28 Cdo 3867/2023-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Přerov, identifikační číslo osoby 451 80 199, se sídlem v Přerově, Kratochvílova 116/6, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 61/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2023, č. j. 1 Co 12/2023-165, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 4. 2023, č. j. 83 C 61/2021-134 (ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2023, č. j. 83 C 61/2021-139) potvrdil ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemků parc. č. 5906, parc. č. 5935/4, parc. č. 6320/4, parc. č. 6320/18, parc. č. 6900/635, parc. č. 6900/942, parc. č. 6320/24 a parc. č. 5466/410 (odděleného specifikovaným geometrickým plánem) v katastrálním území Přerov (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil ve výroku III tak, že Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna žalobkyni zaplatit náhradu nákladů
2. Soudy bylo takto rozhodováno o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vydání specifikovaných pozemků a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 23. 8. 2021, č. j. SPU 305820/2021/121/Men, v části o jejich nevydání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dotčené pozemky jsou v souladu s územním plánem (jež vstoupil v účinnost v roce 2009, tedy před uplatněním nároku na vydání pozemků výzvou žalobkyně ze dne 20. 12. 2013) zasaženy plánovanými veřejně prospěšnými stavbami dopravní a technické infrastruktury a je tak naplněn výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), pro který je nelze žalobkyni vydat. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž nerelevantními shledal námitky žalobkyně, že bylo nutno zkoumat, zda byly výlukovým důvodem dotčeny i „původní“ pozemky, které zanikly v průběhu scelovacího řízení, a nikoliv posuzovat jen pozemky „nové“, jež byly za původní církevní majetek označeny fikcí v rámci pozemkových úprav.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu výroku I dovoláním žalobkyně (dále jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů jeho přípustnosti v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (hmotného práva), zda je třeba výlukový důvod podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zkoumat ve vztahu k pozemkům, na něž byla po uplatnění nároku na vydání původních pozemků v rámci scelovacího řízení přenesena fikce původního církevního majetku, jež má za otázku rozhodovací praxí dovolacího soudu nevyřešenou.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci (k posuzování, kdy je ve smyslu interpretovaného ustanovení nutné právo k části pozemku vyvlastnit /formou odnětí vlastnického práva/ a kdy postačí zřízení věcného břemene viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2139/2021, přiměřeně pak i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18).
10. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020 (uveřejněném pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovolací soud dále vyslovil, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (§ 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.; z judikatury viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018). Z rozhodovací praxe dále plyne (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 269/18), že účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby v procesu naturální restituce původního církevního majetku nedocházelo k novým majetkovým křivdám jak na úkor oprávněných osob, tak i na úkor dalších (třetích) zainteresovaných subjektů. Zákon č. 428/2012 Sb. v citovaném ustanovení vybízí k nalezení rovnováhy mezi zájmy oprávněných osob a zájmy třetích osob, které jsou vydáním věcí dotčeny, resp. ke spravedlivému řešení střetu mezi principem zmírnění majetkových křivd formou obnovení vlastnictví a principem právní jistoty. Okamžikem doručení výzvy k vydání věci povinné osobě je tak "zakonzervován" stav věci, která je předmětem výzvy. Stavem se přitom rozumí jak stav faktický, tak i právní.
11. Z ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (čl. II, části první zákona č. 481/2020 Sb.; před novelizací zákonem č. 503/2012 Sb. označený jako § 3 odst. 5) plyne pak mimo jiné, že pozemky ve vlastnictví státu, jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, mohou být zahrnuty do pozemkových úprav, avšak musí být vedeny a řeší se odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu. Smyslem tohoto ustanovení bylo právě zachování materiálního substrátu pro účely nápravy majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1105/2023) přičemž tato právní úprava vycházela z požadavku vyplývajícího z blokačního § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (viz i Důvodovou zprávu k zákonu č. 139/2002 Sb., změna zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, II. Zvláštní část, K §3).
12. Rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž se komplexní pozemkové úpravy provádí, má konstitutivní povahu a skrze jeho účinky nabývají oprávněné subjekty vlastnické právo k nově vzniklým pozemkům originárně, čili neodvozeně od vlastnického práva předchozího majitele (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 730/2011, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2521/2017, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014, vycházející z dřívějšího usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 731/2008). Je-li pak s pozemky v intencích právní úpravy obsažené v zákoně č. 139/2002 Sb. pro jejich charakter historického církevního majetku nakládáno odděleně, je na nově vzniklé pozemky podle schváleného návrhu nutné pohlížet i nadále jako na původní církevní vlastnictví ve smyslu § 2 a § 6 zákona č. 428/2012 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, uveřejněný pod číslem 28/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015).
13. Odvolací soud se výše rekapitulovaným závěrům ustálené rozhodovací praxe nezpronevěřil, posuzoval-li překážky pro vydání ve vztahu k pozemkům, o něž žalobkyně nyní žádá a o jejichž vydání je tak rozhodováno. Bylo-li v posuzované věci s pozemky pro jejich charakter historického církevního majetku nakládáno odděleně, nastala fikce, dle níž bylo na nově vzniklé pozemky nutné pohlížet jako na původní církevní vlastnictví ve smyslu § 2 a § 6 zákona č. 428/2012 Sb. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, či dikci ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb.). Překážky vydání nemovitostí podle zákona č. 428/2012 Sb. tak bylo nutné posuzovat právě k těmto (nově vzniklým) pozemkům, jejichž vydání se v řízení žádá (a konkluze ve vztahu k nim učiněné zpochybňovány nejsou). V nyní posuzované věci jde o situaci odlišnou než v případech, v nichž nebyl původně církvi náležící pozemek řešen v rámci pozemkových úprav odděleně (a nemohla tak nastat fikce církevního majetku) a v nichž dovolací soud dovodil, že tím a priori není eliminována možnost oprávněné osoby domáhat se svého historického majetku, pokud by pozemek jakožto část zemského povrchu co do své rozlohy a prostorového vymezení nedoznal ani v důsledku pozemkových úprav změn, a byl tak i nadále identifikovatelný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, uveřejněný pod číslem 28/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3868/2020), a kdy by bylo lze uvažovat o posuzování zákonných překážek ve vztahu k „původním“ pozemkům.
14. Ostatně i sama žalobkyně – navzdory jí prezentovanému názoru o potřebě zkoumání výlukového důvodu nikoliv k pozemkům nově vzniklým v procesu pozemkových úprav, nýbrž k původním pozemkům – v dovolání současně připouští, že v nyní posuzované věci (vzhledem k tehdy ještě neukončenému scelovacímu řízení) „není zkoumání podmínek výlukového důvodu ve vztahu k původním pozemkům PK ke dni uplatnění výzvy vůbec proveditelné“ (viz argumentaci obsaženou v bodě 22 dovolání).
15. Ačkoliv ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, usnesení ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2335/2020, nebo ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2423/2022), a právní úprava klade důraz na stav vydávané nemovitosti v okamžiku doručení výzvy oprávněné osoby k jejímu vydání (§ 12 odst. 1 věta první zákona č. 428/2012 Sb.), za účelem zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno (a zamezení účelovým změnám tohoto stavu), nelze v posuzované věci přehlížet, že proces pozemkových úprav (scelovacího řízení) byl zahájen dlouho předtím, než byla v roce 2013 doručena výzva dovolatelky (oprávněné osoby) k vydání majetku a otázka stability (neměnnosti) dotčených pozemků jevila se tak již v době uplatnění restitučního nároku žalobkyně až do ukončení řízení o pozemkových úpravách přinejmenším problematickou.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu není pak v kolizi ani s těmi závěry rozhodovací praxe (na něž odkazuje i dovolatelka), dle níž se za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné, přičemž pozdější změny územně plánovací dokumentace mohou být výjimečně zohledněny (v souladu se zásadou ex favore restutionis) v případech majících za následek odpadnutí daného výlukového důvodu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4344/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2479/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2218/2021), když – jak plyne ze zjištění soudů nižšího stupně – byly specifikované pozemky dotčeny plánovanou výstavbou veřejně prospěšných staveb vymezených v územním plánu již od r. 2009 a toto zatížení nedoznalo úprav ani následně v rámci pořízených změn územního plánu.
17. Ke kritice správním orgánem vydaného rozhodnutí o pozemkových úpravách (shledává-li dovolatelka nepřiměřenost v tom, že ve scelovacím řízení byla poznámka původního církevního majetku přenesena i na pozemky dotčené výlukovým důvodem), lze pak odkázat na ty ustálené závěry judikatury o vázanosti soudu v občanském soudním řízení vydanými správními akty, kdy u správních rozhodnutí platí presumpce věcné správnosti, kterou soudům mimo rámec správního soudnictví (event. v řízení dle části páté občanského soudního řádu) nepřísluší přezkoumávat (k tomu srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, rozsudek ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i rozsudek ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009).
18. Se shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady účastnice řízení České republiky – Státního pozemkového úřadu představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 3. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu