28 Cdo 4738/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobkyně O. K., zastoupené advokátem, proti
žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.656.471,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 81/2004,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.6.2008,
č.j. 68 Co 160/2008-159, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 26.6.2008, č.j. 68 Co 160/2008-159,
se v části výroku I., kterou byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby v částce 330.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku II.
zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.8.2007, č.j. 12 C
81/2004-110, ve znění opravného usnesení ze dne 16.8.2007, č.j. 12 C
81/2004-118, se v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba v částce
330.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. zrušuje.
III. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí
částku 1.656.471,- Kč s příslušenstvím (z toho v řízení o dovolání zůstala
spornou částka 330.000,- Kč). Uvedla, že manželství účastníků bylo rozvedeno
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.3.2001, č.j. 19 C 181/2000-13.
Podle smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 21.8.2000 nabyla
žalobkyně do výlučného vlastnictví rodinný domek č.p. 347 a pozemky p.č. 801 a
802 v k.ú. P. v P. 4 (dále jen „domek“). Žalovaný užíval domek od 1.9.2002 do
29.7.2003 bez souhlasu žalobkyně
a odmítal jej vyklidit. Tím se podle žalobkyně bezdůvodně obohacoval nejméně
o částku 30.000,- Kč měsíčně, což za uvedené období činí celkem 330.000,- Kč.
Žalovaný uváděl, že i po zúžení společného jmění a po rozvodu bydlel v
domku se žalobkyní a jejich dvěma dětmi. Později se žalobkyně s dcerou z domu
odstěhovala
a v domě zůstal bydlet žalovaný se synem, a to po celé žalované období. V
řízení
o vyklizení domu vydal Obvodní soud pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 363/2002 dne
30.9.2003 rozsudek, kterým žalovanému a jeho synovi uložil domek vyklidit,
přičemž žalovanému přiznal právo na náhradní ubytování a jeho synovi na
náhradní byt. Rozsudek však nenabyl právní moci, nýbrž byl pro zpětvzetí žaloby
usnesením ze dne 18.3.2004 zrušen a řízení zastaveno. Žalovaný namítal, že se
nemohl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacovat, když využíval svého zákonného
práva bydlení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7.8.2007, č.j. 12 C
81/2004-110, ve znění opravného usnesení ze dne 16.8.2007, č.j. 12 C
81/2004-118, výrokem I. žalobu v celém rozsahu zamítl a výrokem II. rozhodl o
nákladech řízení. Žalovaný měl podle soudu prvního stupně právní důvod bydlení
v domku, neboť jej obýval s celou rodinou a nebyla mu nikdy uložena povinnost
byt vyklidit na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Účastníci a jejich syn
navíc uzavřeli dne 21.11.2003 dohodu o vypořádání společného jmění manželů a
práv a povinností k bydlení, ze které podle soudu prvního stupně plynulo, že
mezi účastníky jsou vyrovnány veškeré vzájemné nároky na bydlení a že účastníci
do budoucna nebudou vůči sobě žádné další nároky vznášet. Uplatnění nároku
žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je proto podle soudu prvního stupně
v rozporu i s touto dohodou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.6.2008,
č.j. 68 Co 160/2008-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a ve
výroku II. rozhodl o nákladech řízení. Zopakoval důkaz dohodou o vypořádání
společného jmění účastníků a práv a povinností k bydlení a na rozdíl od soudu
prvního stupně uzavřel, že došlo k dohodě účastníků ohledně nároků na bydlení,
avšak k dohodě o nárocích z bydlení nedošlo, resp. bylo pouze ujednáno, že
žalovaný a jeho syn nebudou vznášet nároky z bydlení vůči žalobkyni. Ztotožnil
se však s názorem soudu prvního stupně, podle něhož žalovanému svědčilo právo
bezplatného bydlení v domku, které s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 26 Cdo 839/2000 dovodil analogicky (postupem podle § 853 obč. zák.) z
ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze v rozsahu dílčího nároku na
vydání bezdůvodného obohacení za užívání domku žalobkyně ve výši 330.000,- Kč,
podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř. Dovolacím důvodem pak bylo nesprávné právní posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle žalobkyně rozhodl odvolací soud v
rozporu s konstantní judikaturou, neboť i podle odvolacím soudem citovaného
judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 839/2000 právo žalovaného na bydlení v
domku zaniklo již zánikem manželství, a proto byla žalobkyně již od právní moci
rozsudku o rozvodu oprávněna domáhat se vyklizení domu. Jestliže žalovaný neměl
právní důvod dům užívat, má žalobkyně za to, že jí přísluší náhrada za
bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému užíváním domku.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřed¬nictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř.
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v
projednávané věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky
uvedené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené
rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě
nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo
vyřešil-li odvolací soud určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v
rozporu s hmotným právem, a proto je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
D. Důvodnost
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu manžel, který užívá za trvání
manželství byt v domě patřícím druhému z nich, odvozuje své právo v tomto bytě
bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu manželů. Rozvodem manželství
uvedený právní důvod bydlení manžela - nevlastníka zaniká, a manžel vlastník
domu se může úspěšně domáhat jeho vyklizení podle § 126 odst. 1 obč. zák.
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2001, sp. zn. 26 Cdo
839/2000, nebo stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 15.6.1977, sp. zn. Cpj
11/77, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 14/1978).
Stejně tak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze přes
nedostatek výslovné zákonné úpravy dovodit, že rozvedenému manželovi
(nevlastníkovi), který má byt vyklidit, nepřísluší bytová náhrada, nýbrž je
nutno jeho právní postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení -
posoudit analogicky (§ 853 obč. zák.) podle ustanovení občanského zákoníku,
které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením
je ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák., které upravuje nárok na bytovou náhradu
rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl za trvání manželství
odvozen – stejně tak jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve
vlastnictví druhého – od existence manželství, a jemuž tento právní důvod
bydlení rozvodem manželství zanikl (srov. cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8.1.2001, sp. zn. 26 Cdo 839/2000, nebo ze dne 17.1.2001, sp. zn. 26 Cdo
2962/99).
Z uvedeného ovšem neplyne, že by bývalému manželu svědčilo právo užívat byt
(domek) ve vlastnictví druhého manžela bezplatně. Naopak osoba, jíž svědčí po
skončení nájmu bytu právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové
náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá
výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru (srov. např. rozsudek NS
ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, nebo ze dne 31.5.2004, sp. zn. 32
Odo 1109/2003). Stejnou povinnost a v téže výši musí mít i osoba, jejímuž právu
na bydlení nepředcházelo nájemní právo, neboť úhrada se platí za totéž právo
(za právo na bydlení). Subjekt bydlení poskytující má vůči osobě, která bydlení
konzumuje, právo na její úhradu z důvodu bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek
NS ze dne 15.4.2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002).
Nepředcházelo-li právu na bydlení nájemní právo, je pro určení výše
bezdůvodného obohacení potřeba užít obecné pravidlo, podle něhož byl-li získán
prospěch užíváním cizí věci bez právního důvodu, je majetkovým vyjádřením
tohoto prospěchu peněžitá částka odpovídající částkám obvykle vynakládaným v
daném místě
a čase na užívání takové věci, zpravidla formou nájmu. Náhrada se tudíž
poměřuje
s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30.5.2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, nebo ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo
2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000).
Nepřiznal-li odvolací soud žalobkyni náhradu za bezdůvodné obohacení, které
žalovanému vzniklo užíváním jejího domku, rozhodl v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu. Protože odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku
a v návazném výroku
o nákladech řízení bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zčásti zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud v příslušných výrocích i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3
o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při
rozhodování
o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu