28 Cdo 2714/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce Ing. S. P., zastoupeného Mgr. Robertem Pelikánem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Lazarská 8, proti žalovaným 1. AGROWALD s. r. o., IČ
48201553, se sídlem v Rožmberku nad Vltavou, Přízeř 31, zastoupené JUDr.
Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, a 2.
Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp.
zn. 7 C 82/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 22. března 2011, č. j. 22 Co 12/2011-195, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2011, č. j. 22 Co
12/2011-195, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j. 7 C
82/2010-123, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal učení, že vlastníkem pozemků
p. č. 823, 306/16, 349, 357, 443/11 a 484/3 v k. ú. V., obec Vyšší Brod,
vedených na LV 10002 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální
pracoviště Český Krumlov (dále též jen pozemky), je Česká republika (výrok I.),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobce svůj návrh na
požadované určení zdůvodňoval tím, že 1. žalovaná sice měla uvedené pozemky
nabýt na základě smlouvy uzavřené s 2. žalovaným dne 17. 12. 2009 bez veřejné
nabídky, jelikož však tuto smlouvu nelze mít za platnou, je třeba za jejich
vlastníka považovat stát. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozoval
ze skutečnosti, že by mu v případě vyhovění žalobě vzniklo právo účastnit se
dle ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a
lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991
Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, veřejné soutěže na koupi těchto
pozemků, jelikož již v době převodu byl jejich nájemcem a tyto pozemky rovněž
sousedí s pozemky v jeho vlastnictví. Okresní soud vyšel ze zjištění, že k
převodu pozemků došlo na základě žádosti 1. žalované, jež tyto pozemky označila
za součást tzv. ochranného pásma střelnice, přičemž 1. žalovaná je vlastníkem
budovy klubovny střelnice sloužící jako zázemí při provozu střelnice. Okresní
soud nepřitakal námitkám žalobce, dle nichž při převodu pozemků nebyla
respektována ustanovení § 11a odst. 11 a § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
zákon o půdě). Zdůraznil, že 1. žalovaná je právním nástupcem oprávněné osoby
ve smyslu zákona o půdě, a převáděné pozemky tak nemusí splňovat podmínku § 11a
odst. 2 tohoto zákona. Znalecké posudky pak dokládají funkční souvislost mezi
objektem střelnice a převáděnými pozemky vyžadovanou ustanovením § 11a odst. 1
zákona o půdě. Druhý žalovaný tedy zcela správně a v souladu s účelem zákona
vyhodnotil proporcionalitu zájmů při převodu pozemků, přičemž zájem 1. žalované
odpovídá zájmu veřejnému, spočívajícímu v prevenci vzniku škody, k níž by mohlo
dojít v důsledku provozu střelnice. Není-li pochybností o funkční souvislosti
převedených pozemků a jednotlivých staveb střelnice, není ani důvodu smlouvu o
jejich převodu považovat za neplatnou pro rozpor se zákonem nebo pro jeho
obcházení. Své posouzení okresní soud doplnil o úvahu, dle níž žalobce lze mít
za aktivně věcně legitimovaného k podání projednávané žaloby, neboť na
požadovaném určení může mít naléhavý právní zájem daný tím, že by v případě
úspěchu v řízení mohly být pozemky nabídnuty k převodu dle zákona č. 95/1999
Sb., a žalobce by se tak mohl stát jejich vlastníkem. Výše předestřené úvahy
však vedly soud k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Českých
Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 22 Co 12/2011-195,
změnil tak, že za vlastníka pozemků určil Českou republiku, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně především v
závěrech týkajících se naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení
a aktivní věcné legitimace žalobce k podání projednávané žaloby. Na rozdíl od
soudu prvního stupně však odvolací soud shledal smlouvu o převodu pozemků
absolutně neplatnou dle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť nebyla
splněna podmínka funkční souvislosti vyžadovaná ustanovením § 11a odst. 11
zákona o půdě. V řízení předložené znalecké posudky M. P. jsou pro posouzení
věci irelevantní, neboť nikterak necharakterizují předmětné pozemky jako
součást ochranného pásma a neobsahují ani žádnou výslovnou zmínku o ochranném
pásmu střelnice. Dále nelze odhlédnout od toho, že střelnice není provozována
1. žalovanou, ale občanským sdružením – střeleckým klubem Eustach, jehož členy
jsou zejména majitelé společnosti - 1. žalované, členové jejich orgánů a další
osoby především z řad mysliveckých sdružení. Trvá-li zákon na podmínce funkční
souvislosti stavby a převáděného pozemku, pak v tomto případě nelze takovouto
souvislost dovodit, přičemž drobné stavby a technická zařízení nelze označit za
součást budovy klubovny střelnice ve smyslu § 120 obč. zák. Navíc i v případě,
že by byla shledána funkční souvislost klubovny a střelnice, nebylo by možné
přehlédnout, že převedené pozemky k samotnému provozování střelnice neslouží a
jsou jen zasaženy tvrzeným ochranným pásmem. Převod lze považovat za účelový i
proto, že byly převedeny jen některé pozemky dotčené ochranným pásmem - u
brokové střelnice tvrzené ochranné pásmo prochází nejprve přes dva pozemky
třetích osob a teprve pak končí na pozemku převedeného 1. žalované. Odvolací
soud rovněž odmítl závěr soudu prvního stupně, dle nějž převodem pozemků byl
naplněn účel zákona o půdě, neboť tím je veřejný zájem na péči o zemědělskou
půdu a hospodářském rozvoji venkova, jenž předčí zájem úzké skupiny osob
neohrožovat životy, zdraví a majetek svou zájmovou činností, je-li zřejmé, že
splnění prevenční povinnosti si musí občanské sdružení zajistit jinými
prostředky. Jelikož nedodržení zákonného postupu při převodu náhradních pozemků
má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jsou předmětné pozemky stále ve
vlastnictví České republiky a spravované Pozemkovým fondem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala 1. žalovaná dovolání, jež označila za
přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o. s. ř. a důvodné dle §
241a odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka zrekapitulovala
dosavadní průběh řízení a následně předestřela obsáhlou polemiku s rozhodnutím
odvolacího soudu. Stran právního závěru odvolacího soudu ohledně aktivní věcné
legitimace žalobce v projednávaném sporu uvedla, že odvolací soud opomenul její
námitku, doplněnou odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
4271/2010, dle níž se měl žalobce domáhat převodu předmětných pozemků, neboť
výrok rozhodnutí v daném sporu nestanoví nic o subjektivním právu žalobce, ani
neodstraní stav právní nejistoty. Nevypořádání se s touto námitkou představuje
procesní pochybení odvolacího soudu. Odvolací soud se taktéž nikterak
nevypořádal s tvrzením žalobce, že právo na převod předmětných pozemků již měl
(v rozsudku je přitom zmíněno, že byl nájemcem těchto pozemků). Svou další
výtkou dovolatelka upozornila na skutečnost, že ač odvolací soud shledal, že z
doložených znaleckých posudků nelze dovodit existenci ochranného pásma a
nezjistil ani žádnou jinou okolnost ke sporné otázce funkční souvislosti,
přesto učinil závěr o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy. Tento závěr je
tudíž nesprávný a odůvodnění napadeného rozhodnutí odporuje ustanovení § 157
odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud měl v případě pochybností o posudcích přikročit
k poučení účastníků a následně postupovat dle § 127 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka spatřuje v postupu odvolacího soudu rovněž porušení ustanovení §
213 odst. 2 o. s. ř., odvolací soud totiž dospěl k odlišnému skutkovému
zjištění aniž by uvedené důkazy – znalecké posudky – v řízení zopakoval.
Nezjistil-li soud skutečnost podstatnou pro změnu rozhodnutí odvolacím soudem,
vznikla v řízení nepochybně potřeba dalšího dokazování ke zjištění skutkového
stavu, jíž odvolací soud ignoroval. Dle dovolatelky se sporné otázky funkční
souvislosti nikterak nedotýká, že ona sama střelnici neprovozuje, ale činí tak
prostřednictvím fyzických osob sdružených do občanského sdružení Eustach, tato
skutečnost je pak zcela bez vlivu na platnost smlouvy o převodu pozemků.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje naopak v tom, že nezkoumal funkční
souvislost mezi jednotlivými stavbami a předmětnými pozemky, nezabýval se
funkcí těchto staveb a dopadem jejich provozu na předmětné pozemky, ani otázkou
existence ochranného pásma.
Dovolatelka dále uvedla, že v dané věci pokládá za zásadně právně významné
vymezení pojmů funkční souvislosti stavby, která je nemovitostí, a převedeného
pozemku dle § 11a odst. 11 zákona o půdě, přičemž úvahy odvolacího soudu,
podložené odkazem na dodatek ke kupní smlouvě ze dne 30. 4. 2008, odmítající
funkční souvislost staveb s převedenými pozemky s tím, že drobné stavby a
technická zařízení nelze považovat za součást budovy střelnice ve smyslu § 120
obč. zák., se dle ní ubírají nesprávným směrem. Zákon hovoří o souvislosti
staveb s převáděnými pozemky, nikoliv o vzájemné souvislosti staveb.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu nedostatky v úvahách týkajících se
posouzení funkční souvislosti a zcela pomíjejících základní okolnosti spjaté s
provozem střelnice, jež měly být zohledněny a k nimž se bez odpovídajících
skutkových zjištění odvolací soud nemohl vyjádřit. Pokládá tedy v této
souvislosti za zásadně právně významné vymezení pojmu funkční souvislosti
nemovité stavby a pozemku s tím, že judikaturou doposud nebyla jasně definována
kritéria, podle nichž by bylo možné jednoznačně určit, zda je míněna souvislost
stavebně technická či daná funkčním určením stavby. Za správnou přitom považuje
druhou z uváděných variant, neboť rozhodujícím kritériem by měla být právě
funkce stavby z hlediska plnění společenských potřeb touto stavbou
zajišťovaných, a to v prostoru odpovídajícím funkcí stavby.
Dovolatelka odmítla i úvahy vyslovené odvolacím soudem stran veřejného zájmu
na rozvoji venkova a zdůraznila, že odvolací soud povýšil do této kategorie
zájem žalobce na podání žádosti dle § 7 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. Zájem
žalobce na získání pozemku je přitom ryze soukromý – směřující k získání
pozemku ve veřejné nabídce. Dovolával-li se žalobce v podstatě zkrácení na svém
právu podnikat, pak dovolatelka byla rozsudkem odvolacího soudu zkrácena na již
existujícím právu stejného významu a spolu s ní i řada dalších uživatelů
střelnice. Veřejný zájem na rozvoji venkova přitom lze spatřovat i v udržení
tradice myslivosti a související zájmové činnosti v daném regionu přispívající
k péči o přírodu a krajinu, což dokládá i třicetiletá tradice provozu
střelnice. Omezenou je rovněž využitelnost zemědělské půdy k zemědělské výrobě
dané celkovou plochou nezbytnou pro bezpečnou střelbu v dosahu jednotlivých
střelišť. Dovolatelka se domnívá, že pojem péče o zemědělskou půdu a
hospodářský rozvoj venkova nelze výkladem zužovat pouze na zemědělskou výrobu.
Své podání uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též 2. žalovaný. Co do
přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
co do důvodnosti na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu předně nedostatečnost skutkových zjištění.
Zdůraznil, že zájem 2. žalovaného na převodu pozemků odpovídal zájmu veřejnému
spočívajícímu v prevenci vzniku škody potenciálně plynoucí z legální činnosti
– provozu střelnice 1. žalované. Připomněl dále, že provoz střelnice odpovídá
historickému využití uvedeného místa, jež bylo začleněno do „zvoleného konceptu
komplexní péče o krajinu zahrnující hospodářskou a zájmovou činnost člověka na
území o rozloze 1.700 ha zemědělské půdy“, a nelze jej proto považovat za zájem
úzké skupiny obyvatel. Dovolatel rovněž vytkl odvolacímu soudu, že znalecké
posudky hodnotil pouze jako listinné důkazy, neučinil z nich žádná skutková
zjištění, místo postupu podle § 127 odst. 1 a 2 o. s. ř. označil existenci
ochranného pásma za neprokázanou a rozhodl bez dalších nezbytných skutkových
zjištění o otázce funkční souvislosti sám. Okolnost, že zákon č. 119/2002 Sb.,
o střelných zbraních a střelivu, ochranné pásmo výslovně nevyžaduje, neznamená,
že by ochranné pásmo nebylo v daném případě účelné či z preventivních důvodu
nezbytné. Dle § 52 tohoto zákona se za střelnici z dané kategorie zbraní
považuje komplex zařízení a prostorů učených pro bezpečnou střelbu.
Problematika dopadu střel na sousední pozemky přitom byla rozebrána ve
znaleckých posudcích, i přes svou závažnost odvolacím soudem hodnocených pouze
jako listinné důkazy. Dovolatel také vytkl odvolacímu soudu názor zaujatý k
otázce aktivní věcné legitimace žalobce. Odvolací soud se v tomto směru
dopustil pochybení, rozhodl-li o aktivní věcné legitimaci, aniž by se vypořádal
s žalobním tvrzením, že na žalobou dotčených pozemcích hospodaří a v případě,
že by byla žalovaným - dovolatelem vyhlášena soutěž, mohl by se jí také
zúčastnit. Tuto svou výtku dovolatel doplnil výčtem jednotlivých pozemkových
parcel, jež jsou předmětem sporu, a rozborem toho, zda by u nich vůbec
přicházelo v úvahu přednostní právo žalobce z titulu nájmu v případě, že by
tyto pozemky byly zařazeny do veřejné nabídky. S ohledem na předestřené
argumenty dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovoláním odmítl argumentaci žalovaných a navrhl
zamítnutí obou dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
která jsou přípustná dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., byla podána řádně a
včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s.
ř., se zabýval jejich důvodností.
Nejvyšší soud přitom považuje za vhodné zabývat se nejprve námitkami
směřujícími ke zpochybnění správnosti rozhodnutí co do posouzení naléhavého
právního zájmu, jenž je prvořadým předpokladem úspěšnosti určovací žaloby
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo
4033/2010, a judikatura v něm odkazovaná). V tomto směru je na místě uvést, že
ač dovolatelé ve svých námitkách hovoří o aktivní věcné legitimaci žalobce, z
obsahu jejich námitek vyplývá, že zpochybňují především existenci naléhavého
právního zájmu žalobce na požadovaném určení (k odlišení těchto pojmů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009). Lze tak pokládat za případný odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, v němž byl formulován a
odůvodněn závěr o existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k
pozemkům v případě, kdy vyhovění žalobě mohlo žalobkyni umožnit pouze účast v
nabídkovém řízení, ve kterém by se mohla ucházet o převod předmětných pozemků
bez jakéhokoliv privilegovaného postavení oproti ostatním zájemcům. I v
projednávaném sporu, kdy by vyhovění žalobě umožnilo žalobci ucházet se o to,
aby na něj předmětné pozemky byly Pozemkovým fondem převedeny postupem podle
zákona č. 95/1999 Sb. v rámci veřejné nabídky (tento závěr nikterak dovolatelé
nezpochybňují), je tedy možné přiměřeně aplikovat úvahy vyslovené v uvedeném
rozhodnutí, a považovat tak předpoklad naléhavého právního zájmu za naplněný. Zdůraznil-li dovolatel ve své argumentaci, že žalobci by v případě většiny
předmětných pozemků nesvědčilo přednostní právo na jejich převod z titulu
nájmu, pak je třeba uvést, že dovolací soud již ve výše citovaném rozhodnutí
dovodil, že naléhavý právní zájem nelze spojovat pouze s přednostním právem
domáhat se převodu pozemků, ale i s možností ucházet se o převod, neboť již
tato možnost může ovlivnit právní postavení žalobce. Krom toho námitky
dovolatele - rozebírající užívací vztahy k jednotlivým pozemkovým parcelám,
jimiž dovolatel upozorňoval, že k řadě pozemků by nepřipadalo v úvahu
přednostní právo na převod z titulu nájmu, představují v dovolacím řízení
nepřípustné novoty, k nimž je dovolacímu soudu zapovězeno přihlížet (srov. §
241a odst. 4 o. s. ř.). V projednávané věci pak není případný ani odkaz
dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
4271/2010, neboť v tomto rozhodnutí byl řešen spor značně odlišného rázu. Rovněž výtku dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal se zmínkou žalobce,
že právo na převod pozemků již měl, nelze považovat za způsobilou zvrátit výše
uvedené závěry, předně již proto, že v kontextu projevu právní zástupkyně
žalobce, tak jak je zachycen v protokolu o jednání před odvolacím soudem, kde
byla tato zmínka učiněna, se jeví spíše jako vyjádření názoru žalobce, že právo
ucházet se o převod předmětných pozemků již v obecné rovině v souladu se
zákonnou úpravou měl, než byly převedeny na dovolatelku.
Ostatně i kdyby se
tato poměrně nejasná formulace vztahovala k již dříve nastalé konkrétní
možnosti žalobce získat předmětné pozemky, nepopíralo by to úvahy výše
vyslovené o dopadu převodu pozemků na právní postavení žalobce. Výše zmíněné
dovolací námitky tedy nelze považovat za uplatněné důvodně.
Opodstatněnost je však třeba přiznat dovolacím námitkám upozorňujícím na
procesní pochybení odvolacího soudu, v nichž lze spatřovat vady ohrožující
správnost rozhodnutí ve věci (k nimž ostatně v případě přípustného dovolání v
souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. má dovolací soud přihlížet z
úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny). Nelze přehlédnout, že
zatímco soud prvního stupně neshledal argumenty žalobce o tom, že smlouva o
převodu pozemků uzavřená mezi žalovanými je stižena absolutní neplatností,
důvodné, a to především proto, že považoval za splněnou podmínku funkční
souvislosti mezi stavbou 1. žalované a převáděnými pozemky vyžadovanou
ustanovením § 11a odst. 11 zákona o půdě, odvolací soud dospěl k závěru
opačnému, neboť neshledal důkaz znaleckým posudkem, jímž se žalovaní bránili
tvrzením o absenci funkční souvislosti, přesvědčivým. Odvolací soud se pak ve
svém posouzení zabýval především nezpůsobilostí znaleckého posudku doložit
funkční souvislost mezi stavbou 1. žalované a převedenými pozemky. Nezohlednil
však, že je především na žalobci, aby doložil svá tvrzení o neplatnosti smlouvy
(srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), tedy to, že mezi převáděnými pozemky a stavbou
ve vlastnictví 1. žalované není funkční souvislost ve smyslu § 11a odst. 1
zákona o půdě. Jak rovněž již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, důkazní břemeno
ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence
těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 919/2002). S
ohledem na právní jistotu účastníků, jakož i třetích osob, je přitom na místě
uchylovat se k hodnocení smlouvy jako právního úkonu neplatného pro rozpor se
zákonem pouze tehdy, budou-li doloženy skutečnosti jeho neplatnost zakládající. Odvolací soud však přisvědčil tvrzení žalobce, že převedené pozemky funkčně
nesouvisejí se stavbami 1. žalované, aniž by tento svůj závěr podpořil
odpovídajícím způsobem důkazně doloženými skutkovými zjištěními. Nedostál tak
povinnosti uložené soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., dle nějž je
povinností soudu ve svém rozsudku stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má
prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký
učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Nedostatek
řádného odůvodnění v tomto směru přitom činí rozhodnutí odvolacího soudu
nepřezkoumatelným, a tudíž stiženým vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve
věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo
2025/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo
903/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2396/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo
1285/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo
4455/2009).
Tato vada je v daném případě umocněna tím, že odvolací soud pominul
skutková zjištění soudu prvního stupně a odchýlil se od jeho skutkových závěrů,
aniž by sám prováděl jakékoliv dokazování, zejména pak okolností, že důkaz
znaleckým posudkem stěžejním pro posouzení věci soudem prvního stupně
nezopakoval, přesto však závěry v něm vyslovené shledal nepřínosnými pro
posuzovanou věc. Ústavní soud, jehož závěry byly reflektovány i judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10, nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009),
přitom opakovaně zdůraznil, že hodnotí-li odvolací soud odlišně důkazy
provedené soudem prvního stupně bez toho, aby je sám zopakoval, dostává se do
rozporu s dikcí ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., dle nějž je povinností
odvolacího soudu zopakovat provedené důkazy, má-li za to, že je z nich možné
dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, čímž
současně porušuje právo účastníků na spravedlivý proces. Lze tedy uzavřít, že
rozhodnutí odvolacího soudu je možno považovat za stižené vadami ohrožujícími
správnost rozhodnutí ve věci, dovolání bylo proto podáno důvodně.
Nejvyšší soud dále podotýká, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže za těchto
okolností obstát ani s ohledem na další podpůrné závěry v něm vyslovené.
Okolnost, že 1. žalovaná sama střelnici neprovozuje, není v rozporu s dikcí
ustanovení § 11a odst. 11 zákona o půdě, vyžadujícího vlastnictví či
spoluvlastnictví stavby, aniž by současně musela být stavba přímo vlastníkem či
spoluvlastníkem užívána. Taktéž úvahy stran účelu zákona o půdě samy o sobě
nepostačují k udržení závěru o neplatnosti smluv, neboť naplnění účelu zákona o
půdě není zákonnou podmínkou převodu pozemků podle naposled uvedeného
ustanovení. Za dané procesní situace pak není na místě, aby se dovolací soud
vyjadřoval k dalším dovolacím námitkám týkajícím se správnosti právního
posouzení věci odvolacím soudem, neboť vyslovovat jakékoliv závěry v tomto
směru před odstraněním výše uvedených vad by bylo předčasné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání byla podána důvodně, pročež Nejvyšší
soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu