28 Cdo 326/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce P. R., zastoupeného Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Dlouhá 103, proti žalovanému V. Ř., zastoupenému JUDr. Josefem
Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, o
zaplacení 4.020.039,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 9 C 107/2007, o dovolání žalobce i žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2011, č. j. 21 Co
542/2010-387, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2011, č. j.
21 Co 542/2010-387, se ve výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce se odmítá.
I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a IV.) a přiznal právnímu
zástupci žalobce odměnu za zastupování žalobce v řízení (výrok III.). V částce
219.291,- Kč odpovídal žalovaný nárok plnění, jež poskytl žalobce žalovanému za
účelem úhrady akontace leasingu nákladního automobilu Škoda Xena rok výroby
1998 na základě smlouvy ze dne 7. 4. 2005. Účastníci od této smlouvy odstoupili
smlouvou ze dne 19. 5. 2005 v souvislosti s postoupením předmětu leasingu za
částku 100.000,- Kč Josefu Rýdlovi. Dále se žalobce domáhal náhrady nákladů
vynaložených na zprovoznění vozidla ve výši 77.948,- Kč a náhrady ušlého zisku. Žalobce svůj nárok opíral o tvrzení, že žalovaný porušil povinnost z původní
smlouvy, nezajišťoval pro žalobce dostatek přepravních úkonů, vozidlo žalobci
odebral a předal J. R. Smlouvu ze dne 19. 5. 2005 označil za neplatnou dle § 37
obč. zák., jelikož ji uzavřel pod nátlakem na něj vyvíjeným zaměstnancem
žalovaného V. U., který mu vyhrožoval, že nepostoupí-li vozidlo J. R. za
100.000,- Kč, nedostane nic a budou vůči němu uplatňovány nároky z titulu
náhrady škody. Okresní soud se nejdříve zabýval obsahem a platností předmětných
smluv. Smlouvou ze dne 7. 4. 2005 bylo mimo jiné sjednáno, že žalobce bude
provozovat pro žalovaného nákladní automobil Škoda Xena, jenž si žalovaný
pronajal formou leasingu a žalobci ho předal již před uzavřením smlouvy. Prostředky na akontaci měl dle smlouvy poskytnout žalobce, leasingové splátky
stejně jako náklady na provoz vozidla po dobu prvního měsíce se zavázal platit
žalovaný, jenž se dále zavázal pro žalobce zajišťovat za sjednanou provizi
přepravní úkony a zapůjčil žalobci návěs, jehož údržbu měl hradit žalobce. Následně uzavřenou smlouvou ze dne 19. 5. 2005 bylo dojednáno odstoupení od
smlouvy výše uvedené, čímž byla tato smlouva zrušena a vozidlo bylo předáno J. R., jenž se zavázal vyplatit žalobci částku 100.000,- Kč. Dle této smlouvy měly
být vyrovnány veškeré nároky vzniklé mezi účastníky na základě smlouvy
předchozí, s čímž smluvní strany vyslovily souhlas. Okresní soud smlouvy
posoudil podle § 51 obč. zák. jako smlouvy inominátní. Třebaže smluvní
konstrukce jsou poněkud nejasné, není důvodu, aby byly smlouvy pro svůj obsah
považovány za neplatné. Nátlak na žalobce při podpisu druhé z uvedených smluv
přitom nenabyl takové intenzity, aby smlouvu bylo možno považovat za
nesvobodný, a tudíž neplatný, právní úkon. Okresní soud se dále zabýval i
způsobilostí V. U., jenž vůči žalobci činil úkony jménem žalovaného, svým
jednáním zavazovat přímo žalovaného. Konstatoval, že V. U. jako zaměstnanec
žalovaného činil tyto úkony v rámci zákonného zmocnění daného § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a jeho jednáním je tak žalovaný vázán. Shledal-li tedy soud obě přezkoumávané smlouvy platnými, nezbylo mu, než žalobu
jako nedůvodnou zamítnout. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí, vyjma nenapadeného výroku
III., Krajský soud v Hradci Králové, jenž je rozsudkem ze dne 14. 2. 2011, č. j.
21 Co 542/2010-387, změnil ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 216.291,- Kč s příslušenstvím, tak, že žalovanému uložil
zaplatit žalobci částku 216.291,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části
výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba do částky 77.948,- Kč s
příslušenstvím, a ve výrocích II. a IV. je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.), zatímco ve zbývající části výroku
I., jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 3,725.800,- Kč s příslušenstvím, je
potvrdil (výrok III.). Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel ze závěru, že
stěžejní je v projednávané věci posouzení platnosti dohody účastníků ze dne 7. 4. 2005. Tuto dohodu je přitom nutné považovat za neplatnou v souladu s § 39
obč. zák. pro její rozpor se zákonem č. 455/1991 Sb., živnostenským zákonem
(dále též jen živnostenský zákon), a současně pro nemožnost plnění ve smyslu §
37 odst. 2 obč. zák. Žalobce nesplňoval podmínky stanovené živnostenským
zákonem pro provozování silniční motorové dopravy. Byl-li obsahem dohody
účastníků ze dne 7. 4. 2005 výkon silniční motorové nákladní dopravy žalobcem,
pak je tuto dohodu třeba považovat za neplatnou. Jelikož se žalobce zavázal k
plnění pro něj nemožnému, je dán i důvod neplatnosti ve smyslu § 37 odst. 2
obč. zák. Již z tohoto důvodu je neplatná i následná dohoda ze dne 19. 5. 2005
o zrušení a vypořádání smlouvy a převodu leasingu. Plnění poskytnuté žalobcem
žalovanému na základě neplatné smlouvy tedy představuje bezdůvodné obohacení ve
smyslu § 451 obč. zák., jež je žalovaný v souladu s § 457 obč. zák. povinen
vrátit žalobci. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytnul žalovanému částku
216.291,- Kč s příslušenstvím, a je tedy na místě uložit žalovanému vrátit tuto
částku žalobci. Odvolací soud dále zohlednil, že k nároku na zaplacení částky
77.948,- Kč s příslušenstvím odpovídající nákladům na zprovoznění vozidla
nebylo okresním soudem provedeno žádné dokazování, a proto mu v této části věc
vrátil k dalšímu řízení. K tvrzenému nároku na náhradu škody odpovídající
ušlému zisku soud podotknul, že za dostatečné doložení ušlého zisku nelze
považovat zmaření zamýšleného podnikatelského záměru, a uzavřel, že nebyl-li
žalobce oprávněn provozovat silniční nákladní dopravu, nemohl mu ujít zisk ze
zakázek na silniční dopravu, zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto
rozsahu tedy obstojí jako správné. Odvolací soud závěrem vyhodnotil tvrzení,
jimiž se žalobce domáhal zaplacení jízd, jež pro žalovaného vykonal, jako v
odvolacím řízení nepřípustný nový nárok, neboť takto vymezený nárok nebyl
obsahem žádného z podání žalobcem učiněných v řízení před soudem prvního
stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho výroku I., podal žalovaný
dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
jehož důvodnost dovozuje z ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatel odmítl názor odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 7. 4. 2005. Zdůraznil, že smlouva obstojí jako smlouva nepojmenovaná ve smyslu § 51
obč.
zák., neboť okolnost, že žalobce neměl v době jejího uzavření příslušnou
koncesi, nemusí vylučovat její platnost, protože žalobce mohl zajišťovat
dopravu prostřednictvím koncesované osoby. Neexistence koncese po celou
rozhodnou dobu dle žalovaného vylučuje možnost dosahovat v daném obchodním
oboru zisku. Žalovaný dále vytkl odvolacímu soudu přehlédnutí skutečnosti, že
na základě dohody o zrušení smlouvy ze dne 19. 5. 2005 obdržel žalobce zpět
částku 100.000,- Kč, výše jeho majetkové újmy by tak měla být o tuto částku
snížena. Žalovaný rovněž zdůraznil, že smlouva ze dne 19. 5. 2005 byla uzavřena
na základě požadavku žalobce samého, „pokud si se svědkem R. dohodl vypořádání
jen uvedenou částkou, je to jen jeho záležitost, prohlásil-li v této dohodě, že
nemá vůči žalobci žádné další nároky.“ I v případě, že by smlouva ze dne 7. 4. 2005 byla neplatná, není důvodu považovat za neplatnou i smlouvu ze dne 19. 5. 2005 vypořádávající vztahy z první smlouvy, tedy i případné bezdůvodné
obohacení. V tomto případě nelze namítat neplatnost smlouvy z důvodu
neexistence koncese, neboť k uzavření této smlouvy nepotřebuje žádná strana ani
koncesi ani jinou zvláštní vlastnost. Odvolací soud se dle žalovaného opomněl
zabývat otázkou pasivní věcné legitimace v případě závěru o neplatnosti
smlouvy. Byla-li svědkem Řehákem uzavřena absolutně neplatná smlouva, není
jasné, proč je povinnost vracet peníze uložena v dané výši právě žalobci. Vadnost rozsudku odvolacího soudu je pak dána tím, že soud nezhodnotil veškeré
důkazy v souvislosti, neboť se nezabýval dohodou o vypořádání uvedeného nároku. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu uzavřel žalovaný výtkou týkající
se vady spočívající v nepředvídatelnosti rozhodnutí krajského soudu, jenž dle
něj neobjasnil svůj náhled na věc postupem odpovídajícím analogickému použití
ustanovení § 118 a § 118a o. s. ř., čímž mu zabránil v uplatnění námitek,
jejichž včasné zohlednění by zamezilo odvolacímu soudu v pochybení v právním
posouzení věci. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost argumentů
žalovaného a navrhl, aby jeho dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto
či, bude-li meritorně posuzováno, po provedeném řízení zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a
včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že smlouvu uzavřenou mezi
účastníky dne 7. 4. 2005 je třeba považovat za neplatnou, jelikož v ní sjednaný
závazek žalobce nerespektuje ustanovení zákona č. 455/1991 Sb., pročež je třeba
považovat za neplatnou i smlouvu vypořádávající vztahy zmíněnou smlouvou
založené. Tyto úvahy se ovšem v daném případě nejeví zcela na místě. Nejvyšší
soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo
314/2003, podobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32
Odo 801/2006) již dříve na otázku, zda neplatnost právního úkonu ve smyslu § 39
obč. zák.
je sankcí za každý rozpor nebo nesoulad právního úkonu se zákonem,
zákonným zákazem nebo příkazem, a to i v případě, že zvláštní předpis nemá
výslovné ustanovení o následku rozporu daného úkonu se zákonem, formuloval
odpověď, dle níž je třeba v každém případě posoudit intenzitu rozporu se
zákonem a přiměřenost sankce. S ohledem na smysl a účel zákona je třeba
posoudit, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí,
nebo zda si zákon žádá, aby předmětná smlouva byla považována za neplatnou. Je
přitom nutné uvážit další okolnosti, jako jsou veřejný zájem – zejména v tom
smyslu, k čí ochraně je určeno předmětné ustanovení, dikce, smysl i účel
zákona, a především následky pro druhou stranu, pod kterými je nutno vidět
zejména ochranu dobré víry této strany a ochranu jí nabytých práv. Zmíněné
úvahy Nejvyšší soud uzavřel konstatováním, že v případě, kdy zákonný zákaz
směřuje pouze vůči jedné ze stran smlouvy, je třeba považovat smlouvu za
neplatnou pouze výjimečně, a to pokud by její platnost byla neslučitelná se
smyslem a účelem daného zákonného zákazu. V projednávané věci byly dohodou ze
dne 7. 4. 2005 řešeny užívací vztahy týkající se vozidla Škoda Xena, otázky
hrazení nákladů na jeho pořízení a provoz sice současně s úpravou způsobu
zajištění využití tohoto vozidla k provozu nákladní dopravy (ačkoliv se ve
smlouvě hovoří o přepravních úkonech, z kontextu a následných podání účastníků
je zřejmé, že měli na mysli činnost v terminologii živnostenského zákona
odpovídající silniční motorové nákladní dopravě), tedy činnosti, jejíž
provozování se řídí živnostenským zákonem, z toho však nelze usuzovat, že
nezpůsobilost smluvní strany dostát v okamžiku uzavření smlouvy požadavkům
tohoto zákona činí smlouvu bez dalšího neplatnou pro rozpor se zákonem. Předmětná smlouva coby dvoustranný právní úkon upravující práva a povinnosti
mezi smluvními stranami představovala soukromoprávní podklad, jenž mohl žalobci
umožnit provoz nákladní dopravy. Způsobilost žalobce dostát zákonným
předpokladům, jejichž naplnění je nezbytné pro adekvátní využití věci, jejíž
užívání mu bylo smlouvou umožněno, je třeba považovat za stojící mimo tuto
smlouvu, jejímž obsahem byly právě a pouze vztahy mezi jejími stranami. Bylo
pouze na žalobci, jak si zajistí, aby mohl využít svěřené vozidlo k provozu
nákladní dopravy (smlouva navíc pamatovala i na případné porušení povinností
přepravce žalovaným, jež mohlo mít za následek odebrání vozidla, což by bylo
možno chápat i jako povinnost žalobce zajistit, aby dostál zákonným podmínkám
provozu nákladní dopravy). Smlouva neobsahovala ujednání, od kdy a jak bude
doprava zajišťována, žalobce mohl dostát zákonným požadavkům na provoz
předpokládané činnosti až po jejím uzavření, a splnění podmínek živnostenského
zákona žalobcem tak mohlo být ve své podstatně tacitní podmínkou, jež mohla
odkládat faktickou realizaci některých smluvních ujednání. Jinak by bylo možno
nahlížet na sjednání provedení konkrétního úkonu, o němž by bylo již předem
zcela zřejmé, že má být prováděn v rozporu se zákonnými ustanoveními.
Striktní
posouzení sjednaných práv a povinností dle živnostenského zákona, tak jak bylo
učiněno odvolacím soudem, ovšem lze jen těžko považovat za odpovídající účelu a
smyslu tohoto zákona, jenž neupravuje smluvní vztahy jeho regulaci
předcházející, ale až samotný výkon dotčených činností. Závěr o neplatnosti
smlouvy pro rozpor se zákonem tedy jako správný neobstojí. Z obdobných důvodů
přitom nelze považovat za příhodnou ani úvahu o neplatnosti smlouvy pro
nemožnost plnění. Odvolací soud tuto svou tezi nikterak blíže nerozvedl a
konstatoval pouze, že se žalobce zavázal k plnění pro něj nemožnému, maje
patrně na mysli opět ustanovení živnostenského zákona. Lze tedy opět odkázat na
výše předestřené úvahy týkající se promítnutí ustanovení živnostenského zákona
do sjednaných závazků. Nelze-li pokládat za správný závěr stran neplatnosti smlouvy ze dne 7. 4. 2005
implikující úvahu odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 19. 5. 2005,
nemůže jako správná obstát ani tato úvaha. Dovolání je tedy již z tohoto důvodu
opodstatněné. Za dané situace se jeví nadbytečné zabývat se dalšími námitkami
dovolatele. Lze jen stručně podotknout, že odvolací soud při posouzení
restitučních povinnosti plynoucích z neplatných smluv zjevně zohlednil, že
zatímco částka 216.291,- Kč byla žalovanému vyplacena žalobcem na základě
smlouvy ze dne 7. 4. 2005, částku 100.000,- Kč žalobci na základě trojstranné
smlouvy o zrušení a vypořádání smlouvy a převodu leasingu ze dne 19. 5. 2005
poskytnul J. Rýdl. Vyhovující výrok tedy formuloval dle výše částky, jež na
základě dle něj neplatné smlouvy obdržel žalovaný. Není přitom důvodu
odvolacímu soudu vytýkat ani nedostatečné zhodnocení důkazů či nesplnění
poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř., neboť z pohledu právního názoru
odvolacího soudu (byť výše zhodnoceného jako nesprávného) byly všechny rozhodné
skutečnosti známy a dostatečně důkazně ozřejměny, a nebylo nutné, aby byly
jakkoliv doplňovány (k otázce plnění poučovací povinnosti srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009).
Jelikož však právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažoval
za správné, přistoupil podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst.
3 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu §
243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost považuje za danou v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí dovozovaným z otázky, zda
skutečnost, že „fakticky provozoval podnikatelskou činnost prostřednictvím
dohody s jiným, aniž by sám splňoval podmínky pro výkon příslušné činnosti, a
tento nedostatek nebyl řešen podnikáním prostřednictvím odpovědného zástupce,
během níž dosahoval zisku, a priori vylučuje možnost domáhat se škody v podobě
ušlého zisku, pokud došlo ke zmaření tohoto jeho faktického podnikání.“ Žalobce
ani žalovaný sice nebyli držiteli koncese opravňující je k provozování silniční
dopravy, což ovšem žalobci nebránilo v činnosti spočívající v dodávce služeb
(poskytnutí vozidla a řidiče) pro jiného. Žalobce kompenzoval okolnost, že
nebyl držitelem odpovídající koncese, dohodou s autodopravcem J. R., jenž mu na
vozidlo poskytl koncesi a přihlásil vůz k provozu na dopravním úřadu. Vůz tak
byl řádně veden oprávněným autodopravcem, mohl být provozován k podnikatelským
účelům a generovat zisk. Dle žalobce žádný předpis nezapovídá, aby jako
vlastník výrobního prostředku vykonával spolu s tímto prostředkem úplatnou
činnost pro jinou osobu, jež bude splňovat regulativy uložené specificky pro
dané odvětví. Nejde přitom ani o formu tzv. „švarc systému“, neboť žalobce
nebyl substituentem zaměstnance, jelikož dodával kompletní přepravní službu. Jedinou potřebnou kvalifikací byla držba příslušného řidičského oprávnění. Žalobce tedy měl a mohl mít z vozidla výdělek odvíjející se od toho, kolik bude
mít s vozidlem „naježděných“ zakázek, aniž by měl odpovědného zástupce, a to
ani jako podnikatel podle § 11 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., nebo osvědčení o
odborné způsobilosti vydávané dopravním úřadem dle § 6 odst. 5 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, neboť autodopravce J. R. všechny tyto
podmínky splňoval. Neoprávněným zabavením vozidla žalovaným bylo žalobci
zmařeno vykonávat přepravy a zakázky sjednané u společnosti Pumr-Ryba Transport
Spedition s.r.o. s minimálním výdělkem 200.000,- Kč měsíčně. V době před
zabavením automobilu měl žalobce za žalovaným pohledávku z realizovaných
přeprav ve výši 140.500,- Kč. Vykonával-li žalobce na legální bázi činnost, jež
mu měla přinášet zisk, což ovšem bylo zmařeno neoprávněným zabavením vozidla
žalovaným, je na místě, aby žalovaným byl nahrazen zisk, jenž žalobci takto
ušel. Žalobce tedy vytkl soudům obou stupňů nesprávné posouzení jeho nároku na
náhradu škody a rovněž opomenutí možné odpovědnosti žalovaného vyplývající z
porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák., a navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku III. zrušil a věc mu
vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že i toto
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu v posuzované části není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž
rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Z uvedeného je zřejmé, že zabývá-li se dovolací soud otázkou přípustnosti
dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení, není mu umožněno přezkoumávat
správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, a je jimi tedy plně vázán. Uvádí-li žalobce v dovolání, že měl „vyjednané zakázky“, ač odvolací soud
vycházel z toho, že by žalobce případně mohl získat zakázky na nákladní
dopravu, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než se přidržet závěrů odvolacího soudu. Opřel-li se odvolací soud ve svém posouzení o to, že tvrzení o ušlém zisku se
pohybuje v rovině čistě hypotetické a postrádá doložení skutečnosti, že žalobce
vskutku provozoval silniční nákladní dopravu a mohl nabývat zisku v tvrzené
výši, není zde pro dovolací soud prostor, v jehož rámci by mohl přezkoumávat
správnost rozhodnutí odvolacího soudu co do částky odpovídající ušlému zisku. Požadavek, aby tvrzení o ušlém zisku bylo doloženo již existujícími či reálně
dosažitelnými okolnostmi nasvědčujícími tomu, že k zamýšlenému zisku by
skutečně došlo, a nešlo tak o pouhou spekulaci, je ostatně zcela v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005). Odvolací soud se ve svém posouzení nezaobíral
existencí konkrétního smluvního vztahu, a není proto na místě, aby tak činil
soud dovolací, jehož úkolem je právě přezkum správnosti právního posouzení
odvolacího soudu, a nikoliv řešení otázek, jež jsou bez relevance pro výsledné
rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 27, sešit 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22
Cdo 529/2004).
V obecné rovině je přitom možno souhlasit s odvolacím soudem
naznačenou úvahou, že nebyl-li žalobce osobou oprávněnou dle živnostenského
zákona samostatně provozovat nákladní dopravu, pak by tato skutečnost měla mít
svůj odraz i v konstrukci případného nároku na náhradu škody - tedy že škodu
nelze posuzovat a vyčíslovat způsobem jako u osoby, jíž by svědčila
odpovídající oprávnění k tvrzené samostatně výdělečné činnosti. Za nepřípadný
je třeba považovat rovněž odkaz na ustanovení § 415 obč. zák., jež nikterak
nemůže zvrátit úvahu o nedoložení vzniklé škody žalobcem. Ani v případě, že by
na straně žalovaného bylo možno zvažovat porušení prevenční povinnosti, a
dovozovat tak protiprávnost jeho jednání jako jednoho z předpokladů vzniku
odpovědnosti za škodu, nebyl-li současně doložen vznik škody, nebylo by
žalovaného možno povolávat k její náhradě. Z uvedeného je zřejmé, že z
dovolatelem předestřených námitek nelze dovozovat zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí
o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.