26 Cdo 3053/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Křižíkova 19, se sídlem v Ostravě –
Moravské Ostravě, Křižíkova 19/2628, IČ: 61974714, zastoupeného JUDr. Petrem
Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, proti žalovanému Ing. J.
G., bytem v O., zastoupenému JUDr. Zuzanou Šmídovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Žerotínova 1155/3, o vyklizení bytu, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 425/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2011, č. j. 11 Co
510/2009-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
května 2009, č. j. 84 C 425/2008-47, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen
vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od zajištění přístřeší
„byt, sestávající ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházející se v O.,
zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro katastrální území M.
O., obec a okres O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
8. ledna 2010, č. j. 11 Co 510/2009-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit do
patnácti dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9. února
2011, č. j. 26 Cdo 2051/2010-131, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 6. května 2011, č. j. 11
Co 510/2009-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího
soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (citované ustanovení bylo
zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky
ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatel – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž uplatnil
(dovolacími námitkami, že „z odůvodnění cit. rozsudku Okresního soudu v Ostravě
ze dne 13. 4. 2007, č. j. 36 C 159/2006-92, je zřejmé, že onen soud zjistil, že
se výpověď z nájmu bytu z 28. 5. 2006 dostala do dispoziční sféry žalovaného“ …
„ten se v době pokusu o doručení zásilky s touto výpovědí podanou žalobcem v
této věci, v oné věci žalovaným doporučeně na poštu s dodejkou do vlastních
rukou na adrese K. v O. dne 31. 5. 2006 prokázaně zdržoval, když zde dne 31. 5. 2006 převzal balíkovou poštovní zásilku č. BB 2356352374C“). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který dovolatel také uplatnil – dovolací námitkou, že odvolací
soud (a ani dovolací soud) ve svém rozsudku ze dne 9. února 2011, č. j. 26 Cdo
2051/2010-131, „nevzal v úvahu odůvodnění rozsudku“ Okresního soudu v Ostravě
ze dne 13. dubna 2007, č. j. 36 C 159/2006-92 – pak přichází v tomto případě v
úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze
střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z
23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České
republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu
ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS
1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací
námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze
přípustnost dovolání založit. Napadené rozhodnutí spočívá na právních názorech (přijatých v pravomocném
zamítavém rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2007, č. j.
36 C
159/2006-92), že nebyla-li výpověď z nájmu bytu žalovanému a jeho manželce
doručena (nedostala se do sféry jejich dispozice), nemohla vyvolat zákonem
předpokládané účinky včetně běhu výpovědní lhůty, a proto žalovanému a jeho
manželce svědčilo i nadále právo společného nájmu bytu, resp. po úmrtí manželky
se stal výlučným nájemcem bytu pouze žalovaný; nezanikl-li nájemní poměr
žalovaného k předmětnému bytu, bydlí v něm po právu a žaloba na vyklizení bytu
není proto důvodná. Z uvedeného především vyplývá, že odvolací soud se otázkou platnosti výpovědi z
nájmu bytu nezabýval a ani zabývat nemohl (a to proto, že vyšel z názoru
přijatého v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. dubna
2007, č. j. 36 C 159/2006-92, že výpověď z nájmu bytu se nedostala do
dispoziční sféry žalovaného a jeho manželky). Za této situace se touto otázkou,
k níž dovolatel směřoval většinu svých dovolacích námitek, a to navíc v řízení
o vyklizení bytu, nemohl zabývat ani dovolací soud. Otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud s výjimkou případů
uvedených v § 135 odst. 1 o. s. ř. posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce
vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat
i rozhodnutí soudu. V případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba ustanovení §
135 odst. 2 o. s. ř. vykládat v kontextu s ustanovením § 159a o. s. ř. Podle §
159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku
závazný jen pro účastníky řízení. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v
jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě
jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 666/2007, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. února 2010, sp. zn. 26 Cdo 77/2008). Nejvyšší soud pak v usnesení ze
dne 4. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1756, dovodil, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) je závazný výrok pravomocného rozsudku a
nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je jinak nutno
posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Tím Nejvyšší soud
navázal na závěry vyslovené již předtím v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2000, pod č. 69, v němž dovodil, že i když je podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho
odůvodnění, v případě zamítavého výroku je nutno z hlediska závěru, zda
předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta
či nikoliv – posoudit rozsudečný výrok s odůvodněním rozhodnutí. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě
nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s.
ř.), dovodil (s poukazem na pravomocný zamítavý rozsudek Okresního soudu v
Ostravě ze dne 13. dubna 2007, č. j. 36 C 159/2006-92), že žalovanému a jeho
manželce svědčilo i nadále právo společného nájmu bytu (po úmrtí manželky byl
výlučným nájemcem bytu pouze žalovaný), neboť výpověď z nájmu předmětného bytu
se nedostala do jejich dispoziční sféry, a proto nevyvolala zákonem předvídané
účinky včetně běhu výpovědní lhůty; s přihlédnutím k výše uvedenému odpovídá
jeho rozhodnutí standardní soudní praxi. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu