28 Cdo 579/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa
Rakovského, v právní věci žalobkyně P., s.r.o., proti žalovanému P. f. ČR, o
uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu
v Šumperku pod sp. zn. 18 C 278/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. srpna 2007, č. j. 12
Co 188/2007-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně provedl dokazování v
dostatečném rozsahu, důkazy potřebné pro rozhodnutí řádně vyhodnotil, jeho
skutkové i právní závěry jsou správné a odvolací soud se s nimi ztotožnil.
Žalobkyně, jež v souzeném sporu vystupuje jako postupník, na nějž byla původní
oprávněnou osobou postoupena práva zakotvená v § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění platném
a účinném do 13. dubna 2006 (dále jen „zákon o půdě“), se domáhala uložení výše
uvedené povinnosti žalovanému podle téhož právního předpisu. Avšak žaloba
nemohla být úspěšná především s odkazem na zákon č. 253/2003 Sb. a jeho článek
VI., jenž stanovil tzv. restituční tečku a s ohledem na nález pléna Ústavního
soudu ze dne
20. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č.
531/2005. Citovaným nálezem byla sice zrušena lhůta pro vypořádání restitučních
nároků (tedy tzv. restituční tečka), avšak pouze pro tzv. přímé oprávněné a
jejich dědice, nikoliv pro postupníky, mezi něž náleží v daném případě i
žalobkyně. Její nárok zanikl uplynutím prekluzivní lhůty pro vypořádání nároku
převodem pozemků ve vlastnictví státu ke dni 31. prosince 2005. Kromě toho dále
platí, v souvislosti s existující judikaturou v otázce možnosti výběru
oprávněných osob konkrétních pozemků, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků
nezahrnuje právo oprávněné osoby vůči pozemkovému fondu na jeho výběr. Tímto
způsobem by byla poškozena práva ostatních oprávněných osob. Nelze tedy
přihlédnout k argumentům žalobkyně o jejím specifickém postavení s ohledem na
podnikatelské záměry.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že jej napadá v rozsahu
jak výroku I., tak i výroku II. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za zásadně
právně významné z toho důvodu, že jím byly porušeny obecně závazné právní
předpisy, zejména pak Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod,
Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a také
předpisy civilního procesního práva zejména v otázce odlišování práv původních
restituentů
a postupníků, v podobě omezení vlastnického práva, zásady rovnosti účastníků,
zásady legality, s poukazem na princip právní jistoty a zásadu právního státu.
O stejné nebo alespoň skutkově a právně podobné věci nebylo Nejvyšším soudem
dosud judikováno. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Žalobkyně se domnívá, že nelze předmětný nález Ústavního soudu
vyhlášený dne
20. prosince 2005 ve věci Pl. ÚS 6/05, kterým byla zrušena restituční tečka,
tedy ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů interpretovat způsobem, kterým postupovaly soudy obou stupňů.
Žalobkyně ve svém dovolání uvádí, že Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu
odebírá jedné skupině osob možnost domoci se práva na vydání náhradního
pozemku, které bylo řádně a včas uplatněno u příslušného soudu (když liknavostí
žalovaného nebylo možno domoci se tohoto práva mimosoudní cestou v rámci
uplatnění nároku na vydání pozemků) oproti druhé skupině osob, výše uvedeným
nálezem Ústavní soud zavedl nerovnost mezi osobami, kdy v rozporu s
ustanoveními ústavního pořádku diskriminuje osoby, které nabyly práva na vydání
náhradního pozemku na základě smlouvy o postoupení. Dle žalobkyně je dle novely
zákona č. 95/1999 Sb., provedené zákonem č. 253/2001 Sb., v čl. I bodě 5
stanoveno, že zákonodárce neměl v úmyslu rozlišovat mezi původně oprávněnými
osobami a postupníky. Ústavní soud tak vykládá dle mínění žalobkyně zákonná
ustanovení nejen nad rámec jejich textu, ale i v rozporu s ústavním pořádkem
ČR. Posléze poukázala dovolatelka též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. listopadu 2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007, a na skutečnost, že se soudy měly
zabývat otázkou, zda postup, který žalovaná zvolila, byl za účelem tzv.
spekulace či v souladu a s cílem a se smyslem zákona o půdě, tedy obnovou
podnikání v zemědělství a přispění k opětovnému rozvoji a obnově venkova.
Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně
a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 o. s. ř. Dále
se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve
věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním
žalobkyně nesplňuje, neboť odvolací soud v souzeném sporu rozhodl zcela v
souladu s hmotným právem i s konstantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního
soudu. Je předně nutné upozornit na skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního
stupně i soudu odvolacího je založeno na právních závěrech přijatých v nálezu
pléna Ústavního soudu citovaného výše. Ústavní soud tímto nálezem sice zrušil §
13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona
č. 253/2003 Sb., avšak ratio decidendi změnil v tom smyslu, že derogační účinky
tohoto nálezu nedopadají na postupníky práv zakotvených v § 11 odst. 2 zákona o
půdě.
Uvedené závěry pak ve své judikatuře zohlednil i Nejvyšší soud. V tomto směru
je možné poukázat zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu
2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 53, sešit č. 5, ročník 2008, (R 53/2008), ve kterém se
uvádí, že „postupník práva na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit
po 31. prosinci 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez
jeho zavinění.“ Právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek
postoupením podle § 33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona
č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný
nárok stát neuspokojil. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u P.
ú. nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž
pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána, výše
uvedeným nálezem Ústavního soudu, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení
nálezem pléna ze dne 20. prosince 2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/05, přičemž ve vztahu k
postupníkům ji ponechal v platnosti. Na toto rozhodnutí pak navázala i další
(srov. zejména rozhodnutí ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále
ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, a ze dne 19. dubna 2007, sp.
zn. 28 Cdo 604/2007). Pokud dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. listopadu 2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007, je nutno podotknout, že i v
tomto rozhodnutí okazuje Nejvyšší soud na výše uvedený nález Pl. ÚS 6/05 ve
kterém se uvádí, že si postupníci museli být vědomi rizika cese s ohledem na
způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků P. f. a poukazuje na
skutečnost, že rovněž převzal uvedené závěry Ústavního soudu, jak pokud jde o
rizikovosti aktivit postupníků, tak v případě symbolické povahy finanční
náhrady. K rizikovosti aktivit postupníků dovolací soud v uvedeném rozhodnutí
odkazuje na závěr Ústavního soudu o tom, že přes výše uvedené jen symbolické
výše náhrady není v případě postupníků porušení čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy
dáno, a to vzhledem k rizikové povaze jejich aktivit. Tyto obdobné rizikové
komerční aktivity posuzoval ESLP v případě Pine Valley Developments Ltd. a
další, kdy uvedl, že tento rozsudek se vztahuje na podnikání, kde koupě pozemku
s vyhlídkou jeho developmentu zahrnuje výrazný prvek rizika a spekulace. Z toho
plyne, že odkaz dovolatelky na shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu založený
na individualitě a výjimečnosti tam posuzovaného nároku není případný, ve zde
projednávané věci se jeho závěry nemohou uplatnit.
Vzhledem k tomu, že především na tomto závěru je rozhodnutí odvolacího soudu
založeno, přičemž dovolací soud se touto právní otázkou již opakovaně zabýval
a dospěl ke shodnému závěru, nebylo zapotřebí věnovati se dalším námitkám
dovolatelky, neboť by ani v případě jejich akceptace nemohlo být ničeho změněno
na výsledku předmětného řízení.
Avšak dovolatelka výslovně napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu,
a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti
výroku II., kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy
povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak
formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost
dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti
usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost
podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není
rozhodnutím ve věci samé [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4, sešit č. 1, ročník 2003, (R 4/2003)]. Přípustnost dovolání
proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a §
239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů. Dovolání se do výroku o nákladech řízení je tedy
nepřípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty,
pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly
vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo
a žalovanému v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu