USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: město Třebechovice pod Orebem, IČO 00269719, se sídlem v Třebechovicích pod Orebem, Masarykovo náměstí 14, zastoupené JUDr. Antonínem Ondrákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Brandlova 261/3, za účasti: 1) L. J. C. M., zastoupený JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, adresa pro doručování: územní pracoviště, Hradec Králové, Haškova 357, 3) Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, 4) Povodí Labe, s. p., IČO 70890005, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, 5) obec Jeníkovice u Hradce Králové, IČO 00653454, se sídlem v Třebechovicích pod Orebem, Jeníkovice 25, 6) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: územní pracoviště, Hradec Králové, Horova 180, 7) Česká republika - Ministerstvo zemědělství, IČO 00020478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o vlastnictví oprávněné osoby, v řízení o žalobě podle § 246 o. s. ř. proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2008, č. j. PÚHK-477,2017,2100/3877/1529-212/R-1707/08-Ba, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 268/2008-1506, o dovolání L. J. C. M. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2023, č. j. 30 Co 2/2022-1615, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. L. J. C. M. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Antonína Ondráka, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 9. 2022, č. j. 20 C 268/2008-1506, jímž bylo určeno, že L. J. C. M. není vlastníkem pozemků parc. č. XY parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a v uvedeném rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR,
Pozemkového úřadu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2008, č. j. PÚHK-477,2017,2100/3877/1529-212/R-1707/08-Bu.
2. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právnímu předchůdci L. J. C. M. (jeho dědu J. C. M.) byly na základě konfiskačního nařízení Tajné státní policie (Gestapo), Velitelství Praha, ze dne 16. 2. 1942, č. 572/41-VI, zabaveny veškeré majetkové hodnoty, včetně předmětných pozemků. Respektuje judikaturní konkluze, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, jenž prováděl dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu (náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně – srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06), a zákonnou definici oprávněné osoby dle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29.
září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce), pak odvolací soud v situaci, kdy právní předchůdce L. J. C. M. dle zákona č. 128/1946 Sb., provádějícího dekret prezidenta republiky č.
5/1945 Sb., nepožádal o navrácení majetku konfiskovaného mu v období německé okupace (zahrnujícího i předmětné pozemky), posuzoval, zda podle uvedených předpisů odškodněn být alespoň mohl (§ 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.). Dovodil přitom, že i kdyby žádost o navrácení konfiskovaného majetku v režimu zákona č. 128/1946 Sb. uplatnil, nemohl být ve věci úspěšným, neboť by na něj důvodně bylo hleděno jako na osobu státně nespolehlivou (§ 4 odst. 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb.), když se v říjnu 1940 bez donucení (viz též § 5 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské) přihlásil k německé národní příslušnosti (požádal o říšskoněmecké občanství).
Uvedené skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, že L. J. C. M., respektive jeho právní předchůdce, není osobou oprávněnou ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a nemůže být oprávněnou osobou ani podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, když nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), pročež návrhu na restituci předmětných pozemků nevyhověl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal L. J. C. M. dovolání. Předestřel otázky, zda podle § 3 dekretu prezidenta republiky č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních, bylo lze i bez návrhu provádět knihovní výmazy i zápisy, a zda v řízení o výmazu nebo zápisu dle uvedeného dekretu bylo obligatorně opatřováno osvědčení místního národního výboru o státní spolehlivosti. Kladl dále otázky věcné a místní příslušnosti k rozhodování o národní spolehlivosti a platnosti konfiskace realizované v době nesvobody německou Tajnou státní policií (Gestapo). Formuloval rovněž otázky způsobu prokazování uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. či sociálního postavení osoby dotčené majetkově-právním jednáním v době nesvobody ve smyslu § 24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Měl za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Kritizoval též způsob hodnocení dokazování odvolacím soudem, jež vyústilo v závěr, že jeho právní předchůdce bez donucení požádal o říšskoněmecké občanství. Kladl přitom taktéž (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008) otázku významu (z hlediska aplikace § 5 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.) schválení osvědčení okresního národního výboru o státní a národní spolehlivosti Ministerstvem vnitra. Konečně předestíral otázky, zda poválečné zákonodárství zakládá presumpci státní a národní nespolehlivosti, a zda majetek jeho právního předchůdce podléhal některému z konfiskačních výměrů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá.
4. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Na vyřešení dovolatelem předestřených otázek rozsudek odvolacího soudu žel nezávisí. Odvolací soud totiž v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, nebo ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019) vycházel z teze, že osoby soukromého práva nenabývaly své vlastnické právo konfiskované Německou říší zpět „automaticky“ ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., pročež se v situaci, kdy (jak plyne z nesporného tvrzení účastníků řízení) právní předchůdce dovolatele o navrácení majetku dle zákona č. 128/1946 Sb. (provádějícího dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.) nepožádal, zabýval tím, zda jmenovaný naplňuje zákonné definiční znaky oprávněné osoby dle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. Po zhodnocení provedeného dokazování přitom dovodil, že právní předchůdce dovolatele by v restitučním řízení dle zákona č. 128/1946 Sb. úspěšný nebyl, neboť by na něj bylo hleděno jako na osobu státně nespolehlivou (§ 4 odst. 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb.), když se v říjnu 1940 bez donucení přihlásil k říšskoněmeckému občanství.
Z uvedeného důvodu – v situaci, kdy právní předchůdce dovolatele nepostupoval dle zákona č. 128/1946 Sb., pročež nebylo jeho vlastnictví obnoveno, a k odnětí předmětných pozemků tudíž nemohlo dojít v rozhodném období dle zákona č. 229/1991 Sb. (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), a dovolatel, resp. jeho právní předchůdce, nenaplňuje ani definiční znaky oprávněné osoby dle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. – nezávisí rozsudek odvolacího soudu na řešení kladených otázek aplikace dekretů prezidenta republiky č. 124/1945 Sb., č. 5/1945 Sb. a č. 33/1945 Sb. (k obnově vlastnických práv docházelo toliko cestou zákona č. 128/1946 Sb.; dovolatelem akcentovanému sociálnímu postavení osob vyjmenovaných v § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. status jeho právního předchůdce ostatně zjevně neodpovídal), platnosti majetkové konfiskace realizované v době německé okupace či dopadů poválečných konfiskačních dekretů na posuzovaný majetek.
7. Zpochybňuje-li pak dovolatel hodnocení provedeného dokazování odvolacím soudem (závěr odvolacího soudu o tom, že právní předchůdce dovolatele bez donucení požádal o říšskoněmecké občanství, když podepsal „dotazník ke stanovení německé národní příslušnosti“ – Fragebogen, v důsledku čehož se přihlásil k německému lidu), představuje jeho polemika evidentně kritiku závěrů skutkových, a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. očividně usuzovat nelze.
8. Mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a provedeným dokazováním není přitom dán ani extrémní rozpor, jestliže odvolací soud (po pečlivém hodnocení veškerého provedeného dokazování) existenci právním předchůdcem dovolatele podepsaného a příslušným orgánům Německé říše odevzdaného dotazníku, zakládající konkluze o jeho státní nespolehlivosti, dovozuje z výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945, č. j. 613/4-45-III-Pk, obsahu životopisu sepsaného právním předchůdcem dovolatele či dopisu jeho švagra ze dne 15. 4. 1942 adresovaného Majetkovému úřadu Říšského protektora v Čechách a na Moravě. Logickými a přesvědčivými jeví se i závěry odvolacího soudu o tom, že o státní nespolehlivosti právního předchůdce dovolatele svědčí též poválečný postup státních orgánů (konfiskovaný majetek byl po válce nadále zaknihován ve prospěch Německé říše a byla na něj uvalena národní správa – viz § 1 dekretu č. 124/1945 Sb. a § 2 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb.) a že žádost právního předchůdce dovolatele adresovaná německé Tajné státní policii (Gestapo) o přezkoumání konfiskace majetku, v níž se distancoval od Benešovy deklarace (účast svého bratra na ní označil za mladickou nerozvážnost) a označoval se za osobu, jež není Německé říši nepřátelská, nasvědčuje tomu, že k přihlášení se k říšskoněmeckému občanství nebyl donucen, nýbrž je učinil dobrovolně, zjevně ve snaze ochránit svůj majetek.
9. Závěry odvolacího soudu se pak neodchylují ani od konkluzí vyjádřených v nálezové judikatuře Ústavního soudu (srov. nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, či ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 3285/19, vyhlášený v projednávané věci).
11. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání L. J. C. M. bylo odmítnuto, k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) dohromady ve výši 3 400 Kč, a ostatním účastníkům náklady řízení nevznikly.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 3. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu