíže odpovídaly podstatě toho, v čem neplatnost ochranné známky navrhovatel (osoba zúčastněná na řízení) spatřuje. Ze zásady materiálního posuzování podání, která je pro řízení před správními orgány upravena v § 37 odst. 1 správního řádu, vyplývá, že správní orgány „mají povinnost posuzovat jednotlivá podání účastníků řízení podle jejich obsahu. Smyslem tohoto ustanovení je přinutit správní orgány k tomu, aby podání účastníků nehodnotily jen podle formálních kritérií nebo formálního označení, ale aby zkoumaly skutečný obsah podání, tj. co účastník řízení požaduje. Povinnost správního orgánu hodnotit podání podle jeho obsahu však rozhodně neznamená, že by správní orgán měl oprávnění nebo dokonce povinnost bez dalšího podsouvat účastníkovi řízení tvrzení, námitky, návrhy nebo argumenty, které jeho podání vůbec neobsahuje. Správní orgán není oprávněn domýšlet, co účastník asi chtěl nebo mohl chtít učinit. Právě naopak, účastník řízení musí ve svém podání co nejjednoznačněji vyjádřit, čeho se domáhá; vyvstanou-li správnímu orgánu pochybnosti o obsahu nebo účelu podání, musí podatele vyzvat k odstranění vad podání.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 – 28).

[105] Podle Nejvyššího správního soudu tak z obsahu návrhu osoby zúčastněné na řízení nelze dovodit námitky jiných důvodů zápisné nezpůsobilosti než dotčení autorských práv k označení „PRIM“, což potvrzuje i obsah veškerých jejích značně rozsáhlých podání, jež jsou založena ve správním spisu.

[106] Ze správního spisu dále nevyplývá, že by stěžovatelka byla ze strany žalovaného jakkoliv vyrozuměna o tom, že v řízení o návrhu osoby zúčastněné na řízení bude napadená ochranná známka kromě dotčení autorských práv přezkoumávána také z hlediska klamavosti a nedobré víry.

[107] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný podstatným způsobem porušil ustanovení o řízení, jelikož stěžovatelka nebyla srozuměna dostatečně určitě s předmětem řízení; konkrétně s tím, z jakých všech důvodů bude zkoumána neplatnost napadené ochranné známky. Žalovaný i předseda žalovaného tak posoudili návrh osoby zúčastněné na řízení nad jeho rámec, přičemž o řízení z moci úřední ohledně klamavosti a nedobré víry stěžovatelku neinformovali. Rozhodnutí žalovaného tak bylo pro stěžovatelku zcela překvapivé, což judikatura považuje za projev libovůle a porušení práva na spravedlivý proces s ohledem na dosavadní stav řízení, dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní námitky (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 - 83, č. 1440/2008 Sb. NSS, či ze dne 8. 11. 2018, č. j. 5 As 41/2017 - 103).

[108] Následkem pochybení žalovaného stěžovatelka neměla příležitost se ke klamavosti a nedobré víře podrobně vyjádřit a předložit dostatečné důkazy již v řízení v prvním stupni. Ačkoliv se proti procesnímu pochybení žalovaného bránila ve svém rozkladu a měla potenciálně možnost vznést námitky i proti zcela překvapivým důvodům neplatnosti, je nutno zohlednit i pravidlo, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve (§ 82 odst. 4 správního řádu). Tomuto pravidlu by s ohledem na překvapivost rozhodnutí žalovaného nejspíše vyhověly prakticky jakékoli důvody rozkladu vztahující se k důvodům rozhodnutí, jež byly pro stěžovatelku překvapivé. Pro známkoprávní řízení však navíc platí, že věcné odůvodnění rozkladu musí být žalovanému předloženo ve lhůtě 1 měsíce ode dne jeho podání, přičemž tuto lhůtu nelze prodloužit a její zmeškání nelze prominout (§ 42 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb.; nyní odst. 2). Na toto ustanovení předseda žalovaného na stranách 31 a 32 napadeného rozhodnutí také odkazuje v souvislosti s některými důkazními návrhy stěžovatelky. Kromě toho, porušení procesních pravidel v souvislosti s řízením z moci úřední ohledně klamavosti stěžovatelka namítala již ve svém rozkladu, přičemž poukázala na to, že ji žalovaný v této souvislosti nevyzval k vyjádření ani k označení a doplnění důkazů. Její námitku předseda žalovaného vypořádal tak, že účastníci řízení mají právo být seznámeni s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, nikoliv však seznámit se s tím, jak správní orgán hodlá rozhodnout. I když s tím obecně lze souhlasit, odpověď na rozkladovou námitku stěžovatelce takové vyjádření nedává. Neměla-li stěžovatelka v prvostupňovém řízení možnost dozvědět se o tom, že neplatnost napadené ochranné známky bude posuzována i ex offo z důvodu klamavosti, nespočívá její újma pouze v tom, že nevěděla, jak žalovaný věc právně posoudí. Předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí nezohlednil, že k odůvodnění rozkladu měla stěžovatelka i za těchto okolností lhůtu jednoho měsíce, zatímco řízení před vydáním prvostupňového rozhodnutí trvalo více než sedm let. Během nich mohl žalovaný stěžovatelku o ex offo důvodech neplatnosti informovat a poskytnout ji dostatečný prostor pro to, aby se vyjádřila a označila a doložila důkazy. Předseda žalovaného tak v řízení o rozkladu procesní pochybení prvostupňového řízení nenapravil. S ohledem na nesprávné vypořádání rozkladové námitky stěžovatelky a koncentrační pravidla rozkladového řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou nelze vyloučit, že vada řízení, které se žalovaný dopustil, ovlivnila obsah prvostupňového i napadeného rozhodnutí. Je proto třeba dospět k závěru, že toto procesní pochybení mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci. Pro zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí je dostatečné, že vada v tomto případě měla ne zcela nepravděpodobně potenciál ovlivnit výsledek řízení. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že pochybení žalovaného mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

[109] Kasační námitky stěžovatelky jsou v tomto ohledu důvodné.

VII. B. 2 Klamavost

[109] Kasační námitky stěžovatelky jsou v tomto ohledu důvodné.

VII. B. 2 Klamavost

[110] Shledá-li žalovaný, že i po zrušení jeho rozhodnutí soudem jsou i nadále dány důvody pro vedení (pokračování) řízení o prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky z moci úřední, bude poté, co stěžovatelku procesně řádně o tomto řízení uvědomí a poskytne jí dostatek prostoru se k důvodům zkoumané neplatnosti vyjádřit, povinen řádně v intencích relevantní judikatury posoudit, zda byla napadená ochranná známka ke dni svého zápisu klamavá, zda její přihláška nebyla podána zjevně v nedobré víře a zda je možné ji podle zákona č. 441/2003 Sb. prohlásit z těchto důvodů za neplatnou.

[111] Ohledně posouzení neplatnosti napadené ochranné známky z důvodu její klamavosti Nejvyšší správní soud považuje za podstatné poukázat na to, že u pojmu klamavost lze ve známkovém právu sledovat značný vývoj. V současnosti je nutno pojem klamavost chápat velice široce a vždy s ohledem na účel ochranné známky a její vliv na výběr zboží nebo služby spotřebitelem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. 1 As 21/2013 – 50).

[112] Soudní dvůr Evropské unie přijal jednotné obecně použitelné kritérium, aby určil, zda ochranná známka klame kupujícího, na základě předpokládaného vnímání průměrného běžně informovaného spotřebitele, přiměřeně pozorného a obezřetného, aniž jsou zadány posudky nebo výzkumy veřejného mínění (rozsudek ze dne 16. 7. 1998, Gut Springenheide a Tusky, C-210/96, Recueil, s. I-4657). Soudní dvůr rovněž identifikoval základní funkci ochranné známky, kterou je zajistit spotřebiteli nebo konečnému uživateli totožnost původu výrobku nebo služby označených ochrannou známkou tím, že mu umožní odlišit bez možnosti záměny tento výrobek nebo tuto službu od výrobků nebo služeb jiného původu. Aby totiž mohla ochranná známka plnit úlohu základního prvku systému nenarušené soutěže, musí představovat záruku, že všechny výrobky nebo služby, které označuje, byly vyrobeny nebo poskytnuty pod kontrolou jediného podniku, kterému lze připsat odpovědnost za jejich jakost (viz zejména rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, Arsenal Football Club, C-206/01, Recueil, s. I-10273, bod 48).

[113] Podle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018, č. j. 5 As 41/2017 – 103, či ze dne 26. 3. 2015, č. j. 6 As 196/2014 - 34, smyslem § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. „je zabránit matení spotřebitelské veřejnosti ohledně původu výrobku nebo služby. V případě zkoumání klamavosti není posuzována podobnost dvou konkrétních ochranných známek či jiných označení užívaných v obchodním styku, nýbrž to, zda by na základě předmětné konkrétní ochranné známky mohl spotřebitel nabýt dojmu, že jde o výrobek či službu odlišného původu, například z hlediska výrobce nebo poskytovatele.“ Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 8. 11. 2018, č. j. 5 As 41/2017 – 103, vyložil, že „ochranná známka může být od počátku svého zápisu do rejstříku klamavá ve smyslu § 4 písm. g) ZOZ, protože obsahuje obchodní firmu osoby odlišné od přihlašovatele. Avšak k závěru o klamavosti ochranné známky nepostačí samotná skutečnost, že spotřebitelé se mohou mylně domnívat, že výrobky označené napadenou ochrannou známkou pocházejí od osoby odlišné od jejího přihlašovatele (resp. vlastníka), ač tomu tak ve skutečnosti není (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, č. j. 9 A 209/2010 - 65, č. 3111/2014 Sb. NSS). Ačkoliv klamavost je otázkou právní, nikoliv skutkovou, a tedy není předmětem dokazování (nemusí se jednat o reálně existující stav), nic to nemění na tom, že Úřad je povinen přesvědčivě a logicky popsat své úvahy o tom, z jakého důvodu podle něj může docházet ke klamání veřejnosti. Pouhé konstatování, že zapsaná ochranná známka obsahuje označení shodné s obchodní firmou jiného subjektu, je zcela nedostatečné. V uvedeném ohledu je třeba zabývat se jednotlivými prvky zapsaného označení (zde kombinované ochranné známky), tj. slovními prvky, grafickým znázorněním apod., ale také jeho souhrnným vyzněním. Celkový dojem totiž může ovlivnit obrazová a slovní část společně, v některých případech ovšem může vnímání spotřebitele ovlivnit jen určitý dominantní prvek (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 As 29/2007 - 95)“ (zdůraznění dodáno). Nejvyšší správní soud v tomto případě uzavřel, že „(k)lamavost ochranné známky ve smyslu § 4 písm. g) ZOZ se posuzuje ve vztahu k jejímu vlastníkovi a výrobkům a službám, pro které je tato ochranná známka zapsána, nikoliv ve vztahu k třetím osobám.“ Nejvyšší správní soud dále poukázal, že „ani judikatura Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie a priori nevylučuje souběžnou existenci ochranných známek se shodnými prvky či s prvky totožnými s jiným označením třetí osoby (např. obchodní firmou, jménem a příjmením; srov. např. rozsudky NSS ze dne 8. 10. 2014, č. j. 1 As 118/2014 - 39, ze dne 26. 3. 2015, č. j. 5 As 125/2014 - 27, rozhodnutí SDEU ze dne 30. 3. 2006, C-259/04, Recueil, s. I-3089, Elizabeth Florence Emanuel proti Continental Shelf 128 Ltd, ze dne 22. 9. 2011, C-482/09, Recueil, s. I-08701, Budějovický Budvar, národní podnik proti Anheuser-Busch Inc., či ze dne 30. 5. 2018, C-85/16 P a C 86/16 P, Kenzo).“

[114] Nejvyšší správní soud taktéž dále zdůraznil, že „nelze zaměňovat klamavost označení s nebezpečím záměny srovnávaných označení na trhu v důsledku jejich shodnosti či podobnosti [§ 7 odst. 1 písm. a) ZOZ; k rozdílu mezi klamavostí a zaměnitelností viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2015, č. j. 6 As 196/2014 - 34], ani s otázkou shodnosti zapsané ochranné známky s nezapsaným označením nebo jiným označením užívaným v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby [§ 7 odst. 1 písm. g) ZOZ; jiným označením se rozumí například obchodní firma osoby odlišné od přihlašovatele, resp. vlastníka napadené ochranné známky, viz rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011, č. j. 1 As 140/2011

66]. Uvedené důvody zápisné nezpůsobilosti jsou založeny na starších relativních právech konkrétních subjektů odlišných od přihlašovatele, přičemž návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou může být podán pouze osobou, které tato práva svědčí a která je výslovně označena v tom kterém písmeni § 7 odst. 1 ZOZ (viz § 32 odst. 3 ZOZ).“

[114] Nejvyšší správní soud taktéž dále zdůraznil, že „nelze zaměňovat klamavost označení s nebezpečím záměny srovnávaných označení na trhu v důsledku jejich shodnosti či podobnosti [§ 7 odst. 1 písm. a) ZOZ; k rozdílu mezi klamavostí a zaměnitelností viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2015, č. j. 6 As 196/2014 - 34], ani s otázkou shodnosti zapsané ochranné známky s nezapsaným označením nebo jiným označením užívaným v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby [§ 7 odst. 1 písm. g) ZOZ; jiným označením se rozumí například obchodní firma osoby odlišné od přihlašovatele, resp. vlastníka napadené ochranné známky, viz rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011, č. j. 1 As 140/2011

66]. Uvedené důvody zápisné nezpůsobilosti jsou založeny na starších relativních právech konkrétních subjektů odlišných od přihlašovatele, přičemž návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou může být podán pouze osobou, které tato práva svědčí a která je výslovně označena v tom kterém písmeni § 7 odst. 1 ZOZ (viz § 32 odst. 3 ZOZ).“

[115] Mimoto lze poznamenat, že „tzv. „počáteční“ klamavost existuje již v době zápisu ochranné známky do rejstříku a posuzuje se v řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky ve smyslu § 32 zákona o ochranných známkách. Oproti tomu „dodatečná“ klamavost ochranné známky vzniká až po jejím zápisu do rejstříku, a to v důsledku jejího užívání vlastníkem nebo třetí osobou s jeho souhlasem; posuzuje se v řízení o zrušení ochranné známky ve smyslu § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018, čj. 5 As 41/2017 – 103). Nutno je tedy rozlišovat na jedné straně klamavost ochranné známky, jež je dána již v okamžiku jejího zápisu a na straně druhé klamavost, která vznikla až dodatečně po dni jejího zápisu. Za neplatnou lze ochrannou známku prohlásit pouze z důvodu klamavosti, která existovala již v okamžiku jejího zápisu, což má za následek její zápisnou nezpůsobilost ex tunc, tj. od počátku. Klamavost vzniklá po dni zápisu ochranné známky je důvodem pro její zrušení, o čemž se vede řízení výhradně na návrh podle § 31 odst. 1 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb.

VII. B. 3 Dobrá víra

[116] V souvislosti s dobrou vírou, jejíž nedostatek je absolutním důvodem zápisné nezpůsobilosti, Nejvyšší správní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu.

[117] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2015, č. j. 6 As 195/2014

28, „(z)ákon o ochranných známkách [pozn. zákon č. 441/2003 Sb.] s kategorií dobré víry pracuje na několika místech. Nedostatek dobré víry při podání přihlášky ochranné známky představuje jak absolutní důvod zápisné nezpůsobilosti podle § 4 písm. m) citovaného zákona, kdy žalovaný sám zjišťuje zlou víru na straně přihlašovatele (zlá víra však musí být zjevná), tak důvod relativní na základě námitek dotčené osoby podle § 7 odst. 1 písm. k) téhož zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 9 As 123/2011-107).“

[117] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2015, č. j. 6 As 195/2014

28, „(z)ákon o ochranných známkách [pozn. zákon č. 441/2003 Sb.] s kategorií dobré víry pracuje na několika místech. Nedostatek dobré víry při podání přihlášky ochranné známky představuje jak absolutní důvod zápisné nezpůsobilosti podle § 4 písm. m) citovaného zákona, kdy žalovaný sám zjišťuje zlou víru na straně přihlašovatele (zlá víra však musí být zjevná), tak důvod relativní na základě námitek dotčené osoby podle § 7 odst. 1 písm. k) téhož zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 9 As 123/2011-107).“

[118] V rozsudku ze dne 7. 11. 2012, č. j. 9 As 123/2011

107, Nejvyšší správní soud uvedl: „Dobrá víra jako psychologická kategorie vyjadřuje nezaviněnou nevědomost o zpravidla vadných souvislostech postupu účastníka právního vztahu; […] Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře. […] V této souvislosti doktrína rozeznává tři koncepce dobré (zlé) víry. […] Třetí koncepce pak vychází z předpokladu, že v dobré víře nemůže být ten, kdo věděl o určité skutečnosti, stejně jako ten, kdo by věděl, kdyby se nedopustil jakékoliv (tedy nikoliv jen hrubé) nedbalosti. V oblasti ochranných známek přitom bude takovou skutečností zpravidla existence nějaké další ochranné známky namítajícího (resp. práva plynoucího z takové známky), kdy pokud by přihlašovatel o takové známce věděl, a přesto tuto známku přihlásil, je dán první předpoklad zlé víry přihlašovatele. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ve věci sp. zn. 1 As 3/2008 přiklonil k závěru, že v případě zákona o ochranných známkách je třeba aplikovat třetí koncepci dobré (zlé) víry, kdy ke zjištění nedostatku dobré víry postačí, když přihlašovatel věděl nebo při vynaložení obvyklé míry opatrnosti a s ohledem na všechny okolnosti případu měl vědět o existenci ochranné známky namítatele. […] Důvodová zpráva k zákonu o ochranných známkách uvádí, že pro účely posouzení dobré víry bude zvažována jakákoli relevantní okolnost ke stanovení, zda došlo k podání přihlášky v dobré víře; zejména se vezme v úvahu, zda osoba, která podala přihlášku, věděla o právu jiné osoby na stejné nebo podobné označení nebo nemohla být logicky neznalá takového práva v době podání přihlášky a zda by použití takového označení bylo v rozporu s dobrými mravy nebo by neoprávněně poškodilo zvláštní charakter nebo pověst označení, které je předmětem jiného práva. Opačný přístup by ostatně znamenal citelné snížení ochrany vlastníků obchodních známek - potenciálních namítajících, neboť dokazování pouhé subjektivní vědomosti přihlašovatele by v některých případech nemuselo být proveditelné, resp. bylo by značně komplikované, ne-li nemožné.“

Právní věta

Plný text rozhodnutí