28 Cdo 3583/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobců a) J. K., bytem ve V., , b) R. K., bytem v P., c) H. D., bytem v
P., d) M. R., bytem v P., e) V. P., bytem v N., f) J. H., bytem v T., a g) J.
J., bytem v N., všech zastoupených JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Štefánikova 65, proti žalovanému městu Nymburk, zastoupenému JUDr.
Petrem Kazdou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, o
zaplacení 140.277,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce
pod sp. zn. 6 C 1346/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 10. února 2011, č. j. 24 Co 412/2006-431, takto:
I. Dovolání se zamítá v části, v jaké směřovalo proti výroku I. rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011, č. j. 24 Co 412/2006-431; jinak se
dovolání odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.050,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Petra Kazdy.
Žalobci se v souzeném sporu podle konečného (upřesněného a doplněného)
žalobního návrhu (č. l. 245) domáhali, aby soud uložil žalovanému povinnost
zaplatit jim částku v celkové výši 362.980,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu
vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný se měl bezdůvodně obohatit na úkor
žalobců, neboť bez právního důvodu po dobu 2,123 roku užíval nemovitosti
žalobců, a to konkrétně pozemek v k. ú. N. o celkové výměře 1.383 m2 (z toho
502 m2 tvořil zastavěný pozemek a 881 m2 nezastavěný stavební pozemek) a dále
sklepy, půdu a místnosti strojovny a vodárny o celkové výměře 269 m2. Výše
bezdůvodného obohacení byla vyčíslena podle obvyklé ceny nájmu, tedy celkem
220.208,- Kč za zastavěný a nezastavěný pozemek a dále 142.772,- Kč za sklepy,
půdu a místnosti strojovny a vodárny (dále též „vedlejší prostory“). Žalovaný
se měl takto obohatit v souvislosti s nájmem nebytových prostor v domě, v k. ú.
N.
Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č. j. 28 Cdo
2340/2002-183, zrušil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 6. 2001,
č. j. 6 C 996/98-113, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobcům celkem
částku 906.332,60 Kč s příslušenstvím a byl zároveň zamítnut žalobní návrh,
kterým se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení částky 17.527,50 Kč s
příslušenstvím, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, č. j. 24
Co 541/2001-152 (s výjimkou výroku o částečném zastavení řízení), jímž byl v
části, v níž nebyla žaloba vzata zpět, prvostupňový rozsudek změněn tak, že
žalobní návrh byl zamítnut, rozhodoval o věci znovu Okresní soud v Nymburce.
Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 27. 2. 2006, č. j. 6 C 1346/2003-278,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku v celkové výši 140.277,-
Kč podle výše jejich spoluvlastnických podílů na dotčených nemovitostech s 15%
úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 1999 do zaplacení (výrok I.). Dále soud
prvního stupně zamítl žalobu ve výši 222.703,- Kč s 16% úrokem z prodlení ročně
od 31. 12. 1998 do zaplacení a ve zbytku příslušenství (výrok II.). Konečně
soud prvního stupně rozhodl i o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V. a
VI.). Žalobci (a jejich právní předchůdci) byli od 30. 9. 1994 na základě rozhodnutí
pozemkového úřadu spoluvlastníky výše specifikovaných nemovitostí. Od tohoto
okamžiku žalovaný užíval tyto nemovitosti bez právního důvodu, neboť vlastnické
právo k nim pozbyl. Nárok žalobců pak není promlčen v období počínaje dva roky
před podáním žaloby (tj. od 16. 11. 1996) do 31. 12. 1998, kdy byly nemovitosti
žalovaným vyklizeny a předány žalobcům. Objektivní promlčecí doba běžela ode
dne následujícího po dni, kdy byly nemovitosti žalobcům rozhodnutím pozemkového
úřadu vydány, tj. od 1. 10. 1994. Tato doba pokračovala až do 31. 12. 1998, kdy
byly nemovitosti vyklizeny. Objektivní promlčecí doba tak skončila dne 1. 1. 2002, žalobci se dozvěděli o rozsahu penězi vyčísleného bezdůvodného obohacení
za užívání pozemku zpětně až ze znaleckého posudku dne 28. 3. 2001 a nárok na
zaplacení bezdůvodného obohacení uplatnili u jednání dne 27. 6. 2001. Nárok
žalobců tak není promlčen. Žalovaný užíval nemovitosti jako jeden funkční
celek, a nemohl tedy užívat dům samostatně, aniž by měl přístup přes
nezastavěnou část pozemku k domu. Žalovaný tedy bezdůvodně užíval i
nezastavěnou část stavebního pozemku o výměře 881 m2. Soud prvního stupně proto
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 140.277,- Kč s
příslušenstvím odpovídající podle znaleckého posudku obvyklému nájemnému (75,-
Kč za m2 a rok) a době, po níž žalovaný tuto část bezdůvodně užíval (tedy 2,123
roku). Žalobu co do zbývající částky (222.703,- Kč s příslušenstvím) soud
prvního stupně zamítl, neboť žalovaný platil dle rozhodnutí okresního úřadu za
užívání nebytových prostor a v tomto nájemném se promítlo i užívání domem
zastavěného pozemku. Odvolací soud k odvolání jak žalobců tak i žalovaného rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č. j. 24 Co 412/2006-348, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně
a změnil jej pouze v části týkající se příslušenství žalobcům přisouzených
částek tak, že žalobu zamítl v části úroků z prodlení ve výši 3 % od 10. 4. 1999 do zaplacení a ve výši 15% od 1. 1. 1999 do 9. 4. 1999 (výrok I.). Výrok
II. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žalovanému
uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a b) každému po 415,80 Kč, žalobkyni c)
831,60 Kč a žalobcům d), e), f) a g) každému po 207,90 Kč s 12% úrokem z
prodlení od 10. 4. 1999 do zaplacení. Jinak odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud dále ve výrocích III. až
VII. rozhodl o nákladech řízení a o hrazení soudního poplatku. Odvolací soud uzavřel, že otázka námitky promlčení vznesené žalovaným již byla
vyřešena v předchozím řízení u soudu prvního a druhého stupně s tím, že žaloba
byla podána dne 16. 11. 1998 a subjektivní dvouletá promlčecí doba počala běžet
dnem 30. 9. 1994. Žalobci totiž již tohoto dne věděli, kdo a v jakém rozsahu
bez právního důvodu užívá jejich nemovitost. Doba, za níž není právo promlčeno
a za kterou žalobci měli právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání
prostor v domě č. p.
244, byla od 16. 11. 1996 do 31. 12. 1998, kdy žalovaný
nemovitost vyklidil, tj. 2,123 roku. Za užívání nebytových prostor v označeném
domě o celkové výměře 132 m2 žalovaný žalobcům v průběhu sporu zaplatil. S
touto částkou se žalobci spokojili a další částku nepožadovali. Jiná však byla situace ohledně tzv. vedlejších prostor (tzn. sklepy, půda a
místnosti strojovny a vodárny). Žalovaný tyto prostory rovněž užíval jako
technické zázemí pro provozované bytové a nebytové prostory. Ze znaleckého
posudku lze stanovit cenu obvyklou za jejich užívání ve výši 250,- Kč za m2 a
rok. Tato částka tedy představuje celkem 142.772,- Kč. Vzhledem k tomu, že soud
prvního stupně přiznal pouze částku ve výši 140.277,- Kč, odvolací soud tento
výrok potvrdil a rozdíl částek (celkově 2.495,- Kč) přiznal ve výroku II. svého
rozhodnutí. Co se týče úroku z prodlení z takto přiznaných částek, vycházel
odvolací soud z toho, že rozhodujícím pro určení počátku prodlení žalovaného je
v daném případě den, kdy žalovanému byla doručena žaloba (tj. 9. 4. 1999). Splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení nastala dnem 10. 4. 1999 a
den následující se žalovaný mohl dostat do prodlení. Od tohoto okamžiku byl
žalovaný v prodlení a podle § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. činil úrok z
prodlení 12%. Odvolací soud se dále zabýval tím, v jakém rozsahu došlo k bezdůvodnému
obohacení žalovaného v souvislosti s užíváním pozemku p. č. 331/1 v k. ú. N. Pokud jde o zastavěnou plochu o výměře 502 m2, dospěl odvolací soud ke shodnému
závěru jako soud prvního stupně, tedy že nájemné za tento pozemek bylo zahrnuto
již v nájemném za užívání budovy na tomto pozemku stojící, přičemž tento nárok
byl navíc již promlčen. Nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za
užívání nezastavěné části pozemku o celkové výměře 881 m2 žalovaným byl taktéž
promlčen a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu v této části (tj. v částce 140.277,- Kč) zamítl. Žalobci totiž v žalobě podané dne 16. 11. 1998
uplatnili pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti
č. p. 244 bez požadavku náhrady za užívání pozemků. Znaleckým posudkem byla
stanovena i obvyklá cena nájmu za užívání pozemku, a to v částce 75,- Kč za m2
a rok. V návaznosti na tento znalecký posudek žalobci dne 27. 6. 2001 rozšířili
svůj žalobní návrh i o částku odpovídající ceně nájmu za užívání dotčeného
pozemku. Žalobci však již od vydání nemovitosti věděli, kdo tuto jejich
nemovitost užívá bez právního důvodu, a proto subjektivní promlčecí doba
uplynula dnem 27. 6. 1999. Na základě dovolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí odvolacího soudu
Nejvyšší soud a rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, č. j. 28 Cdo 2720/2008-371, zrušil
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, č. j. 24 Co 412/2006-348,
v potvrzující části výroku I. a v navazujících výrocích o nákladech řízení i o
soudním poplatku a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu
řízení, jinak dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v
uvedeném rozsahu s ohledem na jeho nepřezkoumatelnost danou tím, že odvolací
soud ve svém rozhodnutí nejprve uvedl, že dospěl ke shodnému skutkovému
zjištění a právnímu posouzení jako soud prvního stupně, ale dále pak shledal
(na rozdíl od soudu prvního stupně) nárok na vydání bezdůvodného obohacení za
užívání nezastavěných ploch promlčeným a naopak důvodným označil nárok na
vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním vedlejších prostor, přičemž z
rozhodnutí nebylo seznatelné, jakým postupem odvolací soud k těmto závěrům
dospěl. Krajský soud v Praze po novém projednání věci rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č. j. 24 Co 412/2006-387, jen nepatrně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I., uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku v celkové výši
140.277,- Kč podle výše jejich spoluvlastnických podílů na dotčených
nemovitostech s 12 % úrokem z prodlení ročně od 10. 4. 1999 do zaplacení (výrok
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu
před soudy obou stupňů i o soudním poplatku (výroky II. až VI.). Odvolací soud
se znovu zabýval právním režimem dopadajícím na posuzovanou věc. Konstatoval,
že mezi žalovaným a žalobci nevznikl ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon
o půdě), ve znění účinném do 14. 8. 1995, nájemní vztah za podmínek § 22 odst. 9 tohoto zákona, a to proto, že šlo o nemovitosti sloužící k poskytování
sociálních služeb ve smyslu § 25 odst. 9 písm. b) cit. zák. Ustanovení § 25 je
přitom ve vztahu k § 22 zákona o půdě speciálním ustanovením upravujícím
zvláštní režim týkající se nejen výpovědních lhůt, ale i nároku na uzavření
dohody o užívání nemovitosti. V tomto případě tedy nedošlo ke vzniku nájemního
vztahu podle § 22 odst. 2 zákona o půdě, žalovanému podle § 25 odst. 2 písm. e)
cit. zák. příslušel pouze nárok na uzavření dohody o užívání příslušných
nemovitostí. Nevyužil-li žalovaný této možnosti, nedošlo k uzavření dohody o
užívání nemovitosti, mezi účastníky žádný užívací vztah nevznikl a věc je
zapotřebí posoudit podle obecných předpisů, tj. podle ustanovení o bezdůvodném
obohacení. Námitku promlčení pak odvolací soud shledal důvodně uplatněnou pro
část obohacení vyžadovaného za užívání zastavěné i nezastavěné části pozemku,
neboť vydání tohoto bezdůvodného obohacení se žalobci začali domáhat až
rozšířením žalobního návrhu dne 27. 6. 2001, tj. po uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby. Odvolací soud se nadto ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že užívání zastavěného pozemku bylo zahrnuto do částky
nájemného za budovu, a žalobci se tak nemohou domáhat jeho vydání. Při
posouzení otázky výše obohacení vzniklého užíváním budovy odvolací soud vyšel
ze znaleckého posudku, jímž byla budova rozdělena na části bytových prostor,
nebytových prostor a vedlejších prostor.
Za bytové prostory žalovaný zaplatil
žalobcům částku odpovídající požadavkům vyplývajícím z cenových předpisů,
kterou žalobci považovali za dostačující, stejně jako částku, která jim byla
žalovaným zaplacena na základě rozhodnutí okresního úřadu za užívání nebytových
prostor. K bezdůvodnému obohacení vzniklému užíváním vedlejších prostor
odvolací soud uvedl, že ze skutkových závěrů soudu prvního stupně je zřejmé, že
žalovaný užíval celou budovu, z obsahu rozsudku soudu prvního stupně přitom
vyplývá, ač to není výslovně vyjádřeno v odůvodnění, že žalobcům nebyl přiznán
nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto prostor. Odvolací soud
však dospěl k závěru, že se žalovaný užíváním těchto místností obohatil a je
povinen takto nabyté obohacení vydat žalobcům. S přihlédnutím k tomu, že výrok
II. předchozího rozsudku odvolacího soudu, v němž byl vyjádřen rozdíl mezi výší
obohacení stanovenou soudem odvolacím za užívání vedlejších prostor a výší
obohacení přiznaného soudem prvního stupně za užívání nezastavěné části
pozemku, nebyl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu, přiznal odvolací soud
žalobcům nyní pouze částku, v níž bylo žalobě vyhověno výrokem I. rozsudku
soudu prvního stupně, přihlédl však k početní chybě v tomto výroku a upravil
rozdělení přisouzené částky mezi žalobce. K dovolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí opětovně Nejvyšší
soud, jenž je rozsudkem ze dne 17. srpna 2010, č. j. 28 Cdo 324/2010-407,
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytkl
odvolacímu soudu přehlédnutí skutečnosti, že výrokem I. rozsudku soudu prvního
stupně byl žalobcům přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání
nezastavěné části pozemku, ve zbytku, tedy i v části, v níž se žalobci domáhali
vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním vedlejších prostor, byla
žaloba zamítnuta. Odvolací soud posléze výrokem I. svého předchozího rozsudku
potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvého stupně a výrokem II. (v převažující
části) potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvého stupně, přičemž předmětem
následného dovolacího přezkumu se stal pouze výrok I. rozsudku odvolacího
soudu, v jehož rozsahu bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, zatímco
pravomocný výrok II. tohoto rozsudku zůstal zrušovacím rozhodnutím nedotčen. Odvolacímu soudu tak zůstala otevřena k přezkumu pouze správnost výroku I. rozsudku soudu prvého stupně, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu za
užívání nezastavěné části pozemku. Zabýval-li se však odvolací soud v
přezkoumávaném rozhodnutí nárokem z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním
vedlejších prostor, jde o nárok, o němž již bylo dříve pravomocně rozhodnuto a
jeho projednání brání překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. Rozhodl-li odvolací soud i na vzdory této skutečnosti o uvedeném nároku,
zatížil tím řízení vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, pročež
Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení tedy Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č. j.
24 Co 412/2006-431, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodováno o
nároku za užívání nezastavěného pozemku st. parc. č. 331/1 v k.ú. Nymburk,
změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se po žalovaném žalobce a) domáhal zaplacení
částky 23.379,- Kč s příslušenstvím, žalobce b) 23.379,- Kč s příslušenstvím,
žalobkyně c) 46.759,- Kč s příslušenstvím, žalobkyně d) 11.690,- Kč s
příslušenstvím, žalobkyně e) 11.690,- Kč s příslušenstvím, žalobkyně f)
11.690,- Kč s příslušenstvím a žalobce g) 11.690,- Kč s příslušenstvím (výrok
I.), řízení v části, v níž odvolací soud jednal po zrušení jeho rozsudku ze dne
28. 2. 2008, č. j. 24 Co 412/2006-348, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, č. j. 28 Cdo 2720/2008-371, o nároku za užívání vedlejších prostor domu
č. p. 244 na st. parcele č. 331/1 v k. ú. Nymburk, zastavil (výrok II.),
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.- nesprávně označený
jako výrok III.) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok VI. – nesprávně
označený jako výrok IV.). Odvolací soud, vázán shora uvedeným názorem soudu
dovolacího ohledně překážky věci rozhodnuté, řízení v části, v jaké projednání
věci bránilo předchozí pravomocné rozhodnutí, zastavil. Dále pak zopakoval svůj
závěr, dle nějž mezi účastníky nedošlo ke vzniku nájemního vztahu dle zákona o
půdě, a nárok žalobců je tedy třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném
obohacení. V návaznosti na to odkázal na správné závěry soudu I. stupně
týkající se námitky promlčení a zdůraznil, že subjektivní promlčecí doba počala
běžet od okamžiku, kdy se žalobci dozvěděli, kdo užívá jim v restituci vrácenou
nemovitost, tj. od 30. 9. 1994, za nepromlčené by tak bylo možné považovat
pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení za dobu dvou let předcházejících
podání žaloby až do dne 31. 12. 1998. Odvolací soud připomněl, že mu zůstala k
přezkumu otevřena pouze správnost výroku I. rozsudku soudu prvého stupně
týkajícího se nároku na náhradu za užívání nezastavěného pozemku ve výši
140.277,- Kč s příslušenstvím. Zdůraznil dále, že v žalobě podané dne 16. 11. 1998 nebyl uplatněn nárok na náhradu za užívání pozemku (tj. stavební parcely a
zahrady). Až rozšířením žaloby dne 27. 6. 2001 uplatnili žalobci i nárok na
nájemné, respektive bezdůvodné obohacení, za užívání pozemku. I na tento nárok
se přitom vztahuje dvouletá subjektivní promlčecí doba, neboť ohledně tohoto
nároku lze rovněž uzavřít, že žalobci ode dne vydání věděli, kdo jejich
nemovitost užívá. Vyklidil-li žalovaný předmětné nemovitosti k 31. 12. 1998,
pak je zjevné, že žalobcům nemůže být přiznán nárok na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého jejich užíváním. Odvolací soud, nad rámec toho, co řešil
soud prvního stupně ve svém výroku I., podotknul, že je standardně nájemné za
zastavěnou plochu zahrnuto v nájemném za budovu na této ploše stojící, a proto
v případě, že by tento nárok nebyl shledán promlčený, nebylo by možné jej
považovat po právu. S ohledem na předestřené názory tedy odvolací soud žalobu v
části, v jaké nebránila jejímu věcnému projednání překážka věci rozhodnuté,
zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež označili za
přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jehož důvodnost opírají o
veškeré důvody připuštěné § 241a o. s. ř. Dovolatelé důkladně zrekapitulovali
dosavadní průběh řízení. Připomněli, jaké povinnosti má soud při projednávaní
sporů v občanském soudním řízení ve smyslu ustanovení § 1, § 2, § 3, § 6, § 120
odst. 3 a § 132 o. s. ř. i dle čl. 82 odst. 1 a čl. 95 Ústavy, jimž však dle
jejich názorů soudy v tomto řízení nedostály. Zdůraznili, že vždy řádně plnili
povinnost uloženou § 79 o. s. ř. vylíčit veškeré rozhodné skutečnosti a důkazy,
přesto se museli opakovaně bránit nesprávnému posouzení jejich nároku. Dovolatelé vytkli Nejvyššímu soudu formalistický přístup při předchozích
přezkumech rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedli, že rozsudek je třeba pojímat
jako celek a nepovažovat jeho výrok za samostatné sdělení, ale jako celek
společně s odůvodněním. Zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu označili za
překvapivý, neboť jím soud popírá své předchozí rozhodnutí a zahrnuje do něj
rovněž vysvětlení skutkového stavu, na základě nějž se žalobci požadovaného
plnění domáhali. Jestliže odvolací soud takto pravomocně rozhodl, je třeba
zvážit, zda jeho závěry o promlčení mají opodstatnění v provedeném dokazování. Dovolatelé dále připomněli, že výrok I. rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze
dne 27. 6. 2001 týkající se částky 906.332,60 Kč zahrnoval i úhradu za
nezastavěnou část pozemku, přičemž z následného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2003 vyplynulo, že je třeba zabývat se otázkou úhrady za užívání
pozemku. K otázce promlčení dovolatelé uvedli, že objektivní tříletá promlčecí
doba dle jejich názoru uplynula až ke dni 1. 1. 2002. Jelikož se o rozsahu
penězi vyčísleného bezdůvodného obohacení za užívání pozemku dozvěděli ze
znaleckého posudku až dne 28. 3. 2001 a nárok na jeho náhradu uplatnili u
jednání soudu dne 27. 6. 2001, nemůže být jejich právo promlčeno. Při
posuzování promlčení žalovaného práva na náhradu za užívání nezastavěné části
pozemku je třeba zohlednit i skutečnost, že v určitém rozsahu o tomto nároku
rozhodovaly správní orgány a až do 29. 9. 1999, kdy se k problému vyslovilo
Ministerstvo financí, nebylo postaveno na jisto, jak je to s náhradou za
užívání pozemku. K další konkretizaci nároku pak došlo prostřednictvím
znaleckého posudku doručeného soudu dne 15. 3. 2001. Dovolatelé dále vytkli
soudům opakovaná pochybení při aplikaci procesních i hmotněprávních předpisů,
jež vedla k zásahu do jejich práv a ke vzniku škody na jejich straně. Ze
způsobu, jakým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je přitom zřejmé, že
odvolací soud přehlédl, že žalovaný učinil rozhodnutí nepožadovat po žalobcích
náhradu právního zastoupení. Dovolatelé odkázali na dopis ze dne 31. 3. 1998, v
němž bylo jednomu z dovolatelů starostou žalovaného sděleno stanovisko, jímž
bylo vedle nabídky jednorázového vyrovnání za užívání domu přislíbeno, že město
Nymburk nebude požadovat náhradu za právní zastoupení při rozhodování soudu o
výši nároku za užívání domu č. p. 244.
Toto bylo zohledněno i v rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002. Vzdal-li se žalovaný případného
práva na náhradu nákladů řízení, není důvodu, aby mu byla soudem přiznána. S
ohledem na tyto argumenty dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil argumenty dovolatelů, vyslovil souhlas se
závěry učiněnými odvolacím soudem i soudem dovolacím v předchozím řízení a
navrhl, aby dovolání bylo Nejvyšším soudem jako zjevně bezdůvodné odmítnuto či
jako nedůvodné zamítnuto a aby byla žalobcům uložena povinnost zaplatit mu
společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §
241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. V části, v jaké byla dovoláním napadena správnost výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně, je možno
považovat dovolání za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z námitek
dovolatelů ovšem nelze usuzovat na jeho důvodnost. Předně je třeba uvést, že výtky dovolatelů, dle nichž soudy nedostály svým
povinnostem zakotveným v dovolání uvedených ustanoveních občanského soudního
řádu, postrádají bližší vymezení. Neuvedli-li dovolatelé současně, v čem
spatřují porušení těchto ustanovení, pak není zřejmé, jakým směrem by dovolací
soud, vázaný dovolacímu důvody a jejich vymezením (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), měl zaměřit svůj přezkum. Je-li pak dovolateli zpochybňována správnost
úvah týkajících se výkladu procesních předpisů a obsažených v předchozích
zrušujících rozhodnutích Nejvyššího soudu, pak je možno uvést, že dovolací soud
neshledává, že by bylo na místě se od nich odchylovat v tomto rozhodnutí. Staly-li se tyto úvahy východiskem pro postup odvolacího soudu a pro jeho
posouzení věci, pak Nejvyšší soud nemá důvodu považovat jeho rozhodnutí v tomto
směru za nesprávné či překvapivé a pro stručnost zde odkazuje na odůvodnění
svých předchozích rozhodnutí. Nelze přitom přehlédnout, že právě Nejvyšší soud
každý přezkoumávaný rozsudek pojímal jako jeden celek, v něž konkrétnímu výroku
odpovídá i příslušná část odůvodnění. Nejvyšší soud současně podotýká, že je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá
se z úřední povinnosti tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ani námitky dovolatelů (jak bylo vyloženo výše), ani obsah spisu přitom
nenaznačují, že těmito vadami by bylo řízení zatíženo, pročež se dovolací soud
zabýval dalšími námitkami dovolatelů.
Důvodnost dovolání nemůže být založena ani námitkami vztahujícími se k
nesprávnému posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 a
2 obč. zák.). Nejvyšší soud již dříve vyslovil názor, že pro stanovení počátku
běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný dozví o tom,
že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, tedy
kdy jsou mu známy skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit odpovědnost za
bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007,
sp. zn. 33 Odo 355/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1574/2009). Vyčíslení výše bezdůvodného obohacení prostřednictvím
znaleckého posudku by jen stěží bylo možno považovat za takovouto okolnost,
neboť znalecký posudek slouží především k zpřesnění výše peněžitého ocenění
majetkového prospěchu, jenž byl nabyt užíváním pozemku bez právního důvodu,
aniž by však měl vliv na samotnou existenci práva na vydání bezdůvodného
obohacení. Nelze tedy přisvědčit tvrzení dovolatelů, že počátek běhu
subjektivní promlčecí doby nastal až v okamžiku, kdy byli prostřednictvím
znaleckého posudku seznámeni s částkou, jež měla představovat výši bezdůvodného
obohacení vzniklého na straně žalovaného. Rovněž dovolateli zmiňovaný názor
Ministerstva financí, jenž dle jejich tvrzení „postavil na jisto, jak je to s
náhradou za užívání pozemku“, vyslovený dne 29. 9. 1999 nemohl mít v daném
případě vliv na běh subjektivní promlčecí doby. Dovolatelé mají patrně na mysli
rozhodnutí Ministerstva financí (založené na č. l. 56 spisu) ze dne 29. 9. 1999, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu v Nymburce
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Z rozhodnutí Ministerstva financí týkajícího
se určení výše nájemného podle § 25 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve
vztahu k Domu soustředěné pečovatelské služby v Nymburce se podává, že toto
rozhodnutí se týkalo pouze stanovení nájemného za užívání domu, nikoliv však za
pozemek, neboť vlastníci tohoto domu požádali pouze o stanovení tohoto
nájemného (jak je uvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí i rozsudku Okresního
soudu v Nymburce ze dne 27. 2. 2006 na č. l. 283 spisu). Domáhali-li se sami
dovolatelé (respektive jejich právní předchůdci) rozhodnutí o stanovení výše
nájemného za užívání domu, nemohli se až k datu konečného rozhodnutí odvolací
instance dozvědět, že o výši náhrady za užívání pozemku nebylo rozhodováno. Ani
této námitce tedy nelze přiznat opodstatnění. Připomínka rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 27. 6. 2001 pak rovněž v dané argumentaci postrádá význam s
ohledem na datum jeho vyhlášení, které je totožné s datem rozšíření žaloby
učiněným po uplynutí promlčecí doby (viz výše). Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost
rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle § 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. v naznačeném rozsahu zamítl. Přípustnost dovolání pak je vyloučena v části, v jaké směřovalo proti výroku
rozsudku odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení.
Usnesení o zastavení
odvolacího řízení není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. a současně není podřaditelné ani pod taxativní výčet rozhodnutí odvolacího
soudu, jež taktéž podléhají dovolacímu přezkumu, obsažený v ustanoveních §§
238, 238a a 239 o. s. ř. Nelze tedy dovodit, že by v této části mohl Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí přezkoumávat. Nadto je možné podotknout, že dovolatelé
nepředestřeli ve svém podání žádný relevantní argument, jež by tento výrok,
učiněný zcela v intencích právního názoru dovolacího soudu vysloveného v jeho
předchozím rozhodnutí, mohl zpochybnit. Napadli-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v jaké jím bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je výrok o
náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o
samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.),
proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit
1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo
231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není
dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních
rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však
rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. Nejvyšší soud proto v tomto
rozsahu dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, § 142 odst. 1
o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 15.575,- Kč
podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí
navýšené o 20% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy
19.050,- Kč. Dovolací soud podotýká, že dopis (č. l. 139), z nějž dle
dovolatelů vyplývá vzdání se práva žalovaného na náhradu nákladů řízení, nelze
považovat za úkon, který by jej zbavoval povinnosti přiznat náhradu nákladů
řízení procesně úspěšné straně, neboť nejenže daný dopis byl adresovaný jednomu
z dovolatelů, a nebyl tedy učiněn jako řádný procesní úkon vůči soudu, ale
navíc k němu došlo v řízení ukončeném právní mocí rozsudku odvolacího soudu, a
nikoliv v řízení o dovolání, tedy v řízení o mimořádném opravném prostředků, v
němž naopak žalovaný zdůraznil, že se domáhá svého práva na náhradu nákladů
dovolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu