28 Cdo 628/2022-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) P. V., nar. XY, bytem XY, a b) J. V., nar. XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu Šumperku pod sp. zn. 16 C 425/2009, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 11. 2019, č. j. 69 Co 135/2019-229, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 69 Co 135/2019-229, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 2. 12. 2019, č. j. 69 Co 135/2019-232, rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 11. 2018, č. j. 16 C 425/2009-200, ve znění opravných usnesení tohoto soudu ze dne 24. 5. 2019, č. j. 16 C 425/2009-215, a ze dne 27. 6. 2019, č. j. 16 C 425/2009-216, zrušil ve výrocích I., IV., VI. a VII. – jimiž soud prvního stupně nahradil rozhodnutí Pozemkového úřadu Šumperk ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 2968/2009/4, výrokem, dle něhož každý ze žalobců je vlastníkem podílu o velikosti jedné ideální třetiny na specifikovaných pozemcích v k. ú. XY znázorněných na kopiích katastrálních map tvořících součást rozsudku, uložil žalobcům zaplatit nedoplatek přídělové ceny a rozhodl o nákladech řízení – a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud výroky II. a III. rozsudku (dle obsahu rozhodnutí) potvrdil výroky III. a V. rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo napadené rozhodnutí pozemkového úřadu zčásti nahrazeno výrokem, dle něhož žalobci spoluvlastníky každý jedné ideální šestiny pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY sice nejsou, za odňaté spoluvlastnické podíly jim však náleží náhradní pozemky, případně finanční náhrada.
2. Česká republika – Státní pozemkový úřad napadla výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu dovoláním. Předestřela otázku, zda se právní předchůdci žalobců chopili držby předmětných pozemků, a nabyli k nim tak vlastnictví přídělem podle dekretu č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jiným slovanskými zemědělci, v situaci, kdy tyto již byly užívány jednotným zemědělským družstvem. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4029/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1007/2009, a ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 824/2013, a nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 101/99, publikovaného pod č. 172/1999 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
3. Žalobci navrhli, aby bylo dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu odmítnuto.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom smyslu, že podle ustanovení § 5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 Sb. byl přídělce povinen ujmout se držby dne stanoveného v rozhodnutí o přídělu, přičemž přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělce dnem převzetí držby (§ 5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb.). Přitom není zásadní překážky, aby den převzetí držby předcházel dni vydání rozhodnutí o přídělu, zejména byl-li jím stvrzován stav, který se v procesu formování návrhu přídělu již fakticky vytvořil. Odevzdání do vlastnictví se zpětnými účinky dobové právní předpisy nevylučovaly a reflektovaly tehdy panující zásadu, že půda patří těm, kteří na ní pracují, takže podmínkou a okamžikem nabytí vlastnictví bylo v tomto směru i při pozdějším vydání přídělové listiny skutečné převzetí držby přidělené půdy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 99/99, publikovaný pod č. 64/1999 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 355/96, publikovaný pod č. 124/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1163/96, publikovaný pod č. 3/1997 v časopise Soudní judikatura, a ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1580/2000). Soud je přitom vázán (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) rozhodnutím správního orgánu o přídělu nemovitostí potud, že je povinen vycházet z jeho účinků, jež se projevují v tom, že právním titulem nabytí vlastnického práva je rozhodnutí o jejich přídělu, že přídělci získali vlastnictví k nemovitostem v přídělu označeným a že příděl byl uskutečněn za cenu uvedenou v rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 640/96, publikovaný pod č. 72/1997 v časopise Soudní judikatura).
6. Jestliže tedy odvolací soud vycházeje z obsahu přídělové listiny vydané Odborem zemědělského a lesního hospodářství rady Okresního národního výboru v Šumperku ze dne 21. 5. 1959, č. j. Dosídl.1958/Kl, dle níž právním předchůdcům žalobců byla odevzdána zemědělská usedlost č. p. XY v k. ú. XY spolu se zemědělskými pozemky ve výměře 13 ha včetně záhumenku a zahrady s tím, že vlastnického práva k přídělu nabývají převzetím do držby dnem 1. 5. 1959, uzavřel, že právní předchůdci žalobců se ujali držby přidělených nemovitostí ke dni 1. 5. 1959, a nabyli tak k nim vlastnické právo přídělem ve smyslu § 5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb., nijak se tím od výše citované judikatury dovolacího ani Ústavního soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
7. Kritizuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, zda a kdy se právní předchůdci žalobců chopili držby přidělených pozemků, jde zjevně o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně; skutkovými závěry těchto soudů je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejnou povahu má pak i polemika se závěrem odvolacího soudu (opírajícím se o obsah Nabídky bezplatného předání majetku do vlastnictví československého státu dle vládního nařízení č. 30/1954 Sb., o darech ve prospěch státu a o pořádání sbírek národními výbory, ze dne 20. 8. 1962 učiněné právními předchůdci žalobců a přijaté Finančním odborem ONV v Šumperku), že právní předchůdci žalobců odevzdali dotčené nemovitosti státu prostřednictvím darovací smlouvy (restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), a nikoliv v důsledku jednostranného vzdání se přídělu, jak předestírá dovolatelka. Prostřednictvím polemiky se skutkovými konkluzemi odvolacího soudu přitom na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
8. Z výše uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
9. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
10. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu