28 Cdo 3608/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause
ve věci žalobce M. T. spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
P. f. Č. r., o uložení povinnost uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního
soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 145/2005, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2007, č. j. 26 Co
662/2006-227, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
potvrdil v odvoláním dotčených výrocích II a IV rozsudek Okresního soudu v
Trutnově ze dne 11.9.2006, č.j. 145/2005-185, jímž byla žalovanému uložena
povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o prodeji pozemků parc. č. 247 a
250/1 v katastrálním území Č. D., za kupní cenu 234.160,- Kč (výrok I);
současně odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II). Vzal za prokázané, že předmětné zemědělské pozemky jsou vlastnictvím České
republiky, ve správě žalovaného. Na pozemcích je vybudován lyžařský vlek, který
je stavbou spojenou se zemí pevným základem, věcí nemovitou (§ 119 odst. 2 obč.
zák.). Žalobce je oprávněným uživatelem obou pozemků, které má v dlouhodobém
nájmu. I odvolací soud, shodně se soudem okresním, dospěl proto k závěru, že
podmínky prodeje uvedené v § 5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách
převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby a o
změně jiných zákonů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“) byly splněny. Kupní cenu
pozemků určil postupem podle § 9 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., na pokladě
ocenění provedeného ustanoveným znalcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které označil za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“). Otázku zásadního právního významu rozhodnutí v dovolání konkrétně
neoznačil; uvedl, že právní posouzení věci odvolacím soudem pokládá za
nesprávné. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že konstrukce lyžařského
vleku je stavbou, věcí nemovitou. Popíral, že je zde funkční souvislost mezi
konstrukcí vleku a předmětnými pozemky. Za nesprávné označil i závěry soudu o
určení výše kupní ceny předmětných pozemků a odkázal v této souvislosti na ust.
§ 9 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů v dotčených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soudu dovolací (§ 10a o. s. ř.) – se zřetelem k době vydání
rozsudku odvolacího soudu - postupoval v dovolacím řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zák. č.
7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b)
o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se otázkou,
zde je dovolání přípustné.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v
odvoláním napadeném rozsahu potvrzen a jedná se o první rozhodnutí tohoto soudu
o věci samé (nejde zde ani o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým by tento soud rozhodl ve
věci samé jinak než v rozhodnutí dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem
odvolacího soudu; § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), může být přípustnost
dovolání založena pouze ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy při splnění
podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tj. má-li jím řešená
otázka judikatorní přesah (tj. jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu
dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozdílně, nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím
důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
7/2004, po pořadovým číslem 132). O nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon
1493/96). Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných
skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního
hmotněprávního ustanovení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993,
sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný Bulletinu pod č. 19, ročník 1994, svazek 2).
Ve výběru příslušné právní normy, jejím výkladu a použití na zjištěný skutkový
stav věci, jak je provedl odvolací soud, nenalezl dovolací soud žádná
pochybení. Věc je třeba posoudit podle ust. § 5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb.,
jež stanoví, že na základě písemné žádosti prodá Pozemkový fond vlastníkovi
(spoluvlastníkovi) stavby, která je nemovitostí, zemědělský pozemek, na němž je
umístěna tato stavba, a to v případě, že pozemek je funkčně spojen s touto
stavbou a vlastník (spoluvlastník) stavby je oprávněným uživatelem tohoto
pozemku. Pozemkový fond prodá vlastníkovi (spoluvlastníkovi) stavby, která je
nemovitostí, zemědělský pozemek sousedící s pozemkem, na němž je umístěna tato
stavba, jestliže tento pozemek je funkčně spojen s touto stavbou a vlastník
(spoluvlastník) stavby je oprávněným uživatelem tohoto pozemku. Ze skutkových
zjištění odvolacího soudu vyplývá, že lyžařský vlek, který se na předmětných
pozemcích se nachází, je přepravním zařízením s ocelovými podpěrami na
betonových monolitických základových patkách, se sloupy připevněnými ocelovými
kotevními šrouby, tedy stavbou spojenou se zemí pevným základem a nemovitostí v
občanskoprávním smyslu (§ 119 odst. 2 obč. zák.). Provozování vleku bez
současného využívání pozemků, na nichž je vlek umístěn, je k určenému účelu
nemožné; jedná se tudíž o pozemky se stavbou funkčně spojené. Nepochybné je i
tom, že žalobce je oprávněným uživatelem pozemků (jejich nájemcem).
V typově obdobných případech se výkladem ust. § 5 odst. 6 zákona č. 95/1999
Sb. Nejvyšší soud již zabýval; nejedná se tudíž u problematiku judikatorně
dosud neřešenou. Již v usnesení ze dne 25.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 35/2008,
dospěl k závěru, že i lyžařský vlek spojený se zemí pevným základem může být
samostatnou nemovitostí ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák., s tím, že podmínka
funkčního spojení pozemku a stavby (lyžařského vleku) ve smyslu § 5 odst. 6
zák. č. 95/1999 Sb. je splněna jak ve vztahu k pozemku, na kterém lyžaři při
provozu vleku jezdí, tak i k pozemku, po kterém vede sjezdové trasa, bez níž by
provoz vleku byl nemyslitelný. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve
svých dalších rozhodnutích (srov. kupř. usnesení ze dne 20.11.2008, sp. zn. 28
Cdo 3856/2007) a nenalézá žádné důvody, pro které by se od něj měl odchýlit
právě v nyní posuzované věci.
Judikatorní význam nemá ani žalovaným zpochybňovaná otázka určení výše kupní
ceny prodávaných pozemků, jež je cenou určenou podle zvláštního právního
předpisu (srov. ust. § 9 odst. 1 zák. č. 95/1999 Sb. a v něm uvedený odkaz na
zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a vyhlášku č. 279/1997 Sb., jímž se
některá ustanovení tohoto zákona provádějí). Stanovení ceny pozemku, která je
základem pro určení výše kupní ceny, je úkolem k tomu povolaného znalce (§ 127
o. s. ř.), z jehož závěrů odvolací soud důvodně vycházel. Nejde zde o otázku
právní, nýbrž skutkovou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června
2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, dostupné na internetových stránkách
www.nsoud.cz). Odkaz žalovaného na ust. § 9 odst. 3 zák. č. 95/1999 Sb., je
nepřípadný, již proto, že toto ustanovení týká se určení (minimální) ceny při
prodeji pozemku podle § 7 zákona, nikoliv postupem podle § 5 odst. 6, jímž se
prodej v posuzovaném případě řídí.
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil (a s nímž žalovaný
polemizoval v dovolání), je proto v souladu s hmotným právem i ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci
není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s.
ř. ) a dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c)
o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalobci, který by jinak
měl na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu