28 Cdo 3509/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v
Brně, Majdalenky 7, proti žalované České republice- Státnímu pozemkovému úřadu,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení neexistence přednostního
práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 15 C
153/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. února 2014, č. j. 57 Co 860/2013-421, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, určil rozsudkem ze dne 18. dubna
2013, č. j. 15 C 153/2011-398, že při prodeji pozemků p. č. 1114, 1151, 1157,
1331, 1336, 1347, 1397, 1398, 1479 a 1500 zapsaných v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště v Krnově,
na LV č. 10002 pro k. ú. a obec O. (dále jen „předmětné pozemky“), nejsou
splněny podmínky pro vznik přednostního práva z titulu nájmu uvedených pozemků
podle § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a
lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (výrok I), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II). Ve věci bylo sporné, zda žalovaný postupoval
při nabídce prodeje pozemků z vlastnictví státu v souladu se zákonem č. 95/1999
Sb. Žalobce poukázal na to, že v důsledku schválení komplexních pozemkových
úprav došlo na pozemcích k takovým změnám parcelních čísel a výměr, že nelze
tvrdit, že nájemci před provedením pozemkových úprav užívali nepřetržitě tytéž
pozemky jako po jejich provedení. Za rozhodné soud považoval zjištění, zda mezi
žalovaným a označenými třetími osobami byly uzavřeny řádné a platné nájemní
smlouvy. Soud dospěl k závěru o jejich absolutní neplatnosti ve smyslu § 37
odst. 1 obč. zák., a to zejména pro neurčitost předmětu nájmu a hodnotil návrh
žalobce jako důvodný a zároveň nepřisvědčil žalovanému, že v době prodeje
předmětných pozemků označené třetí osoby splnily podmínky pro přednostní prodej
z titulu dlouhodobého nájmu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. února 2014,
č. j. 57 Co 860/2013-421, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl
žalobu, aby bylo určeno, že při prodeji pozemků parc. č. 1114, 1151, 1157,
1331, 1336, 1347, 1397, 1398, 1479 a 1500 zapsaných v katastru nemovitostí v
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště v Krnově
na LV č. 10002 pro k. ú. a obec O., nejsou splněny podmínky pro vznik
přednostního práva z titulu nájmu uvedených pozemků podle § 7 odst. 5. zákona
č. 95/1999 Sb., rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud dospěl k odlišnému názoru při posouzení důvodnosti námitky
žalovaného o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce. Podle odvolacího
soudu by se za předpokladu vyhovění žalobě nezměnilo postavení žalobce jako
zájemce o koupi předmětných pozemků. Jednalo by se o konstatování závazné pouze
pro účastníky řízení, nikoliv pro účastníky nájemních smluv. Výrokem rozsudku,
kterým by bylo vyhověno žalobci, by nebyla řešena otázka povahy nájemních smluv
a nic by se nezměnilo na postavení nájemců a v důsledku toho ani na postavení
žalobce. Žalobou navíc nebyl naplněn preventivní účel určovací žaloby ve smyslu
§ 80 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovodil z otázky existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, při
jejímž řešení se podle něj odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Konkrétně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2714/2011. Vyhovění žalobě by umožnilo žalobci ucházet se
o převod předmětných pozemků v rámci veřejné nabídky za stejných podmínek jako
ostatním uchazečům, neboť ve vztahu k žalovanému by bylo závazně konstatováno,
že neexistují uchazeči s přednostním právem. Tím by se změnilo právní postavení
žalobce i žalovaného. Dovolatel ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. vycházeje z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a sice že žalobcem podaná
určovací žaloba nesplňovala podmínku naléhavého právního zájmu na určení, že
při prodeji předmětných pozemků nebyly splněny podmínky pro vznik přednostního
práva z titulu nájmu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud věc posoudil správně
po právní i skutkové stránce, aplikoval správné předpisy, které vyložil v
souladu s konstantní judikaturou, a navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné
nebo zamítnout jako nedůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 lze žalobou
(návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Dovolateli lze přisvědčit potud, že Nejvyšší soud ve své judikatuře spojuje
naléhavý právní zájem s možností neúspěšného účastníka nabídkového řízení
ucházet se o převod pozemků ve výběrovém (nabídkovém) řízení, neboť již tato
možnost může ovlivnit jeho právní postavení (viz rozsudek zmíněný dovolatelem
ze dne 13. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, srov. také rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn.28 Cdo 623/2011, nebo ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2468/2013). V citovaných případech se ovšem jednalo
o určení vlastnického práva státu k nemovitému majetku a o námitku neplatnosti
smluv o jeho převodu na třetí osoby.
Žalobci, jakožto subjekty domáhající se
ochrany tvrzeného práva, přitom podali žaloby jak proti České republice, tak
proti třetím osobám, coby subjektům, jejichž právo žalobci zpochybňovali. V
nyní projednávané věci však třetí osoby, účastníci předmětných nájemních smluv,
nebyly účastníky řízení o určovací žalobě. Nejvyšší soud rozumí obecně pod pojmem věcné legitimace (aktivní nebo pasivní)
v občanském soudním řízení oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva; má
ji ten z účastníků, komu svědčí stav z hmotného práva (subjektivní právo nebo
povinnost), o něž se v řízení jedná (přiměřeně srov. usnesení ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1788/2006). Konkrétně otázkou pasivní věcné legitimace v řízení o žalobě na určení
vlastnictví k nemovitostem za situace, kdy žalobce není účasten právního vztahu
nebo práva, o něž v řízení jde, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2468/2012. Uvedl, že předpoklad úspěšnosti určovací
žaloby po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a
že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci má ten,
kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož
právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní
zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má
dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní
věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně
legitimován. O existenci naléhavého právního zájmu lze uvažovat v případě,
bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem
vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho
subjekty (jichž se má týkat). Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže
všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení (jestliže
je za ně označí žalobce), neboť výrok pravomocného rozsudku je ve smyslu § 159a
odst. 1 o. s. ř. závazný jen pro účastníky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, uveřejněný v Souboru
civilních stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. C 8274). Žalobce však podal
svou žalobu na určení pouze proti žalovanému (Státnímu pozemkovému úřadu),
nikoliv také proti nájemcům, jimž svědčí zpochybňované přednostní právo. Za
této situace by však požadované rozhodnutí zavazovalo toliko účastníky řízení o
žalobě na určení a nikoliv také účastníky nájemních smluv, jakožto nositele
zpochybňovaného přednostního práva. Pouze v rozsahu, v jakém by bylo rozhodnutí
závazné pro účastníky řízení, by bylo závazné pro všechny orgány (§ 159a odst. 3 o. s. ř.). Ze závěrů odvolacího soudu, že rozhodnutím o žalobě by se
nezměnilo postavení žalobce v pozici zájemce o koupi předmětných pozemků vůči
žalovanému, vyplývá, že samotný žalovaný postrádá pasivní věcnou legitimaci. Z
toho důvodu nezbylo než konstatovat neexistenci naléhavého právního zájmu na
straně žalobce.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a dovolací soud proto
neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto postupem podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).