USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci
žalobce Bytového družstva Žižkov, IČO 00033529, se sídlem v Praze, Pod Lipami
2511/64, zastoupeného Mgr. Radkou Seidlovou, advokátkou se sídlem v Praze,
Krčská 981/50, proti žalovaným 1) O. M. (v řízení nesprávně označovaná „M.“),
narozené XY, bytem XY, 2) M. S., narozené XY, bytem XY, 3) P. S., narozenému
XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v
Postupicích 58, o určení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.
zn. 19 C 382/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 30. 10. 2019, č. j. 58 Co 365/2019-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3 364 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám advokáta Mgr. Stanislava Němce.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18.
9. 2019, č. j. 19 C 382/2019-95, zastavil řízení (výrok I), uložil žalobci
zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení 18 730,80 Kč do tří dnů od právní
moci usnesení k rukám jejich zástupce (výrok II) a rozhodl o vrácení soudního
poplatku žalobci ve výši 4 000 Kč (výrok III). Dovodil překážku věci pravomocně
rozhodnuté rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 6 C 139/2015-162.
Současná projednávaná věc se týká týchž účastníků a shodného skutkového stavu a
žalobce se jí snaží zhojit svoji neaktivitu v původním řízení, když neúspěšně
využil možnosti obnovy řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 10. 2019,
č. j. 58 Co 365/2019-111, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a
uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 9 365,40 Kč k rukám
jejich advokáta do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II). Ztotožnil se se
závěry soudu prvního stupně a dodal, že žaloba v předchozí věci nebyla
zamítnuta „pro tentokrát“, tedy pro předčasnost, nýbrž pro neunesení důkazního
břemene, když žalobce neprokázal faktický stav bytů, k nimž se domáhal určení
věcného břemene, tedy neprokázal, že byty tak, jak je označil v žalobě, v době
rozhodnutí soudu reálně existovaly. Nedostatečná identifikace bytů mu vytčena
nebyla. K žádné změně skutkových okolností přitom nedošlo. Totožnost věci je
dána shodným okruhem účastníků a předmětem řízení, okruh navržených důkazů není
podstatný. V daném případě se nejednalo o novou skutečnost, ale o nově
předložený důkaz.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání,
jímž napadl usnesení v celém rozsahu a navrhl jeho zrušení i zrušení usnesení
soudu prvního stupně a jejich vrácení k dalšímu řízení. Rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky „hmotného práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, „zda původní
řízení, v němž byl jinak specifikován jeho předmět, představuje pro toto řízení
překážku věci rozhodnuté“. Podle dovolatele není dána totožnost předmětu
řízení. Důvodem zamítnutí žaloby ve věci sp. zn. 6 C 139/2015 byla
nedostatečná, resp. vadná specifikace předmětu řízení, pokud se domáhal určení,
že mu vzniklo právo odpovídající věcnému břemeni užívání k „bytu ,A? o
velikosti 3+1+hala v 7. NP a k bytu ,B? o velikosti 3+1 v 7. NP, s povinností
k nemovitosti, v níž jsou byty umístěny, tj. k pozemku parc. č. XY, jehož
součástí je stavba čp. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro kat. úz. XY, obec a
okres XY, jež mají žalovaní v podílovém spoluvlastnictví“. Soud požadoval
ověření polohopisu stavebním úřadem, bez nějž neměl za dostatečně vymezený
předmět řízení, resp. žalobní petit. V ostatních aspektech shledal věcné
břemeno vzniklé ex lege za existující. Soud trval na předložení důkazu, který
nebyl pro prokázání existence zákonného věcného břemene relevantní. Při obnově
řízení nepovažoval ověřenou pasportizaci za nový důkaz a žalobce tak nebyl
úspěšný. Nově navržený petit v tomto řízení vychází doslovně z ověřeného
polohopisu, který v mezičase vydal stavební úřad, čímž vadu původního řízení
odstranil, aby o jeho právu mohlo být meritorně rozhodnuto. Dovolatel poukázal
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3822/2016 a sp. zn. 28 Cdo
2198/2010 řešící otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté, na odlišné
vymezení předmětu řízení a skutečnost, že ve věci jde o řízení určovací,
přičemž ve věci sp. zn. 6 C 139/2015 rozhodl soud tzv. „pro tentokrát“ z důvodu
předčasnosti žaloby spočívající v neexistenci důkazu prokazujícího náležité
vymezení předmětu řízení. Napadené rozhodnutí přináší nejistotu do právní sféry
účastníků, když právo žalobce vzniklo ex lege a je účastníky vykonáváno. Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustného a zjevně nedůvodného. Dovolatel neuvádí žádnou otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl
odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v čem
se od ní odvolací soud odklonil. Námitky dovolatele navíc směřují zejména proti
rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel pokládá jen otázku procesního práva
(překážku věci rozhodnuté), kterou odvolací soud vyřešil v souladu s
judikaturou dovolacího soudu. Předchozí žaloba ve stejné věci byla zamítnuta
nikoli pro neurčitost petitu, ale pro neunesení důkazního břemene žalobce. Své
námitky mohl dovolatel uplatnit v rámci opravných prostředků v předchozím
řízení, čehož nevyužil, vyjma neúspěšné žaloby na obnovu řízení. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s.
ř.“,
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
[(dovolací návrh) § 241a odst. 2 o. s. ř.]. Důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží,
v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. rovněž obligatorní
náležitostí dovolání. Aby dovolání tento požadavek splnilo, musí v něm
dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení
napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi, od níž se odvolací
soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí
dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v
dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena
jinak. Dovolání může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty
k dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K
přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí
Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž
procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud
řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení)
je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť
by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu
dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se
potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry
potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a
současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené
rozhodnutí založeno.
Dovolatel neuvádí žádnou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení je napadené
rozhodnutí založeno. Uvádí pouze otázku práva procesního, s jejímž vyřešením
nalézacími soudy nesouhlasí, týkající se překážky věci rozhodnuté („zda původní
řízení, v němž byl jinak specifikován jeho předmět, představuje pro toto soudní
řízení překážku věci rozhodnuté či nikoli“). V této souvislosti ale neformuluje
žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud vyřešit a kterou vyřešil
odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Prostřednictvím položené otázky dovolacímu soudu předestírá svůj právní názor,
že ve věci není dána totožnost předmětu řízení pro jeho „jinou specifikaci“, a
na jeho základě se domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu, s jehož závěry
polemizuje. Navíc s touto otázkou nespojuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, které spatřuje v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Žádné rozhodnutí, jež by tuto otázku řešilo odlišně od odvolacího soudu,
však neoznačuje a dovolacímu soudu takové rozhodnutí není známo. K podání
dovolatele ze 7. 4. 2020 přitom přihlížet nelze, i kdyby tyto údaje obsahovalo
(§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3822/2016, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „v případě, že žaloba na
určení vlastnického práva je zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu
podle § 80 o. s. ř., nelze takové rozhodnutí interpretovat tím způsobem, že
osoba, jejíž vlastnické právo mělo být určeno, není vlastníkem určité věci,
nýbrž tím způsobem, že v daném případě na posuzovaném určení nebyl dán naléhavý
právní zájem“, a že „má zamítavé rozhodnutí o nedostatku naléhavého právního
zájmu účinky rei iudicatae, pokud nedošlo od původního rozhodnutí ke změně
okolností podstatných pro určení naléhavého právního zájmu“, pak z dovolání
není zřejmé, v čem dovolatel spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí s uvedenými
závěry. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 7. 2017, č. j. 6 C
139/2015-162, zakládajícím pro předmětnou věc překážku rei iudicatae, nebyla
žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení
a uvedené závěry Nejvyššího soudu proto na danou věc nedopadají. Rovněž není z
dovolání zřejmé, v čem by mělo napadené rozhodnutí odporovat usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2198/2010, v němž Nejvyšší
soud dovodil, že „o překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo v
případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž
účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k
věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později“ (dále
též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003,
sp. zn. 29 Odo 147/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015).
Odvolací soud přitom své rozhodnutí opřel o závěr, že
totožnost předmětu řízení v této věci je dána shodnými skutkovými tvrzeními
jako ve věci předchozí, když do petitu žaloby dovolatel pouze doplnil výměry
jednotlivých místností tvořících součást bytů, a žalobu odůvodnil stejnými
skutkovými okolnostmi. Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že dovolatel
zaměňuje vady žaloby v označení bytů (vedoucí soud k postupu podle § 43 o. s. ř. a při jejich neodstranění k odmítnutí žaloby) s neunesením důkazního břemene
ohledně existence a stavu (řádně označených) bytů (vedoucím k zamítnutí
žaloby). Za jinou skutečnost považuje nikoli skutkovou okolnost, nýbrž jiný
(další) důkaz. Dovolání tak trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím
řízení. Nad rámec uvedeného lze poznamenat:
Nejvyšší soud dovodil, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy,
jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy,
jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně
rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět
řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem
vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného
skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení
vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob,
které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. O překážku věci pravomocně
rozhodnuté by se nejednalo pouze v případě, že by v tomto řízení šlo sice o
tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral
o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a
k nimž došlo až později (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod č. R 39/1988 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska podmínek řízení pro zastavení řízení z důvodu překážky věci
rozhodnuté není třeba zabývat se s daným případem souvisejícími otázkami
hmotného práva. Z tohoto hlediska je podstatná toliko totožnost účastníků
řízení a předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 3823/2009). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně
rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení,
posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i
tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně,
popřípadě neúplně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 84, roč. 2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 30
Cdo 18/2007). Nejvyšší soud dovodil, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1 a 4
o. s. ř.) je závazný výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění,
avšak v případě zamítavého výroku je nutno posoudit výrok v souvislosti s
odůvodněním rozhodnutí.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána mimo jiné
tehdy, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu své předčasnosti („pro tentokrát") a
vychází-li uplatnění téhož nároku v novém řízení z jiných (dalších)
skutečností, které tu v době původního řízení nebyly (došlo k nim až po
pravomocném rozhodnutí) a v důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla žaloba
v původním řízení „pro tentokrát" zamítnuta (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, který byl uveřejněn pod č. 39 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1988, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 84, roč. 2007, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1902/2014). Takovou novou skutečností ovšem není existence nového důkazu. Ta může při
splnění zákonných podmínek vést toliko k obnově původního řízení a nikoliv k
zahájení zcela nového řízení, v němž by se předmět sporu řešil opětovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3666/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3249/2018). V usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2399/2011, učinil Nejvyšší soud
závěr, že nejde o jiný předmět řízení jen proto, že v novém řízení je totožná
nemovitost označena jinak. Z uvedeného je tedy zřejmé, že námitka dovolatele o uplatnění nového důkazu,
jenž neuplatnil („nebylo mu umožněno uplatnit“) v původním řízení,
nepředstavuje novou skutečnost, která by vedla k závěru, že není dána totožnost
věci, a že jiné (přesnější) označení týchž bytů v nové žalobě (doplněním údajů
o místnostech a jejich rozměrech), je-li zřejmé, že se jedná o stejné byty ve
stejném stavu jako v době předchozího řízení (což ostatně ani dovolatel
nezpochybňuje), nemá na závěry o překážce věci pravomocně rozhodnuté vliv. Dřívější žaloba přitom nebyla zamítnuta pro nedostatečné označení bytů v
žalobním petitu (z tohoto důvodu by navíc musela být žaloba odmítnuta), nýbrž
byla zamítnuta proto, že soud, jenž měl za splněnou podmínku aktivní i pasivní
legitimace účastníků, naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení i
splnění podmínek, že na pořízení bytů byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná
pomoc státu a že se budova nestala předmětem podílového spoluvlastnictví
bytového družstva a socialistické organizace, dospěl k závěru, že v průběhu let
od výstavby došlo ke změně dispozičního uspořádání i výměry bytů, podle
katastru nemovitostí dům není rozdělen na bytové jednotky, a žalobce nebyl
schopen doložit skutečný stav stavby prokazující faktický stav bytů, jehož
prokázání po něm soud požadoval (lhostejno, zda důvodně), který by odpovídal
tomu, jak byly byty vymezeny v žalobě. Nápravy původního rozhodnutí se mohl
dovolatel domoci jen prostřednictvím opravných prostředků proti němu a nikoli
podáním nové žaloby. Dovolatel přitom netvrdí (a neuplatnil v nové žalobě)
žádné nové skutkové okolnosti, které nastaly po pravomocném rozhodnutí
předchozí věci, tvrdí pouze, že je již schopen stav bytů prokázat. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 8.
2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25,
dovodil, že vady v označení účastníků v exekučním titulu nejsou na újmu
vykonatelnosti rozhodnutí, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo
přiznáno právo nebo uložena povinnost (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo
900/2006). Není dán žádný důvod, proč by se tyto závěry neuplatnily i při
posuzování překážky věci rozsouzené, jako v této věci. Soudy obou stupňů
převzaly z žaloby do záhlaví svých rozhodnutí v této věci chybné označení
příjmení žalované 1) „M.“ (namísto správného „M.“). Žalovaná 1) však byla
dostatečně určitě označena dalšími údaji (datem narození a bydlištěm)
nevyvolávajícími (i přes uvedenou písařskou chybu) žádné pochybnosti o tom, kdo
je účastníkem řízení a že jde o osobu totožnou s účastnicí řízení zakládajícího
překážku věci rozhodnuté. Tyto pochybnosti ostatně neuplatnil ani dovolatel a
neměla je ani samotná žalovaná 1), která vůči svému označení v žalobě i
usneseních soudů obou stupňů nic v průběhu řízení nenamítala a jako účastnice v
řízení svá práva a povinnosti vykonávala. Dovolací soud proto dovolání, které trpí vadami bránícími pokračování v
dovolacím řízení (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4
písm. b), § 12 odst. 4 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v účinném znění
(advokátní tarif). Náhrada je tvořena u každého z žalovaných odměnou ve výši 3
100 Kč, sníženou o 620 Kč (20 %), za jeden společný úkon (písemné vyjádření k
dovolání) při zastupování více osob, to je 2 480 Kč, jednou paušální částkou
náhrady hotových výdajů 300 Kč a částkou 584 Kč představující 21 % daň z
přidané hodnoty, kterou je advokát, jenž je plátcem této daně, povinen odvést
podle zvláštního právní předpisu (§ 137 odst. 1, 3 písm. a) o. s. ř.), celkem 3
364 Kč splatných k rukám advokáta zastupujícího žalované (§ 149 odst. 1 o. s.
ř.).
Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí
dobrovolně ve stanovené lhůtě splněny, mohou oprávnění podat návrh na soudní
výkon rozhodnutí či exekuci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu