26 Cdo 3053/2011 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Křižíkova 19, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Křižíkova 19/2628, IČ: 61974714, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, proti žalovanému Ing. J. G., bytem v O., zastoupenému JUDr. Zuzanou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Žerotínova 1155/3, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 425/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2011, č. j. 11 Co 510/2009-148, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. května 2009, č. j. 84 C 425/2008-47, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od zajištění přístřeší „byt, sestávající ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházející se v O., zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro katastrální území M. O., obec a okres O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. ledna 2010, č. j. 11 Co 510/2009-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9. února 2011, č. j. 26 Cdo 2051/2010-131, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 6. května 2011, č. j. 11 Co 510/2009-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31.
prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž uplatnil (dovolacími námitkami, že „z odůvodnění cit. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, č. j. 36 C 159/2006-92, je zřejmé, že onen soud zjistil, že se výpověď z nájmu bytu z 28. 5. 2006 dostala do dispoziční sféry žalovaného“ … „ten se v době pokusu o doručení zásilky s touto výpovědí podanou žalobcem v této věci, v oné věci žalovaným doporučeně na poštu s dodejkou do vlastních rukou na adrese K.
v O. dne 31. 5. 2006 prokázaně zdržoval, když zde dne 31. 5. 2006 převzal balíkovou poštovní zásilku č. BB 2356352374C“). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který dovolatel také uplatnil – dovolací námitkou, že odvolací soud (a ani dovolací soud) ve svém rozsudku ze dne 9. února 2011, č. j. 26 Cdo 2051/2010-131, „nevzal v úvahu odůvodnění rozsudku“ Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2007, č. j. 36 C 159/2006-92 – pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29.
června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze přípustnost dovolání založit.
Napadené rozhodnutí spočívá na právních názorech (přijatých v pravomocném zamítavém rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2007, č. j.
36 C
159/2006-92), že nebyla-li výpověď z nájmu bytu žalovanému a jeho manželce doručena (nedostala se do sféry jejich dispozice), nemohla vyvolat zákonem předpokládané účinky včetně běhu výpovědní lhůty, a proto žalovanému a jeho manželce svědčilo i nadále právo společného nájmu bytu, resp. po úmrtí manželky se stal výlučným nájemcem bytu pouze žalovaný; nezanikl-li nájemní poměr žalovaného k předmětnému bytu, bydlí v něm po právu a žaloba na vyklizení bytu není proto důvodná. Z uvedeného především vyplývá, že odvolací soud se otázkou platnosti výpovědi z nájmu bytu nezabýval a ani zabývat nemohl (a to proto, že vyšel z názoru přijatého v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13.
dubna 2007, č. j. 36 C 159/2006-92, že výpověď z nájmu bytu se nedostala do dispoziční sféry žalovaného a jeho manželky). Za této situace se touto otázkou, k níž dovolatel směřoval většinu svých dovolacích námitek, a to navíc v řízení o vyklizení bytu, nemohl zabývat ani dovolací soud. Otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v § 135 odst. 1 o. s. ř. posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o.
s. ř.). Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i rozhodnutí soudu. V případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. vykládat v kontextu s ustanovením § 159a o. s. ř. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
září 2009, sp. zn. 33 Cdo 666/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 26 Cdo 77/2008). Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 4. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1756, dovodil, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) je závazný výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je jinak nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí.
Tím Nejvyšší soud navázal na závěry vyslovené již předtím v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 69, v němž dovodil, že i když je podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, v případě zamítavého výroku je nutno z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta či nikoliv – posoudit rozsudečný výrok s odůvodněním rozhodnutí.
Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s.
ř.), dovodil (s poukazem na pravomocný zamítavý rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2007, č. j. 36 C 159/2006-92), že žalovanému a jeho manželce svědčilo i nadále právo společného nájmu bytu (po úmrtí manželky byl výlučným nájemcem bytu pouze žalovaný), neboť výpověď z nájmu předmětného bytu se nedostala do jejich dispoziční sféry, a proto nevyvolala zákonem předvídané účinky včetně běhu výpovědní lhůty; s přihlédnutím k výše uvedenému odpovídá jeho rozhodnutí standardní soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. května 2012 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu