28 Cdo 4969/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka
Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve
věci žalobkyň a) M. k. u sv. V., b) K. k. V. s. na H. p., obou zastoupených
advokátem, proti žalované ČR – K. p. r., jednající Ú. pro z. s. ve v. m., za
vedlejšího účastenství M. k. V., a. p., na straně žalobkyně a), o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C
30/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
4. 2008, č. j. 13 Co 47/2008-612, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl
žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně a) a b) domáhaly určení vlastnického
práva ve vztahu k nemovitostem specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně. Oba soudy tak rozhodly po té, co jejich předchozí rozhodnutí v
dané věci zrušil svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 3318/2006-483,
Nejvyšší soud. Odvolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí, jež v této
věci vydal dne 16. 6. 2006, č. j. 13 Co 36/2006-446, a na právní názor, který v
jeho odůvodnění podrobně vyložil. Tento právní názor však musel změnit pod
vlivem závazného právního názoru obsaženého ve výše citovaném rozsudku
Nejvyššího soudu. Z rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá právní názor, že
žalobkyně nemají vzhledem k délce doby, jež uplynula ode dne, kdy stát převzal
sporné nemovitosti na podkladě § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., naléhavý
právní zájem na určení, jehož se domáhají. Dále se pak z citovaného rozhodnutí
Nejvyššího soudu podává, že předmětné nemovitosti byly uvedenou právní normou
nezpochybnitelně převedeny na stát a soudy nemohou popírat faktický ani právní
účinek takové právní normy. Tento jednoznačný právní názor vzal soud prvního
stupně za základ přezkoumávaného rozsudku. Odvolacím námitkám žalobkyň, jež
byly s těmito právními názory v rozporu, nebylo možno přisvědčit, neboť také
pro odvolací soud jsou právní názory Nejvyššího soudu podle § 243d a § 226
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen
„o. s. ř.“) při nezměněném skutkovém základu této věci závazné,
nepřekročitelné.
Proti tomuto rozhodnutí podaly obě žalobkyně dovolání. Dovolatelky nejprve
podrobně líčí průběh řízení před soudem prvního a druhého stupně před vydáním
rozsudku Nejvyššího soudu a dále důvody, na nichž byla rozhodnutí obou soudů
založena. Následně, pod bodem II., obsáhle reprodukují citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu, přičemž závěry v něm dovozené zpochybňují. Pasáž pod bodem
III. předmětného dovolání je věnována dalšímu řízení před soudy prvního a
druhého stupně, přičemž dovolatelky převážně znovu reprodukují závěry obsažené
v rozhodnutích těchto soudů. Ve vztahu k rozsudku soudu odvolacího uvádí pouze
to, že tento soud do odůvodnění svého rozsudku promítl pouze závěry dovolacího
soudu s tím, že pominul jeho úvahy, z nichž tento soud své závěry dovodil. V
konečném důsledku jsou závěry ohledně účinků vládního nařízení č. 55/1954 Sb.
(a navazujících aktů) syntézou tohoto vládního nařízení a konspirativních aktů,
které v režimu „přísně tajné“ upeklo nejvyšší a nejužší vedení ÚV KSČ na svých
sekretariátech. Jasnější rozpor se zásadou, že kontinuita právní nezahrnuje
kontinuitu režimu, už v rámci této kauzy nemohl být demonstrován. Dále pak
dovolatelky brojí proti způsobu přidělení souzené věci v předchozím řízení
u Nejvyššího soudu předsedovi senátu s tím, že není jasné, jakým způsobem k
přidělení došlo, a že účastníci nebyli poučeni ve smyslu § 15a o. s. ř. V bodě
IV. se zabývají vlastním zdůvodněním dovolání, jež pokládají za přípustné pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost spatřují v
existenci vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a taktéž
v nesprávném právním posouzení věci. Vada řízení před soudem prvního a druhého
stupně spočívá v tom, že tyto soudy se řídily právním názorem Nejvyššího soudu,
jenž byl nesprávně obsazen, neboť dovolatelé nebyli poučeni ve smyslu § 15a o.
s. ř., a ve věci rozhodoval – pro jeho členství v KSČ před rokem 1989 – podjatý
soudce. Není rozhodné, že tato vada byla vyvolána již rozsudkem Nejvyššího
soudu. Odvolací soud navíc řešil otázku, zda došlo k přechodu vlastnického
práva dovolatelek k předmětným nemovitostem na stát v rozporu s hmotným právem.
I to je důsledkem pochybení, které vyvolal dovolací soud, když zavázal soudy
nižšího stupně k tomu, aby změnily právní posouzení věci. Nejvyšší soud
posoudil tuto otázku za použití prostředků z oblasti tzv. „socialistické právní
vědy“. V československém právním řádu, jenž platil i v době vydání a realizace
citovaného vládního nařízení, byla obsažena taková úprava vlastnického práva, s
níž je postup podle vládního nařízení, tedy postup exekutivní, neslučitelný.
Otázky zásadního právního významu dovolatelky formulují následovně:
a) Zavazuje názor dovolacího soudu podle § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s.
ř. soudy nižšího stupně i v případě, že rozsudek dovolacího soudu byl vydán
senátem, jehož členem byl i soudce, jehož účast na projednání a rozhodnutí věci
byla vyloučena pro podjatost ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1
odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb.?
b) Je vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
dovolací soud porušil povinnost podle § 15a odst. 1 o. s. ř., a zmařil tak
právo odvolatelů vyjádřit se k osobám soudců a přísedících?
c) Je vadou řízení skutečnost, že dovolací soud nedodržel povinnost podle § 15a
věty druhé o. s. ř. a nepoučil účastníky řízení o možnosti vyjádřit se k osobám
soudců?
d) Je při posuzování otázky přechodu vlastnického práva podle vládního nařízení
č. 55/1954 Sb. nadřazena teorie tzv. socialistického práva principům
demokratického právního státu, tj. čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a
svobod, § 9 odst. 1 a 2, § 90 a § 149 Ústavy č. 150/1948 Sb., § 108 zákona č.
40/1964 Sb., zákona č. 141/1950 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb.?
e) Lze vyloučit u odvolatelů právo domáhat se určení vlastnického práva odkazem
dovolacího soudu na to, že od převzetí předmětných nemovitostí uběhlo
pětatřicet, resp. padesát let, tedy vyloučit určovací žalobu proto, že
komunistický režim existoval a trval čtyřicet let? Je takový výklad nadřazen
intencím zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a
odporu proti němu?
f) Vylučuje určovací žalobu odvolatelů právě ta skutečnost, že jsou církevními
právnickými osobami?
Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně
zastoupenými podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přestože dovolatelky napadají
spíše předchozí rozsudek soudu dovolacího, proti němuž není dovolání možné
podat, považoval Nejvyšší soud i v tomto případě uvedenou podmínku obsahového
směřování dovolání proti pravomocnému rozsudku soudu odvolacího za splněnou.
Zabýval se proto jeho přípustností.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání žalobkyň takové podmínky nesplňuje.
Argumentace dovolatelek převážně směřuje ke zpochybnění právních závěrů, na
nichž je založeno předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. V dovolání se
projevuje skutečnost, že důvody v něm obsažené jsou zřejmě spíše vyhrazeny
obsahu stížnosti ústavní, což je přinejmenším na jednom místě výslovně
konstatováno. Dovolání přitom expressis verbis připouští, že námitky, jež se
formálně upínají k rozhodnutím soudu nalézacího a soudu odvolacího, ve
skutečnosti směřují proti právním názorům vyjádřeným v jimi zpochybňovaném
rozsudku dovolacího soudu, jimiž byly soudy nižších stupňů při svém dalším
rozhodování v dané věci vázány.
Otázky formulované jakožto zásadně právně významné obsažené v bodech a) až c)
zpochybňují obsazení senátu Nejvyššího soudu při jeho předchozím rozhodování ve
věci a vyjadřují námitku vyloučení předsedy tohoto senátu. Posouzení takových
námitek však nemůže být předmětem současného řízení o dovolání, neboť, jak bylo
uvedeno výše, dovolání může směřovat pouze proti pravomocnému rozhodnutí soudu
odvolacího (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud
konstatuje, že ostatně bylo o námitce podjatosti dovolatelek implicitně
vyjádřené v dovolání ve vztahu k předsedovi senátu zdejšího soudu rozhodnuto v
současném řízení o dovolání za postupu podle § 16 odst. 1 věta druhá o. s. ř.,
a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 4 Nd 398/2008. Na
tomto místě Nejvyšší soud pokládá též za vhodné zpřístupnit dovolatelkám
obecnými soudy uznávané výkladové pravidlo, dle nějž je poučovací povinnost
soudu podle § 15a o. s. ř. o možnosti účastníka namítat podjatost soudce
(soudců), kterému věc náleží podle rozvrhu práce, případem abstraktní poučovací
povinnosti o procesním právu. Taková povinnost poučení o možnosti musí být v
řízení naplněna, avšak postačí v řízení jedenkrát a postupem, který zákon
ponechává na soudu, a s dekoncentračním následkem neposkytnutí poučení uvedeným
v § 15a odst. 2 věta druhá o. s. ř. V dané věci poskytl soud prvního stupně
účastníkům ostatně takové poučení v rámci usnesení ze dne 21. 10. 2001, č.j. 13
C 544/92-197, doručeným zástupci žalující strany dne 6. 12. 2001. Vydaný rozvrh
práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj
výpisy nebo opisy (§ 41 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb.).
Naproti tomu otázky formulované pod body d) až f) sice obsahově naplňují
podmínku přípustnosti spočívající v posouzení právních závěrů, na nichž
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nicméně nejedná se o problematiku, která
by byla Nejvyšším soudem dosud neřešena nebo ohledně níž by odvolací soud
zaujal postoj rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či názor
nesouladný s hmotným právem. Mimo samo předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2007 (citované výše) a rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
v tomto rozhodnutí uvedených (rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisek
pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 a Pl. ÚS – st. 22/05), z
nichž oba soudy projednávající a rozhodující předmětný spor vycházely (což
dovolatelky ostatně výslovně potvrzují), lze odkázat i na jiná rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydaná v mezidobí, v nichž byly dovozeny
a aplikovány totožné právní závěry ve vztahu k obdobným skutkovým základům
jiných sporů. Za všechny lze uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3.
2008, sp. zn. 28 Cdo 602/2008, proti němuž byla podána ústavní stížnost
odmítnutá Ústavním soudem
v usnesení ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1442/08 (obě rozhodnutí jsou
veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz,
resp. Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).
Závěry v těchto rozhodnutích obsažené se nicméně netýkají jen církevních
právnických osob, jak naznačují dovolatelky, nýbrž jsou aplikovány ve všech
případech, v nichž se žalobce domáhá určení vlastnického práva, které bylo
porušeno již před několika desítkami let (nestalo se tedy nejistým nyní), a kdy
tudíž žalobce nemůže důvodně očekávat, že soud k jeho žádosti jeho právo
preventivně ochrání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 1992/2007, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud usnesením ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 3193/07, odmítl – tato
rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz, resp. soudu Ústavního, http://nalus.usoud.cz). Výjimečný závěr
dosažený v nálezu Ústavního soudu ze dne
4. 12. 2008, sp.zn. I. ÚS 428/06, se pak zjevně této věci netýká, neboť
připouští určovací žalobu oprávněnému, který již před tím žaloval podle
restitučních předpisů,
a již proto ty nemohl takovou žalobou obcházet.
Z těchto závěrů taktéž nelze dovodit, že by komukoliv bylo bráněno v
prosazování jeho domnělých práv a oprávněných zájmů cestou podání žaloby o
určení, zda tu takový právní vztah nebo takové právo je či není ve smyslu § 80
písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 126 obč. zák., a tím naplnění základního práva
garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod. Podává se z nich
pouze to, že takový žalobní instrument nemůže být za uvedených okolností
úspěšný ve smyslu důvodnosti, a to pro absenci naléhavého právního zájmu na
straně žalující. Pro zde posuzovaný případ lze názorně poukázat na to, že práva
žalující strany byla již podle konstrukce žaloby samé v roce 1956 porušena –
jinak by ostatně ani nebylo třeba obracet se na soud s jakoukoliv žalobou.
Žalující strana při zjevné absenci zákonné restituční úpravy tak na jedné
straně tvrdí, že jí bylo vlastnictví k předmětným nemovitostem – exekutivně a i
tehdy nepřípustným způsobem – odňato a zároveň od vydání rozhodnutí z takového
závěru vycházejícího proti němu brojí. V tomto sporu nešlo a nemůže jít o
preventivní ochranu vlastnictví žalobkyň ve smyslu majetkového nároku, který by
již byl individualizován právním aktem, anebo by byl individualizovatelný přímo
na základě právní úpravy (viz např. nálezy Pl. ÚS 2/02, Pl. ÚS. 50/04, Pl. ÚS
51/06). Soudy se pro rozhodnutí o důvodnosti této žaloby nemusely již podle
jejího obsahu zabývat vlastnickými poměry k nemovitostem před rokem 1954 (a tím
méně soud dovolací vázaný uplatněnými dovolacími důvody), neboť se předmět
sporu po celou dobu jeho trvání – s výjimkou stavu navozeného právní mocí
předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu – odvíjí od žalobního tvrzení, že
žalobou tvrzené vlastnické právo není žalobkyněmi vykonáváno a že tomu držbou
brání žalovaný stát. Taková žaloba ovšem nemůže být logicky důvodná. Soudy
nemohou bez zákonného restitučního zmocnění aktivisticky vracet – podle
dovolatelek svévolně, utajeně a za pomoci ideologického halucinogenu o
všelidovém vlastnictví – tedy majetkovým opatřením státu jim odňaté právo.
Jestliže se odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím přizpůsobil závěrům
zřetelně vyplývajícím ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS – st.
22/05, jak to již před tím učinil Nejvyšší soud, nemohl takovým respektem k
zákazu výkonu soudní libovůle založit přípustnost dovolání v této věci.
Dovolatelkám se tedy nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno
dovodit přípustnost jejich dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A
protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobkyně, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů
řízení právo
a žalované, ani vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně a) v dovolacím
řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu