28 Cdo 3219/2025-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně ROUČKA - SLATINA a. s., se sídlem v Brně, Tuřanka 1222/115, identifikační číslo osoby: 46346601, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, za účasti 1) F. H., 2) J. H., obou zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 198/2010, o dovolání F. H. a J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2025, č. j. 18 Co 158/2024-537, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. F. H. a J. H. jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6 134,70 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Viktora Rossmanna, advokáta se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) – v pořadí třetím – rozsudkem ze dne 12. 2. 2024, č. j. 36 C 198/2010-508, určil, že F. H. a J. H. [dále také jen „účastníci řízení 1) a 2)“] nejsou vlastníky každý v podílu o velikosti jedné ideální poloviny pozemků dle katastru nemovitostí parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 312 m2 a parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 1 386 m2, obou v katastrálním území XY (dříve dle PK části pozemku č. XY, role, o výměře 1 698 m2 v katastrálním území XY) – dále „předmětné pozemky“ (výrok I), čímž změnil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9-RBD (výrok II). Dále účastníkům řízení 1) a 2) uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 240 982,32 Kč (výrok III).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání účastníků řízení 1) a 2) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 18 Co 158/2024-537, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II ve znění, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9-RBD, potvrdil (výrok I), a ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Soudy nižších stupňů takto v řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala znovuprojednání věci týkající se restitučního nároku účastníků řízení 1) a 2) [vydání rozsudku, jenž by nahradil rozhodnutí správního orgánu s tím, že účastníci řízení 1) a 2) nebudou určeni spoluvlastníky předmětných pozemků v konkretizovaných ideálních podílech], o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9-RBD. Soudy nižších stupňů shledaly, že stát pozemky převzal na základě existujícího právního důvodu, rozhodnutí o vyvlastnění, za které byla vlastníkům poskytnuta odpovídající náhrada. Nepokládaly přitom za podstatné, zda vlastníci, právní předchůdci účastníků řízení 1) a 2), náhradu přijali či nikoliv. Konstatovaly tak, že v poměrech projednávané věci nebyla naplněna restituční skutková podstata obsažená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), tj. že se jedná o vyvlastnění pozemků bez vyplacení náhrady. Dále dovodily, že nedošlo ani k naplnění restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Na předmětných pozemcích totiž byla po jejich přechodu na stát vybudována stavba acetylenové stanice, jež v době nabytí účinnosti zákona o půdě byla funkční a sloužila k účelu, pro který byly předmětné pozemky vyvlastněny, tedy k rozšíření závodu Slatina n. p.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali účastníci řízení 1) a 2) dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Namítají, že předmětem vyvlastnění byly dvě části pozemku dle PK č. XY v katastrálním území XY, a to část o výměře 1 746 m2 a část o výměře 183 m2, přičemž náhrada za vyvlastňovanou plochu byla stanovena částkou ve výši 0,80 Kčs za 1 m2. Dle mínění dovolatelů tak částka 1 396,80 Kčs složená do notářské úschovy jako náhrada za vyvlastnění představuje toliko část stanovené náhrady, neboť její výše odpovídá náhradě za vyvlastnění pouze části pozemku o výměře 1 746 m2. Táží se proto, zda lze poskytnutí částečné náhrady interpretovat tak, že se daná parciální náhrada vztahuje k části vyvlastněného pozemku, a tudíž ve vztahu k této části pozemku není naplněn restituční důvod uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě. Připomínají, že z žádného důkazu nevyplývá souvislost mezi částkou 1 396,80 Kčs a částí vyvlastňovaného pozemku o výměře 1 746 m2. Nadto podotýkají, že v řízení nebylo prokázáno poukázání částky 1 396,80 Kč coby částečné náhrady za vyvlastněný pozemek na účet jeho dosavadních vlastníků [právních předchůdců účastníků řízení 1) a 2)]. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání účastníků řízení 1) a 2) vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání účastníků řízení 1) a 2) odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastníků řízení 1) a 2) přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání účastníků řízení 1) a 2) není pro jimi vymezenou právní otázku přípustné.
9. Ve vztahu k výkladu a aplikaci restitučního důvodu spočívajícího ve vyvlastnění bez vyplacení náhrady [viz § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě] judikatura Nejvyššího soudu již opakovaně vyjádřila, že uvedený restituční titul není naplněn, byla-li „celá“ stanovená náhrada za vyvlastnění složena na účet dosavadního vlastníka vyvlastněné nemovitosti u příslušné státní spořitelny. Není pak již rozhodující, jak bylo s náhradou dále naloženo [včetně toho, že kupř. sloužila jako úhrada knihovní pohledávky peněžního ústavu; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3801/2007 (tento rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 614/08, jež je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz]. Za vyvlastnění bez vyplacení náhrady rozhodovací praxí dovolacího soudu přitom není považován ani případ, kdy došlo ke složení náhrady za vyvlastnění do úschovy, jež připadla státu po uplynutí kaduční lhůty (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4989/2017, a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 874/2018, jakož i další v nich uvedená rozhodnutí).
10. Odvolací soud se výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu nikterak nezpronevěřil, jestliže v situaci, v níž byla celá náhrada za vyvlastnění předmětných pozemků stanovená výměrem příslušného správního orgánu složena do notářské úschovy [z níž si ji právní předchůdci účastníků řízení 1) a 2) nepřevzali], uzavřel, že není restituční důvod ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě naplněn.
11. Přisvědčit přitom nelze námitce dovolatelů, že jejich právním předchůdcům nebyla vyplacena náhrada za vyvlastnění v plném rozsahu, jestliže do úschovy byla složena náhrada toliko za část pozemku dle PK č. XY v katastrálním území XY o výměře 1 746 m2, nikoli však za taktéž vyvlastněnou část téhož pozemku o výměře 183 m2. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9-RBD, totiž bylo podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnuto tak, že účastníci F.
H. a J. H. jsou každý v podílu o velikosti jedné ideální poloviny vlastníky předmětných pozemků, tedy pozemků parc. č. XY o výměře 312 m2 a parc. č. XY o výměře 1 386 m2 (dříve dle PK části pozemku č. XY, role, v katastrálním území XY), dosud vedených u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY. Argumentace dovolatelů stran neposkytnutí náhrady za vyvlastnění další části původního pozemku dle PK č. XY o výměře 183 m2 se dle skutkových zjištění odvolacího soudu nevztahuje k části původního pozemku (role) o výměře 1 746 m2, jež byla geometrickým polohopisným plánem ze dne 24.
10. 1961, č. 17-10/2202-920/61, označena jako díl „d“ (role) a která byla co do výměry 1 698 m2 předmětem rozhodnutí správního orgánu, nýbrž k jeho další části geometrickým polohopisným plánem ze dne 24. 10. 1961, č. 17-10/2202-920/61, označené jako díl „j“ (cesta) a dle evidence katastru nemovitostí odpovídající v současnosti části pozemku parc. č. XY. Nejednalo-li se tudíž v řízení před správním orgánem o části původního pozemku dle PK č. XY o výměře 183 m2, nemohla být tato část pozemku ani předmětem řízení podle části páté občanského soudního řádu (k tomu srovnej § 244 odst. 1 o.
s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2948/2005, či ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3834/2016). S ohledem na předmět řízení vymezený v rozhodnutí správního orgánu tak oba soudy nižších stupňů mohly rozhodovat jen o části původního pozemku o výměře 1 746 m2. Náhrada za vyvlastnění této části původního pozemku přitom dle skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem byla v odpovídající výši složena do notářské úschovy, jež následně marným uplynutím pětileté lhůty připadla státu.
12. K výtce o naplnění restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě poukazem na to, že současně s předmětnými pozemky došlo k vyvlastnění i dalšího pozemku (či části pozemku), ve vztahu k němuž nebyla poskytnuta náhrada za vyvlastnění, lze dále uvést, že restituční předpis ukládá zkoumat pouze to, zda došlo k vyvlastnění nemovitosti, jež by měla být oprávněným osobám vydána, bez vyplacení náhrady. Pouze z tohoto pohledu (a nikoli i z jiného důvodu, jímž může být např. i celkový rozsah vyvlastňovaného majetku konkrétní oprávněné osoby, včetně jí příslušející náhrady za takový majetek) také věc správně posuzoval odvolací soud. Nadto nelze ani přehlédnout, že o vyvlastnění mimo jiné předmětných pozemků (tj. části původního pozemku dle PK č. XY o výměře 1 746 m2) bylo rozhodnuto výrokem I rozhodnutí Městského národního výboru v Brně ze dne 31. 5. 1962, č. j. výst.-1214/1962, zatímco k vyvlastnění části původního pozemku dle PK č. XY o výměře 183 m2 se vztahoval samostatný výrok II zmíněného rozhodnutí. Na uvedeném ničeho nemění, že náhrada za veškerou uvedeným rozhodnutím vyvlastňovanou plochu byla stanovena jednotně částkou 0,80 Kč za 1m2.
13. Namítají-li účastníci řízení 1) a 2), že jejich právní předchůdci nebyli informováni o složení náhrady za vyvlastnění části původního pozemku o výměře 1 746 m2 do notářské úschovy, polemizují zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Pro úplnost sluší se podotknout, že proti právnímu posouzení upínajícímu se k otázce naplnění restitučního důvodu spočívajícího ve vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna [§ 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě], k jehož výkladu a aplikaci by bylo lze obecně taktéž odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1500/2008, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2952/08, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3794/2009), se kterou je posouzení dané věci jinak také konformní, pak dovolatelé v podaném dovolání již ani nebrojí.
15. Jelikož dovolání účastníků řízení 1) a 2) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání účastníků řízení 1) a 2) bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti se zastoupením advokátem, jsou účastníci řízení 1) a 2) povinni tyto náklady v celkové částce 6 134,70 Kč žalobkyni nahradit. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 4 620 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 064,70 Kč.
17. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li účastníci řízení 1) a 2) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 1. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu