28 Cdo 3763/2018-387
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) L. R., narozené XY, bytem XY, b) L. M., narozené XY, bytem XY, c) L. J., narozené XY, bytem XY, d) M. P., narozené XY, bytem XY (žalobkyň a/ až d/ jako procesních nástupců původního žalobce V. R., narozeného XY, zemřelého 17. 12. 2017, posledně bytem XY), e) F. G., narozeného XY, bytem XY 13, f) B. P., narozené XY, bytem v XY, g) M. R., narozené XY, bytem v XY, h) A. Ch., narozené XY, bytem XY, (žalobkyň g/ a h/ jako procesních nástupců původního žalobce J. R., narozeného XY, zemřelého 6. 7. 2014, posledně bytem XY), i) V. R., narozené XY, bytem XY, žalobců e), f) a i) zastoupených Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 92/21, proti žalovanému E. T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, o zaplacení částky 1 425 303 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 308/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 55 Co 60/2015-303, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 55 Co 60/2015-303, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
11. října 2013, č. j. 42 C 308/2009-233, uložil žalovanému zaplatit původním žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 780 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 1. 8. 2009 do zaplacení (výrok I) a částku 645 303 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 22. 7. 2011 do zaplacení
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobci byli podílovými spoluvlastníky domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, v jehož půdních prostorách realizoval žalovaný se souhlasem V. R. (právního předchůdce žalobkyň a/ až d/) a žalobce e/ výstavbu dvou bytových jednotek (jejich užívání bylo povoleno rozhodnutím odboru výstavby Obvodního úřadu Městské části Praha 2 ze dne 16. 10. 1995) a současně provedl opravu střechy domu. Učinil tak poté, kdy mu žalobci, resp. jejich právní předchůdci (dále jen „žalobci“) smlouvou ze dne 21. 12. 1994 bytové jednotky pronajali na dobu neurčitou, za nájemné sjednané „ve výši obvyklé v daném čase a místě vzhledem k charakteru, umístění a vybavení bytu“ s tím, že do 31. 12. 2006 bude užívání bytových jednotek „bezplatné“ (kdy nájemné za toto období mělo být ekvivalentní nákladům vynaloženým žalovaným na výstavbu bytových jednotek a na opravu střechy domu). Bytové jednotky žalovaný užíval až do 13. 5. 2011 (bytová jednotka „vpravo od schodiště“), resp. 21. 7. 2011 (bytová jednotka „vlevo od schodiště“), kdy je předal žalobcům, aniž by za jejich užívání zaplatil žalobcům jakékoliv nájemné.
V dříve skončeném řízení, vedeném mezi týmiž účastníky u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 68/2007, byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (označených jednotek), již dali žalobci (tehdy žalovaní) žalovanému (tehdy žalobci) dne 21. 9. 2006 a k níž soud učinil závěr, že jde o neplatný právní úkon, neboť účastníky dne 21. 12. 1994 uzavřená smlouva, kvalifikovaná jako smlouva o nájmu bytu, je absolutně neplatná (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 14 C 68/2007, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 15 Co 75/2008). Ze závěru o absenci platného právního důvodu k užívání bytů žalovaným, kdy účastníky uzavřenou nájemní smlouvu posoudil jako od počátku a v celém rozsahu neplatnou, pak soud vycházel i v dalších dvou soudních řízeních iniciovaných tentokráte žalobci, jejichž výsledkem byla rozhodnutí ukládající žalovanému povinnost vyklidit označené byty (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 23 C 169/2008, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 53 Co 169/2010 – dovolání proti němu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3662/2011; rozsudek Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 C 168/2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Co 207/2011).
Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně i v tomto řízení uzavřel, že smlouva o nájmu bytu ze dne 21. 12. 1994 je (pro počáteční nemožnost plnění; § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření předmět nájmu (bytové jednotky) ještě právně neexistoval (v podkroví předmětného domu se v době jejího uzavření, tj. dne 21. 12. 1994, nenacházel žádný byt, který by mohl být předmětem nájemního vztahu, kdy rozhodující je v tomto směru kolaudovaný stav). Žalovaný tak užíval nemovitost žalobců bez právního důvodu, čímž se na jejich úkor obohatil a žalobci proto mají vůči žalovanému právo na náhradu za takto získané bezdůvodné obohacení (dle § 451 odst. 2 obč. zák.), jehož výše za vymezené období (od 1. 8. 2007 do 13. 5. 2011, resp. 21. 7. 2011 v případě druhého vyklizeného bytu) podle znaleckého posudku podstatně převyšuje žalobou uplatněný nárok; proto soud žalobě v celém rozsahu vyhověl. Námitku započtení, již proti pohledávce žalobců z bezdůvodného obohacení za užívání bytů vznesl za řízení žalovaný a jíž uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení nemovitosti žalobců, shledal soud prvního stupně neopodstatněnou z důvodu promlčení žalovaným uplatněného práva, uzavíraje, že subjektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč. zák.) začala žalovanému plynout již okamžikem povolení užívání jím zhotovených bytových jednotek a uplynula tak již v roce 1997; soud prvního stupně přitom odmítl i názor žalovaného, že promlčecí doba začala ve smyslu ustanovení § 667 obč. zák. běžet teprve ode dne předání bytových jednotek žalobcům, připomínaje, že odkazované ustanovení zákona se uplatní toliko v rámci nájemního vztahu, který však mezi účastníky platně nevznikl. Toliko „na okraj“ pak soud prvního stupně dodal, že i v případě uzavření platné nájemní smlouvy (byť smlouvu soud posoudil jako neplatnou) by žalovanému nárok na úhradu nákladů vynaložených na zhotovení bytových jednotek a opravu střechy nevznikl, jestliže strany smlouvou sjednaly, že tyto náklady budou žalovanému kompenzovány možností bezplatného užívání bytových jednotek do 31. 12. 2006.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 55 Co 60/2015-303, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, pokládaje v zásadě za správnou i právní kvalifikaci žalobci uplatněného nároku jako nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, jež získal žalovaný na úkor žalobců užíváním jejich nemovitosti v žalobou vymezeném období (od 1. 8. 2007 do 13. 5. 2011, resp. 21. 7. 2011). Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž označil žalovaným k započtení uplatňovanou pohledávku na náhradu investic do nemovitosti žalobců za promlčenou, odvolací soud uzavřel, že tato pohledávka žalovanému za žalobci nevznikla.
Vyšel přitom z posouzení, že účastníky uzavřená smlouva ze dne 21. 12. 1994 je „běžnou smlouvu nájemní ve smyslu § 663 obč. zák. kombinovanou se smlouvou o dílo“ (dle § 631 a násl. obč. zák.); přitom odvolací soud nepovažoval ani za vhodné a účelné korigovat závěry, jež dříve učinily soudy v jiných souvisejících řízeních (o neplatnosti výpovědi z nájmu a o vyklizení bytových jednotek) a které v této věci respektoval i soud prvního stupně, že „smlouva jako nájemní neobstojí“ a že „nájemní vztah žalovanému na základě uvedené smlouvy nevznikl“.
V části týkající se zhotovení bytových jednotek žalovaným podle odvolacího soudu ovšem smlouva může obstát jako smlouva o dílo, jelikož obsahuje všechny zákonné náležitosti, tedy je v ní vymezen předmět díla i jeho cena v podobě bezplatného užívání věci po sjednanou dobu. Proto žalovaný podle odvolacího soudu nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví žalobců, neboť toto zhodnocení bylo předmětem uvažované smlouvy o dílo a žalovanému se za něj dostalo ceny spočívající v bezplatném užívání bytových jednotek do 31.
12. 2006, pročež žalobcům bezdůvodné obohacení na úkor žalovaného nevzniklo. Protože však předmětná smlouva jako smlouva nájemní (současně) neobstojí, nebyl žalovaný oprávněn bytové jednotky od 1. 1. 2007 užívat a jejich dalším užíváním mu již vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobcům vydat. Ze strany žalobců nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jak namítal žalovaný. Proto odvolací soud, byť i na základě jiného právního posouzení, dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též jako „dovolatel“) dovolání; splnění předpokladů přípustnosti spatřoval v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž stejná otázka byla v řízeních mezi účastníky souvisejících s projednávanou věcí posouzena (a to i dovolacím soudem) opačně; jako dovolací důvod dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Za ně označuje závěr, že smlouva ze dne 21. 12. 1994 je platnou smlouvou o dílo. Přitom namítá, že v předešlých řízeních (týkajících se vyklizení bytových jednotek) mezi účastníky byla jimi uzavřená smlouva posouzena jako neplatná, pročež měl legitimní očekávání, že stejně bude posouzena i v projednávané věci. Závěr odvolacího soudu o tom, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, nemůže obstát, protože jednání účastníků směřovalo jednoznačně k uzavření nájemní smlouvy, žalovaný se nikdy nezabýval stavební činností a nikdy neprojevil vůli provést pro žalobce na své nebezpečí dílo jako výsledek své stavební činnosti. Dovolatel připomíná, že taková vůle nebyla ani na straně žalobců, kteří se i v předchozích řízeních domáhali vyklizení bytů s ohledem na neplatnost uzavřené nájemní smlouvy, což tvrdili i v projednávané věci. Nadto dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl žádné dokazování, jehož výsledky by umožnily v odvolacím řízení přijmout závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo. Rozhodnutí odvolacího soudu tak žalovaný hodnotí jako překvapivé a nepředvídatelné, přičemž odvolacímu soudu vytýká nesprávnost úvah, že smlouva mohla by obstát i jako „běžná“ smlouva nájemní, kdy opětovně poukazuje na předcházející rozhodnutí v souvisejících řízeních. Konečně pak namítá, že uplatnění nároku žalobci je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., neboť se žalobcům ze strany žalovaného dostalo mnohem vyššího plnění v podobě zhodnocení nemovitosti, než získal žalovaný užíváním bytových jednotek.
Žalobci považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání proti němu směřující za neopodstatněné a navrhli, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (neboť řízení bylo zahájeno před dnem 1. 1. 2014, kdy zákon č. 293/2013 Sb. vstoupil v účinnost).
Poté, kdy v průběhu dovolacího řízení původní žalobce V. R. zemřel (dne 17. 12. 2017), tedy ztratil způsobilost být účastníkem řízení, Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 3763/2018-362, rozhodl, že v řízení bude jako s procesními nástupci tohoto žalobce pokračováno s L. R., L. M., L. J. a M. P. (nyní jako žalobkyně pod označením a/ až d/), jelikož povaha věci (v níž jde o nárok majetkové povahy, jenž není vázán výlučně na osobu zemřelého žalobce) nebrání pokračování v řízení, přičemž procesními nástupci se staly osoby, jež podle výsledku dědického řízení převzaly právo, o něž v tomto řízení jde (§ 107 odst. 1 a 2, § 243b část věty před středníkem o. s. ř.).
Nejvyšší soud dále zjistil, že dne 6. 7. 2014, tedy ještě před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, zemřel původní žalobce J. R., čímž i on ztratil způsobilost být účastníkem řízení; uvedenou skutečnost pak Nejvyšší soud v dovolacím řízení reflektoval usnesením ze dne 11. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 3763/2018-383, jímž rozhodl, že v řízení bude jako s procesními nástupci tohoto žalobce pokračováno s M. R. a A. Ch. (nyní jako žalobkyně pod označením g/ a h/) coby osobami přebírajícími dle výsledku dědického řízení majetkové právo uplatňované tímto žalobcem (zůstavitelem) v daném řízení (§ 107 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dále ověřil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným jako účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka týkající se právní kvalifikace stranami uzavřené smlouvy, potažmo její platnosti), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinnosti z porušení smlouvy, dosavadními právními předpisy (srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3), tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Smlouvou o dílo zavazuje se objednateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotovitel díla), že je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí (srov. § 631 obč. zák.).
Nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky (srov. § 663 obč. zák.). Nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Nájemní smlouvu lze sjednat také na dobu výkonu určité práce nájemce (srov. § 685 odst. 1 obč. zák.).
Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (srov. § 37 odst. 1 obč. zák.). Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný (srov. § 37 odst. 2 obč. zák.). Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (srov. § 41 obč. zák.). Má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby (§ 41a odst. 1 obč. zák.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že zjišťuje- li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy právní posouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4434/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2542/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 229/2018). Jednotlivé smluvní typy jsou pak charakterizovány právě souborem konkrétních práv a povinností účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015, uveřejněný pod číslem 6/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3077/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 645/2016), pročež je právním posouzením též právní kvalifikace smlouvy odvolacím soudem.
V projednávané věci odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně (k nimž ostatně ani nezopakoval dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř.), jež se stala skutkovým pokladem i pro jím vydané rozhodnutí, podle nichž v uzavřené smlouvě z 21. 12. 1994 účastníci projevili vůli směřující k přenechání dvou bytových jednotek do užívání žalovanému na dobu neurčitou, za nájemné sjednané „ve výši obvyklé v daném čase a místě vzhledem k charakteru, umístění a vybavení bytu“ s tím, že do 31. 12. 2006 bude užívání bytových jednotek „bezplatné“ s ohledem na žalovaným vynaložené investice do bytových jednotek domu a na opravu střechy domu (ve vlastnictví pronajímatelů). Při svém rozhodnutí soud prvního stupně nedospěl ke zjištěním, že by součástí smlouvy bylo ujednání účastníků o povinnosti žalovaného zhotovit na své nebezpečí pro žalobce bytové jednotky za sjednanou cenu; na tom nic nemění ani soudem prvního stupně současně učiněné zjištění, že V. R. (právní předchůdce žalobkyň a/ až d/) a žalobce e/ svolili, aby žalovaný (jako nájemce) uskutečnil dohodnuté změny (opravu a úpravu) na pronajaté věci a tuto okolnost promítli do závazku pronajímatele k úhradě těchto nákladů, resp. do povinnosti žalovaného (coby nájemce) platit nájemné.
Smlouva o dílo je dvoustranným závazkovým právním vztahem, jehož účelem je poskytnout objednateli podle stanoveného zadání dílo za úplatu; zhotoviteli tak vzniká závazek provést na své nebezpečí dílo a objednateli závazek dílo převzít a zaplatit jeho cenu, přičemž podstatnými náležitostmi smlouvy jsou dohoda o předmětu smlouvy (o díle) a o úplatnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1717/2015, uveřejněné pod číslem 117/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1525/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1340/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2475/2016).
Naproti tomu nájemní smlouva je závazkovým úplatným vztahem mezi pronajímatelem a nájemcem, v němž pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně užíval nebo z ní bral i užitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1455/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2620/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015).
Jestliže podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, směřoval shodný projev vůle účastníků k přenechání bytových jednotek do užívání žalovaného (ze skutkových zjištění nelze dospět k závěru o tom, že žalovanému vznikla povinnost na své nebezpečí provést dílo – zhotovit bytové jednotky – a žalobcům povinnost dílo převzít a zaplatit jeho cenu) pak neobstojí právní posouzení odvolacího soudu, dle nějž byla mezi stranami uzavřena smlouva o dílo.
I kdyby však soudy učinily skutkové zjištění o tom, že obsahem smlouvy byl i závazek žalovaného upravit předmět nájmu a zhotovit v půdních prostorách domu ve vlastnictví žalobců dvě bytové jednotky, nemusí ještě tato skutečnost sama o sobě znamenat, že stranami uzavřenou smlouvu lze posoudit jako smlouvu o dílo. Zákon totiž předpokládal oprávnění nájemce provádět na předmětu nájmu změny – např. rekonstrukci (srov. § 667 odst. 1 obč. zák., a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný pod číslem 14/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což však nemění podstatu smlouvy jako smlouvy nájemní. Jinak řečeno, ani samotná skutečnost, že žalovaný jako uživatel prostor v domě žalobců na základě uzavřené smlouvy do této nemovitosti investoval, zde sama o sobě nemusí znamenat, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo.
Stejně tak jako soud prvního stupně, také soud odvolací pak neargumentuje ani ustanovením § 41 obč. zák., jež stanoví toliko částečnou neplatnost právního úkonu tam, kde jde o vadu vztahující se k části právního úkonu, již lze oddělit od jeho ostatního obsahu (oddělitelnost chápanou ve smyslu obsahové oddělitelnosti, jíž je vždy třeba dovodit z výkladu projevů vůle účastníků právního úkonu, z povahy právního úkonu, popř. z okolností, za nichž k němu došlo, jakož i z účelu, který jednající právním úkonem sledoval; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 299/2002). I takové posouzení bylo by do značené míry předurčeno učiněnými skutkovými zjištěními (z nichž sluší se připomenout i to, že účastníky projevená vůle směřovala k přenechání věci žalovanému do užívání, a to nikoliv na dobu do 31. 12. 2006, nýbrž na dobu neurčitou). Skutková zjištění soudu prvního stupně (jež vzal za správná i odvolací soud) pak neodůvodňují ani závěr o konverzi právního úkonu ve smyslu § 41a odst. 1 obč. zák. (žádný z účastníků nájemní smlouvy se nedovolával jejího posouzení jako smlouvy o dílo, která podle učiněných skutkových zjištění ani nevyjadřuje vůli jednajících osob, nehledě na absenci esenciálních náležitostí smlouvy).
Odvolacím soudem učiněný závěr, že účastníky uzavřená smlouva je „běžnou“ smlouvu o nájmu (ve smyslu § 663 obč. zák. ) „kombinovanou“ (smíšenou) se smlouvou o dílo (dle § 631 a násl. obč. zák.), je pak v rozporu i se závěry, jež v otázce typu závazkového vztahu účastníků a právního důvodu jeho vzniku učinily soudy v předchozích řízeních ve věcech týchž účastníků (o určení neplatnosti výpovědi z nájmu, resp. vyklizení bytu), kdy rozhodnutí v nich vydaná (viz shora) spočívají na právním posouzení, že žalovanému (od samého počátku, nikoliv až od 1. 1. 2007) nesvědčil žádný právní důvod k užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobců, neboť účastníky dne 21. 12. 1994 uzavřená smlouva (na dobu neurčitou), kvalifikovaná jako smlouva o nájmu bytu, je od počátku absolutně neplatná (a to jak pro počáteční nemožnost plnění podle ustanovením § 37 odst. 2 obč. zák., tak pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. ve vymezení předmětu nájmu, jakož i pro absenci podstatných náležitostí nájemní smlouvy – absence ujednání o výši nájemného či způsobu jeho určení).
Ačkoliv i v dříve projednávaných věcech byla otázka platnosti smlouvy (v závislosti na posouzení dané smlouvy jako smlouvy o nájmu) řešena jako předběžná (nebylo o ní rozhodováno výrokem rozhodnutí; srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.), dovolací soud připomíná i tu rozhodovací praxi, podle níž při posuzování předběžné otázky musí soud brát ohled i na legitimní očekávání účastníka v důvěryhodnost aktů státu a na jeho dobrou víru ve správnost aktů veřejné moci, a proto hodlá-li se od řešení předběžné otázky v předchozích řízeních odchýlit, musí pečlivě vyložit proč tak činí (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4301/2017).
Závěr odvolacího soudu, že v tomto sporu přijaté řešení předběžné otázky, tedy posouzení účastníky uzavřené smlouvy jako platné (kvalifikované jako smlouvy smíšené, obsahující prvky nájemní smlouvy a smlouvy o dílo, ač – v rozporu s řečeným – odvolací soud současně uzavírá, že „nájemní vztah žalovanému na základě uvedené smlouvy nevznikl“) obstojí i vedle dříve vydaných rozhodnutí ve sporu týchž účastníků (v nichž soudy posoudily identickou smlouvu jako od počátku neplatnou smlouvu o nájmu bytu, s tím, že žalovanému k užívání nemovitosti žalobců žádný právní důvod nesvědčil) je poněkud rozporný.
V důsledku nepřiléhavé kvalifikace závazku účastníků (jenž je vztahem z bezdůvodného obohacení, ať již jde o žalobci uplatňované právo na náhradu za užívání cizí věci žalovaným či o k započtení namítanou pohledávku žalovaného na náhradu investic do cizí věci) se odvolací soud již nezabýval tím, zda žalovaným uplatněná pohledávka je promlčena či nikoliv (se zřetelem na ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák., dle nějž promlčené pohledávky započíst nelze) a v tomto směru závěry soudu prvního stupně vztahující se k výkladu a aplikaci ustanovení § 107 obč. zák. neprověřil.
Námitkami, jež směřují přímo proti právním závěrům soudu prvního stupně, které pro odlišné právní posouzení odvolací soud neučinil předmětem odvolacího přezkumu a na nichž tak své rozhodnutí ani nezaložil, se zde dovolací soud již nezabýval, stejně tak jako dovolatelem současně nastolenou otázkou aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) v případně výkonu práva ze strany žalobců, kterou odvolací soud sice okrajově řešil, avšak ve zcela jiné situaci, kdy k započtení uplatňovanou pohledávku žalovaného neměl za prokázanou a nezabýval se tak ani tím, zda jde o pohledávku promlčenou a zda žalobci současně vznesená námitka promlčení je zneužitím práva na úkor žalovaného či nikoliv.
S ohledem na ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., jež v případě přípustného dovolání ukládá dovolacímu soudu zabývat se tím, netrpí-li řízení zmatečnostmi (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) či jinými vadami ohrožujícími správnost rozhodnutí, Nejvyšší soud současně poukazuje i na pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že odvolací soud jednal a rozhodl ve vztahu k původnímu žalobci J. R., ačkoliv ten dne 6. 7. 2014 zemřel.
Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost (srov. § 19 část věty před středníkem o. s. ř.). Člověk má právní osobnost od narození až do smrti (srov. § 23 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Ztratí-li fyzická osoba za řízení způsobilost být účastníkem řízení, soud v řízení - umožňuje-li to povaha věci - pokračuje s tím, kdo po ní převzal (jako její právní nástupce) práva a povinnosti, o něž v řízení jde (srov. § 107 o. s. ř.).
Protože ten, kdo ztratil za řízení způsobilost být účastníkem řízení, nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemohou mu být ani v rozhodnutí soudu přiznávána práva nebo ukládány povinnosti. Odvolací soud proto postupoval v rozporu se zákonem, jestliže rozhodl napadeným rozsudkem o právu původního žalobce J. R., který v té době již nežil, a jestliže nepokračoval v řízení s těmi, kdo jsou jeho procesními nástupci (M. R. a A. Ch.), neboť jim tímto nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem a zatížil odvolací řízení zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 154/2008, uveřejněné pod číslem 5/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3040/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1550/2000).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 4. 2019
Mgr. Petr Kraus předseda senátu